Vítej, návštěvníku!

Za skalním výstupkem se objevila řada dalších, které se jako ohromné zuby nesmírné čelisti zatínaly do kamenitého svahu. To jim stále znemožňovalo výhled k severu, a to je i znervózňovalo a zvyšovalo jejich napětí.

Konečně obešli poslední kamennou záclonu a před nimi se rozhalila krajina, jejímž vzhledem byli překvapeni tak, že oba stanuli nehybně.

Ale jen na okamžik, neboť Arne se rychle vzpamatoval a vykřikl:

„K zemi!“

Padli těsně vedle ostré hrany strmé stěny.

„Teď nás aspoň zdola neuvidí,“ projevil Arne úlevu.

„Čeho se tak bojíš?“

„Nebojím se. Jsem jen opatrný. Pod strání je obydlený kraj. Ale nejsou to troglodyti.“

„Podivná stavba. Vypadá jako rozlehlá tvrz. Silná hradba z betonu či čeho, v pravidelném kruhu kolem černého prostranství. Od této hradby vedou paprskovitě přímé průchody do dalšího zevního věnce a odtud zas k čtyřhranným blokům. Připomíná mi to krtčí brloh, ovšem ve velikém měřítku.“

„Pěkný krtčí brloh!“ zamumlal Arne hledě triedrem.

Teprve teď napadlo Pavla, aby použil dalekohledu.

A tu se mu obraz jevil jinak:

Černé prostranství byl ve skutečnosti kráter v průměru několika set metrů, jehož hloubku nemohli ovšem odtud odhadnout. Kolem kráteru se vinula stavba, snad deset metrů vysoká, a stejně široká hráz s kolmými hladkými stěnami, nahoře plochá, bez otvorů vně i uvnitř, světle šedá, jakoby z betonu, jehož povrch byl uhlazen cementovou maltou. Odtud se navenek paprskovitě rozbíhaly přímé průchody jako úzké uličky, které propojovaly další ohrazení. Z něho vedly uličky ke krychlovitým útvarům. Do těchto krychlí vedl vchod, jediný do každé a prostranný jen tak, co by člověk prošel. Všechny stavby měly stejnou našedlou barvu a vzhled betonových tvrzí.

Pevnost stála na rovině, pusté a okrově žluté jako saharský písek. Nebyla daleko; nejbližší krychlová bašta byla od nich vzdálena nejvýš dva kilometry a mírný svah k ní nebyl vyšší než padesát metrů.

Okolí nebylo do větší dálky vidět, neboť i zde byl obzor zúžen mlhou. Ale podivné bylo, že ani uvnitř, ani vně pevnosti nebylo vidět živého tvora. Jak si to vysvětlit? Je snad celá pevnost opuštěna? A je to vůbec pevnost? Není to všecko veliký automat, vodní nádrž, elektrický kondenzátor nebo nějaký podobný stroj či objekt, jenž samočinně pracuje a nepotřebuje lidskou obsluhu ani dozor?

Rozlohou by pojal několik tisíc lidí, kteří by tu měli nejen bezpečný útulek, ale do jisté míry i pohodlí. Pohodlí? Leda by nepotřebovali světlo a výměnu vzduchu, neboť nikde nejsou okna ani vchod. Ani okrajové bašty nemají okna, mají pouze po jediném vchodu.

„Ten kráter mne nepřekvapuje. Také tu stavbu kolem jsem si podobně představoval. Divím se jen, že tu není vidět člověka.“

„Kráter přece znamená sopku, vyhaslou nebo činnou. A tahle je činná, přestože nyní je jícen v naprostém klidu.“

„Soudíš podle těch elektrických výbojů, které jsme pozorovali z rokle troglodytů?“

„Ovšem. A teď jsi řekl, že sis i tu stavbu představoval podobně. Člověče, ta vnitřní hradba stojí na samém okraji kráteru. Dovedeš si představit, co by zbylo z této pevnosti po sopečném výbuchu?“

„Prach a popel.“

„Tak vidíš!“

„Ano, milý doktore, vidíš, že to nemůže být sopka,“ řekl mu Arne, „alespoň ne podobná pozemským, poněvadž její výbuch by celé to údolí zaplavil lávou a také kotlina troglodytů, která leží za skalním hřebenem, by byla zanesena žhavým popelem a struskou.“

„Máš pravdu. Ale sopečné výbuchy jsou rozdílné.“

„Ať jakékoliv, i ty nejmírnější jsou provázeny otřesy půdy aspoň v okolí kráteru, kterým by ani tato pevnost neodolala, a kromě toho z každé sopky, která není úplně vyhaslá, i když je v klidu, vystupují plyny a kouř, kdežto zde je vzduch docela čistý. Vidím, že neuhodneš. Povím ti to tedy naplno: tohle je elektrická studně.“

„Elektrická studně?“

„Počkej, Pavle! Teoretickému vysvětlení bys sotva porozuměl. A také se mohu mýlit, ačkoliv... Sestoupíme ze stráně a podíváme se blíž.“ Arne vstal.

Čím níže sestupovali, tím prudší byl pocit podivné tísně, nevysvětlitelného napětí či tlaku, který přicházel z ovzduší, které nabývalo nakyslé příchuti.

Když se octli na rovině, Pavel stanul:

„Tohle se ti líbí?“

„Ano,“ přikývl Arne, „kyselý vzduch, že?“

„A ten strašný tlak! Slyšíš ty rány? Haló, člověče, vždyť to mi tak buší srdce a tepny...“

„Nic nebezpečného. Jen silný ozón, z něhož by nás mohla rozbolet hlava. Lehká pomoc. Oblékneme skafandry.“

Ulehčilo se jim, když dýchali upravený vzduch z přístrojů. Ale zato se změnil pocit tlaku v mravenčení na pokožce, které se stupňovalo v trnutí tím silnější, čím více se blížili k okrově žluté ploše, která v širokém okruhu obklopovala stavení kolem kráteru.

Byli už jen asi dvacet kroků od okraje této plochy, když lékař volal do Arnova mikrofonu:

„Dost! Nejdu dál! Vždyť je to nesnesitelné! Jako kdybych stál na jehlách!“

„Aha, máš kožené podešve, viď?“

„Ovšem.“

„Já mám gumové, proto tak netrpím. Okamžik vydrž, než si prohlédnu tu žlutou plochu před námi.“ Arne se rozběhl, a jakmile stanul na žluté půdě, volal radostně: „Máš dlouhé nohy, doktore, poběž! Několik skoků a máš po trápení. Zde totiž začíná izolovaná vrstva.“

„Au! – – jau! – – au! – – jau!“ sténal Pavel, skákal jako skokan, až ho konečně Arne zachytil do náručí. „Na mou... duši, už to... přestalo,“ pochválil si udýchaně. „Co to vlastně bylo?“

„Jak vidět,“ vysvětloval Arne, zatímco kráčeli k nejbližší baště, „je půda daleko kolem kráteru prosycena elektřinou. Naštěstí bylo napětí pro nás ještě snesitelné, ale je nebezpečné pro vlhkost půdy a ovzduší, ne však dosti silné, aby se mohlo probít tvou obuví. To by mohlo být osudné. Snad také napětí ochablo nedávným odčerpáním elektřiny.“

„Myslíš tu věž, kterou jsme viděli z rokle troglodytů?“

„Prozatím mě zajímá tahle velmi důmyslná izolace. Něco podobného, jako má Nemo kolem ústředního kondenzátoru ve své říši, jenže hmota je jiná. Tohle není guma, spíše nějaký přírodní nerost, slitý chemickými přísadami.“

„A teď chápu, proč tu není živého tvora. Troglodyti se nemohou přiblížit ve svých prostých opáncích z nevydělané kůže nebo dokonce bosí, a zvířata také ne. Ale k čemupak jsou ta stavení?“

„Brzy zvíme.“

Dospěli ke vchodu do nejbližší bašty.

Arna napadlo, aby zkusil, dá-li se zde ovzduší dýchat. Bylo by výhodné, kdyby mohli svléci skafandry, které přece jen vadily rozhledu i sluchu. Jeho pokus plně uspokojil; po ozónu nebylo zde skoro ani stopy. Na udivenou Pavlovu otázku odpověděl, že ozón vylučovaly při chůzi po neizolované půdě elektrické výboje na povrchu jejich těl.

Sbalili skafandry a s pistolemi v ruce, připraveni na nutnou obranu, vstoupili do vchodu, v němž nebyly dveře.

Už zvenčí si Arne povšiml, že bašta je postavena z hmoty podobné betonu. Celá masivní stavba byla jakoby ulita z jediného kusu.

Po několika krocích musel Arne rozsvítit elektrickou lucernu, neboť v úzké chodbě byla čirá tma. Ale zakrátko prozářil světelný kužel místnost a odrazil se od protější stěny, asi deset metrů daleko. S utajeným dechem kradli se krok za krokem kupředu, napínajíce zrak i sluch. Vládlo zde hrobové ticho.

Už chtěl Arne rychleji vykročit, když oba přimrazil zvuk, který zněl jako bručivý výdech.

Stanuli nehybně. Byl to klam? Nebyl, neboť po chvilce se to ozvalo znovu, silněji a déle.

Zase na chvilku ticho a po něm – stejnoměrný vrčivý zvuk, jaký vydává roztočená letadlová vrtule – pozvolna slábl, až konečně utichl.

Co to má znamenat? Světlo z Arnovy lucerny proniká místností, odkud přichází zvuk. Není tedy možné, aby zvuky vyluzoval živý tvor, neboť ten by musel vnímat světlo a puzen zvědavostí už by se jistě ukázal. Vůbec to vše dělá dojem nějakého občas pracujícího stroje, automatu, a podobá se... ano, takhle asi pracují čerpadla, poháněná elektrickým motorem.

Tato úvaha a odborný zájem vzpamatovaly Arna, který rázně vykročil s pistolí v ruce.

Stanuli na prahu okrouhlé místnosti s úzkým ochozem vroubeným zábradlím, ale jinak prázdné, jak aspoň soudili, dokud světlo kroužilo po stěnách. Právě proti nim zel ve stěně obloukovitý vchod do temné chodby, do ramena vedoucího do bližšího okruhu ke kráteru. Ale sotva se světelný kužel sklonil dolů do středu místnosti, viděli, že celá plocha, ohraničená ochozem, klesá kolmými, hladkými stěnami do černého bezedna.

Když vstoupili na ochoz, měli dojem, že stojí na galerii veliké studně, hluboké asi dvacet metrů, s podivně utvářeným dnem, oblým, vypouklým vzhůru, hladkým a lesklým; oba napadlo vhodné přirovnání k veliké kouli, která zapadla do této propasti, jejíž dno vyplňuje.

Jinak nebylo vidět nic.

„Jak si tohle vysvětlit?“ mumlal Arne.

Ale jen dořekl, dostalo se mu odpovědi:

V hloubce se ozval tlumený hukot a zaoblené dno se zvolna zvedalo, při čemž hukot sílil, ale náhle ustal, zakončen mocným a těžkým výdechem; současně ustal vzestup dna. Ale po několika vteřinách ticha opakoval se týž výjev, jenže zvuk byl slabší. Pak se ozval ještě dvakrát.

Nyní utkvěla oblina jen asi pět metrů pod nimi na okamžik tiše a nehybně, ale pojednou se její okraj, přiléhající k okruhu studně, fialově rozjiskřil a podivný útvar se za vrčivého zvuku roztočil, zvolna klesaje dolů.

Po chvíli vše ustalo a zase utichlo.

„Co je to?“

„Úžasná věc, Pavle,“ odpovídal Arne očividně udiven. „Ani nevím, jak to nazvat, nejsem si docela jist, ale mohu určitě říci, že je to přímo geniální sestava elektrického kondenzátoru s turbinou, motorem-generátorem nebo čím ještě... Ale to vše by ani tak nepřekvapovalo, jak to zdýmání a zase pokles.“

„Připomíná plynojem.“

„Správně jsi řekl, doktore. A v tom je právě ta veliká záhada. Je to totéž jako plynojem. Jenže místo plynu je zde kondenzována elektřina. K čertu, jak je tohle ale možné? Je to elektrojem, nádrž, ve které se kondenzuje elektrická energie tak, že působí pak rozpínavě jako plyny.“

„A kráter?“

„Kráter je ústřední zdroj.“

„Mm, zajímavé. Ale kde jsou ti géniové, kteří tohle vynalezli a postavili? Přece není možné, aby troglodyti...“

„Vyloučeno. To jsou zcela jiné bytosti.“

„Kde jsou tvůrci tohoto díla? Tak pokročilí lidé přece nebydlí v jeskyních. Jejich příbytky by musely mít vzhled podobný alespoň příbytkům obyvatel Marsu, kdežto zde daleko široko vidět jen druhohorní útvary s veškerým živočišným inventářem.“

„A lidmi z doby kamenné,“ dodal Arne s úsměvem.

„Na mou duši, tohle je prapodivná míchanice!“

„Doufám, že se nám mnohé vysvětlí. Ale v této chvíli mne zajímá jen to nepochopitelné zhmotnění elektřiny.“

Dlouho kráčeli úzkou přímou chodbou, než se světlo odrazilo zase od příčné stěny.

„Jsme v zevním věnci,“ šeptal Arne, svitě na obě strany tunelu, který v dálce zahýbal do oblouku. „Kam se dát? Půjdeme vpravo.“

Tato chodba byla značně širší a zakrátko končila zdí.

„Slepá ulička. Budeme se muset vrátit,“ řekl Pavel.

„Nemyslím,“ popíral Arne. „Nadarmo sem chodba nevede. V téhle stěně musí být... ano, tu!“

„Copak?“

„Dveře. Jen jak je otevřít? Je vidět jen obrys, ale žádný zámek.“

„Paprsky!“

„Nesmysl! Kdo ví, co za stěnou je, mohli bychom přivodit něčí nebo i svou zkázu. Žádné násilí. Buď zpátky nebo – už to mám! Tuhle je vypouklinka, jistě elektrický vypínač.“

„Tak přitlač!“

„Jen ne zbrkle, doktore! Dříve si prohlédneme, na čem stojíme. Může zde být past na vetřelce,“ šeptal Arne, svitě na podlahu. „A hleď,“ ukazoval na obdélník, jemně se rýsující pod jejich nohama, „vsaď se, že se tohle místo propadne, jakmile se dotknu toho knoflíku.“

„Nevsadím. Ale jak tedy?“

„Zcela jednoduše. Na bocích u zdí je dost místa, jak ukazuje spára, kde je půda pevná. Postavíme se tam a pak to zmáčknu.“

„Raději toho nech,“ couvl Pavel ulekaně.

„Ztratil jsi odvahu? Jen se neboj, kamaráde! Semhle si stoupni a přitiskni se ke stěně. Podej mi ruku. Já stojím v pravém úhlu, a tedy pevněji. Jsi připraven?“

„Ano.“

Sotva Arne přitlačil palec na vypínač, stalo se něco jiného, než očekávali: obdélník před stěnou vzplanul na okamžik fialovým bleskem a vzduch začpěl ozónem tak silně, že se Pavel nemohl zdržet kýchnutí, při němž se povážlivě naklonil nad osudné místo. Jen to, že Arne zavčas vší silou přirazil Pavla zpátky na stěnu, zachránilo lékaři život, neboť kdyby se byl jen špičkou bot dotkl plochy, byl by neodvratně mrtev, zabit výbojem vysokého napětí.

Současně se ve stěně odklopil vchod a průvan rychle vyčistil vzduch.

Chvíli napínali sluch, ale nedolehl k nim ani nejmenší zvuk. Konečně se Arne odhodlal a přešel práh. Kužel světla odhaloval postupně taje nepříliš širokého, ale velmi dlouhého sálu, do něhož vešli. Kráčeli mezi dvěma řadami podivných bubnovitých nádrží, z nichž většina se téměř dotýkala stropu ve výši skoro desíti metrů, některé však byly nižší, ale zato objemnější. Zjistili několikerou velikost a – což zvlášť upoutalo Arnův odborný zájem – stejně rozměrné nádrže byly vzájemně propojeny silnými i slabšími kabely či snad rourami.

Pojednou vpadl do mrtvého ticha temný hukot, který vycházel odkudsi z podzemní hloubi, jak nasvědčovalo současné chvění půdy. Úkaz po několika vteřinách sice ustal, ale záhy se opakoval, jenže o něco slaběji, a po chvilce zase, ještě mírněji, až dozněl. Ale nastalé ticho se zakrátko změnilo v cosi, co nelze označit smysly Pozemšťanů; působilo to tak, že se oběma vydral z hrdla sten.

Snad to byl jeden ze zvuků, o nichž je vědecky dokázáno, že mají vražedný účinek na lidské smysly a delší působení přivodí ochrnutí nervů a konečnou smrt, nebo vliv nesmírného elektrického tlaku, těžko říci; oběma ani nezbyl čas pro další vjemy. Pudem nebo snad svým dobrým strážným duchem hnáni pádili vpřed, sténajíce a chroptíce...

„Jen ne... omdlít! Vy... dr... žet! Ne... nemůže dlou... ho... musí za... hy...“ vyrážel Arne z hrudi, mučivě sevřené jakoby drtivým svěrákem, „a-ááách!“ vydechl pojednou úlevně a zachytil Pavla, který napolo v bezvědomí se mu svezl k nohám: „Vzchop se! Už je...“

„Ano, přestalo to,“ lapal lékař po dechu. „Co to jen... bylo?“

„Nevím. Ale byl to příšerný pocit. Celý se třesu. Všecky nervy bolí, mozek je dosud jako ochrnut a v celém těle bodají tisíce jehel.“

„Zrovna tak je i mně, Arne. V hlavě mi hučí jako ve mlýně. Ale jen když aspoň můžeme už dýchat.“

„Pohleď, Pavle! Ty menší nádrže vyrostly!“

„Ano, alespoň o půl metru.“

„Teď se mi v hlavě jasní,“ mnul si Arne zpocené čelo. „Už chápu. Vždyť je to samozřejmé. Ten přerývaný hukot, ten jsme už zažili v baště, kdy elektrojem stoupal. A pak se začal točit a klesal dolů. To bylo právě, co nás zde tak ztýralo. Bašta je čerpadlo, jak jsem usoudil. Dokud v ní elektrojem stoupal, plnil se energií. Je samozřejmě spojena s těmito elektrojemy, z nichž jsou některé už naplněny a ostatní se plní. Proto elektrojem v baště klesá a tlačí načerpanou energii do nádrží, které pak ovšem rostou, lépe řečeno vynořují se z podzemí, asi jako plynojemy.“

„Co nám ale způsobilo tu strašnou trýzeň?“

„Lékařská otázka mne nezajímá, doktore. Je také na ni těžká odpověď. Snad to byl atmosférický tlak, ale spíše elektřina. Cítíš ten podivný kyselý zápach?“

„Ovšem, podobný čpavku.“

„Vzpomeň si na akumulátory! Jistě jsi byl už někdy v místnosti, kde jsou akumulátory, v nichž se hromadí energie elektrického proudu.“

„Máš pravdu. Týž zápach. Pak jsou tohle prosté akumulátory.“

„Akumulátory snad, ale ne prosté. Naší elektrotechnice známé akumulátory dosáhnou napětí jen asi 2,6 voltů. Užívají se sice také v silnoproudé technice, ale tu je třeba spojit tisíc akumulátorů, aby se dosáhlo napětí dvou tisíc voltů. Zde odhaduji napětí na milióny. Není tedy věc tak jednoduchá.“

„Proboha, nestůjme!“ vpadl lékař do Arnových odborných úvah. „Nesmíme se znovu vydat mukám! Rychle vpřed nebo zpátky!“

Arne souhlasně zabručel. Vykročili chvatně kupředu, poněvadž světlo jim odhalilo konec sálu v dálce jen asi dvaceti metrů.

Opětovný zlověstný hukot je popohnal v kvapný běh. Naštěstí viděli otevřený východ a včas se vřítili do tunelu, kde sice také pocítili nepříjemné účinky, ale mnohem snesitelněji.

„Denní světlo!“ vykřikl Arne radostně.

S rozbušeným srdcem vyběhli na prostranství, které dělilo stavení od vnitřního věnce kolem kráteru.

Lačně sáli do plic vzduch, mírně vonící ozónem. Ale právě tato potměšilá vůně vzbudila obavu v lékaři, který důtklivě pobídl, aby oblékli skafandry, což Arne uznal, neboť se značně přiblížili ke kráteru, kde jistě nebude atmosféra pro ně bez skafandrů dýchatelná.

Zbývalo jim jen projít vnitřním věncem. Snad žádný živočišný organismus by zde delší dobu bez úhony nevydržel. Nemusí se tedy bát překvapení.

Prostranství se jako dosti široká ulice vinulo od nich na obě strany, kde zahýbalo do oblouku. Vlevo bylo přeťato spojovací hradbou. Dali se tedy vpravo.

Ale zanedlouho spatřili před sebou tutéž překážku.

„Co teď?“ zabručel Arne rozpačitě, neboť neviděli vchod do vnitřního věnce.

Když se však přiblížili, spatřili na zevní zdi – kovový žebřík, vlastně jen vezděné skoby, ale ty stačily, aby se po nich vyšplhali na plochou střechu, kde se zastavili před novým otazníkem, jejž tvořila páka podobná té, již viděli u vozíků z letiště, kde původně přistáli. Vedle páky se na hladké ploše rýsoval čtverec asi tři metry v průměru. Arne nemusel dlouho hádat, že tohle je – zdviž, která je dopraví dolů, do nitra vnitřního věnce.

„Není to příliš odvážné?“ namítl Pavel.

„Nemyslím. Žebřík i tohle svědčí, že se tudy občas dopravují lidé. Ale není třeba spěchat. Spíše přejděme těch deset metrů k vnitřnímu okraji, který je těsně nad kráterem. Jak víš a jak už je odsud vidět na protějším vnitřku stavby, není dole nikde východ ke kráteru, který si budeme moci dobře prohlédnout odtud ze střechy.“

Ačkoli se blížili k okraji zvolna a jejich smysly si postupně navykaly, byl dojem, když stanuli jen na dva kroky od srázu, příšerný.

„Na kolena!“ vydechl Pavel stísněně v pocitu závrati.

Teprve po chvilce se odvážili přiblížit se na sám kraj.

„To snad ani není kráter,“ mínil Pavel.

„Není,“ souhlasil Arne. „Ale nemohu zatajit úžas. Něco tak ohromného jsem si nepředstavoval. Vždyť je to obrovská díra. Sta metrů v průměru. Nedohledné hloubky, a přece vyzděná. Nahoře rudá a dole přechází stěna do tušové černi. Okraje jsou všude hladké, celistvé a hloubka tak nesmírná, že dno se sbíhá do jediného bodu.“

„Není to trychtýř?“

„Není, Pavle. Zdá se, ale to je perspektivní klam. Jen se chvíli upřeně dívej a...“

„Pro... boha!“

„Co je?“

„Zá-vrať!“

Arne sevřel příteli ruku:

„Zavři oči! Odplazíme se zpátky!“

Odplížili se od srázu a v pocitu bezpečí se Pavel brzy zotavil. Vrátili se k páce.

„Poslyš, Arne, mám toho už dost,“ řekl Pavel mdle. „Vraťme se! Je to příliš silné pro lidské nervy.“

„Inu, je. Mnoho tajemství a překvapení. I hrůzy. Ale vrátit se? Ne, hochu, to neudělám. Jsme už u samého jádra, kam jsme se prokousali tou tvrdou a trpkou skořápkou. Nikdy bych si neodpustil, kdybych měl teď zbaběle couvnout.“

„A co vlastně ještě chceš?“

„Prohlédnout vnitřní věnec.“

„Co tam může být? Zase jen elektrojemy, nebezpečnější, než jsme viděli ve vnějším pásmu, neboť zde jsme ještě blíže zdroje.“

„Možná, ale spíš myslím, že zde nám už nebezpečí z elektrických vlivů v takové míře nehrozí.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Z nečinnosti kráteru, kterou jsem ostatně předpokládal, jinak bych se nebyl odvážil nad něj nachýlit. Kdyby byl kráter teď v činnosti jako ústřední zdroj elektřiny, byl by nás zasáhl výboj silnější než sto blesků.“

„Je tedy kráter zdrojem nebo není?“

„Teď je to mrtvá studně, ve které není ani zlomek voltu energie.“

„Proč?“

„Poněvadž je odsáván a všecka energie je soustřeďována do těch akumulátorů. To je přece logické.“

„Hm, budiž. A kdy je činný?“

„Když se do něho vnoří sonda.“

„Jaká sonda?“

„Ta věž, kterou jsme viděli z rokle troglodytů.“

„Aha!“

„Vidíš, to je přece také logické!“

„Připouštím. Ale proč myslíš, že vnitřek toho pásma nám už není nebezpečný?“

„Budovy jsou sice mohutně izolovány, ale při činnosti kráteru musí napětí sálat do okolí nepředstavitelnou silou. Kdyby v tomto vnitřním věnci byly ještě nějaké elektrické stroje nebo zařízení, sotva by tahle izolace odolala, aby nebyla probita a stroje rázem zničeny.“

„Co tedy myslíš, že je uvnitř?“

„Těžká odpověď, milý doktore. To právě musím vypátrat. Z logického stanoviska by tu nemělo být nic, nebo snad nějaké nesmírně dokonalé izolační látky.“

„Tak se tam tedy pustíme!“ zavrčel Pavel mrzutě.

Postavili se na čtverec a Arne srazil páku. Ukázalo se, že soudil správně: ploška s nimi klesala dolů.

Avšak – co to? Budova je přece vysoká jen asi deset metrů a oni letí rychle dolů čtyřhranným komínem, v jehož stěnách nejsou otvory, jen na všech čtyřech stranách kolmé, do půlkruhu vyduté rýhy, jimiž zespodu se silným svistem uniká vzhůru stlačený vzduch a nad nimi hrozivě víří.

Úzkost je bezděčně srazila na kolena. Křečovitě se objali, úlekem neschopni slova.

Temno kolem nich houstlo. Nyní už padají v čiré tmě.

„Rozsviť aspoň!“ zasténal Pavel.

„To je zbytečné.“

Ano, je zbytečné svítit smrti do tváře. Ve tmě se aspoň nevidí její příšerný škleb.

Smrt? Proč hned myslit na smrt? Ale co jiného je čeká? Vždyť letí dolů jako kámen!

Pád se může zmírnit. Není přece logické, že by tahle plošina dopadla touto rychlostí na dno, kde by se musela roztříštit na kousky. Vždyť je to stroj, zdviž, dopravní prostředek, který zase musí vzhůru na své místo. A což, je-li to past na vetřelce, podobná té, jakou už viděli? Ne, ta byla jiná, utajená, kdežto tohle přece...

Do zděšených úvah a nejistoty, naděje i pochybností vpadla změna: svist vzduchu ustal a měli neklamný pocit – brždění.

Mladým přátelům se rázem vrátila odvaha. Svítilna potvrdila, že průduchy ve stěnách zmizely a pád se rychle mírnil v pomalý pokles. Jen škvírou podél hran syčivě unikal stlačený vzduch.

Zcela volně to šlo dolů – teď se vlevo i vpravo vynořoval oblouk a za ním obrys ústí temné chodby; s mírným nárazem stanuli, podle nepatrného světlého bodu kolmo nad nimi snad v hloubce sto metrů.

„Kam jsme se to dostali?“

Arne mohl jen pokrčit rameny.

„Tohle se mi nelíbí,“ vrčel lékař. „Jak se dostaneme zas vzhůru?“

Otázka byla opodstatněná, neboť nikde nebylo vidět mechanismus, který by zdviž zase dopravil nahoru. Arne však odpověděl ironicky:

„Myslím, že tuto starost odsuneme až po prohlídce podzemí. Síla, která nás snesla dolů, nás jistě zase zvedne.“

Vkročili do chodby, přehrazené vodorovnou tyčí na sloupci uprostřed, která pod mírným tlakem Arnovy ruky povolila.

„Koukejme se, turniket,“ řekl Arne s úsměvem, který mu však ztuhl na rtech, sotva prošli. Ozvalo se totiž cvaknutí a ostrý frčivý zvuk.

V příštím okamžiku zvěděli příčinu: výtah letěl vzhůru.

„Teď jsme to dopracovali!“ vyděsil se Pavel.

„Jen se neboj,“ uklidňoval ho Arne. „Nejsem sice strojař, ale ten turniket je vlastně startérem pro vzestup zdviže. Otočím-li, výtah se vrátí dolů.“

„Jsi si tím jist?“

„Jist, kamaráde. Ale nezdržujme se a vpřed!“

Zanedlouho se octli v rozlehlé dutině, vyplněné ústrojím, jež připomínalo ohromný podstavec velikého pevnostního děla. Byl to masivní stroj, na kterém ležela vodorovně jakoby dělová hlaveň dobrý metr v průměru a tak dlouhá, že její konec na obou stranách nemohli dohlédnout.

„Tohle by bylo něco pro Petra,“ vzpomněl si Pavel.

„Bylo,“ přikývl Arne, „ale více pro mne. Každý stroj má svůj účel. A tenhle rozhodně slouží elektřině podle těch kabelů, které vedou vzhůru a mizí v klenbě. Jenom mi není jasné, kam ústí ta vodorovná hřídel. Dělo to není. Podíváme se nejprve směrem, kde se hřídel pozvolna rozšiřuje.“

Asi dvacet kroků dále mizel válec v okrouhlém otvoru stěny.

„Tu jsme hotovi,“ řekl Arne mrzutě. „Prohlédneme si druhý konec.“

Tady museli jít dále, než dospěli k zúženému konci.

„Tak jsem si věc představoval,“ řekl Arne samolibě, ukazuje na silnou vidlici, vyčnívající jako ohromná kusadla z teleskopicky svraštělé roury.

„Co v tom vidíš?“ nechápal lékař.

„Tohle je kontakt, elektrické napajedlo.“

„Zase rébus.“

„Ach, nejsi elektrikář. Tak podívej, doktore: Takových strojů zde musí být kolem kráteru víc. Používají se, když je potřeba napojit věž, kterou jsme zahlédli z rokle troglodytů, elektřinou. Proud pak srší do věže z této vidlice. Hřídel se vysouvá jednak posunutím na ložiskách a dílem vysunutím teleskopických částí tak daleko do kráteru, až se dostane do kontaktu s věží.“

„Co to blábolíš? Vždyť ve stěně před kusadly není žádný otvor.“

„Ale je. Podívej se tuhle,“ svítil Arne na okrouhlou spáru. „Jenže nevím, jak jej otevřít. A ani se nechci pokoušet. S tímhle si není co hrát. Teď je napajedlo vypojeno, a tedy bez proudu, ale uvolněním otvoru bychom mohli celou mašinérii uvést do chodu, a dostat se do blízkosti mnohamilionového napětí by byl smrtelný hazard. Kromě toho by výboje mohly způsobit strašlivé živelné poruchy nad celým okolím a nemohli bychom je zastavit, poněvadž neznáme zařízení. Vzpomeň si jen na průtrž mračen. A to byl jen důsledek řádné injekce, odsátí statické elektřiny. Jak by se teprve živly rozběsnily, kdybychom to nemohli zastavit. Tedy, prakticky správnost své teorie dokázat nemohu, lépe řečeno, musím se toho vzdát, ale přesto jsem si jist správností svých názorů. Také můj úsudek, že vnitřní věnec kolem kráteru je jen dokonalou izolací, se ukázal správný, neboť nás výtah dopravil až sem.“

„Proč tak hluboko?“

„Aby bylo okolí zabezpečeno před výboji, aby se energie nerozptylovala, aby byl kontakt s hrotem věže; je mnoho příčin, milý doktore, a všecky jsou správné. Úhrnem vzato je vše důmyslně řešeno.“

„Ale ta věž pak musí být velmi vysoká.“

„Ovšem. Několik set metrů, a možná že do tisíce mnoho nechybí.“

„Jak potom musí být hluboký kráter, když se v něm takový kolos ukryje beze stopy?“

„Tam není, holečku.“

„Kde tedy?“

Místo odpovědi řekl Arne:

„Doktore, mám hlad.“

„Nu, proti hladu lehká pomoc. Ale musíme sundat přílby.“

„Směle, kamaráde. Zde je jistě vzduch čistý.“

Arne měl pravdu. Po ozónu nebylo ani stopy, neboť zde byl průvan, jenž také potvrzoval, že takových vzájemně spojených dutin je víc.

Když se najedli, přihlásila se žízeň, kterou nebylo čím ukojit.

„Na to jsme zapomněli,“ bručel lékař.

„Vrátíme se,“ rozhodl Arne. „Tohle mi stačí a...“

Další slova mu uvázla v hrdle.

Errata:

30.05.2021 11:04