Dva roky byl už Farin kresličem v Elochemě, v ohromném stroji velké továrny. Ztrácel se za kresličským stolem, jakých bylo ve velikém sále v pěti řadách po šesti celkem třicet.

V čele na stupni stál stůl šéfkonstruktéra a na stěně visela veliká tabule. Toto zařízení mu připomínalo posluchárnu na technice.

Žil celkem spokojeně a v klidu. Přezdívka Héfaistos, která se i zde vynořila a uchytila, ho nijak nemrzela. Vystihl, že nemá jízlivý podklad. Bylo to žertovné, kolegiální oslovení.

Dospěl v muže a jeho postava se jaksi upravila. Seděl-li, byl krasavec. Trup dělal dojem statného muže a hlava mohla každému malíři posloužit za model mužské krásy. Husté černé vlasy se vlnily v přirozených kučerách, vysoké, mírně klenuté čelo svědčilo o inteligenci, jasný pohled blankytných očí budil důvěru a sympatie a hranatá brada ukazovala na energii a pevný charakter. Jen nohy byly poměrně slabé a rušily harmonii ostatního těla.

Farin se stýkal se všemi kolegy a vlastně s nikým z nich. To znamená, že s každým vlídně promluvil, ale neměl důvěrného přítele. Do společnosti nechodil. Volné chvíle trávil doma. Studoval...

Jednoho dne, když jeho kolegové už odešli, požádal šéfkonstruktéra o rozmluvu.

„Račte,“ vybídl ho suše přednosta.

Farin vyňal z aktovky několik výkresů a rozložil je na přednostově stole.

„Přemýšlel jsem,“ začal klidně, „o konstrukci některých našich přístrojů. Myslím, že by bylo vhodné uvážit některé změny. Prohlédněte si, prosím, mé výkresy.“

Konstruktérovi zahrál na rtech úsměv. Je sice chvályhodné, jeví-li mladý kreslič zájem. Ale kolik už viděl ve své dlouholeté praxi návrhů, které se šmahem ukázaly být utopií. S útrpným povzdechem se zahleděl do prvého výkresu.

Uplynulo několik minut napjatého ticha.

Konečně přednosta promluvil:

„Hm,“ bručel, „tohle, zdá se... není špatné! Elektronové trubice pro rentgenovou lampu. Zde, tohle zařízení by značně zvýšilo citlivost relé. Mění to do jisté míry teorii Hallovu i Zeemanovu. Vlastně ji doplňuje. Hm. Myslím, že je to dost dobrý objev.“ Odložil výkres a vzal druhý.

„Copak je tohle?“ tázal se už s větším zájmem.

„Terapeutický postroj k léčení rentgenové dermatitidy,“ odpověděl klidně Farin.

„Cože? Snad se pouštíte trochu daleko. Milý kolego, úspěšně léčit tkáně, zachvácené rozkladem, považuje celý odborný svět dosud za utopii. Vždyť je to nemoc horší než rakovina.“

„Vím. Znamenalo by to nesmírné dobrodiní pro rentgenology, z nichž mnoho je obětí svého povolání. Ale také pro trpící rakovinou, lupusem a jinými nemocemi. Snad i malomocenství by pak bylo vyléčitelné.“

„Utopie, kamaráde! Nemohu uvěřit.“

„Račte si prohlédnout výkres.“

„Z toho nezmoudřím. Chybí chemický rozbor.“

„Ano, ale ten vám prozatím nemohu dát. Uznáte, prosím...“

„Uznávám. Autorské tajemství, pravda? Nu dobře, ale jak mně potom chcete dokázat...?“

„Chtěl bych, aby továrna zhotovila jeden kus na zkoušku. Stálo by to nějakou stovku, ovšem kromě chemického materiálu. Pokus by se jistě vyplatil.“

„Zdaří-li se,“ ušklíbl se konstruktér. „Konečně, můžeme věc předložit řediteli,“ rozhodl a odložil výkres.

Zahleděl se do třetího náčrtku.

„Zase rentgen. Chcete se specializovat na paprsky?“

„Ano.“

„Inu, to je sice vděčné pole, ale... ó, počkat! Tohle je dobré. Ba velmi dobré! Výborné!! Kolego, tohle se vám podařilo! Vtipné rozřešení. Velký vzestup intenzity a skoro bez nákladů. Pojďte se mnou k řediteli!“

Technický ředitel, doktor technických věd Rudl byl právě na odchodu z kanceláře. Nervózně vyslechl konstruktérovu zprávu.

„Nechte mně zde ty výkresy,“ vpadl netrpělivě. „Teď nemám kdy. Musím na schůzi správní rady.“

„Dovolím si vám tedy předložit výkresy zítra,“ řekl Farin.

„Bojíte se o ně? Nu dobře! Zítra si ty vaše zázraky prohlédnu.“

Druhého dne Farin zvítězil.

Sice ne zcela, ale i to částečné vítězství mu stačilo. Léčebný přístroj ředitel nepřijal. Nedůvěřoval mu. Snad také ředitelova ješitnost, že by on, doktor a technický šéf měl přiznat mladému kresliči nesmírně důležitý objev, rozhodla o odmítnutí. Zato byl přijat třetí Farinův návrh, vědecky nepříliš významný, ale velmi výnosný obchodně.

Avšak, jak už to v podobných případech bývá, byl Farin za plod svého ducha odměněn poměrně chabě. Za autorské právo mu továrna vyplatila deset tisíc, jimiž byl odbyt. Jinak se v jeho postavení nic nezměnilo. Zůstal kresličem dál. Ale Farin byl spokojen. Deset tisíc byl v jeho rukou velký kapitál, který mu umožnil nákup nejnutnějších součástek a alespoň základní sestrojení nového pokusného přístroje, na kterém už dlouho pracoval a s nímž se nikomu nesvěřil a nesvěří. Zdaří-li se jeho předpoklady, pak...

Koncem července téhož roku dostal Farin dopis od rektora techniky, který ho zval k návštěvě.

Samozřejmě že neodkládal. Ještě téhož dne, pochopitelně zvědavý a plný jímavých vzpomínek, vstupoval do budovy, která položila teoretické základy pro jeho praktický život. Jak velkolepé, závratné byly jeho plány! A jak malicherně teď živoří...

Rektor ho přijal ve své pracovně velmi vlídně a srdečně.

„Jak se vám daří, milý inženýre?“ tázal se a pokynul Farinovi do křesla.

„Uctivě děkuji, pane doktore. Jsem vám vděčen za vše, čím jste mi pomohl...“

„Ach, neděkujte mi!“ přerušil ho rektor. „Vaše díky a vděčnost by mi zněly ironicky. Zasloužil jste si lepší existenci. Ovšem, je zlá doba. Také jste částečně sám vinen. Vaše místo mělo být pouze prozatímní. Proč jste se nepřihlásil? V starostech a návalu běžných záležitostí jste mně vypadl z přehledu. Nevěděl jsem ani, že jste dosud v Elochemě. Teprve včera jsem se náhodou sešel s generálním ředitelem, který mně vyprávěl o vašem pozoruhodném objevu. Tam není v dohledné době naděje na postup. Nu, ta praxe vám také nebyla na škodu. Ale k věci! Mám pro vás, milý příteli, pěkné místečko. Dostal jsem z ministerstva důvěrnou zprávu, že se uprázdní místo profesora fyziky a chemie v Černově.“

„Moje rodiště!“ zvolal Farin překvapeně.

„Tak? Snad jste tam také studoval?“

„Ano.“

„Zajímavé! To byste teď na tomto ústavě učil. Zvláštní náhoda. Ministerstvo chce z úsporných důvodů sloučit oba obory a ptá se mne, mohu-li doporučit vhodnou sílu, která má pro fyziku i chemii náležitou kvalifikaci. Vzpomněl jsem si na vás. Chcete to vzít?“

„Pane doktore! Bylo by to pro mě štěstí!“

„Nu, hleďte na věc střízlivě. Práce tam bude mnoho.“

„Uvítám ji!“

„Vím. Byl jste vždycky velmi pilný. Zato však je místo dobře placené. Napište si ihned žádost a přineste mně ji i s doklady. Další už zařídím sám. Ale budete muset nastoupit už prvního září.“

„Mohu, neboť mám v Elochemě ujednanou měsíční výpověď.“

„Dobře, máte tedy dost času.“

Do týdne, právě dne prvního srpna, dostal Farin dekret a téhož dne dal výpověď v Elochemě.

Pochopíme Farinovo vzrušení, s jakým přijel do Černova a vstupoval do budovy reálky...

Bývalý ředitel ústavu byl už v penzi. Jeho místo zaujal inženýr Herold, Farinův bývalý učitel chemie, který ho uvítal velmi radostně a přátelsky. Z ostatních bývalých profesorů už zde nikdo nebyl.

Práce měl Farin mnoho.

Ale přece mu zbývalo dost času k soukromému studiu. Jeho příjmy byly takové, že by si mohl dopřát jiný blahobyt. Ale Farin žil skromně, zase tak v ústraní jako dříve. Neodepřel si pohodlné a účelné zařízení bytu a hlavně nelitoval peněz na výbavu své studovny, které věnoval veliký pokoj, jenž se brzy stal bohatě vybavenou elektrotechnickou a chemickou laboratoří.

Byl zcela spokojen.

S kolegy žil v přátelském poměru, zvláště s ředitelem Heroldem, ale důvěru nevěnoval nikomu.

Po nějakém čase se dověděl, že přezdívka Héfaistos zase oživla, ale to ho nemrzelo. Naopak, sám chytře změnil nadávku v poctu. V odborných vědeckých časopisech se objevovaly pod pseudonymem Héfaistos články, které budily zájem učeného světa...

Černov brzy zjistil autora těchto statí a Héfaistos se stal chloubou města.

Errata:

30.05.2021 10:57