Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Noc minula bez příhody.

Svítání zastihlo Pavla v hlubokém spánku a Arna klímajícího v ústí tunelu. Záhy se probral z dřímoty, vstal, protáhl strnulé údy a vzbudil druha. Opláchli se u pramene, oblékli se, rozdělili si náklad zavazadel a sešplhali do údolí. Kráčeli podél skal, které po chvíli zahnuly k východu. Bedlivě hleděli na kolmé a pusté útvary, beznadějné pro výstup zejména svou drolivostí a převislostí balvanů. Postupovali velmi zvolna a zkoumali každou možnost.

Asi po půl hodině stanuli u průrvy, vlastně jen štěrbiny, která klikatě rozdělovala stěnu. Byla tak úzká, že do ní mohli jen bokem, ale hluboká do nedohledna. Ani světlo Arnovy lucerny nedostihlo konce.

„Tohle mě láká,“ zamumlal Arne.

„Mne též. Ale jak se tam vtěsnáme? Snad by to šlo, ale naše zavazadla jsou objemná.“

„Upravíme je.“

„Půjde-li to,“ pochyboval Pavel, ale už ochotně skládal svůj náklad z beder.

Jejich společnému úsilí a důvtipu se podařilo, že byl obsah složen do tvaru plochých hranolů. Arne postavil zavazadla na sebe a za přispění kamaráda celý náklad křížem krážem sešněroval lanem.

Nyní společně zvedli náklad, který mohli docela dobře nést.

Arne se vsoukal prvý s lucerničkou v ruce. A byl ve výhodě, poněvadž rozsedlina stoupala do výše a tíha nákladu ležela tedy více na Pavlovi. Dlouho se tak plahočili stěsnáni, že si nemohli odpočinout, protože by museli ohnout kolena, aby mohli náklad postavit, a to nedovolovala úzká prostora. Musili vystupovat vzpřímeni a napjati; nadto trpěla levá noha, která vytahovala celou tíhu těla i nákladu do dosti příkrého svahu, kdežto pravá byla pouze přisunována. Občasný odpočinek ve stoje jim skýtal málo úlevy.

„Poslouchej, Arne,“ supěl Pavel, „nejsem slaboch, ale začínám toho mít dost!“

„Ještě pár kroků. Přede mnou se štěrbina rozšiřuje.“

„Táák? Tedy... hej, rrrup!“

Jako by nabyli nových sil, vyběhli vzhůru na poněkud rozšířené místo, kde se také svah zmírnil. Postavili zavazadlo, vyvlekli se ze smyčky.

„Ááách!“ vydechli oba úlevně.

„Holečku,“ rovnal se doktor v kříži, „tohle bylo horší než stěhování klavíru. A to stoupání! Člověk musel být jako struna. Kdybych kýchl, rozbil jsem si hlavu o skálu. A jak je dál?“

„Zase se zdá úzká,“ odpověděl Arne, když světlo vniklo do pokračující rozsedliny.

„A také jde příkře vzhůru. Kam tě sem vlastně čerti vedou? Co když se nakonec budeme musit vrátit?“

„Nevrátíme se. Naopak, brzy budeme venku. Stoupáme už přes hodinu, sice velmi zvolna, ale přece se nemýlím, odhaduji-li, že jsme nejméně padesát metrů vysoko, a tyto skály, jak jsem si včera všiml, nedosahují sta metrů.“

„Tedy polovička. Ale snad si nemyslíš, že je nahoře otvor?“

„Může být.“

„Člověče, jsi analfabet v přírodních vědách. Vždyť by tu musel být průvan.“

„Možná že je to slepá ulička.“

„Prorazím východ.“

„Tak tedy vzhůru!“ navlékal si Pavel na šíji smyčku.

„Nech toho! Můžeme přece ten balík nechat zde a vrátit se, až...“

Další uvázlo Arnovi v hrdle a jeho ruka bleskurychle vytasila pistoli.

Také Pavel zpozoroval dva zelené body. Arnova levice stiskla vypínač na lucerničce a ostrý proud světla zaplavil zvíře, vlekoucí v tlamě kus krvavého masa. Na prvý pohled poznali – juku, téhož podivného křížence, kterého jim včera daroval Lam. Dravec, překvapen nevídanými vetřelci a oslněn světlem, stál nehybně.

Pavlovi šlehlo hlavou: vystřelí si z revolveru. Odtud přece nebude ránu venku slyšet. Namířil a stiskl spoušť. Rána zahřměla v malém prostoru, až jim zalehlo v uších. A hned poté dravec pustil z tlamy kořist, ječivě zavyl a – zmizel. Slyšeli jen utichající harašení drobného štěrku pod jeho kopýtky.

„Chybils,“ vytkl mu Arne.

„Aťsi! Jen když... co je to? Slyšíš?“

„Slyším,“ potvrdil Arne štěkot, který však přicházel shora, z rozsedliny před nimi. „Kamaráde, lezeme do doupěte juky. Tohle byl samec, který nesl potravu mladým a samici, která se ozývá.“

„Můj výstřel byl tedy dobrý. Paprsky by ho byly bezhlučně usmrtily, kdežto já jsem ho zaplašil a zároveň se nám prozradila rodina nahoře. Nuže, vzhůru!“

S pistolí v pravici vystupoval Arne rozsedlinou sledován Pavlem. Šlo to pracně, neboť svah byl příkrý, průrva úzká a klikatila se. Konečně světlo ozářilo dutinu, malou, nízkou kotlinku, ze které čpěl zápach příznačný pro zvířecí doupě. Arne stanul ve střehu. Ale nic se nehnulo, ani zvuk se neozval. Když Arne zakroužil po kotlince, byla – prázdná. Alespoň tu nebylo živého tvora. Jen hojně steliva a na něm roztroušeno množství ohlodaných kostí.

„Utekla a odnesla mládě. Tak to dělá kočka, když tuší nebezpečí.“

„Ano, Arne, ale kudy? Není vidět východ. I rozsedlina zde končí. Tak vidíš, kam jsme se doplahočili: do ohavně páchnoucího zvířecího brlohu!“

Vtom Arne zhasil lucerničku.

„Proč zhasínáš?“ vyjel Pavel.

„Abych lépe viděl,“ odpověděl Arne klidně.

A po několika vteřinách, když si oči navykly na tmu, se ukázalo, že měl Arne pravdu: jeden kout zšeřel. Arne k němu poklekl, a když se vzpřímil, řekl radostně: „Tudy proklouzla.“

Také Pavel už viděl asi půl metru vysoký obloukovitý otvor, ústící do tunýlku jen něco přes metr dlouhého a za ním – denní světlo.

Zavýskl.

„Tohle prorazit bude pro tvé paprsky hračka.“

„Ovšem, ven se dostaneme snadno a rychle. Jenže nevím, jak to venku vypadá,“ mumlal Arne hledě do otvoru.

„Nevidím nic. Špatně jsem odhadoval výšku. Jsme mnohem výš, na samém temeni skal a tedy v husté mlze. Nu, co dělat? Dáme se do toho.“

Ustoupili na protější okraj a Arne uvedl paprsky v činnost.

S ostrým praskotem se skála drtila a drobný štěrk se harašivě sypal ke dnu. Díra při zemi se šířila, zvyšovala a prohlubovala... Zanedlouho byl proražen dostatečný východ a do doupěte vnikl teplý, svěží vzduch, ale zároveň hustá mlha.

Pavel nedočkavě vykročil, avšak Arne ho zadržel:

„Počkej! Jen ne ukvapeně. Nevidíš na krok před sebe. Mohl by sis srazit vaz.“

„Vždyť je východ docela čistý.“

„Právě to se mi nelíbí. Uvnitř zůstala na dně malá halda štěrku, kdežto zvenčí se drť sypala dolů.“

„Myslíš, že jsme otvor prorazili nad propastí?“

„Obávám se.“

„Jak by pak mohla ta samice tudy uniknout s mladými v tlamě?“

„Nezapomínej, že má nohy jako kamzík. Snad jsou na srázu výklenky, dostatečné pro kamzíky, ale ne pro nás.“

„Tak co tedy?“

„Dopravíme sem zavazadla a odvineme lano. Připoutám se a pokusím se prozkoumat sráz.“

Doprava zavazadel byla ještě obtížnější než dříve. Zejména v místech, kde se štěrbina klikatila, se velmi pracně prodírali. Ačkoli zde byl chládek, byli propoceni a zchváceni, když konečně postavili náklad ke stěně v doupěti a vysíleni klesli vedle něho.

Dlouhou chvíli nemluvili, jen sípavý dech jim vyrážel z plic.

Konečně se zotavili. Arne vstal.

„Dáme se do toho?“ zeptal se.

Rozvázal lano. Zaklesl smyčku do karabinky v opasku a druhý konec podal Pavlovi. Hned poté se Arnova postava rozplynula v mlze, husté jako mléko. A už za několik vteřin se ozval jeho radostný hlas:

„Pavle, můžeme směle dolů. Pod dírou byl kolmý sráz jen asi dva metry a ten je teď zasypán štěrkem. Stojím na plochém dně. Není sice vidět pro mlhu ani na dva kroky kolem a také světlo lucerny dále nepronikne, ale zdá se, že jsem na prahu krajiny. Rozhodně je tu dost místa k příjemnějšímu odpočinku než v brlohu. Snes sem své zavazadlo. Posvítím ti na cestu.“

Po chvíli stanul Pavel vedle svého druha, složil svůj tlumok a vracel se zpátky.

„Kam jdeš?“ volal za ním Arne.

„Pro tvůj náklad.“

„Hodný kamarád,“ pochválil Arne jeho přátelskou ochotu.

„Chlapče, tohle ale bude cesta,“ rozhlížel se Pavel starostlivě, „vždyť jsme jako na dně mléčného moře.“

„Budeme musit postupovat velmi opatrně.“

Zvolna kráčeli po kamenité půdě. Pojednou světlo narazilo na strmou a mokrou skalní hmotu. Po chvíli se těsně před nimi vynořila táž překážka.

„Hm,“ stanul Arne, „buďto jsme na dně úzkého kaňonu, nebo...“

„Propasti,“ vyslovil Pavel to, co příteli nechtělo z úst.

„Půjdeme dále podél stěny,“ řekl Arne klidně.

Postupovali, co noha nohu mine. Bylo nutné hledět před sebe i na skály. Několikrát stěna uhnula, ale jejich radost byla zklamána; vždy se místo průchodu objevil jen mělký výklenek. Půda podél skal byla porostlá trávou a bujným, mlhou napitým mechem, ale dosud nepřišli ani na pramen, ani na louži. Tu a tam rostlo křoví a vysoké kapradiny.

Několik hodin uplynulo, aniž se vzhled změnil. Světlo lucerny proráželo mlhu nejvýše na dva metry, což nestačilo k orientaci. Byli jako slepí.

„Hůř než proslulý labyrint ve starém Egyptě,“ mumlal Pavel. „Což abychom zase zkusili přejít na druhou stranu? Může být, že obcházíme zbytečně skály a vlevo od nás je otevřený svah.“

Tuto okolnost nebylo možné vyloučit. Odbočili vlevo. Ale když přešli ploché a pusté dno, odrazilo se světlo zase od kolmé stěny.

„Pátrejme zde!“

Plížili se podél kamenné hradby.

Týž vzhled.

Mlha šedla, temněla. Světelný proud z lucerny naopak jasněl. Stmívalo se. Stanuli na místě, v němž podle sesutého štěrku a otvoru nad ním poznali – východ z doupěte.

„Jsme tam, odkud jsme vyšli,“ řekl Pavel sklesle.

„Jen se nepoddávat,“ snažil se Arne vzpružit druha i sebe. „Neprohlédli jsme ještě všecko. Odbočili jsme tam, dole, a snad právě tam je... Nejde mi to dobře do hlavy. Představím-li si obraz naší situace teoreticky...“

„K čertu s teorií!“ zvolal Pavel zlostně. „Jsme unaveni a rozčileni. Obojí je na újmu rozvaze. A nejedli jsme celý den. Povečeříme, Pavle. Postavíme stan a vyspíme se. Zítra se dáme znovu do hledání.“

„Marné,“ vrčel Pavel, zatloukaje kolíky do vlhké půdy. „Vidím už, jak se vláčíme zpátky k troglodytům.“

Noc byla neklidná, rušená vytím a štěkotem juky, který z doupěte žalostně volal svou uprchlou družku; ta se mu posléze ozvala odkudsi zdaleka, z protější strany. Nato slyšeli dupot juky, jak seskočil z náspu a pádil za hlasem. Pak nastal klid.

Metuzalém, děd Noemův, se prý dožil devíti set devětašedesáti let. Ale kdyby naši dva mladí přátelé žili ještě déle, nikdy nezapomenou na procitnutí toho jitra.

První se probudil Arne z podivného snu. Zdálo se mu, že je v rozsáhlém kamenném lomu, v němž pracovaly mohutné sloupy, lešení ze silných trámů a klád, v jejichž středu se zvedaly a těžce dopadaly několikacentové buchary a drtily valouny křemene. – Buch – buch! křup! křup! – křup! – křup! Buch! křup – křup! – znělo jaksi nepravidelně... To křupání bylo častější než dunivý buchot a zvuky neladily s prací bucharů a drcením křemene, který se chrupavě rozpadal. Tato nepravidelnost ve výkonu a nesoulad v rytmu rozčilovaly Arnovu inženýrskou přesnost tak, že se – probudil.

„Buch! buch! – – – křup – křup... mffi...! mfff-mfff...!“

Copak? Vždyť už je přece vzhůru. Copak slyší tytéž zvuky jako ve snu?

„Buch! buch – buch!“ zadunělo blíž a „- mff- – mfff –“ funělo silněji, takže to probudilo i Pavla, který rozespale zamumlal:

„Co funíš?“

„Já nefuním. Pavle, blízko nás je nějaký tvor, snad zase nějaký zubr,“ šeptal Arne příteli do ucha.

„Buch – buch!“ ozvalo se těsně vedle stanu s takovou silou, že se pod nimi zachvěla země.

A pojednou se vrcholek stanu promáčkl, střední tyč sebou zacloumala, plátno zašustilo a zapraskalo a náhle celý stan i s kolíky vyrvanými ze země – vzlétl do výše.

Oněmělí a znehybnělí úžasem hleděli vyjeveně do mléčné mlhy, kde zmizel jejich plátěný kryt. Těsně vedle nich se tyčily dva temné, silné sloupy nahoře se rozplývající v neprůhledném moři bílých par...

Pojednou z výše dopadl vedle nich jako cár leteckého padáku zchumlaný stan a za ním se dolů snášel zvolna a krouživě předmět jako veliký sud či spíše ohromné vejce skoro dva metry v průměru. Kroužení se spirálovitě zmenšovalo a pojednou utkvěl předmět na okamžik nad nimi.

„Mmm-f! M-fff!“ zafunělo tak mocně, že se hustá mlha rozvlnila a temné těleso klesalo kolmo dolů, až utkvělo téměř na dosah.

V žilách jim ztuhla krev.

S utajeným dechem a zježenými vlasy, zaliti studeným potem, třeštili oči na příšernou obrovskou hadí hlavu, pokrytou velikými šupinami zbarvenými jako kalená ocel. Z ní na ně zíraly rubínově červené oči. Okrouhlým otvorem vpředu sevřených čelistí vyklouzl rozeklaný jazyk, dlouhý jako lidská paže, a rozvíjel se na jejich tělech.

„M-f! m-ff!“ udeřil je do tváře ohavně páchnoucí výdech.

A vtom se příšerná hlava náhle zvedla a zmizela v mlze. Poté zakolísaly sloupy vedle nich, „buch – buch! buch – buch! buch – buch!“ vzdalovalo se těžké dusání.

Dlouhou chvíli ležela naše dvojice ochromena v pohybech i řeči.

Konečně se jim z hrdla vydral sténavý výdech.

„Brontosaurus,“ vypravil ze sebe s námahou Pavel.

„Kdoví! Viděli jsme jen hl – hlavu a př – přední nohy. Čl – člověče, mně je špatně,“ škytal Arne.

„No, no, nebuď takový jemnostpán! Při pitvě mrtvoly jsem musel čichat horší zápachy,“ těšil ho lékař a pojednou vyskočil: „Vstávej! Musíme za ním! A honem!“

„Pročpak?“

„Nechápavý člověče! Včera jsme obešli celou propast a nepotkali jsme ho,“ hovořil Pavel, chvatně uspořádávaje tlumok.

„Celou ne.“

„Aťsi. Ten nepatrný zbytek není důležitý. Zmuchlal nám stan, ale naštěstí neroztrhal. Nemá tedy ostré zuby. Ovšem, brontosaurus je býložravec. Proto se také do nás nepustil. Rozhodně zde včera nebyl. Z toho vyplývá, že odtud musí být východ. A pořádný! Člověče, vždyť je ta obluda jako dvoupatrový barák! Viděls ty nohy? Sám bych tu hnátu neobjal. Tak dělej, ať nám nezmizí!“

„Nemusíme se tak honit,“ zvedal Arne klidně své zavazadlo. „Zvětřil jsem směr už v noci.“

„Jak to?“

„Podle štěkotu juky. Půjdeme. Ale ne za brontosaurem. Ten obchází za pastvou; půjdeme přímo tudy,“ ukázal Arne do středu rokle.

Kráčeli zase nejvýš obezřele za světelným kuželem lucerny, který alespoň na dva kroky před nimi prorážel mlhu. Půda byla bez vegetace, pokrytá kamenitou drtí, sice nepříliš rovná, ale přece schůdná. Občas k nim dolehlo z boku dunivé zadusání a chroustavé zvuky pasoucího se netvora.

Těžko říci, jak daleko pokročili, snad jen o nějakých sto metrů, neboť za takových okolností se ani čas neměří.

Pojednou Arne vykřikl: „Svah!“

Skutečně: půda se svažovala dolů.

Uchvátil je dvojí pocit; jako by je mocná síla štvala vpřed, a naproti tomu jako by byli spoutáni a lanem taženi zpátky. Touha po konečném vysvobození z muk zápasila s rozvahou, která v jejich duši výstražně křičela.

Po dlouhé chvíli se zdálo, že mlha řídne, a pak se zdání náhle změnilo ve skutečnost. Světelný proud se před nimi rozplynul a bílá opona visící před nimi končila dole okrajem průsvitného závoje, líně rozplizlého na stopu nad zemí. Obzor se o několik metrů rozšířil. Vykročili rychleji. Závoj náhle stoupl.

Zajásali. Svah se skláněl do údolí mírně zvlněného, porostlého bujně zeleným křovím a protkaného říčkami a jezírky. Podobný rašelinovitý kraj, jaký viděli dříve.

Ale čím níže sestupovali, tím více se zvyšoval tísnivý pocit, zásluhou Pavla, který připomenul scénu zápasu glyptodona s ichtyosaurem. K tomu Pavel dodal:

„Zřejmě druhohorní ráz jak rostlinstva, tak i zvířeny. Teď k tomu přibyl brontosaurus nebo aspoň podobná obluda. Je jisté, že je jich tu víc. Vzpomeň si na stopy, které jsme viděli daleko odtud. Jistě zde také nechybí dryptosaurus, který byl v druhohorní době na Zemi nejrozšířenější. S tím by bylo setkání horší. Je to dravec o málo menší než brontosaurus.“

„I toho bych lehce zneškodnil paprsky.“

„Kdyby ti zbyl čas. Představ si jeho návštěvu za okolností, jaké jsme zažili dnes s brontosaurem.“

„Nesmíme se dát překvapit. Musíme se v noci střídat v hlídce.“

„Málo nám to pomůže. V noci je zde tma jako v pytli; těžká hlídka, kamaráde.“

„Nehleď tak černě, Pavle! Takový obr není blecha, musí se prozradit na dostatečnou vzdálenost. Teď je důležitější, abychom se orientovali. Myslím, že jdeme východním směrem.“

„Ano.“

„Pak je sever tamhle,“ ukázal Arne vlevo. „Počkej, prohlédneme si panoráma, dokud jsme nahoře.“

Ale krajina k severu byla do nedohledna stejná. Ani triedry jim neobjevily podstatnou změnu.

„Kde, k čertu, jsou ti Gopovi?“ vrčel Pavel. „Civilizovaní lidé přece nebydlí v doupatech jako troglodyti. A zde, kam dohlédneme, je všude pustá a netknutá divočina. A teď, v triedru, je zřetelně vidět druhohorní ráz. Arne, dolů nesestoupíme! Vidíš ty obludy v močále?“

„Kde?“

„Kolem toho okrouhlého jezírka,“ ukazoval lékař.

„Už vidím: párek nosorožců s mládětem.“

„A teď sleduj tu říčku vpravo, až k houští na návrší, které si dobře prohlédni.“

„Nevidím nic zvláštního.“

„Ty dva zelené oblé balvany.“

„Zarostlé mech – ach, vždyť se hýbou! Ale to je příšerné, Pavle! Jsou to dva... Co je to?“

„Ještěři.“

„Ano, ale podivní. Zavalitá těla na krokodýlích nohou, jenže vyšších. Teď jeden vstal. Strašná nestvůra. Hadovitý krk s krokodýlí hlavou, se zubatým hřebenem od čela přes oblý hřbet až po konec silného ocasu. A celé tělo je zelené jako tráva. Hleď, jak rejdí. Takový kolos, větší než hroch a kličkuje kolem druhého jako zajíc. Teď na sebe cení zuby. Hrozné! Nedají se do sebe? Ne, hrají si, dovádějí. Takhle se v pohádkách kreslí saně. A ta jedovatá, zrádná zeleň. K nerozeznání od rostlinstva. Co je to?“

„Nevím. Snad jakýsi druh dinosaurů. Bylo jich mnoho podle teorie. Ale přece se hodně liší.“

„Ano, Pavle, nemůžeme se odvážit dolů.“

„Také není třeba. Dejme se hned tudy k severu.“

Svým návrhem obrátil Pavel kamarádovu pozornost k severní části. Po levé straně se tyčil nad svahem okraj kolmého skalního bloku, z něhož vyšli. V dálce k severu skalní hradba obloukovitě vybíhala. Teď teprve nabývali přehledu.

„Ten výběžek nám zaclání sever,“ řekl Pavel a Arne souhlasně přikývl.

Kráčeli k výběžku, který však byl mnohem dál, než myslili. Ačkoliv šli dosti rychle, došli k němu skoro za dvě hodiny. V dusném vedru byli utrmáceni, takže se Arne nijak neprotivil, když jeho druh stanul v mělkém výklenku, z něhož na ně vanul vlhký chládek, shodil z beder zavazadlo a řekl rázně:

„Dost!“

„Teď se pořádně najíme,“ přidal Arne. „Upečeme si juku na rožni. Je tu dost suchého klestí. Nemusíme se bát, že oheň vzbudí pozornost, poněvadž celý širý kraj není obydlen a kouř splyne s oblaky.“

Brzy nanosili dostatečnou kupu roští a Pavel přivlekl asi dvoumetrový stromek, podobný modřínu, který otesal a sloupal z něho kůru.

„Čichni si!“ dal jej pod nos Arnovi, který zarážel do země vidlicovité větve, do nichž bude hřídel vložena.

„Balzámové dřevo!“

„Ano, nějaký druh balzámových jehličnatých stromů. Nic zvláštního. Balzám je přirozená směs pryskyřic a silic. Ale výborný nález. Pečínka bude vonět, panečku!“

„Jen aby té vůně nebylo příliš.“

„Nebude. Musíme tyč řádně namastit, aby se pryskyřice nespekla.“

Za chvíli se z kupy líně plazil do výše sloup dýmu a konečně vyrazily plameny. Nyní hoši vložili bidlo s navlečeným trupem juky do vidlic tak, že oheň jen ze strany olizoval maso, kterým zvolna otáčeli.

Lahodná vůně plnila vzduch.

Když byla pečeně hotova, dali se do ní.

„Lepší než mladá skopová!“

„Výborná.“

„Škoda že tu není Petr,“ vzpomněl si Arne.

Jako na povel přestali žvýkat. Chvilku na sebe hleděli a pak provinile sklopili zraky.

„Mohl být s námi. Denně na něho vzpomínám.“

„Já také. Ale dobře, že s námi nešel. Zatím si udělá kus práce a je nám také prospěšnější, poněvadž hlídá Aeronautilus.“

„Pohleď, Arne!“ ukazoval Pavel vzhůru po svahu.

Bylo to sice několik set metrů daleko, ale přece viděli, jak zpod okraje mlhy těžkopádně vystupují sloupovité nohy, nejprve dvě, které se dloužily sestupováním ze stráně, a pak za nimi druhý pár, potom se pod lemem oblačné opony objevil obrys břicha a za několik okamžiků se vynořilo celé tělo.

Triedr jim přiblížil obludný zjev. Trup s uprostřed prolomeným hřbetem tvořil dva mohutné, vlnité hrby; vzadu se vlekl dlouhý silný ocas a vpředu daleko čněl krk zakončený hlavou, kterou poznali v dnešní noci. Netvor měl obrovské rozměry.

„Náš noční návštěvník se vrací z pastvy.“

Nestvůra pomalu sestupovala.

Dlouho trvalo, než se ztratila dole v houští pralesa.

„Po tomto výborném obědě na mne jde dřímota,“ zívl Pavel.

„Jen si posluž! Pohlídám a za hodinu tě vzbudím. Pak si zase zdřímnu já.“

Zakrátko Pavel spokojeně pochrupával a Arne se pohroužil v myšlenky.

Co vše už zažili na své toulce vesmírem! A je mu nepochopitelné, jak se mohli odvážit k takovému výletu do nekonečna s letounem, který přes všecky technické vymoženosti je přece jenom primitivní. Technická dokonalost Aeronautila se uplatnila spolehlivě a hladce jedině při letu ze Země na Měsíc. Z Měsíce dospěli sice na Mars, ale za jakých okolností! Tu i dokonalost letounu selhala. K přistání na Marsu i odletu museli se bezmocně podřídit vedení tamějších bytostí. A pak – bloudili. Chtěli na Venuši, ale dostali se na Erós. Z Erósu sice dospěli na Venuši, ale to se nezdá být zásluhou letounu, spíše důsledkem přírodních sil. Krátce: jsou hříčkou vesmíru.

Arna zamrazilo. Hlavou mu proletěly všecky příklady teoretických omylů. Kdyby se aspoň mohli spojit s Nemem. Jistě by přispěl, pomohl. Ale toho se nemohl odvážit pro tajemnou vysílačku, která by jistě zachytila jejich volání a nebylo by pak těžké vypátrat Aeronautila. Dokud tyto bytosti neznají, nesmějí se prozradit. Nemohou být daleko od tajemných Gopovi. Snad nebudou zlí. Zášť troglodytů k nim lze vysvětlit záští divocha k civilizaci. Možná že jsou podobni Agirovcům.

Anebo Démonu! vykřiklo Arnovi v duši.

Na chvíli měl pocit, jako by mu zmrtvěl mozek. Konečně se zase vzpamatoval. Ne, není správné se obírat myšlenkami, které vedou jen k zmalomyslnění a jsou s to zmařit už předem úspěch a zdar. I v nejhorším případě nejsou proti takovým démonům docela bezbranní. Paprsky smrti vykonaly už na Marsu s plným úspěchem své dílo, vykonaly by je i teď.

Arne vzbudil Pavla, který se rázem posadil s otázkou:

„Co se děje?“

„Eh, nic! Jenom takové hloupé myšlenky – promiň, že jsem tě vytrhl ze spaní.“

„Nevadí. Je mi docela dobře. Vystřídám tě.“

„Je také už dosti pozdě. Za chvíli začne soumrak.“

„Tak dlouho jsem spal?“

„Nu, proto si nedělej výčitky. Budeš aspoň čilý při noční stráži. Teď se připravíme k přenocování. Výklenek se nám výborně hodí.“

Až na řev a skřeky, které sem doléhaly z údolí, strávili nerušeně noc, a když se rozednilo, vydali se na další pouť.

Errata:

30.05.2021 11:04