Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ukázalo se, že nejpevnější nervy má lékař. Sotva se vyloupl ze skafandru, byl bombardován palbou otázek, na které adept Aeskulapovy vědy odpověděl s klidným úsměvem:

„Už mě to začínalo nudit.“

Ale hned nato zaútočil sám:

„Co je s vámi, lidičky? Jste vyděšeni, jako byste byli utekli ze samého pekla. Zdá se mi, že budu mít s vámi práci.“

„S námi ani snad ne. Ale s profesorem,“ řekl Pavel vážně.

„Copak je s ním?“

„Nervový otřes. Plakal nad tebou jako nad vlastním bratrem.“

„Helehele,“ ušklíbl se Baudin, „kdo by hledal tolik citu v tom šťourovi?“

„Pravý přítel se pozná v neštěstí.“

„Inu, vždyť já ho mám také rád. Jen se bojím, spokojí-li se jeho učenost s mou ,mastičkářskou’ konzultací,“ vrčel doktor.

Buďto nebyl nervový otřes tak vážný, nebo posílil profesora klidný spánek, krátce, ukázalo se, že nejlepším lékařem je radost: sotva Charni spatřil Baudina, vyskočil z lože a s radostným výkřikem ho sevřel do náručí.

„Nu, nu, tolik lásky!“ bručel Baudin. „Sedněte!“ zavelel. „Puls... správný. Oční reflexe... hm... reflexe nohou... hm... Vstaňte! Paty k sobě! Špičky k sobě! Oči zavřít! Vzpažit! Předpažit! Rozpažit! Do dřepu! Aha! Tu to máme! Už ležíte!“

„Ale dovolte... zakazuji si...“

„Ticho!“ zahřměl Baudin. „Příteli, uznejte přece, že každý rozumíme svému. Půjdete do koupelny a dáte si studenou sprchu. Potom uvidíme, co bude dál,“ hovořil, vbodávaje sugestivní pohled do profesorových očí, v nichž zřejmě bylo vidět kolísání.

Pak vyšel z Charniho kabiny.

„Jak je?“ tázal se Pavel starostlivě.

„Nic mu není. Zdravý jako buk.“

„Sláva. Přijde tedy do jídelny?“

„Ano. Ale za chvíli. Poslal jsem ho do koupelny pod sprchu. Co tu kutíš?“

„Rekonstrukci přijímače a televizní obrazovky. Dostal jsem právě depeši od Nema, návod, jak přizpůsobit náš přijímač, abych místo dosavadní zdlouhavé radiotelegrafie mohl být s Nemem ve spojení radiotelefonicky. Kromě toho budeme moci vidět Nema, což bude ještě cennější. A také Farina bude slyšet a vidět, jako by byl mezi námi. Za chvilku jsem hotov.“

„Nebudu ti překážet. Mám hlad jako vlk. U večeře se všichni setkáme v jídelně. Vylíčím vám své dobrodružství.“

„Tuze se těším, doktore. Také já chystám pro posádku překvapení. Chci totiž na tenhle večer přemístit přijímač i televizi do jídelny, abychom všichni mohli vyslechnout Nema, který nám podá důležitá objasnění, jak mi telegrafuje.“

„Nuže, na shledanou,“ řekl lékař a zamířil do jídelny.

Za chvíli tam přišel Pavel. Vlekl s sebou přijímač a televizní přístroj, jejž umístil v čele jídelny.

Hned za ním vpadl křepce profesor.

„Doktore,“ hlučel a hnal se po jeho ruce, „vy jste přece jen výborný muž! Já jsem jako znovu narozen. Ode dneška beru sprchu každý den!“

„Nu, vidíte,“ šklebil se Baudin. „Zasloužil byste ještě pořádnou masáž. Lodník Tranger by vás zpracoval. Má pěsti jako kladiva.“

Konečně přišel také kapitán a kormidelník.

Zasedli k večeři, jejíž pořad byl mimořádně slavnostní. Po srdečném přípitku na šťastné zachránění začal lékař líčit své zážitky:

„Pád,“ rozhovořil se, „zavinilo moje leknutí. Lekl jsem se světla, které se tak náhle objevilo těsně před mýma očima. Uhnul jsem vlevo a šlápl do prázdna. Zpočátku jsem padal dost rychle. V té chvíli, přiznávám, jsem se v duchu loučil se životem. Ale po chvilce jsem cítil, že se můj pád mírní. Ustaly také přemety a já klesal svisle, nohama dolů. Padal jsem stále volněji, až jsem konečně stanul na tvrdém podkladu. Teď jsem teprve rozsvítil lucernu. Stál jsem na okraji kolmé stěny, kterou jsem považoval za skalní výstupek, ale pak jsem udiven zjistil, že je to vrchol nějakého stavení, domu či věže. Musím se přiznat, že jsem pochyboval o svých zdravých smyslech. Vždyť bylo neuvěřitelné, aby v takové hloubce pod mořem stál – dům. Dalším divem byla přírodní klenba, skoro na dosah ruky nade mnou. Zvědav, kam klenba dosahuje, pokročil jsem vpravo, naštěstí směrem od srázu, neboť mé tělo nadlehčené vodním tlakem učinilo mimovolně veliký skok. Když jsem se pak zase zvolna snesl k zemi, byl jsem už v chůzi opatrnější. A tak jsem se dostal až k místu, kde se hořejší klenba stýkala s vrcholem domu, na kterém ležela. Útvar klenby byl nesporně týž, jaký jsme viděli v kráteru: hmota podobná slitině kovů tvrdých, jako kalená ocel. Z klenby splývaly zkroucené a rozmanitě rozvětvené rampouchy a trsy. Leskly se jako zlato, stříbro, měď a bronz. Podivuhodné. Některé ty žluté a bílé trsy prutů jsem mohl ohnout, ale ne ulomit. Rozhodně to byl kov.“

„Počkejte, doktore,“ vpadl profesor, „vzpomínám si, že mám ve skafandru takový žlutý kousek. Dojdu pro to.“

„Není třeba,“ namítl Pavel. „Kormidelníku, pošlete laskavě někoho, aby úlovek přinesl. Mluv dále, doktore!“

„Vracel jsem se okruhem a přišel jsem ke kopuli, pod kterou jste mě našli. Posvítil jsem si dovnitř. Ale moje světlo daleko neproniklo. Opatrně jsem tam vešel mezi puklými pláty. Byla tu čirá tma a světlo mé lucerny stačilo jen do malého okruhu. Nebylo zde živého tvora. Žádné světýlko, ani fosforově zářící hadi, jakých se venku rojilo bezpočtu, nerušily pod tímto ohromným příklopem tušově černou tmu. Svitě si na cestu, kráčel jsem opatrně dál. Několikráte jsem se ulekaně zastavil před obrysem čehosi, co jsem považoval za tělo velkého zvířete, ale byly to jen kamenné kvádry a kusy zdiva. Viděl jsem, že odtud není výstupu. Proto jsem se obrátil a chtěl odtud vyjít. Ale tu jsem spatřil cosi, nad čím, řekl bych, se mi zježily vlasy, kdybych neměl takovou pleš. Jisté je, že mi tělem projel mráz a rozcvakaly se mi zuby, což mohu směle říci, neboť ty mám dosud zdravé. Štěrbina, kudy jsem prošel, byla ozářena modravým svitem, v němž jsem rozeznával obrysy... inu, co bych zbytečně popisoval, sami jste viděli. Ale v nejbližším okamžiku jsem se uklidnil, ba zajásal. Napadlo mě totiž, že je to snad někdo z vás a ten strašidelný svit že je klamem, způsobeným nějakou hrou či lomem světelných paprsků ve vodě. Vyrazil jsem tedy této domnělé spáse vstříc s takovou vervou že jsem zase udělal artistický skok dopředu a do výšky. Ale vtom už také zařval děsem, neboť jsem byl ovinut dvěma úžasnými chapadly, která se po mně vztáhla do délky snad osmi metrů, a už jsem se koulel jako moucha, když ji pavouk zabaluje do pavučiny. Marně jsem se snažil pohnout paží, abych aspoň sáhl po své dýce. Byl jsem sešněrován jako ve svěrací kazajce. Netvor hryzl mou přílbu, paže i nohy a koulel si se mnou jako s míčem. Konečně mě pustil. Snesl jsem se zvolna k zemi. Supěl jsem vzteky i hrůzou. Povážlivé také bylo, že jsem v té motanici ztratil lucernu – nebo ji snad ta obluda sežrala? – a také moje karabina zmizela. Tak jsem zůstal bez světla a beze zbraně, až na dýku, která byla na svém místě. Byl jsem teď pevně odhodlán bránit se, pokusí-li se ta obluda znovu o útok. Nečekal jsem dlouho. Její chapadlo se zase natáhlo a lopatovitý konec se přisál na mé rameno. Jedním řezem jsem jí uťal pracku. Z rány vystříkla tmavá tekutina a zakalila mi pohled na to, co se dalo potom. Cítil jsem jen, že jsem byl obrovskou silou vymrštěn vzhůru a pak vztekle skřípaly zuby po mém krunýři. Koulel jsem se jako ve smršti, bodal jsem kolem sebe... Ale pak jsem měl paže přimknuty k tělu, takže jsem se nemohl ani hnout. Měl jsem pocit, jako bych byl soukán do těsného pytle. Jen nohy jsem měl volné a s těmi jsem zběsile kopal. Hlavou dolů jsem se po kouscích soukal kamsi v čiré tmě... Pojednou se mi paže trochu uvolnily. Vzepřel jsem se lokty a cítil jsem, že moje dýka vjela do čehosi měkkého. Zoufale a zuřivě zabořil jsem ji, jak nejhlouběji jsem mohl, a táhl dolů, pak vzhůru, napravo... inu, všemi směry. Ale teď teprve začal tanec. Lítal jsem vzhůru, dolů, koulelo to mnou a vířilo, že se mi motala hlava. Ale já bodal a řezal a krájel a vrtal... inu, víte, že to dovedu, jsem přece také chirurg!“

„Jak by ne!“ vyprskl profesor.

Baudin po něm loupl očima. „A tu,“ posilnil se douškem vína, „najednou, jako bych z toho pytle vypadl. Postavím se na nohy a rozhlížím se. Voda byla zakalena. Ale přece jsem viděl těsně před sebou netvorovo tělo. Silný jeho ocas bičoval vodu, rozviřuje oblaka krve, či jaká to tekutina se z něho valila, chapadlo se svíjelo jako dokonávající had a dlouhé žabí nohy se napínaly ve smrtelné křeči. Tlama vztekle sekala kolem sebe a zuby hryzly do kamenů. Ale strašný byl pohled na jeho břicho, rozkrájené jako veliký žok.“

„Snad nechceš říci, doktore, že tě ta příšera polkla?“ vyjel Pavel.

„Ano, to chci říci.“

„Dovol, ale to je přece trochu silné!“

„Nemyslím a věřím doktorovi,“ ozval se k údivu všech kapitán. „Podle popisu, jak mi tvora líčili lodníci, kteří byli s vámi, je to jakýsi druh nebo snad kříženec ještěra a polypa. Hlava hroznýše je asi jako lidská ruka a hrdlo je úzké jako zápěstí. A přece hroznýš pohltí poměrně snadno vzrostlou ovci. Zmije a užovka mají hrdélko úzké, ale roztáhnou je tak, že polknou pohodlně myš nebo i vrabce. Krokodýlí hrdlo také není příliš široké, a přece tento ještěr vsouká do sebe i dospělého člověka. Stejně tak je roztažitelné ještěří břicho. A břicho chobotnice snad ještě víc. Ostatně je možno, že budeme mít ještě příležitost vidět jiné hlubinné netvory.“

„Před dvaceti lety,“ přidal se Pavel, „jsem sám měl příležitost setkat se v hloubce asi tisíce metrů s chobotnicí, jejíž tělo mělo v průměru přes dva metry.“

„Nu, tak vidíte. Ale povídejte, co bylo dál,“ vybídl kapitán lékaře.

„Povídejte – Jonáši!“ nemohl si profesor odpustit poznámku.

„Ba věru, bylo. Jak jsem už řekl, ztratil jsem lucernu a voda byla teď tak zkalená, že jsem se ani nemohl orientovat. Bylo mi úzko. Byl jsem v pasti, jejíž rozměry a tvary jsem neznal. A poněvadž mrtvé tělo netvora vyhaslo, totiž přestávalo vydávat svůj fosforovitý svit, stál jsem teď v tušové tmě, zhoustlé netvorovou krví. Nijak jsem se nemohl rozhlédnout, vytušit, kde je ta štěrbina, kterou jsem se do této proklaté pasti dostal a kudy bych se zase mohl vrátit. Kam? Inu, kamkoliv, jen ven odtud, alespoň poblíž místa, kam jsem se z kráteru snesl, neboť jsem nepochyboval, že se pokusíte mě zachránit nebo že mě aspoň budete hledat. Znám přece důležitost svého lékařského postavení v Nautilu.“

Odmlčel se, a polknuv s douškem vína říznou odpověď, která se mu drala na rty po vrčivé poznámce profesorově o „felčarské domýšlivosti“, pokračoval:

„Vaše záchranná akce mohla se však dít, jak jsem se logicky domýšlel, jen stejným či podobným způsobem, jakým jsem se dostal dolů já. Krátce: mohli jste se sem z kráteru spustit po laně. Jiné cesty jsem samozřejmě neznal. Proto je zcela logické, že jsem teď nechápal, jak jsem mohl tak zhloupnout a vzdálit se z onoho místa a vlézt do té proklaté pasti. Byl jsem v zoufalé situaci. A tu jsem spatřil novou hrůzu, která – zdálo se – znamenala můj neodvratný konec: zákal se rozplýval a voda zprůhledněla. A pojednou se mi modrým svitem objevila ta spásná štěrbina. Ale právě když jsem k ní chtěl vykročit, měnila se spása ve zkázu: v otvoru se objevilo tělo druhé, stejné obludy, vklouzlo dovnitř, za ním další... třetí, celý průvod... Couval jsem před těmito příšerami, až jsem narazil na kamenný kvádr, na který jsem vyskočil. Netvoři se zvolna shromáždili kolem podstavce, na němž jsem stál jako socha okrunýřovaného středověkého rytíře, řídícího sněm pekelných nestvůr. Do jisté míry to byl směšný obraz ale mně nebylo do smíchu. Byl jsem odhodlán bránit se do posledního dechu. Ostatně mi ani nic jiného nezbývalo. Všecka naděje na vyváznutí zmizela. Očekával jsem už jen boj na smrt, neboť na život nebylo pomyšlení. Věděl jsem, vrhnou-li se na mne – bylo jich šestnáct – udolají mne, zavlečou jako pavouci mouchu někam do skrýše, kde zemřu hladem a žízní, neudusím-li se dřív, až mi dojde zásoba vzduchu. Snad bylo mým štěstím, že jsem stál nehybně. Jak dlouho trvalo toto vzájemné pozorování, nevím, v takové situaci se čas neměří. Pojednou jsem spatřil něco, co jsem považoval za přelud: kovovou kopulí prosvítalo – světlo. Mdlý kotouč, který kroužil, rychle uskočil na jiné místo, zase kroužil... a pak dole při zemi zvolna běžel kolem kopule, ale ne uvnitř, nýbrž zvenčí. A přece světlo – prosvítalo dovnitř. Šlehlo mi hlavou: To by mohlo být totéž světlo, které vodí Nautila, ačli to není přelud, počáteční šílenství. Ale to nebylo přece možné. Znám své nervy. Že by Nautilus kroužil kolem? Nemožné. Jak by se sem dostal? Ale což má-li ta dutina přece nějaké spojení se širým oceánem? Nějaký veliký tunel? Nebo konečně není vyloučeno, že jsem úplně na dně širého moře... Pojednou se v dálce asi dvaceti metrů ode mne jasně ozářila puklina mezi pláty a světlo vniklo dovnitř. Oslnivě ozářilo celý vnitřek a stanulo nade mnou. Teď jsem viděl jasně seskupení svých obléhatelů. Kamarádi, jak vám mám ty bytosti popsat? Jak tam stály a dřepěly, byl bych řekl, že jsou to lidé. Ovšem, jejich tváře měly málo lidského. Spíše se podobaly hlavám ohromných žab a jejich tělo se podobalo předpotopnímu tyranosaurovi, od něhož se lišilo snad jen nohama, které byly sice vysoké, ale slabé a končily ploutvemi. Ale ocas byl stejně silný a tvořil statnou podporu těla. Podoba s tyranosaurem tkvěla hlavně ve vzpřímeném postoji a kratičkých, ale tlustých nohou čí spíše rukou, což byla vlastně jakási pouzdra pro chapadla, která, jak jsem se už zmínil, mohla se prodloužit na mnoho metrů. Tedy snad jakýsi kříženec polypa s ještěrem a žábou, ačkoliv to zní nemožně a směšně. Řekl jsem, že na mě učinili dojem lidských bytostí. Zní to protikladně po tom, co jsem uvedl. Ale je v tom do jisté míry smysl, neboť – alespoň se mi tak zdálo – z těch tvorů vanula jakási inteligence, cosi rozhodně nadzvířecího. Možná, že to byl povšechný dojem nevídanosti, úžasu a snad i dávka chorobné fantazie. Je tu mnoho otázek, které si nedovedu rozluštit. Bytosti vyzařují fosforovitý svit jako všechna hlubinná fauna, jejich očí jsou ohromné, ale bez zřítelnic Jsou zcela průzračné jako skelná čočka Snad mají zrakové ustrojí hlouběji v lebce a oční bulvy jsou jen jakousi čočkou, ve které se předměty zrcadlí a opticky tvoří pro vnímání zrakových nervů. Zpozoroval jsem také, že si proti ostrému jasu, jemuž nejsou zvyklí, chrání oči víčky. Záhadou je mi také jejich sluchový orgán. Asi ho nemají, je nahrazen jiným smyslem, jakým, nevím. Čím se živí? Podle zubů bych řekl, že jsou dravci. Ale rozhodně neútočí na své druhy. Viděl jsem totiž, jak okukovali mou oběť, nad kterou pak stáli jako ve smutku a údivu, že jsem nad nimi zvítězil. Z toho pak, jak se kolem mne seskupili, očividně s úmyslem mne usmrtit hladem, jako by znali mou obrannou moc a chtěli zamezit zbytečným obětem svých druhů. A v tom právě musím uznat jakousi inteligenci která se u zvířat nevyskytuje. Jsou to myslící tvorové. Konečně: čím dýchají? Nemají žáber. Ale rozhodně to nejsou obojživelníci. Jejich tělo, přizpůsobené na vysoký tlak, by se okamžitě rozpadlo, kdyby se dostali do vzdušných sfér. Odbočil jsem. Vraťme se k věci. Moji obléhatelé byli oslepeni. Světlo tkvělo klidně několik okamžiků nade mnou. ale pojednou učinilo několik trhavých poskoků směrem k štěrbině. Nechápal jsem účel. Teď si myslím, že mě pobízelo, abych vyšel. Když jsem nevyhověl, prolnulo náhle kopulí kolmo vzhůru a ztratilo se. Pak byl můj stav zase takový jako dříve. Jenže mě opustila beznaděj. Pochopil jsem, že jsem byl objeven a že moje záchrana přijde. Stál jsem tedy klidně a stejně klidně se chovali věznitelé. A tak jste mě našli. Víc vám nemusím líčit.“

Když lékař skončil, dlouho vládlo ticho.

Konečně se ozval Charni. „Mé nervy jsou už zase v pořádku. Proto v zájmu vědy žádám důtklivě, abych byl přibrán k příští výzkumné výpravě, která bude zajisté podniknuta.“

„Nemám námitek, nebude-li jich mít doktor,“ řekl Pavel.

„Nebudu mít námitek,“ pokrčil rameny Baudin. „Co to máte před sebou?“ otázal se, zaujat lesklým krystalem

„To je ten úlovek,“ ochotně se rozhovořil profesor, podávaje Baudinovi dvanáctistěn. „Myslím, že je to kyz. Hezký a veliký. A těžký. Nebude mnoho chybět do dvou kil. Vy jste chemik, doktore, mohl byste to prozkoumat. Zajímavé je, že ve vodě, jak jsme viděli v kráteru, se leskl žlutě, kdežto teď, v elektrickém osvětlení, je skoro bílý.“

„Nemyslím, příteli, že vynikáte obzvláštní schopností v určování váhy,“ potěžkával Baudin předmět. „Tohle má hodně přes dvě kila. Zjistím jeho podstatu.“

„To nespěchá, přátelé,“ ozval se Pavel. „Máte teď na programu milé překvapení.“

Vstal a postavil před sebe na stůl mikrofon.

„Kamarádi,“ začal slavnostně, „náš ochránce si přeje, abychom se s ním osobně seznámili. Podle jeho rady jsem překonstruoval přijímač a televizní přístroj, jehož desku vidíte v čele stolu. Nemo si přeje podat vysvětlení záhad, které jsme v tomto podivuhodném místě mořské hlubiny zažili, a udělí nám rozkazy pro další cestu. Zapojuji.“

Televizní plotna se rozzářila mdlým svitem.

„Haló! Zde Nautilus!“ volal Pavel tlumeně.

Pojednou se na desce objevil mlžný stín, který jasněl, až jako by se z hloubky vynořila hlava kmeta: v rámci rozvlátých vlasů a dlouhého sněhobílého plnovousu planuly podmanivé oči, vážně, ale přece otcovsky měkce. Jako by dlel mezi nimi, utkvěl Nemo pohledem na jejich tvářích. Jeho tvrdé rysy změkly a kolem rtů zahrál vlídný úsměv. A už se do ticha nesla Nemova slova:

„Mám radost, že se poznáváme. Chci věřit, že se ve vás nezklamu. Ujal jsem se dočasně vedení vaší lodi, poněvadž pochybuji, že byste beze mne mohli splnit úkol, jejž jste si uložili. Prozkoumání Atlantidy je velmi složité, jako je podivuhodná příčina jejího zániku. Viděli jste už věci, které vás udivily a jsou nám nevysvětlitelné. Chci vám alespoň v hlavních rysech objasnit záhady, pokud mně samému jsou známy.“

Errata:

30.05.2021 10:58