Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skoro tři roky učil už Farin na černovské reálce. Za tu dobu vyrostl v obra. Sice ne tělesně, tu se vůbec nezměnil, ale duševně. Vlastně to nebyl ani Farin, nýbrž Héfaistos, jehož sláva otřásala zastaralými kmeny, ba i kořeny vědeckých pravidel a zásad. Héfaistos byl znám po celém světě. Honoráře za jeho odborné literární práce se hrnuly do černovské banky.

Farin bohatl. A s bohatstvím rostlo jeho sebevědomí. Velikost ducha zastínila nesoulad jeho těla v očích veřejnosti i v jeho vlastních.

Některým rostlinám se daří na slunci, jiným ve stínu. V tajemném stínu tropických pralesů bují nejkrásnější, nejvzácnější orchideje, jejichž báječné květy dýší omamnou vůní.

V blahém stínu, který šetrně zahalil nesoulad Farinova těla, vzkvétala také taková orchidea: Láska!

Konečně, jaký div? Farinovi bylo právě třicet let. Měl úctyhodné, zajištěné postavení hmotné i mravní, tedy vše, co zaručovalo jeho budoucí ženě i rodině měšťanský blahobyt a společenskou úctu. Pohlédl-li do zrcadla, hleděla naň sličná mužská tvář...

S Vilíkem Kaskou se potkával dost často. Přátelské styky však mezi nimi nebyly. Vyměnili si jen povinné pozdravy. Vilík stěží dostudoval obchodní akademii a teď byl prokuristou v továrně svého otce.

Byl měsíc červen.

Už několikrát bylo vidět profesora Farina v lipové aleji parku s Martou, dcerou továrníka Kasky.

V každém malém městě platí totéž měřítko: Setká-li se mladý muž s dívkou poprvé, je to náhoda. A po třetím setkání už se šušká.

Marta je hezká. Nejhezčí z černovských děvčat. Farin je také hezký, až na ty nohy. Ale to konečně není tak zlé. Farin má krásnou existenci, je slavný, věhlasný člověk a není chudý. V černovské bance má prý už slušný kapitál. A Marta, ta má peněz, panečku! Milión věna dostane! Farin je o sedm let starší. Marta je, bohužel, zas o půl hlavy vyšší.

Kdo by v tom Héfaistovi hledal takovou mazanost! Inu, konečně, není to pro Martu špatná partie. Héfaistos bude habilitován na technice. Vysokoškolský profesor není špatná partie ani pro milionářovu dcerku.

Ale starý Kaska má s Martou jiné plány. Povídá se o velkostatkáři Bělském.

Inu, povídá se často a mnoho a všude...

Hlas lidu, hlas boží!

Tentokrát hlas lidu uhodl správně: Farin se zamiloval do Marty. Zbožňoval ji. Podle toho se také projevovala jeho láska: Učené stati, kterým Marta, jak byl alespoň ujištěn, naslouchala s napjatou pozorností, a vzletné, básnické hovory, jimiž sám sobě – a byl přesvědčen, že i Martě – překouzloval prostou lipovou alej v biblický ráj...

O svých citech se dosud Farin neodvážil ani v nejmenším zmínit. Tonul v blahu, že mu Marta naslouchá. To mu stačilo. Vždyť její jemná dívčí duše jistě vnímá jeho zbožňování.

Částečně měla Farinova poezie podklad prozaický: Nemohl se odvážit, aby svou lásku projevil přímými slovy dceři milionáře, společenského magnáta. Hrozil se, že by vzbudil zdání chtivosti po jejím věnu. Upřímně toužil, aby Marta zchudla, aby krize, denně ničící tak mnohé závody, zasáhla také továrnu jejího otce. Ale tu by se musel stát zázrak.

A přece se ten zázrak stal. Jednoho dne, jako by z čisté oblohy uhodil blesk, rozlétla se městem zpráva: Kaskova továrna ohlásila neschopnost platit dluhy. Zvěst způsobila ve městě ohromný poplach. Vždyť Kaskův závod slavil loni padesátileté trvání! Byl to tedy starý, neomezené důvěry požívající závod a starý Kaska, jak už víme, zastával řadu čestných funkcí. Je tedy pochopitelné, že úpadek této veliké továrny, která zaměstnávala skoro pět set lidí, působil katastrofálně nejen zastavením provozu, čímž se octlo mnoho jednotlivců i rodin bez chleba, ale také jinak.

Několik místních živnostníků, kterým továrna značně dluhovala, bylo strženo do úpadku s sebou. Také městská spořitelna, kde měla Kaskova továrna vysoký úvěr, byla v dosti trapném stavu, i řada dodavatelů v Praze, v Brně a jinde.

Mnohem horší byly pro Kasku společenské následky, jak aspoň soudili ti, kdo znali jeho hrdost. A nezklamali se. Kaska se vzdal starostenství a všech funkcí.

Zmatek a zděšení zachvátily město.

Snad jediný přijal tuto zprávu s pocitem ulehčení, ba skryté radosti: Farin. Ne však ze škodolibosti.

Teď bude Marta jeho! Padla hradba miliónů, která ji činila nedostižnou, zamykala mu ústa. Teď je jí roven! Teď promluví, vyzná jí vřelou, čistou lásku...

Byla neděle. Jako obvykle přišel Farin do lipové aleje.

Jak je tu dnes krásně! Z mohutných korun rozkvetlých lip, dýšících medovou vůní, zní jásavá píseň včelích rojů a čtveračivé trylky sedmihlásků...

Čekal marně. Marta nepřišla.

Rozhodnut, že zítra – dnes už je pozdě – požádá rodiče o její ruku, vrátil se domů. Jakmile vstoupil do své laboratoře, zmizelo z jeho mysli všechno světské. Celá jeho duše splynula se strojem, který stál na jeho pracovním stole. Několik let už pracoval na jeho konstrukci.

Základní vnuknutí mu dal jeho vynález přístroje, který podle jeho výpočtů měl léčit rentgenovou dermatitidu čili počáteční rozklad vaziva, nevyléčitelnou nemoc. Zpočátku se projeví bolestivými ranami a vředy, později se vazivo rozkládá a konečně úplně odumře.

Jak víme, odmítl ředitel Elochemy přijmout Farinův vynález a Farinova hrdost způsobila, že se nepokoušel uplatnit svůj objev jinde. Tenkrát ho odmítnutí mrzelo. Dnes tomu byl vděčný, protože mohl spojit tento objev s jinými plody své duše.

Přes tři roky pilně hloubal a pracoval, než dospěl k teoretickým výsledkům. Dnes vyzkouší, nemýlil-li se.

Na pracovním stole stojí výsledek jeho výpočtů a plánů: skříňka podobná rádiovému přijímači. Na prvý pohled by nikdo neřekl, že tenhle malý přístroj pohltil celé jmění. Teprve kdyby mohl nahlédnout do útrob, žasl by nad jeho složitostí. Ale ani tu by nezmoudřel. Byla to zdrobnělá elektrotechnická i lučební továrna.

Je nezbytné, abychom čtenáři vysvětlili podklad: Slavný německý fyzik, univerzitní profesor ve Würzburgu, Vilém Roentgen, zesnulý v roce 1923, objevil paprsky X, nazvané Roentgenovy paprsky. Vznikají při dopadu paprsků katodových (elektroda, vodivá tyčinka, spojená se záporným pólem) na antikatodu, čili vodivou desku z platiny nebo wolframu v rentgenové lampě. Tyto paprsky se šíří přímočaře. Neodrážejí se, nelámou, ale procházejí všemi hmotami, které je částečně pohlcují. Jsou neviditelné, neboť nepůsobí na sítnici oka, ale působí na fotografickou desku, kde vzbuzují fluorescenci čili změnu světla na jinou barvu. Například: petrolej fluoreskuje modře. Těchto vlastností X-paprsků bylo využito k prosvěcování rentgenovou lampou, což se blahodárně uplatnilo zvlášť v lékařství, neboť se tím zjistí stav zlomenin kostí, cizí tělesa vniklá do těla, například střely uvízlé v mase, svalstvu i vnitřnostech, nádory, vnitřní vředy, rakovina a také komatom cév. Toto zjištění pak velmi usnadňuje zákrok. Kromě toho v malém množství podporují X-paprsky růst rostlin. Ale naopak ve větším množství ničí různé baktérie. Proto může s rentgenovou lampou zacházet jen odborník. Avšak i odborník bývá napaden dermatitidou a stává se obětí svého povolání. Je-li X-paprsků správně používáno, je účinek blahodárný, léčivý na tuberkulózu kůže, rakovinu a jiné choroby. V poslední době slouží X-paprsky také jako zvídavé oko, které v kovových výrobcích pod bezvadným povrchem objeví kazy. V tabákových továrnách se jimi zkoumají krabičky kuřiva, jsou-li správně plněny. Slouží dokonce také policii, neboť spolehlivě odhalí zfalšování listin. Rentgenovým paprskům jsou příbuzné paprsky Becquerelovy, nazvané po jejich objeviteli, slavném francouzském fyzikovi, který je objevil koncem minulého století v uranu. Jsou to paprsky vycházející z rádia. Becquerelovy paprsky se dělí na alfa, které zadrží už lístek papíru, beta, zadržitelné teprve tři milimetry silnou olověnou deskou, a gama, které proniknou i několik centimentrů silnou olověnou plotnou. Při pronikání hmotami se část paprsků pohltí, částečně se rozptýlí a změní směr. Pak vzniknou sekundární paprsky, jejichž energie se změní hlavně v teplo. Jinak jsou jejich účinky shodné s působením rentgenových paprsků: léčí, ale také ničí. Podporují vývoj, dávají život, ale také vraždí, dávají smrt. Roentgenovy i Becquerelovy paprsky jsou tedy paprsky života i smrti.

To by tak asi byla kostra vědeckého podkladu k Farinovu bádání. Proto nebyl přístroj, jenž po několikaleté práci na papíře sestrojil, žádným novým objevem v užším slova smyslu, nýbrž jen doplňkem, využitím a zdokonalením dosavadních vědeckých objevů.

Přece však, ukáže-li praktická zkouška správnost jeho teoretických výpočtů a předpokladů, bude to nesmírný výsledek...

Slunce zapadalo, když Farin přikročil k dílu.

K pokusům měl připravené tři předměty: hlízu odkvetlého hyacintu, spící v zaschlé hlíně květináče, slepičí vejce a ve skleněné míse obyčejnou živou myšku.

Nejprve zkusí účinek paprsků na rostlinstvo.

Postavil květináč na malý stolek u otevřeného okna, z něhož byla vyhlídka přes nízké protější domy do širého, rovinatého kraje. Bydlel ve třetím poschodí. Právě tato vysoká poloha se mu zamlouvala, neboť nemohl být obtěžován žádným zvědavým protějškem.

Přistoupil k přístroji ležícímu na stole uprostřed pokoje a zapojil elektrické akumulátory.

Na boku skříňky byla páčka od reostatu, jehož stupnice kovových zápojek byla označena I, II a III. Zapojení na I působilo na rostlinstvo, II na veškeré živočišstvo a III na všechny mrtvé hmoty. Na druhém boku skříňky byly dva kulaté knoflíky: červený a bílý. Stiskne-li bílý, vycházejí vývojové paprsky. Stisknutím červeného knoflíku se uvedou v činnost paprsky ničivé.

Na temeni skříňky bylo umístěno cosi velmi podobného browningu s poněkud delší hlavní a jemnou muškou: objektiv, který bylo možné otáčet a sklánět, což umožňovalo přesné zamíření na pokusný předmět.

Pochopitelně rozrušen, namířil Farin na hyacintovou hlízu a stiskl bílý knoflík.

Stroj vydechl jemnou vůni ozónu.

Farin pohleděl na své hodinky: 7.48. Upřel oči na květináč. S údivem viděl, jak ze zaschlého zbytku odříznutého stvolu vyrůstají zelené odnože, kvapem rostou, mohutní... Mezi nimi v pravém slova smyslu leze do výše svěže zelený stvol s paličkou na konci, která se třepí. Zelené válečky kolem stvolu pukají a z nich vyšlehávají jako živé plamínky jasně červené svitky květů...

A celý tento zázrak mohutní, roste do výšky i šířky.

Teď už tvoří listy trs zelených šavlí, mohutnějších než kosatce se stvolem uprostřed silným jako dětská ruka, který stále roste, leze do výše... Přes metr už je vysoký. Na jeho temeni se skví koruna červených květů, velkých jako lilie.

Sladká, omamná vůně naplnila pokoj.

Avšak pojednou celý zjev ztemněl. Svěží zeleň listů zežloutla, stvol se naklonil a i s květináčem se těžce zvrátil na stolní plochu.

Farin vypnul proud a pohlédl na hodinky: 8.12. Trval tedy celý zázračný vývoj čtyřiadvacet minut. Úžasně zrychlený život, ale také rychlá, mrtvičná smrt, neboť obrovský hyacint s posledním omamným dechem vydechl také svou rostlinnou duši.

Co to zavinilo? Vždyť použil pouze vývojových paprsků. Je to omyl jeho výpočtů? Není! Zcela přirozený výsledek: Přestoupení lhůty o dvě minuty. Podle výpočtu měly vývojové paprsky působit nejvýše dvaadvacet minut. Další dvě minuty sežehly životní organismus.

Prvá stupnice tedy dokázala správnost Farinových předpokladů.

Dále! Druhý pokus!

Postavil na stůl velikou klec po hrdličkách, kterou zanechal na pavlači předešlý nájemník, položil do ní slepičí vejce, a přesunuv páčku reostatu na II, stiskl bílý knoflík.

Tentokrát se účinek neobjevil tak rychle. Teprve ve dvanácté minutě bílá skořápka šedla. Po dalších čtyřech minutách – je to sluchový klam? V napjatém tichu slyší jemný ťukot. Jeho hodinky? Ne! Tenhle ťukot je nepravidelný. A hle! Teď se vajíčko pohnulo. Z jeho hrotu se odloupla štěpinka, dírkou vyklouzl zobáček...

V několika okamžicích se prodrala zvětšeným otvorem hlavička a už se z rozlétlého obalu netrpělivě vybatolilo kuřátko, žluté jako kanárek. Pípajíc, batolilo se po dně klece. Od minuty k minutě rostlo, načechrávalo své jemné chmýří, které se měnilo v ostnaté pápeří...

Ve třicáté minutě byl v kleci netvor: pták, veliký jako dospělá slepice, ale porostlý pernatými ostny. Vzrůst peří nestačil rychlému růstu těla. Tu se jevil jakýsi nesouměr. Také ostatní tělo nebylo souladné. Nejvíce vyrostly nohy a hlava, z níž zíraly vyboulené oči. Nesoulad způsobil jistě neklid ptáka, pro který tělo unikalo stejnoměrnému působení paprsků.

Po dalších několika minutách vyplnil tvor celý vnitřek klece. Byl už jako mládě pohádkového Noha.

Pojednou rozevřel zoban a do ticha pokoje se ozval zvuk jako štěknutí psa. Náhle jeho nohy poklesly.

Farin přerušil proud. Zase přeexponoval! V kleci seděl starý pták, vyrážející z hrdla chraplavý štěkot. V soumraku, který se zatím snesl, působilo jeho ježaté tělo příšerně.

Co s tímhle netvorem? Nemůže ho nechat naživu. A nemůže ho také nikomu ukázat. Tvor ani nevydrží. Ubývá mu zřejmě životních sil. Stárne. Vyzkouší na něm účinek paprsků smrti.

Farin stiskl červený knoflík a tvor okamžitě sklesl na dno klece jakoby zasažen bleskem. Byl mrtev.

Poslední pokus s myškou skončil stejně. Když ji paprsky usmrtil, leželo na stole spoutané tělo tvora, který se spíše podobal bobru než domácí myšce.

Mezitím se setmělo.

Nad obzor vyplul měsíc, jehož úplňková tvář jako by v úžasu hleděla na zázraky, které provádí člověk s nepatrnou skříňkou.

Farinovi se zdálo, že na něho volá věkovitý, mrtvý obíhatel Země: „Co to děláš? Do čeho se to pouštíš? Znásilňuješ přírodu, lidský červe. Kam chceš dospět?“

„K nejvyšší metě!“ vydechl Farin pevně.

„Zadrž, nešťastníku! Chceš snad být bohem?“

„Ano, chci být bohem!“

„Rouháš se! Jsi jen člověk! Nikdy nedosáhneš božské dokonalosti. Dosáhneš-li své nejvyšší mety, zvrhnou se tvé šlechetnější cíle a snahy v lidskou hamižnost! Nebudeš spásou lidstva. Budeš jeho zkázou. Ďáblem budeš! A ne-li ty, pak jistě jiný lidský tvor, jemuž se tvůj pekelný vynález dostane do rukou. Tvé božské snahy se jednou stanou nástrojem Satana!“

„Nikdo se nezmocní mého vynálezu! Zemru-li, zemře se mnou. Vidíš příliš černě, noční poutníku!“

„Mýlíš se! Mluvím z vlastní zkušenosti. Věz mé tajemství! Také já jsem kdysi žil. Též já jsem hostil lidstvo v době, kdy Země byla ještě molekulí. Mnoho miliónů let už znám tvůj vynález, který po jeden lidský věk byl mému lidstvu požehnáním a po milióny věků je mou kletbou! V jediném dni zabil na mně všechno živé a zabil také mne! Milióny věků kroužím mrtev ve vesmíru, po myriády let budu kroužit dál jako němá, bohužel, pozemšťany nepochopená výstraha! Marně se snaží má mrtvá tvář naznačit ubohé Zemi konec, k němuž neodvratně spěje. A nemám hlas, abych ze své výše křičel: Kam se řítíš, člověče! Ustaň! Vrať se!“

S vytřeštěnýma očima zíral Farin do měsíční tváře.

„Neboj se, ubohý,“ šeptal dojatě. „Žádný lidský tvor se nezmocní mého vynálezu. Raději jej zničím!“

Náhle však vzklíčil ve Farinově hlavě nápad...

Ano, to udělá! Zkusí, bude-li možné použít ozářené měsíční plochy k pokusu s ničivými paprsky III. stupně.

Zdaří-li se pokus, a podle výpočtů se zdařit musí, pak – ano, pak oživne mrtvá zemská družice! Nevzkřísí se sice její příroda, ale výstražný hlas, jenž zahřmí, až toho bude třeba!

A Farin přinesl přístroj k oknu, postavil jej na okenní desku, usedl k velikému dalekohledu, a když se mu objevila jasná měsíční plocha, stiskl červený knoflík.

Errata:

30.05.2021 10:57