Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Páčka reostatu se posunula o jeden bod; letoun se mírně rozechvěl.

„Stoupáme?“

„Ne!“

Páčka reostatu na druhý bod.

„Plocha nad námi v přesném kruhu světélkuje,“ hlásil Pavel.

„Stoupáme?“

„Nezdá se.“

Za několik minut hlásil Pavel: „Žádná změna.“

Reostat zvýšil napětí o další bod.

„Ze spodku letounu srší jiskry kolmo dolů.“

„Dělají hluk?“

„Jen slabý šelest.“

„Jinak nic?“

„Vzduch je klidný.“

„Stoupáme?“

„Ne.“

„Hm – to mne znepokojuje,“ mumlal Arne a posunoval milimetr za milimetrem páčku k dalšímu knoflíku.

„Co teď?“

„Déšť jisker zhoustl a...“

„Slyším,“ vpadl Arne, „šelestí to jako prudký liják.“

„Stoupáme!“

„Konečně! Rychle?“

„Ne. Velmi zvolna.“

„A vzduch?“

„Klidný. Jen prší – jako vždycky na noc. Teď jsme zůstali stát.“

„Jak jsme vysoko?“

„Jen asi pět metrů.“

Páčka se dotkla dalšího bodu. Otevřeným oknem vnikl dovnitř hluk jako při krupobití. A zároveň hlásil Pavel:

„Teď nastal rychlejší vzestup. A dělá se trochu vítr. Ale není silný. Jiskření na dně letounu se zmírnilo a hluk ustává.“

„Jak jsme vysoko?“

„Nyní asi padesát metrů, ale zdá se mi, že zase stojíme.“

„Podívej se na výškoměr.“

„Stojíme na pětašedesáti metrech.“

„Musím tedy přidat,“ posunul Arne páčku na další knoflík.

„Teď to jde vzhůru rychleji.“

„Kolik?“

„Osmdesát... devadesát...“

„Co venku?“

Pavel přiskočil k oknu:

„Klidno a ticho. Jsme v dešťových mracích.“

„Výborně! Hladce jsme vyvázli. Co výškoměr?“

„Vzestup se zvolnil, ale pokračuje.“

„A co teď?“ páčka na reostatu zase poskočila.

„Letíme vzhůru.“

„Rychle?“

„Dost rychle. Sto padesát... sto osmdesát... dvě stě... zase zvolňujeme...“

„A nyní?“

„Poskočili jsme, panečku! Dvě stě šedesát! Tři sta padesát... čtyři sta...“

„Vyhlédni ven!“

„Vítr shora kolmo dolů.“

„Průvan třením vzduchu. Ten je dole neškodný. Šlo to lépe, než jsem doufal. Zavři okno, Pavle!“

Arne posunul zase páčku:

„Pozoruj rychloměr!“

„Dvě stě metrů ve vteřině.“

„Stačí,“ vydechl Arne úlevně a přistoupil k výškoměru, jehož ručička pravidelně lezla po stupnici vpravo. „Už jsme překročili tři tisíce metrů. Za chvíli budeme mimo ovzduší Erósu.“

Ve výšce šesti tisíc metrů posunul páčku o další bod a za chvíli ještě o dva.

„Jak jsme vysoko?“ zeptal se Pavla.

„Osm tisíc metrů.“

„Sem už nesahá atmosféra Erósu. Teď dej pozor! Přepojím na rozsochu.“

Sotva zasunul zapoječ, měli pocit tělesné tíže, který se však po několika vteřinách mírnil, až se naopak změnil v lehkost.

„Jsme mimo přitažlivost Erósu. Co dělá rozsocha?“

„Jiskří.“

„Silně?“

„Ne příliš.“

„Dobře. Tak je to správné.“

„Sbohem, něžné Makro!“

„Prozatím, Pavle. Myslím, že – na shledanou.“

„Což se sem chceš vrátit?“

„Kdož ví, Pavle. Slyšel jsi Nema. Nemluví nikdy naplano a zdá se, že má s touto planetkou nějaké úmysly. Ostatně, neděláme jen zábavnou cestu vesmírem. Je to setba, která musí nést dříve či později dobré plody!“

„Hleďme na ně, jací jsou to kořistníci. Ani kuře zdarma nehrabe, viď?“

„Bůh je mi svědkem, Pavle, že nemám na mysli kořistit. Alespoň ne ve zlém smyslu. Ale dobýváme-li vesmír, není přece zločinem, chceme-li těžit z vědeckého stanoviska a umožnit sblížení planet vzájemně i se Zemí. Takové sblížení může v budoucnosti přinést jen dobro. Nejlepší důkaz máš s Marsem. Samozřejmě že nesmí nikdo jiný dostat výtěžek našeho bádání do ruky než Nemo. A v jeho šlechetnost všichni pevně věříme. Či ne?“

„Jistě, Arne. A věřím, že my tři využijeme spojení s planetami jen pro vědu a k společnému blahu pod Nemovým vedením. Ale uznáš, že náš úspěch nemůže zůstat utajen a podnítí celý pozemský svět ke konkurenci. A poněvadž konkurence se česky jmenuje soutěž, čili snaha předstihnout něčí úspěch, je to totéž jako závodění.“

„Nemyslím, že by se někomu podařilo nás dostihnout, tím méně předstihnout; alespoň ne v dohledné době. Víš přece, na jakých podmínkách spočívá náš let vesmírem, z nichž hlavní je úplné podmanění statické elektřiny. Tenhle tvrdý oříšek rozlouskl už můj děd, a ačkoli v téže době využíval tohoto objevu jeho přítel Kmitko pro své vzducholodi, dodnes se světu nepodařilo objevit podstatu. Kmitko vzal své tajemství s sebou do hrobu, jeho vzducholodi už nelátají, a děd svěřil objev mému otci, který společně s Nemem výsledky zdokonalil. Jen tomu máme co děkovat, že dnes dobýváme vesmír. Je tomu půlstoletí, a přece dosud věda neprokázala konkurenční schopnost.“

„A máš zaručeno, že ji neprokáže zítra?“

„Hm, to ovšem...“

„Nemáš. Půlstoletí je sice dlouhá doba pro lidský věk, ale ve vědeckém vývoji neznamená nic. Objev přichází jako blesk, neboť je myšlenkou, nápadem, za kterým pak následuje řetěz podrobností, které jej zdokonalují. Sice velmi často se prokáže jako meteor, jenž v oslnivém jasu proletí oblohou a zapadne zase do věčné tmy neznáma, ale někdy se přece uplatní se vší svou krásou i hrůzou.“

„Výborně, doktore!“ ozval se Petrův pochvalný výkřik z prahu ložnice.

„Už se vyhajal hošíček?“ obrátil se Pavel ke dveřím.

„A-ááá-no!“ zívl Petr široce. „Už chvíli zde stojím a poslouchám vaše učené úvahy. Vy jste zběhli, co? Chválabohu! Byla to otrava na té zemičce. A kam vlastně letíme?“

Petrova otázka působila na Arna jako rána obuškem do hlavy. Chvíli bylo ticho.

„Nu tak, pilote, kam máš namířeno?“ opakoval Petr jízlivě.

Arne se vzpamatoval: přiskočil k výškoměru, jehož ručička však ukazovala na nulu, stejně jako rychloměr.

„Proboha, kluci...“

„Co se stalo?“

„Já... nevím, kam se vlastně... řítíme?“

„Tak je to?“ protáhl Petr. „Už nás tedy zase táhne nějaká neznámá obluda kamsi do černých hlubin, kde nás jako příšerná krakatice sežere i s botami.“

„Přestaň!“ okřikl ho Pavel rozčileně. „Proč se tak lekáš?“ obrátil se na Arna.

„Zapomněl jsem Nemovi oznámit start...“

„To není žádné neštěstí. Podle mapy máme nejblíže k Zemi, neboť jsme na okraji koloběhu vnitřních planet a není možné, abychom byli pod vlivem vnějších, například Jupitera, který obíhá kolem Slunce v pětinásobné vzdálenosti větší než Země a potřebuje k oběhu skoro dvanáct let. Kromě toho je teď Jupiter na opačné straně své dráhy. Skoro týž koloběh má Hektor, ale je to malá planetoidka a nemůže mít v této ohromné vzdálenosti na nás vliv. Rozsocha stále stejnoměrně jiskří...“

„Pokus se zavolat Nema!“ přišel Petr s moudrým návrhem.

Ale Arnovy signály neměly odezvu, rozplývaly se v nekonečnu.

„Nejsme pod vlivem Země,“ řekl sklesle.

„Tak se dostaneme zase na nějaké pitomé tělísko,“ vrčel Petr. Domněnka nebyla bezpodstatná, neboť v téhle oblasti je přes dvanáct set asteroid.

„Letíme úžasnou rychlostí, kterou náš přístroj měřit nestačí.“

„A co dělá Slunce?“

„Těžko posoudit za tak krátkou dobu. Snad se od něho nevzdalujeme,“ odpovídal Arne.

„Nu, nemůžeme nic dělat. Petře, odpočinul sis, převezmeš hlídku a my se trochu prospíme.“

Posnídali a Arne s Pavlem odešli do ložnice. Petr usedl k oknu.

V černých nekonečných hlubinách plály démantovým třpytem hvězdy a místy fosforově světélkovaly mlhovité shluky podobné beztvarým cárům, ale také ohromným náhrdelníkům, sestaveným v bohatých tvarech. Z jejich oblouků jako by visely v uměleckém provedení na přímých i vlnitých stoncích a stvolech střapce, elipsy a kroužky mdlých i jasně se třpytících drahokamů.

Ale tyto překrásné úkazy zajímaly Petra jen málo. Jeho strojnická duše byla zaujata jinými dojmy.

Vzpomínal na rozmluvu, kterou před chvílí vyslechl. Musil přiznat zásluhu Arnova děda a otce, jejichž elektrotechnické vědomosti umožnily velkolepý výlet do nekonečna. A samozřejmě, že stejnou, ne-li větší zásluhu má Nemo, který vynálezy a objevy obou Farinů spojil se svými, a tím uvedl touhy a plány mladé trojice v život. Bez jeho přispění by přes všecky své dokonalé propočty a konstrukce jistě ztroskotali.

Jen Nemo byl s to, aby umožnil start z temene Gaurisankaru, do něhož se provrtal stokilometrovým tunelem ze své podsvětní říše. A jen on ve své genialitě mohl stvořit tento skutečně dokonalý letoun.

Tomuto kmetu žádný vědecký obor nebyl cizí. Aeronautilus je vrcholem strojnického a elektrotechnického umění.

Ovšem, Nemo je kmet. Už před sedmdesáti lety vytvořil svůj div, podmořský Nautilus. Měl tedy jeho génius dosti času, aby se vyvinul v nadlidskou mohutnost. Ale v době Nautila byl Nemo hochem jako on teď; stejně jako on, byl Nemo tehdy mladým inženýrem, s diplomem v kapse, ale na prahu praxe. A přece ohromil svět.

Aby do toho...

Což jsem skutečně zabedněnec? Nezrodí se v mé lebce žádný kloudný nápad, kterým bych dal aspoň těm elektrikářům ránu?

Strojnictví má přece přinejmenším stejně obsáhlé pole jako elektřina, což nejlépe dokazuje tohle těleso, s nímž rejdíme, kam se dosud žádný smrtelník nedostal.

Zajisté nebude nikdo Petrovi zazlívat jeho ctižádost a závist vůči úspěšnějším druhům, protože právě díky těmto nectnostem dostává věda podněty k dalšímu vývoji.

„A k tomu,“ pokračoval ve své tiché samomluvě, „ukazuje Aeronautilus přece nedostatky, které se prokázaly na Marsu a také teď, kdy nevíme, kam se ženeme, co nás k sobě vleče. Je vidět, že se Nemo zmýlil, když řekl, že v tomto letounu budeme v naprostém bezpečí jako u něho, v jeho podzemním paláci. Ovšem, opomenuli jsme mu oznámit start, chtěl nás vést na další pouti, ale přesto je tu nedostatek, neboť při úplné dokonalosti by se taková povážlivá porucha a přetržení vzájemných styků s Nemem, které nám přece výslovně zajistil, nemohla stát. Porucha v radiofonii a televizi. Obě mají základ v elektrotechnice, ale chyba spočívá ve strojní úpravě. To mně ani sám Nemo nevymluví. Aha, dědečku, ani tys dosud nedospěl k vrcholné dokonalosti,“ končil v mladistvé ješitnosti.

Ale hned se vzpamatoval.

Takovými výtkami nic nenapraví. Musí vynalézt něco, co by tyto nedostatky odstranilo.

Vtom se v dálce objevil sírově žlutý bod, rychle rostl. A než se Petr nadál, proletěl mimo zářivý kotouč a záhy zapadl do tmy.

Meteor? Velikostí se mu podobal, ale jeho záře byla mdlá a tvar byl přesně kulatý. Proletěl daleko, takže nebylo možné ani přibližně odhadnout velikost, ale rozhodně to bylo chladné těleso, ozářené Sluncem.

A pojednou Petrova duše znepřítomněla. Oči se vytřeštily do neurčita a tělo znehybnělo. Dokonce dech na několik vteřin ustal.

Když se pak Petr probral z této strnulosti, vydechl, jako by se probudil z hlubokého snu, ruka přetřela čelo a ze rtů vyklouzlo rozčlánkovaně:

„To – tohle je – bylo by to možné? A proč ne? Nemo má přece... ovšem... může-li postavit deset kilometrů vysoký kondenzátor, obrovské lodi a... ano, proč by nemohl... ale to je... půjde to! Musí! Ach, to bude... Počkejte, elektrikáři! Dám vám... Všem! I Nemovi! Uvidíte!“

Byl svým nápadem tak uchvácen, že slova stupňoval stále hlasitěji a poslední zazněla jako pokřik.

„Co blázníš?“ užasli jeho kamarádi, kteří přiběhli do kopule.

„Dám vám všem! I Nemovi!“ běhal Petr po kopuli. „Ano! Všichni jste žabaři! Necháte se vláčet pitomými planetkami, místo abyste je sami tahali. Ukážu vám, co dovede strojař!“

„Poslouchej,“ chňapl Pavel rozdováděného Petra za límec, „nepřestaneš-li ihned, vyválím tě v lednici na ledu.“

Ale Petr zvedl paže a jako úhoř se vysvlékl z kabátu, který zůstal Pavlovi v ruce.

„Co třeštíš?“ smál se Arne.

„Políbila mě Múza,“ postavil se Petr do pózy Napoleona.

„Ta si dala, chudinka,“ vyprskl Pavel.

„Mám nápad!“

„Ach, proto,“ šklebil se Pavel. „Nápad je pro tebe událost, která tě musí přivést v šílenství.“

„Nesmííírný! Ohromný!“

„Nějaká hloupost,“ mávl rukou Pavel.

„Ne,“ zvážněl Petr, „vyprošuji si od vás, abyste mne nerušili v práci. Nenahlížejte do mých výkresů, dokud nebudu hotov. Pak se vám svěřím. Vždyť budu potřebovat vaši spolupráci. Ale do té doby vás vážně prosím o klid. Slibujete mi to?“

„Hm, je-li to skutečně vážné.“

„Velice! Všecky žerty stranou. Jsem jist, že bude překvapen i Nemo. A proč bych nemohl mít dobrou myšlenku? Sám jsi řekl, doktore, že vnuknutí přichází jako blesk. Nuže, mně se to stalo.“

Oba mu mlčky stiskli ruku.

Přestože Petr důvěřoval slibu svých kamarádů, zařídil se tak, aby nemohl být v práci rušen. A poněvadž se mu kopule nehodila, že byla stále obývána, a protože v ní bylo pamatováno jen na řídicí zařízení a potřeby pro Arna a chemickou a lékařskou laboratoř Pavlovu, uchýlil se do ložnice, kde si na výstupek pod oknem na sluneční straně dovedně zaklesl své rýsovací prkno.

Na římse rozložil kružítka a rýsovadla, tužky a lahvičku s tuší. Usedl do křesílka a dal se do práce.

Rys I.

Velikým kružidlem vytvořil skoro přes celou plochu kreslicího papíru kruh.

Kolem rtů mu zahrál úsměšek při pomyšlení, jak by Arne vytřeštil kukadla nad tímhle začátkem. Jako by slyšel jeho údiv. Co tě to napadá? Kulatý letoun? Holý nesmysl! Hned nato doktorův posměšek: Vždyť jsem povídal, že vypotí nějaký nesmysl.

A přece to bude kulatý letoun.

Však uvidíte. Těch rysů bude dvacet. Víc. Padesát. A každý jiný, šeptal, zatímco na papíře se kruh plnil podivnými přímkami a křivkami.

Od toho dne byl Petr ke svému okolí hluchý i němý. Pro nic neměl smysl, jen pro svou práci, přerušovanou chvilkami, kdy zhltl jídlo, a nočním spánkem, ačkoliv i ten byl značně kratší.

„Arne, zdá se mi, že se přece jen blížíme k Slunci.“

„Mám týž dojem. Ale to by znamenalo, že se blížíme i k Zemi.“

„Chyba.“

„Pročpak? Vždyť potom je pozemská dráha, totiž její oběh kolem Slunce, nám nejblíže.“

„Oběh ano. Ale nikoli Země. Dejme tomu, že letíme k Slunci. Ale poněvadž jsme v nekonečném prostoru a ne na ploše, můžeme se sice blížit k Slunci, ale od oběžné dráhy Země se můžeme naopak vzdalovat. Kromě toho je teď Země ve svém koloběhu na opačné straně, tedy několik set miliónů kilometrů daleko. Ne, Arne, se Zemí nemáme spojení. Je to jiná planeta.

Počkej, podíváme se na mapu vnitřních planet. Teď už můžeme být někde v této oblasti. Zdánlivě tedy blízko Země, ale ta je nyní asi zde.“

„A co Venuše?“

„Právě ti to chci říct... Ta je v této době... hm... na mou věru, Arne, může to být jen Venuše. Ta je nám teď nejblíž. Už to tak bude. Táhne nás ve svou žhavou náruč.“

„Snad nás nesežehne.“

„Podle teorie, hochu, by byla naše návštěva povážlivá, ne-li pro nás zhoubná. Venuše je sice nádherná, ale jen z bezpečné dálky, z jaké na ni hledíme ze Země, ať už jako na Jitřenku nebo na Večernici. Nejvíce se přiblíží k Zemi na třicet osm miliónů kilometrů a nejdál na dvě stě padesát osm miliónů. Tak daleko je od Země přibližně nyní, kdežto od nás, jak můžeme teoreticky posoudit, je teď nějakých šedesát, nejvýš osmdesát miliónů. Velikostí se skoro rovná Zemi, ale její hustota je menší, jen asi 0,81 hustoty zemské. Je tedy Venuše řidší. Spektroskopická zkoumání, zjištění při průchodech mimo sluneční kotouč a nepravidelnost fází zjistily teoreticky dosti hustou atmosféru, jenže toto ovzduší je prý pro nás nedýchatelné, poněvadž je složeno z dusivých plynů, zejména z kysličníku uhličitého. Bylo by nutné dřív uvolnit kyslík a vůbec rozložit ovzduší Venuše do prvků a uhlík spoutat do tuhé formy. Něco podobného prý vykonaly rostliny kdysi na Zemi, když byla ve svém vývoji. To ovšem trvalo milióny let.“

„Kdyby se nám tak podařilo provést na Venuši tuto atmosférickou proměnu v krátké době, to by byla trefa!“

„Jak bys toho chtěl dosáhnout?“

„Elektřina dělá divy i v chemii. Možná že by stačilo postavit na Venuši podobný kondenzátor, jaký má Nemo ve své říši, a spustit pak sérii elektrických výbojů. Myslím, že by taková elektrická kanonáda provedla změnu atmosféry a rozklad v prvky skoro okamžitě. Při spolupůsobení statické elektřiny Venuše to nepovažuji za vyloučené. Rozbíjí-li Nemo atomy svými umělými slunci, byl by rozklad v prvky poměrně snadný. A pak bychom měli pro Pozemšťany vhodné ovzduší a Venuše by se stala nejen filiálkou pro přelidněnou Zemi, ale novým bohatým zdrojem uhlí.“

„Pravda, Arne. Ale to je zatím jen »kdyby«. Jiné je »proto«, proč netoužím po bližším styku s touto jinak svůdnou planetou. Venuše je totiž asi na tom stupni vývoje, na jakém byla Země v době kamenouhelné. Její hustota by tomu nasvědčovala.“

„Milý Pavle, moje předpoklady se ti zdají jen samé »kdyby«. Mně jsou tvoje zase jen samé »prý«, totiž teorie, a proto – dohady.“

„Ale ty dohady jsou podepřeny skutečnostmi.“

„Jakými?“

„Hustými mraky, jimiž je Venuše stále zahalena.“

„Je-li stále zahalena, jak je potom možné soudit na dobu vývoje, stav pevniny a tak dále? Všichni vědci si rádi vystřelí tam, kde není možné prakticky dokázat opak. Vzpomínám si, že jsem kdysi četl pojednání o Venuši, napsané věhlasným astronomem, který výslovně přiznal, že Venuše je právě pro své stálé zahalení v mraky dosud ze všech planet nejtajemnější.“

„Částečně je to pravda. Ale naopak zase ty husté výpary potvrzují, že není-li Venuše ještě z valné části žhavá, tedy aspoň je na ní mnoho činných sopek. Tedy v tomtéž stadiu, v němž byla Země v době druhohor.“

„Snad, ale jistotu může dát pouze ona sama. Proto se návštěvy nebojím, ale těším se na ni. Pakli tam ovšem přistaneme.“ Pavel přistoupil k oknu a zahleděl se ven.

„Jaký podivný pocit, Arne,“ rozhovořil se. „Žádný Pozemšťan si jej nedovede představit; ani kdybys nejbarvitěji líčil, nevystihneš pravý dojem, jakým působí to hvězdnaté moře kolem. Ze Země je vidět jen oblouk nahoře, třpytnou krásu. Ale zde je mi, jako bych se vznášel v bezedné hlubině oceánu, a kolem, nahoře, dole i po stranách, všude jako by bylo plno těch tajemných světélkujících tvorů, jimiž se hemží mořské hlubiny. A celá ta nespočetná armáda jako by nehybně číhala a čekala na povel.“

„Pavle, je to skutečně číhající armáda, jejíž každá jednotka je nepředstavitelně mocnější než miliónová armáda lidská. Ale ta nehybnost je jen zdánlivá. Ve skutečnosti je všude kolem nás věčný neklid, stálé víření a kolotání v úžasné rychlosti a přitom v ideálním pořádku a kázni. Naštěstí nám toto nespočetno třpytných bodů a kotoučů, sinavě světélkujících útvarů a cárů a všecka ta viditelná hrůzná krása není nebezpečná. Ale přece nám v každém okamžiku hrozí nebezpečí, zkáza.“

„Ve válce také hvízdají kulky kolem uší. Sta, tisíce jich mine, než jedna zasáhne. Nezdá se ti, že se blížíme k Slunci příliš rychle? Což aby ses pokusil zavolat Nema?“

„Nebude na škodu, ale nedoufám, že s ním dosáhnu spojení,“ pokrčil Arne rameny a usedl k vysílačce.

Nenašel odezvu.

„Jsme příliš daleko.“

„Zvýšils napětí?“

„Na hranici možnosti.“

„Pak se nedá nic dělat.“

Arne hleděl z okna na stranu odvrácenou od Slunce. Pojednou spatřil ve tmě mezi duhově se třpytícími hvězdami sírově žlutý bod.

„Pavle!“ volal, „pojď se podívat! Vidíš to sírově žluté tělísko?“

„Vidím.“

„Není to podivné? Nápadně se liší od ostatních. Nesvítí, jen mdle světélkuje, jako žlutá kulička. Co by to mohlo být?“

„Nějaká malá asteroida.“

„Přines triedry!“

Pavel seběhl do ložnice a za chvilku se vrátil s dalekohledy.

„Bude to nějaký meteor,“ řekl Arne.

„Ne,“ odpíral Pavel. „Meteor září jinak, vždyť jsme jich už spoustu potkali. A mimoto stojí teď nehybně. Podíváme se.“

Objektiv mu prozradil něco, co vyvolalo jeho údiv.

„Co je to, proboha?“

Arne se díval druhým triedrem.

Ačkoliv byl zjev velmi daleko, rozeznávali přesně kulatý tvar. Sluncem osvětlená strana zářila sírovou žlutí. Zdálo se jim, že rozeznávají pravidelné zelené pásy, vystřídané hnědými, a na dvou místech bleděmodré kulaté plochy. Avšak to nebylo vše, co si vynutilo jejich výkřik úžasu. Ten způsobila jiná okolnost: celá ozářená tvář byla poseta jakýmisi štíhlými a jistě velmi vysokými věžemi, jejichž obrysy se zvláště na okraji kotouče v plném slunečním jasu ostře odrážely od temného pozadí vesmíru.

„Jako schoulený ježek,“ pronesl Pavel správné přirovnání.

A vtom se oběma zatajil dech.

Záhadný zjev, dosud stojící v klidu, vyrazil jako vystřelená raketa obloukem vzhůru a v několika vteřinách se jeho objem zmenšil do tečičky, až i ta zmizela.

„Co to bylo?“

Nenašli odpověď.

Mořské hlubiny mají svá mnohá a mnohá tajemství. A co jsou všecky pozemské oceány proti vesmíru?

Errata:

30.05.2021 11:04