Usneme-li v jedoucím vlaku, probudíme se téměř vždy, když staneme ve stanici. Způsobuje to přerušený rytmus, který nám byl ve spánku ukolébavkou.

Také naši pozemští cestovatelé se probudili, když vůz stanul a rozhučely se gyrostaty, udržující jej v rovnováze.

Se silným svitem, který vyzařoval z celého povrchu vozu, příjemně ladilo světlo červené žárovky před řidičem, který seděl nehnutě jako fantastická socha.

„Deset hodin! Panečku, to jsme se prospali! Patnáct hodin jsme si hověli v náruči Morfea!“ zvolal profesor, protahuje tělo na kyprém loži.

Pojednou se otevřely v boku dveře a dovnitř vstoupil starý, ale dosud statný muž.

„Dobré jitro, pánové,“ pozdravil sice odměřeně, ale vlídně. „Musím vás požádat, abyste vystoupili a přijali snídani v mém pokoji.“ Muž hovořil čistou angličtinou.

„Můžeme mít za to, že hovoříme se skutečnou lidskou bytostí a nikoliv automatem?“ tázal se Roger, pozoruje podezřívavě neznámého.

„Směle,“ usmál se příchozí. „Jsem ředitel ústřední dopravy,“ řekl.

Představili se mu. Stisk jeho masité ruky jim potvrdil, že jde o lidskou bytost.

„Pane,“ začal Farin, „myslím, že poznávám váš hlas. Byl jste to vy, který sledoval naši cestu a hovořil s námi mikrofonem.“

„Ano. Byl jsem to já.“

„Dovolte, abychom především vyjádřili svůj nejvyšší obdiv.“

„Maličkost, pánové,“ vpadl suše šéf dopravy. „Šetřte obdivem. Uvidíte věci mnohem zajímavější. Prosím,“ pobídl je, aby vystoupili.

„Dovolte aspoň okamžik. Snad byste nám mohl předem říci, co je podstatou a zdrojem tohoto modrého záření z vnitřního obložení vozu?“ tázal se Farin. „Jsem – ano – inženýr chemie a elektrotechniky a věc mě zajímá, chápete? Je zřejmé, že vyzařování není výsledkem chemického nátěru, jaký je u nás znám. Jen snad rádium by mohlo...“

„Lituji, že vám nemohu nic vysvětlovat,“ vpadl mu do řeči muž, „poněvadž sám nic nevím. Není to můj obor. Snad se to dovíte jinde. Prosím!“ opakoval důtklivěji pobídku k vystoupení z vozu.

Stanuli před novým divem. Byli zřejmě na nástupišti nějakého ústředního nádraží. Ale jak podivného! Byl to vnitřek rozsáhlé kruhovité budovy, připomínající svým tvarem římské koloseum, ale ne vyšší než jednopatrový dům. Nahoře byla kopule, z jejíhož středu jako by visel okrouhlý, kopulovitý, nevysoký krápník v podobě věže.

Kolem tohoto kolosea se vinulo široké asfaltované nástupiště, které se hemžilo roboty. Zástupy těchto lidských automatů stály v řadách před návěstními tabulemi, vyčkávajíce světelných rozkazů, které se na nich kmitaly jako roje bílých, zelených, modrých i červených svatojánských mušek. Jednotlivé oddíly strojů mizely pak v ústí tunelů a vynořovaly se na plošinách mezi kolejemi, které se jako nekonečné paprsky rozbíhaly od kolosea na všechny strany a mizely ve tmě, kam nedosahovala záře podivného osvětlovacího tělesa, trčícího v ohromné výši nad nádražím a zalévajícího celé nesmírné prostranství v šíř i dál příjemným mléčným světlem.

V obdivuhodném pořádku, bez nejmenšího hluku nastupovaly nesčíslné řady robotů do vlaků, které se sotva slyšitelným šumotem se rozjížděly a jako střely mizely v dálce.

Vedeni ředitelem přešli nástupiště a vstoupili do kolosea. Octli se v ohromné okrouhlé místnosti, ozářené jako denním světlem, linoucím se z velikého tělesa uprostřed kopule. Koldokola seděly tu za stoly trupy automatů, jako byl jejich řidič vozu. Hrály na vypínačích a vnímaly světelné rozkazy, kmitající se na tabulích před nimi.

„Kdo řídí tuto velkolepou soustavu za vaší nepřítomnosti, například teď, když jste s námi?“ ptal se Farin.

„Mám zdatného zástupce,“ usmál se ředitel a vedl hosty k točitým schodům uprostřed sálu.

Vystoupili na plošinu, která budila dojem velitelského můstku, Odtud byl pohled na pracující roboty ještě úchvatnější.

Avšak ředitel této podzemní dopravy je pobídl, aby vystupovali ještě výše. A tu se octli v té okrouhlé věži nad kopulí kolosea. Její stěny byly od podlahy až do stropu skleněné, jasně průhledné, což skýtalo nádherný pohled na dopravní hemžení dole, okolo celé nádražní budovy.

Nebyl zde nábytek. Jen uprostřed stál půlkruhovitý stůl či pult a u něho v křesle seděla – dívka. Měla na sobě pracovní overal.

„Můj dopravní zástupce – má dcera Nelly,“ představil ji ředitel.

„Jak se máte?“ zeptala se jich s roztomilým úsměvem. „To je dost, že mi dopřáváš možnost potěšiti se trochu ze společnosti,“ pokračovala usmívajíc se. „Považte, pánové, celý svůj život, dvacet let, jsem zde zakleta. Neznám jiný svět ani lidí. Právě před deseti lety jsem sice kromě otce viděla živého člověka, ale to bylo poprvé a naposled. A jen viděla! Nebylo s ním řeči. Byl, chudáček, nemocen Zdržel se ve stanici jen chvilku a honem s ním pospíchali do Centra, aby se ho ujal náš lékař.“

„Bojím se, slečno,“ začal Farin položertem, „že ta chvilka, kterou nám váš otec zde dopřeje k zotavení a k snídani, nebude pro vás požitkem.“

„Proč myslíte?“

„Inu, domnívám se, že pro mladičkou krásnou dívku není zábava se starci žádným požitkem.“

„Starci? Jaký je rozdíl mezi mladými lidmi a starci?“

Farin na ni úkosem pohlédl. Nezná snad to děvče rozdílu mezi mládím a stářím? Podle toho by zde nebylo mladých lidí.

„Nenamáhá vás ta práce?“ snažil se převést hovor na jinou kolej.

„Naprosto ne! Je to jen strašně nudné!“

„Nudné? Jak by mohlo nudit řízení takového ohromného aparátu?“

„Vy ovšem nevíte – Hleďte: Ten stůl tam je samočinný. Stolice je samočinná. Ta skříň tam je vlastně automat. Všechno tu pracuje samo. Otec a já jsme zde jediní živí lidé, vlastně také jen živé automaty. Naším úkolem je bdít nad poruchou, která je však tak nemožná, že by ji mohl přivodit jen zázrak, neboť celý tento gigantický stroj je řízen tak dokonale, že by muselo selhat několik spojek najednou, aby došlo k celkem málo významné poruše. Vážnější nehoda je skoro vyloučena. Střídám se s otcem u tohoto stolku a sedíme tu jen proto, aby měl někdo odpovědnost. Vědomí odpovědnosti, to je celá naše práce. Teď například hlásí žlutá žárovka, že vlak číslo 164 na trati Mz3 bez nehody proletěl okolo žhavého magmatu a přistává v 83 severním pracovním objektu. Toto hlášení se opakuje už po mnoho let denně šestnáctkrát.“

„Ale rozkazy! Kdo dává rozkazy robotům?“

„Ach myslíte ty stovky depeší na světelných návěštích?“

„Ano.“

„Roboti pod námi.“

„Ale těm přece musí zase někdo poroučet.“

„Ovšem! Ale to není naše věc. My jen řídíme dopravu, víte? Pracovní rozkazy jsou přímo z CENTRA od ředitele práce.“

„Ach, tak!“ chápal Farin. „To je jistě inženýr?“

„Ano, však ho poznáte.“

„Jsem vůbec zvědav na CENTRUM,“ řekl Farin.

„Nebudete zklamáni,“ řekla zdvořile.

„Nuže, milá Nelly,“ vložil se do hovoru její otec, „převezmu zase dozor. Svěřuji pány tvé péči.“

„Prosím, pojďte nahoru,“ pokynula jim do točitých schodů.

Vystoupili do hořejšího patra. Octli se v půlkruhovité jídelně, oddělené stěnou od kuchyně, v níž dívka zmizela. Po chvíli se objevila s podnosem, na němž se leskl zlatý a stříbrný příbor. Je těžko říci, slušel-li jí teď lépe ženský úbor hospodyňky než pracovní overal, v němž vyhlížela jako mladý montér.

Z elektrického samovaru se linula podivná vůně. Bylo jim, jako by vdechovali směs všemožného kvítí, osvěženého ranní rosou, zalitého slunečním žárem. Zvedli zlaté kalíšky: byla v nich čirá tekutina. Ale sotva okusili, utkvěl jejich užaslý pohled na dívčiných očích.

„Jak vám chutná ten nápoj?“ ptala se s úsměvem.

„Báječný!“ řekli oba nadšeně.

„Čeho je to odvar?“ tázal se profesor.

„Sama nevím. Je to čaj. Dostáváme sušené bylinky z CENTRA. Přinesu vám ukázat.“

Odběhla do kuchyně a vrátila se s balíčkem.

„Tak vyhlíží. Je to skoro bezbarvé, poněkud nafialovělé.“

„To chápu,“ řekl profesor. „Pěstují-li zde nějaké byliny, nemohou mít barvu, neboť jim chybí přírodní slunce, které je pro existenci barviva základní podmínkou. Při umělém osvětlení rostlinstvo a živočišstvo ztrácí své přirozené zbarvení. Na vás, slečno, je také vidět ten účinek. Vaše pleť je skoro bílá. Nu, neznepokojujte se. Vaší kráse to není na újmu, naopak, spíše ji zvyšuje. Jste jako něžný květ lilie,“ snažil se zmírnit povážlivý smysl svých slov.

„Co je lilie?“

„Nejkrásnější květ, symbol čistoty a nevinnosti.“

„Nevinnosti! Věru, že na mně není ani za tohle viny,“ ukázala špičku průsvitného malíčku.

Pak pojedli jakési křehoučké pečivo výborné chuti.

„O jídlo se starat nemusíme,“ hovořila Nelly vážně. „A máme pestrý výběr. Také maso. Drůbež, zvěřinu, občas i ryby. Všechno dostaneme z CENTRA, odkud to přivezou roboti. Nápoje? Výbornou vodu, která šumí a v noci světélkuje.“

„Patrně rádiová emanace,“ přikývl profesor.

„Nevím, co tím myslíte, ale je to dobré k pití. Ostatně, ještě dnes budete v CENTRU.“

„Litujeme, že přijdeme o vaši společnost, slečno Nelly.“

„Nemusíte litovat. Mně se bude jistě stýskat víc. Vy budete mít lepší společnost, než je moje. Je tady několik učených pánů. Všichni se dobře baví.“

„A což velitel? Kdo je vlastně velitelem nad tímto světem?“ Místo odpovědi položila prst na bledé rty a její modré oči úzkostlivě zamžikaly.

Errata:

30.05.2021 10:58