Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„A všichni ti četní bohové,“ končil přednášku profesor dějepisu na reálce v Černově, „měli od svého vládce Dia přidělen obor, který řídili: Lstivý, taškářský Hermes vedl, což nejlépe odpovídalo jeho povaze, obchod. Krásný, věčně mladý Hélios udržoval Slunce v pravidelném koloběhu. Zasmušilý Hádes vládl podsvětí, kam Zeus, hlava této velkolepé organizace, všemocný vládce světa i vesmíru, otec bohů i lidstva, poslal na nátlak své choti bohyně Héry také svého syna Héfaista, svěřiv mu pod moc oheň. Héfaistos byl ustanoven božským kovářem. Byl velký duchem, ale tělem byl mrzák od narození. Měl široké plece, ale byl přihrblý a kulhal.“

Třídou zašuměl šepot a dušený smích. Profesorovy černé, pichlavé oči zatékaly po třídě, až utkvěly na sražené postavičce žáka v prvé lavici, na kterou se soustředily pohledy všech žáků. Cosi jako úsměšek pohnulo profesorovými rty a současně zahučel v pozadí učebny hlas:

„Jako Farin!“

Hned potom zahlaholil třídou smích.

„Tiše! Kdo si to dovolil?“ zahřměl profesor.

Třída okamžitě ztichla. Žáci znali přísnost profesora Duse, který pouhým pohledem dovedl zkrotit nejtroufalejší rozpustilce. Ale věděli také, že profesor Dus nemá žáka Farina nějak zvlášť v lásce. Bystří kvartáni vystihli, že přísný výraz v profesorově hubené, nažloutlé tváři je přetvářkou, kterou se marně snažil zakrýt úsměšek, jejž teď setřel kapesníkem, a suše odkašlav, rozhovořil se.

„Nestrpím nikomu drzosti! Ani vám, Kasko! Večer se sejdu s vaším otcem. Povím mu, jak nepřístojně se chováte. Pan obchodní rada jistě nebude mít radost z vaší neomalenosti.“

Vtom se na chodbě rozhlaholil školní zvon. Hodina dějepisu končila.

Profesor Dus vyšel ze třídy.

Sotva se však za ním zavřely dveře, zaburácel třídou pustý smích.

„Héfaistos! Chachachá! Nové jméno pro Farina! Camélus dromedárius je už tuze otřepané! Kasko! Křest! Pokřtíme Farina!“ ozývaly se ječivé i hučící hlasy.

Senior třídy, osmnáctiletý krasavec Vilém Kaska, dvojnásobný repetent, přinesl z umyvadla džbán s vodou a stanul nad Farinem, sedícím klidně v lavici:

„Já tě křtím ve jménu Dia, vládce...“

„Co to tropíte?“ třeskl do vřavy ostrý hlas ode dveří.

Rozdováděná mládež se změnila v sochy. Kaskova ruka s džbánem sklesla.

„Co to tropíte, táži se!“ změnil otázku v rozkaz profesor fyziky Hálek, přistoupiv ke Kaskovi, který rozpačitě mlčel.

„Pouhý žert, pane profesore,“ odpovídal za Kasku s trpkým úsměvem Farin. „Pan profesor Dus nám přednášel o starořeckých bozích a dokonale vylíčil přihrblého a kulhavého Héfaista, což se hochům tak líbilo, že mě právě křtili tím jménem, které je mně milejší než velbloud jednohrbý, jak mi říkali dosud,“ končil s otevřeným pohledem svých blankytně modrých očí a s mírným výrazem v dětské, bledé tváři.

Hálkova drobná postava jako by po těch slovech rostla. Šedé oči metaly blesky, obličej vroubený plnovousem zrudl.

Chvíli bylo napjaté ticho. Žáci čekali výbuch. Věděli, že jak není Farinovi nakloněn profesor dějepisu, tak si toho mrzáčka oblíbili profesoři reálných věd, v nichž Farin velmi vynikal.

A zvlášť ve fyzice. Sám čert sem přivedl Hálka, když podle rozvrhu hodin měla následovat čeština...

Konečně profesor promluvil:

„Podám o vašich darebáctvích podrobnou zprávu v dnešní konferenci, Kasko,“ začal mrazivě. „Je toho více, jak jsem zjistil,“ dodal významně. A k ostatním: „Místo češtiny máme dnes fyziku. Vezměte si své věci a jděte do fyzikální učebny.“

Když profesor Hálek vyšel ze třídy, sklonil se Kaska k Farinovi:

„Skrčku,“ syčel mu do tváře, „budu-li potrestán, těš se!“ zdůraznil svůj slib zaťatou pěstí.

Farin ani nehlesl. Jen se trpce usmál.

Co vše už vytrpěl! A nejen v době studií. Už jeho útlé mládí bylo řetězem ústrků a pošklebků, výsměchu a pohrdání. Nikdy nepoznal lásku, neslyšel vlídná slova.

Jeho otec byl mistrem v tkalcovně. Přicházel domů unaven, ustarán, uštván. Matka měla hokynářský krámek, kde trávila celé dny až do pozdních večerů. Malý Arnošt byl odkázán na sebe sama. Málo poznal blahé teplo, jakým hřeje mateřská a otcovská láska. Ba, nepoznal ho vůbec. Oba jeho rodiče, statní, bezvadně urostlí, nemohli utajit trpkost při pohledu na své jediné dítě – mrzáka, jakého jim nadělil krutý osud.

A venku bylo ještě hůř. Co se naplakal, hledě závistivě na dovádějící a rejdící děti, zatímco on bezmocně seděl na prahu domku, marně se snaže postavit na slabé nožky, jejichž kosti byly změklé křivicí. Nechtěly si s ním hrát, s mrzákem.

Když pak začal chodit do školy na nožkách vyztužených železnými tyčkami, trpěl snad ještě víc. Jak rád by byl šplhal, cvičil na hrazdě, na bradlech! Nesměl. Směl se jen dívat...

Postupem doby se jeho neduh zlepšil. Kosti ztvrdly. Nemusel už vyztužovat nohy železnými tyčkami ani tuhými koženými pouzdry.

Když pak vychodil obecnou školu, ukázalo se, že následky křivice nejsou tak zlé. Hoch nebyl hrbatý. Jen poněkud sražený v ramenou. Jeho trup byl však nepoměrně silný a slabé nohy jej těžce nesly. Hruď byla vyklenutá, orgány, zvláště plíce, zdravě vyvinuté. Trup tohoto dítěte sliboval vyvinout se ve vzorný útvar, který – až dospěje v muže – bude hýřit atletickou silou paží.

Zajímavá byla tklivá krása Arnoštova obličeje. Měl černé, kučeravé vlasy. Zpod černého, mírně klenutého obočí zářily přemoudřele blankytné oči a mezi rudými rty probleskovaly bílé, zdravé zuby. Krásný hoch, říkal, kdo pohlédl do jeho tváře. Škoda ho, politoval, kdo pohleděl na jeho slabé nohy.

Ale nejvýš podivné, že příroda ve svém nevyzpytatelném rozmachu vložila do tohoto nesouměrného těla velikého ducha.

Už jako dítě jevil Farin vlohy a schopnosti, které budily u učitelů údiv. Nelze říci, že byl nějak zvlášť pilný, ale jeho paměť byla úžasná. Byl vždy prvním žákem. Proto jeho rodiče uposlechli důtklivé rady učitele a dali Arnošta na studie.

Teď byl už v kvartě. Od primy studoval s vyznamenáním. Zvlášť fyzika a chemie byly jeho koníčkem. Jen z dějepisu má dobrou, ačkoli ví, že by si zasloužil lepší známku. Vždy se hlásí, ale pan profesor Dus ho nevyvolá. Snad ho nevidí...

Ve třídě nebyl Farin neoblíben. Mnozí ho měli rádi. Jak by ne! Vždyť mnohým značně pomohl, zvlášť v chemii a fyzice, kdy jeho napovídání jako spásný dech strážného ducha vanulo třídou až k tabuli, kde se zkoušený často potil v bezradnosti...

Příběh, jehož jsme byli svědky, posuďme proto shovívavě! Vždyť známe z vlastní zkušenosti bujnost mládeže, jejíž podstatou z valné většiny není zlomyslnost.

Mezi Arnoštovými spolužáky měl nejméně citu Kaska. Ale to také nebylo jeho vinou. Byl to syn továrníka, milionáře. Jeho otec byl přetížen obchodními i jinými starostmi, jaké působí čestné funkce, kterých starý Kaska neměl málo. Byl starostou města, předsedou mnoha spolků, zasedal ve správní radě dvou peněžních ústavů a v kuratoriu obchodní akademie. Často také odjížděl z Černova do Prahy, aby se účastnil schůzí a porad v ministerstvu obchodu, v obchodní komoře a v jiných úřadech a institucích. Proto neměl kdy, aby se věnoval výchově svého syna. Tu obstarávala matka, která však byla tím slabší, čím více Vilík tělesně sílil, rostl a dospíval. Matčina výchova je pravidelně pochybná, zvláště miluje-li matka svého syna přílišnou opičí láskou, jako tomu bylo zde. Na chlapce platí spíš kázeň než něha. Proto se Vilík záhy vymkl z otěží...

Průběh konference profesorského sboru nikdo neznal. Třída vyslechla jen trest, který ředitel ústavu Kaskovi před celou třídou sdělil: Čtyři hodiny karcer, nezákonné mravy a po skončení školního roku zákaz dál studovat na černovské reálce.

Žáci strnuli nad tak přísným trestem za pouhý žert. A oni se domnívali, že je to pouze žert. Čekali také, že se Kaska Farinovi pomstí. Ale k jejich údivu byl Vilík podivně zkrotlý. Marně si však lámali hlavu nad touto změnou. Nedověděli se nic.

Copak bylo možné, aby se Kaska svěřil těm „capartům“, že hlavní příčinou tohoto trestu nebyl onen žert s Farinem, ale noc proflámovaná v baru? Mohl se přiznat ke krutým opatřením, jimiž otec znemožnil jeho další noční výlety, vykázav mu pokojík, z něhož byl východ jen otcovou ložnicí, kam byl vždy večer sluhou zaveden a jako skutečný vězeň uzamčen? Měl snad také ukázat klukům svá modře a fialově pruhovaná záda jako důkaz malířských schopností svého táty?

Jistěže nikoli!

Vilík tedy zkrotl. A jeho zkrotnutí trvalo dál, po celé další tři měsíce, až do prázdnin. Ne snad z upřímné kajícnosti, ale prostě proto, že mu otec slíbil dvojnásobnou lekci pro sebemenší příčinu.

Uvážíme-li, že Vilík byl vášnivým plavcem, který všechny volné chvíle strávil na plovárně, pochopíme: několik dní by nesměl obnažit své urostlé tělo. Po posledním otcově „malování“ zbyly stopy po celý týden. Počítá-li dvojnásob (a táta umí držet slovo), byl by v karanténě čtrnáct dní. Ne! Chraň ho pánbůh!

Konec školního roku přinesl zlikvidování Vilíkovy aféry: Po prázdninách půjde Kaska do obchodní akademie. Jeho otec tam má vliv, což jistě ulehčí Vilíkovy studie. Beztak jednou zdědí továrnu a odborná škola mu tedy jen prospěje.

Na počátku nového školního roku odešel z Černova profesor dějepisu Dus a jeho nástupce si svou nestranností a bodrostí brzy získal úctu a lásku žactva.

Farinovi, který studoval dál, byly tyto změny samozřejmě vhod.

Čas plynul.

Farinovi minula i kritická doba, která se skoro u všech jinochů projevuje chorobnou domýšlivostí a neurvalostí. Ale i tu byl Farin vzácnou výjimkou. Místo těchto nectností se jeho dospívání projevovalo mužnou rozvahou a zvýšenou pílí.

Celou reálku i s maturitou absolvoval Farin s vyznamenáním.

Teď, když už začal studovat na technice v Praze, vzpomínal na své mládí jako na těžký sen, který však v posledních letech přece poněkud zvlídněl. Po Kaskově odchodu z reálky se změnil duch třídy a hlavně její poměr k Farinovi. Přezdívka Héfaistos mu sice zůstala, ale nebyla už nadávkou. Spíš zněla lichotivě. Po celá tři léta, od kvinty až k maturitě byl Héfaistos pro méně nadané žáky spolehlivou studnicí vědomostí, ze které zkoušení čerpali svou záchranu. Tak si Héfaistos nejen dobyl přátelství spolužáků, ale získal také hmotně na honorářích, které ovšem neodmítal.

Hůř se však finančně protloukal na technice. Rodiče mohli ze svých skrovných příjmů platit jen jeho nejnutnější životní potřeby, a i tu se často nedostávalo.

Farin byl nucen dávat kondice. Vyučoval studenty v několika domácnostech a za tuto úmornou práci byl odměněn tu chudičkou večeří, jinde svačinou a někde almužnickým honorářem.

Nejhorší byl konec studií.

Hospodářská krize, která v té době hromadně rdousila obchod i průmysl, způsobila také zastavení provozu v tkalcovně, kde otec mistroval. Arnoštův otec ztratil zaměstnání. Jeho snaha, aby se uchytil jinde, byla marná, neboť pro aktivní službu a práci už byl stár, ale pro starobní důchod mlád. Octl se bez příjmů a bez možnosti výdělku, odkázán se ženou na skrovničký zisk ze skomírajícího hokynářského krámku.

Za těchto okolností nemohl ovšem na svého syna dál platit. Arnošt se svěřil rektorovi techniky se svým zoufalým stavem, hrozilo mu, že ztroskotá na dalších studiích teď, kdy k tomu, aby je dokončil, chybí pouze několik měsíců...

A tu se Farinova hrozná vidina rázem rozplynula. Rektor mu urychleně vymohl státní podporu a na účet podpůrného studentského fondu bezplatné obědy a večeře v akademické menze. Farin byl zachráněn.

Konečně pak přišel den, kdy byl Arnošt Farin ve slavnostně vyzdobené aule prohlášen inženýrem elektrotechniky a chemie.

Avšak jeho radost byla zkalena smutkem. Arnoštovi rodiče se nedočkali slavného úspěchu svého syna. Oba zemřeli o měsíc dřív při chřipkové epidemii. Smrt se ani nemusela mnoho namáhat, aby vyrvala duši z těl vysílených podvýživou.

Kam teď? Těžká odpověď.

Nemá nejmenší naději na státní službu, dokud nepovolí krize. A nemůže čekat. Se svou hotovostí vystačí nejdéle měsíc. Zbývá mu jen, aby se pokusil v soukromé službě. Ale po čtrnácti dnech marného shánění a psaní nesčíslných žádostí a nabídek viděl, že se honí za přeludy.

S posledními drobnými penězi v kapse se odhodlal navštívit ještě jednou rektora, jemuž se upřímně svěřil. Rektor slíbil pomoc a svému slibu dostál.

Už druhého dne byl Farin zavolán generálním ředitelem továrny Elochema na návštěvu. Byla to velká továrna na Smíchově, která, jak už zkrácený titul ukazuje, vyráběla stroje pro elektrotechnický a chemický průmysl.

Farin jako inženýr chemie a elektrotechniky se v ní jistě bude moci dobře uplatnit.

Zmítán vlnami radostné naděje i mučivých pochybností, vstupoval do přepychové pracovny ředitele továrny.

Za několik minut se vracel – s přijímací listinou v kapse. Byl přijat sice jen za kresliče, na podřízené místo, ale s platem, který mu stačí na skrovné živobytí. Bůh zaplať i za to! Zvlášť výhodná byla jednoduchá frekvence, která mu umožní, aby pokračoval ve svém soukromém studiu.

Errata:

30.05.2021 10:57