Vítej, návštěvníku!

Po břiše se připlazili k okraji propasti, která se zdála být bez dna. Světlo jejich elektrických luceren nemohlo dostihnout předmět odrazu.

Farin zvedl těžký kámen a hodil jej dolů. Teprve po dlouhé chvíli dozněl k nim ohlas dopadu, který třeskl jako výstřel z děla. V nejbližší vteřině byli oslněni paprskem světla, jež vytrysklo odkudsi z protější strany propasti a hned zase zhaslo.

„Viděl jste?“ zašeptal Farin.

Hned poté se ozval z hlubiny svist, který se rychle blížil. Zakrátko odrazilo se světlo jejich luceren od kruhovitého tělesa, které kvapem letělo vzhůru. Co se událo pak, bylo tak úžasné a rychlé, že ani nestačili chápat:

Z podivného tělesa, které se tvarem podobalo ohromnému dělovému náboji, vynořivšímu se z hloubi a stanuvšímu v rovině chodby, vyřítilo se několik obrovských postav. Nežli se vzpamatovali, octli se oba v objetí těchto obrů, kteří je jako loutky vnesli dovnitř náboje. A už cítili, že se řítí s celou touto společností, uzavřenou v homolovitém tělese, do bezedna.

Ačkoliv zde nebylo svítilen, nebyli ve tmě. Celý vnitřek této podivné zdviže žhnul modrou září, vycházející z jejích stěn, jež jako by byly nasyceny rádiovou emanací. V tomto osvětlení se vyjímali jejich uchvatitelé ještě příšerněji.

Byli to lidé?

Jen podle základních pravidel, která vyznačují pojem slova „člověk“, lze to připustit. Ani jejich obrovský vzrůst by nemusel vést k pochybám o jejich člověčenství. Také jinak byly jejich tělesné údy a části přiměřené a shodné s lidskými bytostmi.

Ale bylo tu také několik úkazů, které mluvily o něčem jiném. Počněme od temene hlavy:

Všichni měli stejný tvar lebky: šišatý, ba víc: temeno tvořilo kužel s ostrou špicí. Přilba? Nikoliv. Byla to holá lebka, bez nejmenší stopy vlasů.

Uši totiž ušní boltce, chyběly. Zato oči! Veliké, vypouklá bulvy jako skleněné čočky s kolmo postavenými zornicemi, které se zužovaly a rozšiřovaly podle dopadu světla a stínu jako oči kočky. Nos tvořila jakási kulička, která sváděla, abychom ji tlačili dovnitř, pod povrch tohoto podivného kulatého obličeje. A místo úst byla řada jakýchsi knoflíků.

Lebka a obličej, celá hlava měla stejné zbarvení s podivným oděvem: modravě šedé. Avšak je to oděv? Cosi jako krunýř těsně přilehlý k mohutnému tělu.

Tito tajemní lidé mlčeli. Do hermeticky uzavřené zdviže nepronikal zvenčí nejmenší zvuk.

V mrtvém tichu, stoje těsně vedle jednoho obra, zaslechl Farin pojednou pravidelný tikot. Nemýlí sel Tikot vychází – z obrova nitra! Ach! Farin vyňal pistoli a nepozorovaně přiloživ hlaveň na obrovu paži, stiskl červený knoflík. Tvor se ani nepohnul.

Zde byl důkaz pro Farinovu domněnku.

Tito „lidé“ byli němí, hluší i slepí. Jejich oči byly vlastně jakýmisi tykadly, kontakty, které řídí celý jejich mechanismus.

„Víte, milý profesore,“ obratu se Farin na užaslého Rogera, „v jaké jsme vlastně společnosti?“

„Příteli,“ hučel Roger, „ačkoliv antropologie je součástí mého oboru, marně si lámu hlavu, kam tyto pozoruhodné lidi zařadit“

„Nedivím se vám, neboť tyto objekty nemají s antropologií nic společného, patří do techniky.“

„Do techniky?“

„To nejsou lidé, milý profesore. Jsou to – stroje! Umělí lidé z kovu či jaké hmoty. Roboti! A podle všeho je to policie nebo vojáci.“

Zdviž zmírnila rychlost a pak s mírným otřesem stanula. Dveře se otevřely a Farin s Rogerem byli vyneseni ven. Jejich první vjem bylo teplo, ba horko, které sem proudilo z tunelu, jehož konec v dálce zářil jako jícen ohromné pece.

A pak vnímali další divy a záhady:

Už chvíli stáli mezi těmito stroji čelem ke skalní stěně, na které ve výši jejich hlav se rozsvěcovala a zase zhasínala řada světelných bodů.

„Víte co je to?“ tázal se Farin svého druha, který odpověděl záporným posunkem. „Je to přece jasné,“ vysvětloval živě. „Světelný telegrafický rozkaz našim strážcům, jak s námi mají dále naložit.“

„To je příšerné,“ hovořil Roger ustrašeně.

A jako na potvrzení jeho slov vzplanul konec tunelu v dálce a ohnivá záře osvětlila stěny Ostře ozářila jejich skupinu a prostor do daleka za nimi. Zároveň k nim dolehl temný rachot a hukot a zavanula vlna horkého vzduchu.

Úkaz trval jen několik vteřin, ale stačil, aby viděli, že jsou ve veliké klenuté jeskyni, do které, jak se zdálo, neústila kromě tunelu jiná chodba.

„Výbuchy sopky! Ale co bude s námi?“

Vtom ustalo kmitání světelných bodů a roboti ožili. Jejich skutečně železné ruce sevřely jim paže.

„Tady máte odpověď na svou otázku, profesore,“ zamručel Farin, podvoluje se obří síle robota, který ho táhl do tunelu.

„Mon dieu!“ zalkal Roger. „Cožpak nás chtějí ti netvorové za živa vhodit do sopečného jícnu?“

„Neděste se zbytečně, příteli,“ uklidňoval ho zajíkavě Farin. „Myslím že nás čeká další překvapení. Zdá se mi, že jsme se všichni s tou sopkou mýlili.“

A jeho domněnka se utvrzovala tím víc, čím víc se blížili k planoucímu tunelu.

„Ale vždyť to jsou – hutě!“ vyrazil Roger z hrdla.

„Na mou věru, hutě. Jsou to ohromné tavírny. Veliká továrna s řadou vysokých pecí.. Úžasné! Ptám se sám sebe, zdali nesním, zdali netřeštím...“

„Strašné vedro!“ sténal Roger. „Což abychom svlékli ten eskymácký úbor?“

„To by bylo ještě horší. Kožišiny nás chrání. Ostatně už nás vedou dál od tohoto pekelného automatu. Je to automat, milý profesore, což je na tomto technickém divu nejdůležitější. Jsem zvědav, kdy se probudíme z tohoto snu!“

„Vždyť tam vidím lidi.“

„Asi také roboti. Zdá se, že jsou trochu jinak stavěni.“

A zase jako na potvrzení těchto slov se objevil v dálce jakýsi předmět, jehož obrysy se leskly v ohnivé záři hutí. S úžasnou rychlostí letěl k nim po jediné koleji, která zářila jako nekonečná rudá stuha. S tichým šuměním stanul před nimi podivný vůz.

Vyhlížel jako veliká cisterna. Válec, dlouhý asi dvacet metrů, tři metry v průměru, zašpičatělý na obou koncích. Spočíval pouze na dvou kolech, jedno vpředu, druhé vzadu. Rovnováhu udržovaly gyrostaty, umístěné kdesi uvnitř. A tu se na boku otevřely dveře a z útrob vystupovali – lidé.

Byli podobni jejich dosavadním průvodcům, ale jen postavou. Hlavy těchto nových strojů byly nepoměrně malé, kulaté a neměly ani oči ani nos. Zato měly nadměrně široké plece a silné, dlouhé paže. Lišili se také zbarvením těla, které bylo i ve stínu bělavé s narůžovělými skvrnami, jaké vídáme na žárem vypáleném šamotu.

„Jen si na tyto roboty směle sáhněte,“ vybídl Farin profesora. „Víte, co je to? Osinek čili azbest. U čerta – tito dělníci jsou pokryti azbestovou vrstvou, která chrání jejich ústrojí před žárem, v němž pracují. Co nás tu ještě čeká?“

Eskorta je vsadila do vozu, zabouchla za nimi dveře a už cítili, že se vůz s nimi rozjel. Z eskorty k nim nevstoupil nikdo. Avšak nejeli sami. V namodralém svitu, jaký vyzařoval vnitřek vozu, spatřili v popředí sedět člověka normální velikosti. Když si ho však prohlédli, shledali nový div.

Byl to zase stroj: válcovitý trup bez nohou, ale měl čtyři paže, vlastně jakási chapadla, která končila mnoha tykadly, jež hrála na ploše stolu, pokryté celou mapou rozmanitých kliček a vypínačů. Na svislé desce měl tento automat ke všemu v několika řadách různobarevné žárovky, které se střídavě rozsvěcovaly, a jejich světlo se odráželo ve veliké skleněné čočce, která zabírala větší část „obličeje“, lze-li tak nazvat přední část hlavy, na které nebylo jiného ústrojí.

„Automatický řidič,“ zamumlal Farin. „Zázrak techniky!“

Vůz letěl jako střela mírně skloněn dopředu. Podle toho se řítil kamsi dolů. Pojednou se s nimi naklonil a oba sklesli na lavici u stěny.

„Padáme!“ křikl Roger.

„Nemyslím,“ šeptal Farin zbledlými rty. „Jistě je to zatáčka.“

Měl pravdu. Po chvíli se vůz vrátil do vodorovné polohy. Farin přistoupil ke stroji. V čele stolu svítil měřič rychlosti.

„Úžasné!“ zvolal. „Sedm set kilometrů děláme teď, v rovině. A nyní rychlost stoupá. Předek vozu se zase sklání. Zase se řítíme dolů! Ou! Zatáčka! Málem bych se byl svalil na stůl. To by mohlo být osudné – kdybych byl zavadil o některý ten vypínač. Ale – konečně – zkusme spolehlivost a zdatnost robota.“

A Farin stiskl jeden z krajních knoflíků.

Účinek byl děsivý. Ozvalo se silné vytí a vůz zabrzdil tak prudce, že Farin narazil na stěnu a klesl na podlahu. Současně se však zuřivě rozkmitala červená žárovka a jedna z robotových paží se bleskurychle vztáhla vpřed, tykadlo zapojilo jednu z páček, po bocích se rozhučely neviditelné gyrostaty a řidič na jednu či dvě vteřiny strnul.

Avšak už se rozkmitala zelená žárovka.

Farin se vyznal v radiotelegrafii. Napjatě sledoval kmity. Proč tak neučinil dříve, když tajemný velitel dával rozkaz jejich eskortě? Inu, byl v té chvíli příliš užaslý. Teď je klidnější, může se soustředit.

„Příčina?“ četl anglický rozkaz v Morseových značkách.

A robot odpověděl týmž způsobem:

„Cizí zásah.“

„Vpřed!“ velela signálem záhadná bytost.

Vůz se zase rozjel. Gyrostaty ztichly a do ticha zazněl ostrý hlas:

„Varuji vás před opakováním. Nedotýkejte se řízení! Jde o váš život!“

Výstraha byla pronesena čistou angličtinou, hlasem muže, který zřejmě byl zvyklý poroučet a nestrpět odporu.

„Co to...? Kdo...?“ mumlal Roger.

„Kdo je to, nevím. Ale co je to, mohu vám říci: Amplión. Nevím však, kde je ukryt. Žasnu čím dál tím víc!“

„A já mám dojem, že jsme v moci knížete pekel, do jehož říše nás veze tento moderní Charon,“ hučel ustrašeně profesor.

Vůz letěl teď zase na rovině.

„Jak jsme asi hluboko?“ tázal se profesor.

Farin přistoupil ke stolu. Snad zde někde bude hloubkoměr. Našel, co hledal.

„Kamaráde!“ volal na profesora, „pojďte se přesvědčit, jinak mi neuvěříte! Vidíte tu číslici?“

„Vidím: 640. To jsou metry?“

„Kdepak! Kilometry!“

„Nesmysl! Snad mi nechcete tvrdit, že jsme šest set čtyřicet kilometrů pod zemským povrchem? Vždyť bychom se usmažili!“

„Teoreticky ovšem. Ale teorie jsou z velké většiny dohady. Praxe zpravidla ukazuje výsledky jiné.“

„Inženýre,“ jitřil se geolog, „ačkoli nechci zneuznávat vaše dokonalé znalosti v technické vědě, jsem nucen vám upřímně a s politováním říci, že jste v geologii, která je jistě nejdůležitější vědou, naprostý laik.“

„Nepopírám.“

„To je pro vás polehčující okolnost,“ kývl smířlivě hlavou Roger. „Chcete se, doufám, dát poučit?“

„Velmi rád.“

„Nuže, slyšte. Geologie je věda o vzniku, stavbě, složení a postupném vývoji Země. Je obsáhlá jako vesmír, což dokazují její odvětví. Geologie kosmická souvisí s astronomií, astronomickým zeměpisem a geofyzikou. Tektonická geologie objasňuje složení a stavbu zemské kůry. Dynamická studuje veškeré zemské vnitřní i vnější síly, k čemuž jí slouží geomorfologie, geofyzika, petrografie, mineralogie, klimatologie a jiné podružné vědy. Geologie historická čili stratigrafická bádá o postupném vývoji a změnách na zemském povrchu a vývoji tvorstva do nejstarších dob, přičemž kromě všech už jmenovaných logií jí slouží paleontologie. Tento cyklus věd, sloučený pod názvem geologie, pracuje už od věků společně. Výsledky jeho bádání nelze tedy odbýt slovem teorie. Je to zákon, milý příteli, ba víc: zákon všech zákonů!“

Inženýr pochvalně přikyvoval.

„A ten zákon zní: Zemská kůra dosahuje do hloubky 1500 kilometrů. Avšak už v hloubce 100 kilometrů se místy vyskytují polotekuté vrstvy čili magma Teploty do hloubky přibývá, což dokazuje, že zemské jádro je žhavé, o tom podávají také jasný důkaz sopky a horká vřídla...“

„... která pramení z těch místních tekutých vrstev ze stokilometrové hloubky,“ vpadl Farin. „Budiž. Netvrdím, že vyvěrají až ze zemského jádra. Ale i to už dokazuje že v hloubce sto kilometrů je žár jaký by nesnesl žádný lidský tvor.“

„Ne však všude. Sám jste řekl, že jen místy. Dovolte mi projevit laický názor, ačkoliv musím poznamenat, že kromě elektrotechnického mám také diplom chemický, což by snad poněkud připouštělo částečné vědomosti v geologii, jíž je chemie trošku příbuzná. Tedy: Zemská kůra sahá až do hloubky patnácti set kilometrů. Tato tloušťka však není všude stejná. Místy je silnější, místy slabší. Jsou-li už v hloubce sto kilometrů vřelé tůně a ložiska žhavé lávy, zbývá pod nimi průměrně patnáctinásobná vrstva pevné půdy. Vezmeme zmenšené měřítko: stopadesát centimetrů silnou hmotu, do které vbodneme sondu deset centimetrů hluboko. V tom bodu objevíme žár. Je tím dokázáno, že stejný žár je v této hloubce všude? Sám jste řekl, že jen místy. Mohou být pro teplotu zemské kůry směrodatné sopky a horká vřídla, byť by jich bylo tisíckrát víc, než jich známe, když objem Země činí skoro dva biliony krychlových kilometrů? Vím, co chcete říci: že už v hlubokých šachtách havíři trpí horkem. Ale ani tento důvod nemohu uznat za naprostý důkaz. Zdrobnělé měřítko nám zase umožní lepší přehled. Řekněme, že nejhlubší šachta je tři tisíce metrů. Poměr je týž, jako když do půl druhého metru silné hmoty vbodneme jehlu tři milimetry hluboko. Můžeme tvrdit, že jsme prozkoumali i jádro?“

„Vy tedy myslíte...?“

„Myslím, že v ohromné oblasti zemské kůry jsou tepelné poměry zrovna tak rozmanité jako na zemském povrchu, kde místa ležící blíže k rovníku jsou studenější než některé kraje severské anebo jiné v těsném sousedství. Jako na povrchu zemském působí atmosférické vlivy, poloha, v přímořských krajinách Golfský proud a jiné okolnosti, tak mohou i v zemské kůře působit různé živly.“

„Hmm-no, není to vyloučeno. Lokálně, ovšem.“

„Ovšem. Místně, stejně jako ta místní horká magma,“ končil Farin.

„Jak dlouho už jedeme?“ bručel profesor, dívaje se na hodinky. „Je to možné? Sedm hodin večer! Šest hodin jsme už v podzemí! Začínám se nudit a mám hlad.“

Farina napadlo: Ten hlas který je anglicky varoval... Je-li tu někde amplión, může tu být také mikrofon, kterým tajemná bytost sleduje jejich hovory.

„Já bych také s chutí povečeřel,“ řekl hlasitě anglicky.

A tu se udal nový div. Jako v pohádce, stolečku, prostři se, odsunul se uprostřed vozu v podlaze čtverec a z otvoru se vynořil nízký stůl s dvěma příbory a kovovou mísou přikrytou víkem.

„Dobré chutnání!“ ozval se tajemný hlas.

Inženýr a geolog se na sebe podívali v němém úžasu. Pak Farinovou tváří zacukal úsměv.

„Večeře je tu, tedy jezme!“ řekl.

Nebylo tu vsak židlí. Usedli ke stolu na podlahu a Farin odklopil víko z mísy. Byla v ní jakási kaše, která měla velmi příjemnou, osvěžující příchuť. Snědli ji s chutí. A divná věc, cítili se nejen nasyceni, ale také napojeni.

Když vstali od stolu, byli zase překvapeni: podél obou stěn stála dvě lože s poduškami z jemného tkaniva podobného hedvábí, vycpanými snad peřím či jakousi kyprou, pružnou hmotou.

„Dobrou noc!“ přál jim tajemný hostitel.

Unaveni usnuli, sotva dolehli na lože.

Errata:

30.05.2021 10:58