Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno ho musili budit. Když se nasnídali, překvapil je Pavel návrhem:

„Teď obejdeme jeskyni znovu, jenže jiným směrem.“

„Co si od toho slibuješ?“ tázal se Arne.

„Uvidíme,“ zněla suchá odpověď.

„Budeme obcházet jako kocour kolem horké kaše,“ vrčel Petr v mizerné náladě.

„Možná,“ odsekl lékař.

Vedeni Pavlem postupovali nyní opačným směrem podél stěn. Pavel kráčel rychle, nehleděl na stěnu, nýbrž na seskupení uprostřed jeskyně.

„Jdeš najisto,“ prohodil Arne.

„Ano. A doufám, že se nezklamu. Přemýšlel jsem o tom k ránu a...“

„Tamhle je východ!“ vpadl Petr radostným výkřikem.

„Pak jsem se tedy nemýlil,“ řekl Pavel klidně. „A teď se podívejte odtud na to skupení znovu.“

„Je to ono!“

„Vidíte, jací jsme popletové. A hlavně Petr, který měl za úkol pozorovat stěnu, kdežto my dva jsme se snažili poznat skupení. Že se nám to nepodařilo, je omluvitelné, neboť letmý dojem se v rozrušení těžko dá pevně při další prohlídce znovu zjistit, zvlášť po těch dalších mnoha dojmech. Petr však přehlédl východ a za to by zasloužil řádný výprask!“

„Hledali jsme při prvé obchůzce všichni tři,“ hájil se Petr.

„Ale jak je to možné?“

„Je to samozřejmé, Arne. Proto vás vedu tímto směrem. Přejděme a pojďme zpátky!“

Když pak šli nazpět, ústí tunelu zmizelo. Teprve když se obrátili, objevilo se zas.

„Aha,“ chápal Petr. „Je ukryté za těmito kulisami.“

„Ano, ano, chytráku! Kdyby tě bylo napadlo obrátit se, nemusil ses zalévat studeným potem a cvakat zuby před bubáky na příšerném hřbitově. To byl správný trest za tvůj šlendrián!“

„Už ho nech, Pavle,“ zakročil Arne.

Prošli tunelem a jeskyněmi, které poznávali.

Přes všecku opatrnost, kterou jim vnutilo noční dobrodružství, nebylo lehké dostat se z podzemního labyrintu. Čím více se blížili ke konečnému východu, tím spletitější se ukazovala cesta, neboť prostory měly mnoho výklenků a zdánlivých východů, které pak byly slepé, takže se museli vrátit. Jen spojenému úsilí a paměti se dařilo, že konečně našli správný směr. Samozřejmě že se tím velmi zdržovali, ale neztráceli trpělivost, vědouce, že spěch by je zavedl zase na bludnou stezku.

Tak stanuli na prahu dómu, v němž poznali prostor, z něhož vede krátký tunel ke konečnému vysvobození.

Tento rozsáhlý prostor je původně svedl svým nádherným sloupovím a arkádami kolem stěn. Ale jak se včera na ně vlídně usmíval, lákal a sváděl, tak se dnes jeho pohádková krása, vlídnost a přívětivost změnily v úkladnou hru lstivého přepychu.

Mimovolně je mrazilo při pohledu na překrásné útvary, duhovou hru barev a oslnivý třpyt; všecko budilo v nich nyní dojem hnízda velikých jedovatých hadů a ještěrů, jejichž slizká těla hýří svůdnou, ale tím nebezpečnější krásou.

„Strašné!“ vydechli současně a Arne dodal: „Nechápu, jak jsme se mohli odvážit do této příšerné spleti.“

Ale tento nový dojem způsobil, že zase ztratili orientaci. Dlouho bloudili ve výklencích a slepých chodbách, než se jim podařilo najít správný východ. S jakou radostí uvítali denní světlo!

Průchod kaňonem dál se pak už bez nehody a bylo jim, jako by kráčeli křivolakou ulicí mrtvého města, z jehož úchvatných průčelí opuštěných paláců čišela na ně svůdná, ale zrádná krása.

Konečně se před nimi otevřel písčitý svah a za ním mihotavá hladina moře.

Po chvíli stanuli na divoce rozeklaném břehu, jehož křemenité vrstvy klikatými choboty vybíhaly do moře, které zato svými věčně neklidnými jazyky vylizovalo hluboké brázdy do tvrdé hmoty. V tomto odvěkém zápasu zřejmě vítězil mokrý živel.

Voda byla křišťálově čistá a Pavel z jedné tůňky nabral vodu na dlaň, aby ji okusil.

„Hoši,“ hlásil udiveně, „voda není slaná, ale také ne sladká. Má podivně nakyslou příchuť a na jazyku perlí. Rozhodně obsahuje mnoho kysličníku uhličitého. Cítím také síran sodný. Řekl bych, že stojíme na břehu alkalicko-salinického moře, nesmírného zdroje vzácné kyselky, jakou se u nás honosí například Karlovy Vary. Ale tahle voda má ještě jinou přísadu, která působí spíše na čich než na chuť. Cosi jako – éter.“

„Ozón je to,“ rozhodl Arne, když okusil vodu.

„Ozón? Kde by se vzal ozón ve vodě?“ pochyboval Petr.

„U nás ovšem vzniká chemickým nebo elektrickým procesem, ale zde je zcela samozřejmý,“ řekl Arne. „Myslím, že není náhodné, vytvořilo-li se moře kolem pólu. Na této maličké asteroidě působí rotace mnohem větší odstředivou silou než na velké planetě. Už jsme se také přesvědčili o nadměrné síle zdejšího magnetismu. Připojíme-li k tomu veliké zhuštění elektrického živlu, poměrnou blízkost žhavého jádra Erósu pod kůrou a účinek ultrafialových paprsků Slunce, je obsah ozónu v tomto moři pochopitelný.“

„Jestlipak v té vodě jsou nějaké ryby?“

„V pozemském smyslu sotva,“ pochyboval Pavel.

Ale tu moře, jako by bylo uraženo, prokázalo v příštím okamžiku opak. Pojednou se nedaleko nich vynořil z hloubky temný stín, který se k nim pod hladinou rychle blížil. První jej spatřil Petr a upozornil na něj své druhy. Ačkoliv tvor plul asi metr pod hladinou, bylo jej dobře vidět. Překvapoval velikostí v poměru k obyvatelům Erósu, k nimž měl rozměry velryby, ale tvar byl jiný. Když se přiblížil jen na několik metrů, stanul nehybně, takže jej mohli dobře pozorovat.

Celkově se podobal kytovci, ale jen na prvý pohled. Vzápětí se změnil v ještěra, neboť za oblým tělem, asi tři metry dlouhým, vlnivě kormidloval dlouhý, kolmo zploštělý ocas a místo ploutví ležely nyní skoro nehybně dvě roztažené pracky s dlouhými drápovitými prsty spojenými plovací blanou a na zadní části trupu dvě delší a velmi silné nohy. Ale největší úžas vzbudila hlava, zvednutá do výše na půl metru dlouhém krku, kulatá, porostlá na temeni dlouhými vlasy, rozevlátými ve vodě, a s tváří, která nijak nezadala vodníkovi, jak jej líčí báje: veliké oči, vyboulené, se skelným výrazem, rozplesklý nos a široká rovná tlama.

Nestvůra na ně hleděla zpod hladiny více udiveně než dravě. Břeh tvořil pod nimi kolmý, přes metr vysoký kamenný spád a byl tedy, jak soudili, dosti bezpečnou překážkou proti případnému přepadení.

Ale pojednou se ocas rozvlnil a záhadný tvor se blížil k nim. Zvolna ustupovali podle pravidla, že opatrnosti nikdy nezbývá.

Svým ústupem dosáhli, že se obluda přiblížila ku břehu a pojednou se její hlava i s poprsím objevila nad kamenným chobotem. Z dálky asi pěti kroků byl pohled na toto černé poprsí strašidelný; silné pracky byly rozloženy na balvanu a drápy s ostrým skřípotem ryly do kamene; z mohutné hrudi čněl dlouhý krk a na něm kulatá, pololidská hlava se zplihlými vlasy a vyboulenýma očima, které teď na slunci měly žlutý lesk, rozdělený kolmou černou štěrbinou jako u kočkovité šelmy.

Vodník!

„Vylákejme ho na břeh, chtěl bych si ho prohlédnout,“ zatoužil Pavel.

Stačilo, aby ustoupili o několik kroků, a Pavlova touha se splnila rychleji, než očekával. Snad pomocí ocasu a zadních nohou vyšvihla se obluda jedním rázem na břeh, kde zůstala ležet, jen její hlava trčela vzhůru.

„Ustupme ještě,“ žádal Pavel, „chci ho vidět v celé velikosti.“

Ale jejich ústup měl horší následek, než jim bylo milé. Netvor se napolo vztyčil, a odraziv se silnýma nohama, dopadl těžce téměř na dosah. Několik okamžiků zůstali jako ohromeni. Dokud stáli nehybně, byl netvor také klidný. Žluté oči mžouraly na ně zvědavě a hrdlo se cukalo. Čelisti byly pevně semknuty.

Takhle přece ale nemohou věčně stát a hledět na příšeru, z jejíž zplihlé hřívy kanula voda. Pojednou se čelisti pootevřely. Neměla zuby. Není to tedy asi dravec. Jen válcovitý jazyk se zavlnil. A potom nadmula vole a do napjatého ticha třesklo pronikavé zavytí. Naše trojice ulekaně uskočila; Petr ve své fantazii už viděl, jak je obluda rve svými tlapami na cáry. Zaječel a vyrazil na bezhlavý útěk zpátky do kaňonu. Ale vtom se také vztyčila nestvůra a mohutnými skoky se hnala za uprchlíkem. Arne i Pavel strhli sice karabiny s ramen, ale na střelbu nebylo pomyšlení, neboť Petr i netvor byli ve stejné čáře a tvořili společný cíl. Na změnu postavení jim také nezbylo času, poněvadž už po několika vteřinách bylo jisté, že Petr neunikne.

„Milosrdný bože, pomoz!“ volali v bezmocném děsu. „Teď! Konec!“

Petr klopýtl a klesl na písek právě v okamžiku, kdy hrozný netvor se v mohutném posledním skoku vznesl do výše.

Kdyby neupadl, ležel by už teď rozdrcen pod tunovým tělem, které dopadlo o několik metrů dál. Naštěstí Petr neztratil vědomí a duchapřítomnost: rychle vstal a zalícil karabinu.

Nestvůra byla výborným skokanem, těžkopádná byla však na obraty.

Dvojice hleděla s údivem, jak se v jejich kamarádu probudila statečnost: široce rozkročen stál Petr a mířil na hlavu, která se k němu otáčela na dlouhém krku.

„Střel nebo uhni, ať můžeme pálit my!“ řval na něho Pavel zlostně.

Prásk! třeskl výstřel z Petrovy karabiny a – bac, bac! dva další. Netvorova hlava se naklonila, bolestné zavytí rozrylo vzduch.

Když přiběhli, stál Petr v teatrální póze – jednou nohou na ještěřím trupu jako vítěz nad ubitou saní.

„To je výkon, co?“ volal jim hrdě vstříc.

„Jaký výkon?“ čertil se Pavel. „Trefit z dálky pěti metrů hlavu jako sud dovede desítiletý kluk, ale sotva by se našel desetiletý kluk, aby tak zbaběle utekl od svých kamarádů! Měla z tebe ta potvora udělat škubánky, zbabělče.“

„Cože! Já – zbabělec? Protože jsem se obětoval, abych vás zachránil?“

„Snad nechceš tvrdit, žes utíkal, abys...“

„Abych ji odvedl od vás, ano!“

„A praštils sebou také schválně, co?“

„Ovšem!“

„Co tomu říkáš, Arne? Viděl jsi už někdy... a slyšel takovou... drzost?“ zalykal se Pavel zlostí.

„Nerozčiluj se! Copak ho neznáš? Hleď, jak se chechtá.“

„Petře, ty mě připravíš o rozum,“ skřípal Pavel zuby. „Máš víc štěstí než rozumu. Ale je to příšerný tvor. Skákavý druh ještěra s hlavou, která se podobá dugongu čili moronu z řádu sirénií, které zavdaly podnět pověstem o mořských pannách. Zřejmě obojživelník. Jistě jich je tu víc. Ale netoužím už po novém setkání.“

„Věru, není oč stát,“ přisvědčil Arne. „Odbočíme k jihovýchodu, abychom se na noc dostali dál od pobřeží.“

Asi po dvouhodinové chůzi došli k rozsáhlé proláklině, jejíž několikakilometrový průměr tvořil zelený koberec, protkaný říčkou a obroubený zalesněnými stráněmi. Říční koryto se na jižním konci údolí rozdvojilo a na severním zase spojilo, čímž uprostřed údolí vznikl asi kilometr dlouhý a o něco užší ostrov.

Slunce se klonilo k západu, a poněvadž byli právě na místě, které se jim líbilo k přenocování, dal se Arne do stavby stanu a Pavel s Petrem snášeli roští na ohniště k přípravě večeře.

Ačkoli byl ostrůvek skoro dva kilometry daleko, byl z této vyvýšeniny dobře přehledný. A tu Arna zaujaly podivné souměrné obrazce, které ostře vykreslily šikmé paprsky zapadajícího Slunce a jež se jasně lišily od zelené plochy ostrova tvarem i barvou; uprostřed byl narýsován pravidelný kruh a z něho se paprskovitě rozbíhaly přímky do jiného, většího kruhu, z kterého pak vedly zase přímky až k břehům ostrova, kde končily válcovitými věžičkami.

Všecky tyto útvary byly okrově žluté a střední kruh měl vzhled jakési arény. Co je to? Jen stěží utajil výkřik údivu, když mu triedr přiblížil ostrovní plochu.

Uprostřed byla skutečně aréna, či spíše náměstí, vroubené silnou hradbou z jakési žluté zeminy nebo snad kamene, s třemi řadami okének nad sebou. Hradba byla skoro tak široká jako vysoká a nahoře plochá. Prostranství uvnitř bylo vydlážděno toutéž žlutou hmotou a také ty přímky a zevní kruh i další přímky až k břehům, kde stály homolovité věže, nahoře rozšířené kulatými plochami. Také vnější kruh a přímky byly lemovány podobnými hradbami.

Celek připomínal důmyslně a účelně sestavenou tvrz, ostrovní pevnost, která by v době našeho středověku byla tvrdým oříškem pro dobyvatele.

Ale jaký smysl má ta pevnost zde, kde není vidět kromě miniaturní zvěře a ptactva ani bytůstku, která by ohrožovala klid a bezpečí ostrovních obyvatel? A je vůbec ostrov obydlen? Nevidí žádného živého tvora. Všecky stavby jsou drobné, asi jako město na druhé polokouli, jen o málo vyšší. Jsou-li tam lidé, pak zase takoví trpaslíčci.

Ach, teď už vidí: do středního prostranství se vyhrnulo několik tvorů a v pravidelném odstupu se postavili po jednom ke vchodům jako stráž.

„Počkej!“ vykřikl Arne na Petra ještě včas, aby mu zabránil zapálit hranici. „Hoši, vezměte si dalekohledy a podívejte se na tu střední arénu na ostrově.“

„Kobylky! Veliká sarančata,“ usoudil Pavel.

„Kdepak,“ odpíral Petr. „Copak by mohl hmyz vyrobit takové stavby a tak ukázněně se chovat? Hleďte na ty stráže u vchodů, stojí vzpřímeně jako vojáci. Tělem se sice podobají velikým kobylkám, ale nemají šest noh, nýbrž čtyři, vlastně jen dvě, a na hrudi, to jsou spíš ruce. A hlava, já vím, hlava kobylky má jakousi pitvornou podobu s lidskou tváří, ale tvar je podobný koňské, kdežto tihle mají hlavu kulatou a docela se podobá lidské. Vsadím krk, že jsou to – okřídlení trpaslíci.“

„Okřídlení? Máš bujnou fantazii,“ ušklíbl se Pavel. „Že chodí vzpřímeně, je sice u hmyzu podivné, a také ty přední nožičky se podobají pažím, ale to ještě nedokazuje, že jde o lidské bytosti. Nezapomínej, že jsme na Erósu, a ne na Zemi. Ukázněnost také nic zvláštního neznamená. Naši mravenci mají také podivuhodnou dělnickou a vojenskou organizaci a chůvy, které pěstují larvy. A což organizace včel a jejich péče o královnu, které se klaní jako bohyni? A stavby? Vzpomeň si jen na vosí hnízdo, stavbu pravidelných šestibokých pláství z vosku, veliké stavby termitů v tropických krajích.“

Pavel umlkl.

Do středu arény přicapal další tvor a stanul. Po jeho příchodu rozestavené stráže znehybněly v napjatém postoji. Tvor se zvolna otáčel, jako by přehlížel stráže, a pak se jeho paže rozkývaly. Hovořil? Zdálo se tak. Po chvilce ustal. Další dva k němu přistoupili. Několik pokynů jeho paží a dvojice vzlétla na průsvitných křídlech jako dvě veliké vážky. Jeden mířil k severu, druhý k jihu ostrova, kde se snesli na plošinu věžičky.

Tolik ještě mohli vidět, načež vše zmizelo v rychlém večerním soumraku.

„Co o tom soudíš teď?“ obrátil se Arne na Pavla.

„Hm, věru nevím... Kdybychom aspoň slyšeli, byl-li to hovor. Pak bych přiznal, že jde o nějaký druh lidí. Něco podobného, jako jsme viděli na Měsíci. Ale mohla to být pouze gesta. Mravenci se také dorozumívají pohyby tykadel.“

„Některý hmyz vydává i zvuky,“ ozval se Petr. „Tak co je s večeří?“ obrátil se na Arna.

„Musíme se spokojit studenou konzervou. Rozhodně nesmíme zapálit oheň. Neznáme ty tvory a mohli bychom je na sebe upozornit.“

„Kobylky?“ vyprskl Petr pohrdlivě.

„Buďsi. Roj několika set kobylek by nám mohl způsobit povážlivou situaci, kdyby nás napadl nepřátelsky. Neznáme jejich zbraně. Ale i kusadla stačí. Mohou mít jedovatá žihadla. Ostatně už stoupá mlha a za chvilku sprchne.“

Noc minula klidně a ráno, ještě před východem Slunce, vzbudil Arne kamarády.

„Složíme stan,“ velel. „Celý ostrov povážlivě oživl. Rojí se to na něm jako v úle.“

Zatímco Arne s Petrem skládali stan, pozoroval Pavel dalekohledem ostrov, nad nímž kroužily roje a v aréně se řadily šiky záhadného hmyzu.

„Věru nevím, co si o tom myslit,“ kroutil přírodovědec hlavou. „Hoši,“ obrátil se na kamarády, „ukryjme se do lesíka a pozorujme, co se bude dít.“

Nemusili dlouho čekat. Za chvilku se z arény vznesl roj a v přesném seřadění rychle zmizel na jihovýchod.

„Letí směrem, kterým chceme jít i my, jistě ne daleko. Snad se s nimi ještě setkáme.“

Arnovo tušení se splnilo ještě téhož dne k večeru, když dospěli k rokli, obklopené kolmými skalními stěnami. Byla to hluboká propast, naprosto nedostupného dna. Chráněni hustým lesem mohli bezpečně pozorovat děj tragédie, která se právě odehrávala. Svými dalekohledy jasně viděli zakončení válečného náletu na obyvatele propasti, jimiž byli tvorové ještě víc podobní kobylkám. Většina z nich byla už mrtva, rozkousána, a jiní zmírali s hlubokými ranami a ukousanými údy. Vítězné roje odlétaly a každý útočník nesl mládě, uloupené z přepadeného tábora.

„Teď tomu rozumím,“ chápal Pavel. „Je to přece jen hmyz, ti z ostrova, a i tihle v propasti. Ostrované jsou inteligentnější a podnikli útok na tyto zaostalé příbuzné, kterým uloupili mláďata.“

„K čemu?“

„Těžko říci. Snad ke křížení, nebo z nich vypěstují vojsko, možná že robotníky, kdož ví.“

„Anebo otroky.“

„I to je možné, Petře, a není nic zvláštního. Naši mravenci také zotročují slabší příbuznou rasu a trubci v úle nejsou na tom o nic lépe. Když splní svůj úkol, vyženou je včely, aby zhynuli hladem a zimou.“

Další dva dny jejich pouti nepřinesly nic pozoruhodného a nazítří k večeru spatřili před sebou známé návrší, nad nímž se vznášel Aeronautilus, jejich útulek a domov.

Městem prošli už za tmy, ulice byly liduprázdné.

V kopuli je přivítal Habakuk žalostným mňoukáním. A nebylo divu; ubohé zvíře mělo misky pečlivě vylízané. Jeho mňoukání bylo plné stesku, žalob, výčitek, žalosti nad dlouhým odloučením a radosti nad konečným návratem kamarádů. Hltavě snědl večeři, vylízal mléko, a když Arae ulehl, přitulil se k němu a blaženě předl.

Po chvíli, když Petr již spal, jako když ho do vody hodí, zeptal se Arne tiše:

„Spíš, Pavle?“

„Ne.“

„Proč?“

„Mám nějaké vzrušené nervy. Ty také, viď?“

„Nemyslím. Mé nervy jsou klidné. Ale přemýšlím.“

„O čem?“

„Co bys na to řekl, kdybychom odstartovali?“

„Hned?“

„Ano.“

„Bez rozloučení?“

„Přilétli jsme bez návěští, můžeme bez návěští zmizet. Takové zmizení by odpovídalo »božstvu«, za které nás mají.“

„Máš pravdu. S prohlídkou Erósu jsme hotovi a naše vycházky působí obtíže. Země je sice půvabná, ale až příliš něžná pro takové hromotluky. Ostatně i Nemo si přál, abychom zde dlouho neprodlévali, poněvadž by lehce mohlo dojít k nehodě. Chvíle je opravdu příznivá. My oba nemáme k spánku náladu a Petr je zmožen; odpočine si a bude nás moci vystřídat na hlídce.“

„Je ještě jiná věc, kterou jsem uvážil. Naše přistání proběhlo hladce, poněvadž elektrická energie Erósu a našeho letounu se při brždění postupně vyrovnávala. Ale start je něco zcela jiného. Tu je třeba náhlého náporu a dosti prudkých elektrických výbojů. Teď je noc a prostranství kolem nás je prosto všeho živého. Ve dne, kdybychom připustili, aby se kolem Aeronautila shromáždily davy těch drobounkých tvorečků, mohlo by i při největší opatrnosti dojít ke katastrofě. I tak budu musit tlumit vzájemné elektrické vlivy a bude velkým úspěchem, podaří-li se mi odlet bez vzdušného víru, který by jako uragán mohl rozmetat přinejmenším okolní domky. Vzestup bude trvat dlouho, než se dostaneme do výše alespoň sta metrů, odkud už budeme moci letět rychleji. Ale ani pak nesmí naše rychlost převyšovat sto kilometrů v hodině, až do stratosférické výše, neboť by se za námi rychlým vzestupem vytvořila větrná smršť. Aeronautilus je i pro velkou planetu svým výkonem veliké těleso, tím více zde, kde v poměru k Erósu je asi stejně veliký jako Erós k Zemi. Tohle všecko měj na paměti, Pavle, poněvadž tě pověřuji nesmírně důležitou a odpovědnou úlohou pozorovatele, na jehož hlášení závisí osud téhle něžné planetky a jejích malých obyvatel. Tak, milý kamaráde, vstaneme a dáme se do práce! Zavři za sebou dveře do ložnice, aby Petra nevzbudilo světlo a zvuky zapoječů. A teď dej pozor! Otevři okno; vykloň se ven a dobře pozoruj! Kdyby se venku tvořil vítr, okamžitě hlas. Já budu zaměstnán u řídicího stolku a je tedy na tobě, abys řádně sledoval situaci.“ Venku začalo tiše pršet.

Errata:

30.05.2021 11:04