Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Stáli po kolena zabořeni v šedivém bahně. Sotva vykročili, zvedlo se bahno pod nimi a zahalila je tak hustá šedá mlha, že v ní stěží rozeznali druh druha, ačkoli si byli na dosah ruky. Pochopili, že to není bahno v pravém slova smyslu, nýbrž velejemný popel ze zbytků uhynulého mořského živočišstva, který neustále od věků v mikroskopických částkách, drcených velikým vodním tlakem, jako jemný prach se z hořejších vodních vrstev snáší do hlubiny.

Tíha jejich úboru i centových bot značně polevila, takže se mohli s námahou sice, ale přece dosti volně pohybovat. Jen nohy měli těžké. Museli však dbát opatrnosti, aby se jeden od druhého příliš nevzdálili, neboť pak by se v zákalu, který povážlivě houstl, těžko shledávali.

Přepadení mořskými netvory se nemuseli obávat zde, v této otevřené a pusté pláni. Hlubinná fauna byla shromážděna ve výši kolem světelného kotouče, který ostatně teď úplně zmizel za hustým šedivým závojem, v jehož spodních cárech, rvaných jejich botami, jako by byli ovíjeni a zaplétáni.

Světlo jejich svítilen – i když bylo velmi ostré – jen matně a občas proráželo chuchvalci, které kroužily kolem nich jako kotouče hustého dýmu.

Nebylo bezpečné postupovat takto dále. Proto Pavel uchopil svého souseda za ruku a zasunul do jeho přílby zástrčku.

„Doktor?“ tázal se, nemoha rozeznat, koho má před sebou.

„Charni,“ odpověděl mu hlas profesorův.

„Naše kabely k mikrofonu stačí do délky čtyř metrů. Zachyťte doktora vedle sebe. Spojte se s jeho mikrofonem a řekněte mu, aby se držel v blízkosti a dbal, aby spojení nebylo přerušeno.“

Stalo se. Teď se aspoň slyšeli a mohli bezpečněji kráčet. Pavel litoval, že zapomněl na lana, kterými by se byli mohli vzájemně připoutat a byli by měli větší volnost pohybu.

Konečně přešli pláň a světlo jejich luceren narazilo na skalní sráz. Ačkoli nikdo z nich nebyl odborníkem v geologii a nerostopisu, shledali už prvým hmatem, že to není obyčejný kámen. Zvlášť profesor se přece vyznal v horninách natolik, aby mohl usoudit, že ten útvar je slitina několika hornin, rud a hlavně kovů. Podivné vlnité, žebrovité a jakoby hlazené tvary, mezi nimiž bylo mnoho vydutých boulí a homolí, z nichž mnohé byly na hrotu roztřepeny v trsy, jež se podobaly klubku svíjejících se hadů nebo také dělovým granátům, zdeformovaným žárem a výbuchy. A všecky tyto tvary byly tuhé a tvrdé, že ani největším úsilím nebylo možno jimi pohnout. Profesorovi se podařilo najíti jeden uvolněný dvanáctistěn a vsunul jej do své kabely.

Pak přišli na vrstvy čediče, s povrchem pokrytým paprskovitými kuličkami, chondry. Když se jim podařilo poněkud odstranit kal, zjistili také bohatá ložiska železa, tuhy a niklu či snad stříbra.

„To všechno ukazuje na meteorit,“ hučel profesor. „Ale jak by takový meteorit...“

„Tak ohromný!“ vpadl lékař.

„To nemyslím,“ odpíral profesor. „Mám na zřeteli ten podivný tvar, který je rozhodně kráterem sopky. Ale tu by ty svahy musily chovat zbytky lávy. A po té zde není ani stopy. Ty roztřepené bubliny se sice lávě podobají, ale jen na pohled. Nesporně je to kov, který byl rozžhaven do polotekutého stavu a pak náhle zchladl. Proto jsou ty hadovité útvary, hroty a pruty tak tvrdé. Je to jako kalená ocel. To mne tím víc utvrzuje v domněnce, že stojíme na ohromném povětroni, který kdysi v pravěku zapadl do této hlubiny.“

„Ale proč nás sem Nemo zavedl?“ ozval se Pavel. „My přece pátráme po Atlantidě.“

„Snad je to zase jeden z jeho žertů,“ prohodil Charni jízlivě.

„Nemyslím. Nu, však se nám dostane vysvětlení, až se vrátíme do Nautila,“ hovořil Pavel.

„A vrátíme se hned,“ rozhodl se.

„Chtěl bych se podívat nahoru,“ zatoužil profesor.

„Až později, teď ne,“ odmítl Pavel ostře, protože si opět vzpomněl na Nemovu výstrahu. „Zapomněl jsem na lana a krumpáče. Výstup by mohl být nebezpečný. Vidíte přece, že svahy jsou zbrázděny hlubokými rozsedlinami a snad i propastmi. Kdyby se do některé někdo z nás zřítil, mohlo by to být osudné. Kromě toho, kdo ví, nejsou-li tam skryté chobotnice a jiní netvoři. Elektrického výboje není možno použít mnohokráte. Půjdeme zpátky!“

V prořídlé mlze matně prosvítalo Nemovo světlo, jakoby za mléčným sklem, a ozařovalo příď Nautila, který stál nade dnem jako tělo ohromného spícího netvora. Teď viděli, že obešli dosti značný okruh a vraceli se z jiného směru.

Ušli sotva několik kroků, když pojednou světelný kotouč sjel jako blesk dolů, stanul těsně před nimi a trhavě poskakoval vpravo, jako by jim chtěl naznačit, že mají odbočit za ním.

Alespoň Pavel tento pokyn správně pochopil, či snad výstrahu před jakýmsi nebezpečím, které je náhle ohrozilo.

„Za mnou!“ vykřikl do mikrofonu a odbočil za světlem.

Náhlý světelný manévr snad polekal profesora, kráčejícího po Pavlově levici, či to byl lékař na levém křídle, který chvatně uskočil vlevo – nelze říci. Jisté je, že se v Pavlově mikrofonu ozvalo cvaknutí, charakterizující vytržení zástrčky.

„Haló!“ volal Pavel. Ale nedostalo se mu odpovědi.

V husté mlze zahlédl však záblesk sousedovy lucerny.

Přiskočil a zasunuv zástrčku, spustil ostře: „Co blázníte, profesore?“

V jeho mikrofonu se ozval chrčivý sten.

„Co je vám? Proboha, mluvte!“

„Do-dok- – doktor!“ konečně vyrazil Charni z hrdla.

„Co... co je? Kde je doktor?“

„Zmizel!“

„Vzpamatujte se! Jak by mohl zmizet? Kde?“

Charni vztáhl mlčky ruku vlevo.

Pavla zamrazilo hrůzou, Tři kroky vedle Charniho se na šedé ploše rýsoval černý pruh.

Trhlina! Propast!

Světlo poskočilo k nim a důtklivě vyzývalo, aby je následovali.

Musejí poslechnout!

Nedbaje na vířící bahno, hnal se Pavel za světlem, které proráželo šedivými kotouči těsně před jeho obličejem. Jeho levice svírala profesorovu ruku, Charni vrávoral vedle něho, zřejmě přemáhaje mdloby.

„Není... ztracen!“ snažil se Pavel uklidnit zdrceného druha. „Nemo ho... za-chrání! Je vše-mohoucí! Jistě bude... vědět... jak... Jeho světlo... pronikne všude! Objeví doktora! Vy... vysvobodíme ho!“ sípal.

Ale v duchu zoufal. Znal hrůzy a děs mořských hlubin. Prožil už několik zápasů s obludami, při nichž mu tuhla krev v žilách. A to byl v bezpečí. Doktor je možná vydán na pospas obrovské chobotnici, zapadne-li do jejich hnízda. Ale jsou ještě horší obludy. Což ten strašlivý netvor, nad nímž zvítězila před dvaceti lety bleskovým výbojem jeho gondola jen proto, že její rozměry byly přece větší nežli tlama obludy, v níž by však člověk zmizel jako pilulka? Ovšem, to bylo v hloubce přes čtyři tisíce metrů. Ale neklesl možná Baudin do téže hloubky?

Bože milosrdný! A - on to zavinil! On, Pavel! Nedbal Nemovy výstrahy. Nepomůže-li teď Nemo, bude Pavel vinen doktorovou smrtí, bude jeho vrahem! Nepřežije toho! Nepřežije těch výčitek svědomí!

Zbabělče! Chtěl bys utéci od důsledků své nedbalosti a lehkomyslnosti! Prchnout od povinnosti, odpovědnosti! Vždyť odpovídáš za životy celé posádky! Teď trp! Vytrpíš svůj trest!

Ale do těchto duševních muk se ozval jakýsi konejšivý hlas, slaboučký, vzdálený, avšak působící jako spásný paprsek do čiré, pekelné tmy. Doufej!

Pavlovi se zdálo věčností, než stroje ze zatopené kabiny vytlačily vodu a zregulovaly vzdušný tlak, než byli vyzdviženi do kajuty, kde mohli odložit skafandry.

Ubohý profesor byl snad zdrcen ještě víc než Pavel.

„Nepřežiji to neštěstí!“ vzlykal. „Vždyť mám doktora rád!“ vzlykal, netuše, že svým nářkem zvyšuje Pavlovy mučivé výčitky svědomí.

Jako vítr vpadl Pavel do své kabiny, ve které zuřivě volala vysílačka: „Pavle – - Pavle! – - Pavle – -!“

V rozechvění si ani neuvědomoval, že vysílačka volá jeho jméno a česky. Přiskočil ke strojí a stiskl páčku:

„Zde jsem,“ odpověděl.

A už přijímal depeši:

„Nemo hledá Baudina. Uklidni se. Najde ho. Jeho světlo pronikne všude. Doufejme, že ho bude možno zachránit, neboť Nemo zná hlubiny kráteru a celého tajemného území, k jehož obhlídce jste se odvážili přes jeho zákaz. Propříště máš výstrahu, že Nemových rozkazů musíte vždy a bezpodmínečně dbát. Volal tě. Chtěl ti vysvětlit tajemství kráteru a světlem vést vaši výpravu. Nedovolal se. Byli jste už venku. Zvířené bahno nám znemožnilo sledovat vás na televizní obrazovce. Zmizeli jste nám. Viděli jsme vás teprve, když jste už byli u okraje kráteru, kde zákal trochu zprůhledněl. Ale tu se Nemo obával světlem hnout, aby nezpůsobil zmatek v Nautilu, z něhož se nikdo nehlásil u vysílačky, a také aby vás nepolekal. Doufali jsme, že se vrátíte týmž směrem a vyhnete se propasti. Vy jste však odbočili. Teď už nezbylo Nemovi než zasáhnout. Kdyby tak nebyl učinil, zřítili byste se všichni tři, což, myslím, by bylo osudné, neboť, jak je vidět, kromě tebe není nikdo na Nautilu zasvěcen do našeho spojení. To je vážná chyba, kterou musíš napravit! Za tvé nepřítomnosti musí být stále u vysílačky někdo jiný. Nejlépe kapitán, který se vyzná v radiotelegrafii a je hoden důvěry. Zařiď to! Ihned ohlas kapitánovi nehodu s Baudinem a dbej přesně dalších Nemových rozkazů!“

Pavel věděl, že mu zprávu telegrafoval Farin. Ačkoliv by byl rád využil příležitosti a na leccos se Farina zeptal, musel se vzdát této možnosti. Také mu nezbyl čas, neboť do kabiny se vřítil kapitán.

„Světlo zmizelo!“ hlásil rozčileně.

„Vím,“ přikývl Pavel. „Právě jsem dostal zprávu. Usedněte, kapitáne. Musíme spolu hovořit. Stihlo nás neštěstí. Vlastně snad jen nehoda, která se, doufám, napraví.“

„Profesor?“

„Ne. Proč myslíte?“

„Je nervově úplně zhroucen. Leží v kabině, třese se jako osika a kloudné slovo z něho není možno dostat. Byli jste snad venku napadeni?“

„Něco horšího se stalo. Doktor se zřítil do propasti.“

„Proboha!“

„Prozatím není příčiny k zoufalství. Nemo ho hledá. Proto světlo zmizelo. Musíme čekat na další rozkazy. Od této chvíle jste mým důvěrníkem, kapitáne. Slibte mi, že zachováte přísné tajemství o všem, do čeho budete zasvěcen.“

„Stačí-li vám čestné slovo...“

„Úplně.“

„Máte je!“ řekl kapitán a stiskl Pavlovi ruku.

„Poslyšte tedy! Máte kdykoli volný vstup do mé kabiny a právo i povinnost přijímat depeše. Budu-li v Nautilu, sdělíte mi jejich obsah. Budu-li mimo loď, jednejte sám, ale vždy přesně podle depeše. Já jsem dnes udělal chybu. Zapomněl jsem na Nemův příkaz, abychom nevycházeli z Nautila, dokud nám nedá svolení. A tento přestupek ohrozil snad život doktorův. Proto musíte být nejvýš opatrný a přesný, důsledný a přísný. Nemo je pro nás víc než lodivod, je naším ochráncem. V jeho rukou je teď Baudinův život a také můj, neboť bych nepřežil Baudinovu smrt.“

„Nu,“ hučel kapitán. „Neztrácejte hlavu. Pravíte, že Nemo -?“

Ostrý ťukot páčky přerušil Gilberta.

„Přijměte depeši,“ kývl Pavel. „Jsem příliš rozrušen.“

Voda kolem Nautila zjasněla a před přídí se rozzářilo světlo. Rozkaz zněl francouzsky a byl stručný:

„Neodcházet od stroje! Sledovat světlo!“

„Sedněte k vysílačce. Musím do přední kabiny, abych řídil plavbu. Dávejte mi rozkazy mikrofonem,“ řekl kapitán a vyběhl z Pavlovy kabiny.

Nautilus se zvedl a přehoupl se přes okraj kráteru. Hned nato však, řízen světlem, snášel se dolů a plul zároveň na západ. Zakrátko však odbočil obloukem k jihu a po několika minutách zahnul na východ.

Podle toho obepluli na západě kruhovitý kráter, jehož obvod byl v hloubce dvanácti set metrů mnohem větší, jak ukazoval hloubkoměr.

V Pavlově hlavě se rozvířila spousta otázek.

Proč ten veliký okruh? Hledá snad Nemo možnost, kudy by Nautilus mohl vniknout z boku na dno propasti, kam se Baudin zřítil? Anebo už našel na jižní straně útvaru průsmyk, průrvu či tunel, a teď je tam vede? Ale proč tedy mlčí? Proč ani slůvkem naděje nezmírní Pavlovu trýzeň nejistoty, obav a zoufalství? A což ta hloubka, ve které teď plují? Je tu rozdíl šesti set metrů. Padl-li ubohý Baudin tak hluboko, nenajdou už jen jeho tělo, roztříštěné o skalní hroty a do beztvárnosti rozdrcené ohromným vodním tlakem?

Ne! To není možné! Příliš černé obrazy mu kreslí jeho rozjitřená fantazie. Vždyť už při výstupu z lodi pozorovali, že tíha skafandru byla velmi nadlehčena vodním tlakem, takže mohli dosti lehce kráčet, přestože nohy byly těžké, neboť váha jejich bot byla vypočtena pro hloubku osm set metrů. Musel tedy Baudin padat dosti zvolna.

Avšak co se stalo, nedosáhl-li v osmi stech metrech dna? Snad se snesl ještě o padesát metrů níž. Ale pak...? Pak se vznáší bezmocně v hrozném tlaku vodních sfér. To by konečně nebylo tak kritické. Ba, bylo by to nejpříznivější ze všech jiných možností, neboť by se k němu mohl Nautilus lehce přiblížit se spuštěným žebříkem.

Což nebude-li moci loď vplout do propasti a jen oni ve skafandrech budou moci do ní vniknout nějakým uzoučkým tunelem nebo průrvou? To bude tvrdý oříšek!

Avšak teď není kdy na takové otázky. Jediným úkolem je – zachránit Baudina.

Ale proč Nemo mlčí?

Právě když vztahoval ruku po telegrafní páčce, rozklepala se sama:

„Nautilus vpluje za světlem do podzemní dutiny, kde stane dva metry nade dnem. Šest statečných a silných mužů vystoupí z lodi. Budou řádně zatíženi pro hloubku tisíc metrů přítěží, kterou bude možno postupně odkládat, až k vyrovnání výtlaku k normálnímu pohybu v hloubce osmi set metrů. Výpravu povede světlo. Zatím Nautilus zůstane na místě. Výprava musí být nejlépe vyzbrojena a připravena na všecky případy. Zachovat rozvahu a klid. Není sice třeba se bát, není tu vážnějšího nebezpečí, ale setkáte se s bytostmi, které vás překvapí a snad i polekají. A je jich mnoho. Jsou to však mírní tvorové, u nichž vzbudíte zvědavost. Ale varuji vás, abyste je násilným zákrokem nerozjitřili! Hleďte se jim vyhnout a postupujte opatrně. Ostatně světlo vám bude pomáhat. Pavel Holan v čelo výpravy, kapitán k vysílačce.“

Hned poté viděl Pavel, že se světlo odráží od skalní stěny, a Nautilus s mírně zdviženou přídí stoupal do výše. Hledě z okna, viděl, že plují zvolna ve veliké podzemní dutině, jejíž dno stoupalo vzhůru souhlasně se vzestupem lodi.

Po chvíli Nautilus stanul. Do Pavlovy kabiny přiběhl kapitán:

„Stojíme,“ hlásil.

„Chtěl jsem vás právě volat,“ přikývl Pavel, zapojuje mikrofon do kabiny kormidelníka. „Spusťte loď dva metry nade dno a zůstaňte v této poloze nehybně, dokud nedostanete další rozkazy,“ velel.

„Milý kapitáne,“ obrátil se na Gilberta, „právě jsem dostal rozkazy od Nema. Odevzdávám vám službu u vysílačky. Já se šesti muži vystoupíme z lodi. Jak je profesorovi?“

„Spí.“

„Klidně?“

„Teď už ano. Dal jsem mu léky pro uklidnění, neboť byl velmi rozrušen.“

„Nemá horečku?“

„Nemyslím, jen trochu zvýšenou teplotu. Nemusíte si s ním dělat starosti.“

„Dobře,“ vydechl Pavel ulehčeně.

Errata:

30.05.2021 10:58