Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Rozčilení nedalo Farinovi té noci spát.

Usnul teprve k ránu.

Vzbudilo ho zařinčení zvonku v předsíni. Pohlédl na hodinky; devět! Jistě je to listonoš, který mu obvykle v tuto dobu přináší poštu a ranní noviny.

Hádal správně. Nalezl ve schránce dopis od banky, dva vědecké časopisy a denní noviny, které odebíral. Zcela proti obvyklému pořadí dnes uchopil nejdříve noviny:

„Je-li v nich už něco?“ hučel.

„Ach, zde!“ vykřikl, spatřiv nadpis článku na druhé straně listu.

Četl:

Včera večer hlásila státní hvězdárna v Praze událost tak úžasnou, že bychom ji nebyli otiskli a vyčkali písemného úředního potvrzení, kdyby nám nebyla o hodinu později rovněž shodně líčena odjinud, zejména z několika soukromých observatoří.

K desáté hodině večer se na jihozápadní končině Měsíce, právě v oblasti nazvané Maře Serenitatis, udála katastrofa. Na dně tohoto vyschlého moře se otevřel kráter, od něhož pak postupovala trhlina v měsíční kůře přímo k jihu. Od této propasti, jejíž délka je odhadována na 300 kilometrů a šířka asi na 10 kilometrů, se pak řítily vrstvy měsíční kůry, a to právě středem této trhliny kolmo na východ do dálky asi 150 kilometrů, kde se průlom zastavil. Avšak na sever odtud se utvořil nový kráter, od něhož zase postupovala trhlina k jihu, až skončila v těchže rozměrech jako první. Takto se utvořilo písmeno H, které se prostírá skoro přes celou plochu Mare Serenitatis.

Celý průběh trval sotva pět minut a byl v obrovském astroskopu jasně viditelný. Hvězdářští pozorovatelé líčí děj katastrofy velmi živě.

Byl prý to příšerný dojem.

Příčina je však nejvýš záhadná. V dějinách Měsíce nejsou od dávnověku zmínky, které by hlásily sebemenší změny na mrtvém tělese naší družice. Také podivná pravidelnost postupu a konečné utvoření písmene H dávají podnět k domněnkám, o nichž nechceme psát, neboť jsme jako vážený časopis daleci utopií.

Před uzávěrkou nám hlásila ještě pražská státní hvězdárna, že obdržela telegrafické dotazy o katastrofě od observatoří z Paříže, Berlína i Říma, kde byl jev také pozorován a vyvolal pochopitelný rozruch.

S vítězným úsměvem Farin odložil noviny.

Ano, tak to bylo. Správně to zpravodaj líčí. A hlavně – střízlivě. Tak si to přál: odbýt „utopií“, nemožností všechno, co se vymyká lidským pojmům. Děkuji ti, střízlivá vědo! Znám tvou omezenost. A právě jen proto jsem si ten výstřední pokus dovolil, jsa si předem jist, že rázně zakřikneš a udusíš lidskou fantazii, která by mohla vést na správnou stopu.

Byl to přírodní jev...

Co by následovalo, kdyby se svět dopátral pravdy?

Hrůza pomyslit!

Teď teprve začíná chápat nesmírný význam svého vynálezu. Vždyť je pánem nejen světa, ale celého vesmíru! Může stvořit novou přírodu, nové rostlinstvo, živočišstvo i lidstvo. A také všechny nerostné hmoty. Může změnit tvářnost Země. Zvrátit a na zcela nový základ postavit vzájemný poměr všech států i národů, jejich hospodářství, všechno! Ze Sahary a jiných pouští může vytvořit úrodné kraje. Z oblastí věčného ledu vlídné, obyvatelné země. Stvořit ráj na celé zeměkouli svými paprsky života! Avšak jejich působnost je omezena. Jeho paprsky života působí jen na okraj obzoru. Ale to zatím stačí. Je s počátečním výsledkem své práce více než spokojen. Později se mu jistě podaří zdokonalit jejich působnost, aby účinkovaly donekonečna jako jeho paprsky smrti. Pak bude moci vzkřísit Měsíc, vrátit teplo do jeho vychladlého těla, stvořit na něm novou přírodu, živočišstvo i lidstvo. Bude-li chtít, může z Měsíce vytvořit nové slunce, které pak bude střídavě hřát Zemi s dosavadním zdrojem tepla. Ba, bude pak moci změnit celou sluneční soustavu.

Zato jeho paprsky smrti?

Hrůza! Ty působí už teď donekonečna.

Jimi může podmanit své libovůli celý svět. Každý odpor zlomí! Největší velmoci jsou hračkou v jeho rukou. V několika okamžicích změní města v rozvaliny, žírné kraje v pouště, miliónové armády v hromady mrtvol.

Ale to je... ano, to znamená – konec válek! Zajištění věčného míru! Bez jeho svolení se nesmí žádný stát odvážit k válce, nechce-li být vyhlazen.

A proto: co by se stalo, kdyby svůj vynález prozradil? Lehká odpověď: Bylo by vynaloženo vše, aby se vynálezu zmocnil ten který stát. Po dobrém či po zlém. Penězi, milióny, ba miliardami, a nešlo-li by to, tedy násilím, loupeží, vraždou.

Ani za babku by nestál jeho život.

A proto se měj na pozoru, Farine! Ústa na sto zámků a vystříhej se společnosti víc než dosud!

Jsi nesmírně bohat. Mohl by ses topit v miliardách. Ale nesmíš, nechceš-li vydat svět zkáze. Stejně tak je nesmírná tvá sláva, ale jen pro tebe sama. Je nekonečná jako vesmír, jehož jsi pánem, nepochopitelná pro lidské mozky.

Proto musíš – mlčet.

Nikomu se nesmíš svěřit! Ani Martě.

Marta! Nuže, on, vládce vesmíru, má se teď ostýchat, když chce požádat o Martinu ruku?

Farin se ustrojil a hrdě vztyčen vyšel na ulici.

„Pan továrník...“

„...je v písárně, pane profesore,“ odpověděl vrátný. „Ale má návštěvu.“

„Dlouho bude...?“

„Myslím, že celý den. Obchodní záležitosti, víte?“

„Hm, potřeboval bych s ním pohovořit.“

„Soukromě?“

„Ano.“

Vrátný přelétl očima Farinův černý žaket a dovtípil se: „Milostivá paní se slečnou Martou jsou ve vile. Přejete-li si, ohlásím vás.“

Farin zaváhal.

„Nevím, mám-li...,“ ale už se rozhodl: „Ohlaste mě.“

Nevrátí se bez výsledku. Náhodou je dnes svátek a na školách se nevyučuje. Musel by to pak odložit na příští neděli. Nejistota by mu byla trýzní. Taxi čeká před branou a možná že také Marta ho vidí z některého okna vily...

„Milostivá paní je ochotna vás přijmout, pane profesore,“ hlásil vrátný, odkládaje sluchátko.

Oheň a mráz se střídaly v jeho srdci, když kráčel k vile. Ve vestibulu ho očekávala panská, která ho uvedla do salónu. Chvíli čekal.

Konečně se odhrnul těžký závěs na pobočních dveřích a vstoupila továrníkova choť. Hluboce se jí uklonil.

„Dobrý den, pane profesore. Čemu mám děkovat za vaši návštěvu?“

Ačkoli to byla prostá fráze, zněla Farinově optimismu vlídně a povzbudivě.

„Milostivá paní,“ začal s odvahou, „bylo mým úmyslem přednést svou prosbu také panu továrníkovi. Bohužel je zaneprázdněn.“

„Snad stačím sama?“

„Jistě, milostivá...“

„Račte,“ pokynula mu do křesla.

Farin však zůstal stát.

„Milostivá paní,“ vplul rychle do proudu, „přišel jsem poprosit o ruku vaší dcery, slečny Marty.“

Nedala najevo nejmenší překvapení. Její úsměv a němé při kývnutí hlavy pravilo: Vždyť jsem to věděla!

„Miluji slečnu Martu celým srdcem, celou svou duší! Svou, láskou jí stvořím ráj, jaký si zaslouží její andělská bytost,“ řekl vřele.

„Kdepak jste poznal mou dceru?“ tázala se, hledíc kamsi přes jeho hlavu.

„Měl jsem štěstí a čest několikrát hovořit se slečnou v parku.“

„Vyznal jste se jí snad už?“

„Neodvážil jsem se.“

„Marta tedy snad ani netuší?“

„N-nevím. Nemohu říct...“

„Bude jistě překvapena!“

„Milostivá paní, smím?“

„Já ani můj choť,“ vpadla, „nebudeme nikdy Martě klást překážky. Může volit podle svého srdce. Sdílí-li vaše city, pak... Ostatně její věno jí zaručuje blahobyt. To přece víte?“

„Nežádám věno! Nepotřebuje peněz. Jsem sám dost bohatý!“ vybuchl, dotčen ve svých citech.

„Učeností, vím a plně uznávám,“ odpálila s jemnou ironií.

Už otvíral ústa, aby řekl této hrdé ženě o své závratné budoucnosti, když vpadla jaksi suše:

„Nemělo by smysl, milý pane profesore, abychom spolu déle hovořili o záležitosti, která se přece týká jen Marty. Zavolám ji. Jsem sama zvědava na odpověď své dcery.“

Avšak vtom se zavlnil závěs na dveřích a vysoká štíhlá dívčí postava stanula na prahu salónu.

„Pan profesor přišel požádat o tvou ruku,“ pravila matka.

„Vím,“ přerušila ji Marta. „Slyšela jsem všecko. Byla jsem vedle v knihovně.“

„Nuže, co odpovíš?“

„Odpovím panu profesorovi upřímně, jak si to jistě přeje. Ráda jsem se procházela v lipové aleji, zvláště teď, kdy lípy stojí v květu. Miluji jejich medovou vůni. Potkali jsme se a vy jste mě oslovil. Jako řádně vychované děvče jsem vás nemohla odbýt. Choval jste se bezvadně a neměla jsem příčinu, abych odmítla vaši společnost. Ale také jsem vám, jak alespoň doufám, nezavdala podnět k citům, o nichž jste se zmínil mé matce. Z vašich učených hovorů, jimiž jste mě bavil, jsem přece nemohla vystihnout vaši lásku.“

„Neodvážil jsem se.“

„Ale odvážil jste se dnes k rozhodnému kroku, aniž jste se dřív alespoň zeptal mě na mé city!“

„Myslel jsem...“

„Povím vám, nač jste myslel,“ přerušila ho břitce. „Na stav otcovy továrny, jehož jste chtěl využít k působení na mé rodiče! A to byla prvá chyba ve vašich výpočtech, prvé, co mě uráží! Myslel jste si: teď je to chudé děvče, které lehce získám svou slávou, věhlasem a profesorskou hodností. Druhé vaše provinění je právě vaše bohatství, které jste před chvilkou tak hrdě zdůraznil, chytře se snaživ zastřít pravý smysl prohlášením, že nežádáte věno. Obvyklá fráze v podobných případech. Obě tyto okolnosti mě utvrdily v přesvědčení, že jste zesnoval útok na svobodnou volbu mého srdce. A to je nízké jednání. Nedám se koupit. Kdybyste měl všechny poklady světa a vaše sláva třásla oblohou, nechci vás.“

Hrdě vztyčena, kráčela Marta zpět ke dveřím knihovny. Na prahu stanula a neohlédnuvši se, dodala ve zřejmém záchvatu zlosti nad domnělou urážkou své dívčí cti:

„Jestliže chcete vědět poslední důvod mého odmítnutí, doporučuji vám...“

„Do-po-vězte!“ zasípal, duse se bolestí.

„Pohled do zrcadla!“ vyrazila z hrdla a zmizela za portiérou.

Jako v mátohách se Farin vypotácel z vily, jako v hrozném snu vkročil do svého bytu a klesl do křesla. Jeho duše byla zničena, srdce zlomeno.

„Doporučovala bych vám pohled do zrcadla!“ řval dá v jeho zpleněném nitru jedovatá slova...

Co úsměšků už vyslechl ve svém životě, ale žádný ho tak krutě nezranil.

To byla tedy Marta. Jemná, vnímavá duše! Andělská bytost. Zachechtal se v divoké bolesti, zaryl prsty do vlasů a sklonil hlavu na desku stolu.

Dlouho seděl nehybně, s tělem jakoby zmrtvělým, zatímco jeho duší zmítaly celé smrště...

Rval se o ni ďábel s bohem.

Kdo zvítězí?

Po Farinově odchodu vešla Martina matka do knihovny.

„Správně jsi mu to řekla,“ pochválila svou dceru, sedící v křesle u okna. „Proč pláčeš?“ vyjela udiveně.

„Nevím, mami, jednala-li jsem správně. Myslím spíš, že jsem se chovala surově. Dala jsem se strhnout hněvem nad domněkami, které jsem si sama vštípila. Ne, mami, nebylo to slušné. Farin není zlý člověk! Ach, bylo to surové, maminko. A řeknu ti upřímně, zavinilas to nejvíce ty svými postranními úsměšky a němým popichováním!“

„Marto! Jak to mluvíš ke své matce?“

„Upřímně, jako k Farinovi. Ale ten si to nezasloužil.“

„Nechceš ho snad odprosit?“ tázala se matka jízlivě.

„Ráda bych, kdyby to bylo možné. Ale nemohu přece za ním jít do bytu. Vyřídím to jinak!“

Marta vstala a odešla do svého pokoje. Napsala Farinovi dopis:

„Vážený pane profesore,

odpusťte mi, prosím, má tvrdá slova, k nimž jsem se dala a mám pocit, že neoprávněně, strhnout! Lituji, že jsem nemohla přijmout Vaši nabídku, neboť jsem už zasnoubena statkáři Bělskému. Prosím, abyste zapomněl na mé nevhodné jednání a choval mně přátelskou vzpomínku, s jakou také já budu vzpomínat na Vás!

 Marta“

Téhož dne dala dopis do poštovní schránky. Zítra jej Farin dostane. Tím bude věc napravena.

Druhý den nepřišel Farin do reálky. Školník, kterého ředitel vyslal do jeho bytu, se vrátil se zprávou, že se na pana profesora nemůže dozvonit.

Byt byl úředně otevřen. Všechno shledáno v pořádku, ale Farina nenašli.

Týž den dostala Marta svůj dopis zpět jako nedoručitelný.

Farin zmizel beze stopy.

Errata:

30.05.2021 10:57