Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po chvíli vystoupila záchranná výprava z lodi.

Stanuli na dně, kupodivu čistém, bez bahna. Také voda byla velmi průzračná, prozářená do značné dálky a výšky, takže viděli, že jsou v rozsáhlém dómu pod vysokou klenbou.

Hejna ryb podivných tvarů a neuvěřitelně pestrých barev kmitala se duhově jako roje drahokamů a jako silné blesky prošlehávala temná zákoutí úhořovitá a hadovitá těla průsvitných, tajemných mořských tvorů.

Náhle se světlo spustilo z výše k nim a pak jen zvolna zvalo vpřed.

Kráčet mohli jen zvolna a s námahou, protože byli obtíženi přítěží.

A tu si Pavel povšiml, že kráčejí po pravidelných kvádrech. Kam až světlo dosahovalo, bylo dno vyloženo pravidelnými čtverci kamene s hladkým, jakoby hlazeným povrchem. A toto dláždění zdálo se nesmírné, neboť jeho okraje tonuly ve tmě.

Jak je to možné? Zde, tisíce metrů pod hladinou moře, pod obrovskou klenbou, jejíž útvar byl pravidelný, divoce kostrbatý jako v přírodní jeskyni, je podlaha zřejmě vydlážděna – lidskou rukou.

Čekaly je však ještě větší záhady.

Když dospěli do místa, kde dláždění končilo a před nimi se tyčila kolmá stěna, spatřil Pavel, že dlažební kvádry jsou tu ozdobeny lemem ornamentů překrásného, nevídaného vzoru. A Pavlův údiv vzrostl, když místo domnělé skály viděl, že je před fasádou paláce, jehož ohromné kvádry z růžového hlazeného mramoru se tyčily do nedohledné, nahoře tmou pohlcené výše.

Nebylo mu však dopřáno, aby hloubal nad těmito divy. Světlo před nimi se vnořilo do vysokého obloukovitého portálu.

Octli se v rozsáhlé dvoraně. Mezi rozvalinami mohutných sloupů ležely zde na dlažbě z bílého a černého mramoru roztříštěné sochy lidských postav a podivných zvířat. V těchto troskách rozpoznával jednorožce – koně s přímým špičatým rohem na čele, jak je líčí staré báje – a kentaury, obludná koňská těla s lidským trupem místo šíje.

A vtom... byl to přelud vyvolaný podrážděnou fantazií? Zdálo se mu, že zahlédl v temném jícnu jedné z četných chodeb, jež se z haly rozbíhaly, lidskou bytost. Ze tmy zasvítily na okamžik jakoby obrysy velikého člověka. Avšak zjev, zazářivší příšerným fosforovým svitem, v nejbližším okamžiku zmizel.

„Halucinace.“ hučel Pavel k sobě

Ale tu k němu přistoupil člen jeho družiny a vsunul zástrčku do jeho přílby:

„Viděl jste?“ slyšel Pavel ulekaný hlas.

„Míníte ten modravý přízrak?“ tázal se.

„Ano. Myslíte, že to byl klam?“

„Myslil jsem. Ale teď, když jste to zahlédl i vy, pak... nevím. Snad to byl některý z tvorů, na něž nás upozorňoval Nemo. Musíme však dále,“ přerušil úvahu.

Spěchali za světlem, které se vnořilo do ústí chodby. Stanuli před rozvalinami schodiště a zděných bloků. Světlo se vyhouplo vzhůru. S dosavadním zatížením nebylo možno je následovat. Pavel pokynul družině, aby odložila část přítěže. Byli teď lehcí, bez značnějších obtíží pak vystupovali vzhůru.

Avšak čím výše stoupali, tím byl vzestup obtížnější, nejen tím, že ubýváním tlaku přibývalo jim na váze, ale přibývalo také rozvalin, po nichž se museli pracně šplhat. V odkládání přítěže museli být opatrní, aby udrželi potřebnou váhu pro vyšší vrstvy.

Podle ploch, na kterých jim světlo dopřávalo odpočinku, minuli už dvanáct pater, z nichž každé podle zbytků zřícených stropů mělo výšku nejméně desíti metrů.

A stále stoupali do výše v zříceninách tohoto podmořského mrakodrapu.

Pojednou spatřil Pavel v temnu jakési komnaty obrysy těla, narýsované modravým svitem. Ulekaně stanul.

Byl to týž přízrak, jaký zahlédl v hale, jenže teď jej viděl zřetelněji, obrovské tělo, hodně přes tři metry vysoké. Poměrně krátký, baňatý trup, podobný žabímu, nesly slabé, ale dlouhé skokaní nohy, jejichž chodidla tvořily okrouhlé ploutve. Kromě toho podpíral tělo silný a dlouhý ještěří ocas. Nad baňatým břichem šířila se mohutná hruď, z níž visely podivně zkroucené paže, vybíhající z ramenou, která vypadala jako dvě veliké koule. Paže jako by se skládaly z kotoučů. Na dlouhém krku seděla hlava, zploštělá jako žabí, se širokými ústy či spíše tlamou. Oči byly veliké jako pěst, vypouklé, bezbarvé, průhledné jako sklo.

Pavel stanul přimrazen a za ním se tísnila do hloučku jeho družina. Věděl, že každý námořník je pověrčivý, tím více pak mužstvo podmořské lodi. Z jejich úzkostlivého spínání rukou uhodl správně, že příšerný zjev považují za vodníka, do jehož nekonečné říše se vetřeli a teď se octli v jeho moci.

Přes všecku střízlivost si musel Pavel přiznat, že tento netvor, zalit zsinalým přísvitem, musel by vyděsit i nejstatečnějšího muže.

Tak stáli semknutí v hloučku a hleděli vytřeštěnýma očima na příšeru, která nehybně jako oni je pozorovala ze vzdálenosti asi deseti metrů. Jistě byla udivena a snad je v jejich obludných skafandrech považovala za příbuzné tvory.

Pavlovi zavířily v hlavě otázky: Je to čtvernožec? Ještěr? (Tomu se to nejvíc podobalo!) Ale ten vztyčený postoj? A ty podivné paže? Ty zase sváděly k představě člověka. Ale dlouhé skokaní nohy, kulatý žabí trup a hlava?

Nemovo světlo stanulo klidně nad nimi. Nemo jistě vidí tuto scénu na televizní obrazovce, pozoruje jejich setkání a čeká, co se stane. Nebo je to Nemova – bezradnost?

Ta myšlenka Pavla znepokojila, neboť kdyby tomu tak bylo, hrozí jim nesmírné nebezpečí.

Netvor se pohnul a jeho dlouhé nohy učinily sáhový krok kupředu. Pavlova družina se srazila ještě více k sobě.

A pojednou se jim všem zježily vlasy hrůzou.

Silné paže se vztáhly k nim, kroužky na nich se natahovaly a z kulovitých ramen jako by vylézali dva hroznýši... V nejbližším okamžiku přisáli se tito hadi svými lopatkovitě rozšířenými konci k Pavlovu skafandru. Byl zdvižen a jako loutka obrovskou silou přitažen k netvoru, který ho sevřel do náručí. Ztuhlý děsem viděl, jak těsně před jeho přilbou sinavě zasvítily ďábelské oči a široce rozevřená tlama... O povrch přílby zaskřípaly zuby.

Naštěstí byl Pavel tak ochromen, že ani nevzpomněl na obranu. A stejně tak, ztuhlá hrůzou, zůstala jeho družina v nehybnosti. Opakujeme: naštěstí!

Neboť obluda, když poznala, že tohle sousto je pro ni příliš tvrdým oříškem, jehož skořápku nelze rozlousknout, a když se její chapadla marně snažila vysát z krunýře skafandru poživatelnou šťávu, pustila svou oběť; chapadla se zase smrštila do původního kroužkovitého tvaru a vodní muž-ještěr-žába-polyp, či jak ho nazvat, několika sáhodlouhými skoky zmizel ve tmě.

Není pochyby: Nemo jistě sledoval tento kritický výjev, neboť hned poté je vedlo světlo dál.

Prošli dlouhou síní, na jejímž konci se příkře zvedalo cosi podobného širokému žebříku, jehož příčky byly však nakloněny k jedné straně. Pavel poznal, že je to dlouhé kovové zábradlí ochozu, který byl v sutinách. Zábradlí bylo sice zpřehýbané, ale drželo pohromadě.

Světlo zvalo k výstupu.

Nebylo to snadné. Vystupovali po spodní straně, přidržujíce se nakloněného mřížoví, které místy stálo docela kolmo. Poznali také, že vystupují spirálovitě ve vnitřku jakési okrouhlé věže. Snad tu bylo kdysi točité schodiště, které se zřítilo a zbylo z něho zprohýbané, znetvořené kovové zábradlí.

Dlouho trvalo, než stanuli na plošině, lze-li tak nazvat strašnou spoušť kvádrů, balvanů a změti jakési neoznačitelné drti. A nad nimi do nedohledna kolem byla přírodní klenba, nízko, skoro na dosah, takže Pavel v ní mohl ke svému údivu poznat totéž složení jako v kráteru. Světlo odbočilo vpravo.

Obešli, co je zprvu zase vylekalo svým tvarem, v němž však záhy poznali zdeformovanou, bizarně zkroucenou kovovou kopuli věže. A tu spatřil Pavel nad sebou v klenbě širokou trhlinu, na kterou světlo významně zářilo. Pochopil: tudy se zřítil Baudin.

Ale kde je teď?

Záhy se mu dostalo odpovědi.

Vedeni světlem stanuli před druhou kovovou kopulí, mnohem rozsáhlejší a dosti zachovalou. Jen její temeno bylo zmáčknuto jakoby velikým tlakem. A tu byl jeden z kovových plátů roztržen. Světelný kotouč vnikl do trhliny. Následovali jej a užasle stanuli nad obrazem, jenž se jim naskytl.

Pod kopulí, jako pod příklopem ohromného zvonu, seděl na balvanu Baudin, neboť nelze předpokládat, že by v hlubině osmi set metrů se vyskytl jiný člověk v úboru potápěče.

A kolem něho stálo a dřepělo shromáždění týchž tvorů, s jakými se před chvílí setkali.

Baudin také zahlédl spásnou výpravu, neboť toužebně vztáhl ruce. Tento nepatrný pohyb však způsobil, že jeho lehké tělo se vzneslo a obloukem se zase zvolna sneslo k zemi.

Shromáždění jako na povel vztáhlo k němu svá chapadla. Ale současně jako blesk sjel k lékaři světelný kotouč, jehož objev ve vteřině vzrostl do několikametrového průměru a rozzářil se tak, že oslnil netvory, jejichž oči, zvyklé na tmu, ztratily schopnost vidět.

Světlo se v pravém smyslu usadilo na přílbu Baudinovu, který správně pochopil vybídnutí, aby rychle pospíšil ke svým zachráncům. Baudinův pokus o chůzi se projevil ohromným skokem, takže lékař k nim přilétl jako na křídlech nebo lépe řečeno přiskočil jako veliká blecha.

Nečekali samozřejmě, až se obludy vzpamatují z oslepení. Vzali doktora do svého středu, a přidržujíce ho při zemi, hnali se za světlem, které před nimi ubíhalo po rovině... Ani si nevšimli, že jdou jiným směrem.

Běželi v hloučku – půda jim mizela pod nohama – celý osmičlenný lidský řetěz se řítil kamsi do hlubiny – za světlem, které před nimi klesalo.

To je uklidnilo. Světlo přece vede. Věří mu. Nemo jistě ví, co dělá. Za jeho světlem půjdou třeba do pekel.

Pád se zmírnil. A konečně se snesli na kamennou dlažbu několik metrů od Nautila.

Vystříhali se pustit doktora ze svého objetí. Věděli, že by jim z této hloubky ulíti vzhůru jako pták a honba na něho ve vyšších vrstvách by nebyla lehká.

Errata:

30.05.2021 10:58