Vítej, návštěvníku!

V nádherné jídelně pražského grandhotelu Kosmopol bývaly vždycky všechny stoly obsazeny. Dnes byl tento ohromný sál přeplněn. Ale tato mimořádná návštěva dnes byla nejen v Kosmopolu, ale skoro ve všech lepších restauracích.

Příčinou návalu byl mnohatisícový sjezd Evropského svazu průmyslníků, obchodníků a živnostníků čili zkráceně ESPOŽ, jak se zvala odbočka světové ústředny se sídlem v Praze. Účelem sjezdu bylo za řízení věhlasných národohospodářských učenců ze všech evropských států bádat o prostředku, který by učinil konec krizi, jež rdousila průmysl i obchod.

Majitel hotelu s ředitelem a štábem vrchních číšníků byli už bezradní ve snaze, aby umístili alespoň ještě řadu hostů, kteří procházeli mezi stoly, marně pátrajíc po prázdné židli. A přece seděl u malého stolu v rohu jídelny jediný host samotný.

„Co kdybych se přece odvážil požádat toho Švéda o dovolení?“ obrátil se hoteliér na svého ředitele.

„Není možné, pane šéfe! Má vyhrazený stůl pro sebe. Je ti podivín, mrzout. Ale je už několik měsíců naším stálým hostem. Nebylo by prozřetelné rozhněvat si ho pro nějakého cizince kterého jsme dosud neviděli a snad už zítra zase neuvidíme.“

Hoteliér přikývl. Ředitelovo stanovisko bylo rozhodně správné.

Ale vtom spatřili, že se u švédova stolu zastavil pán s krásnou mladou blondýnkou. A jelikož hoteliér s ředitelem stáli jen několik kroků opodál, slyšeli zřetelně slova, která s výrazem údivu pronesl pán ke Švédovi:

„Arnošte? Tohle je shledání!“

Několika rychlými kroky se octl ředitel u skupiny. Švéd zvedl oči od své večeře. Jeho obličejem šlehl výraz překvapení, který však v příštím okamžiku zmizel, a jeho mužně sličná tvář, vroubená černým, tupě přistřiženým plnovousem, jakoby zkameněla. Safírově modré oči hleděly chladně a ústa pronesla čistou švédštinou:

„Mýlíte se, pane!“

„Ano, rozhodně se mýlíte,“ vložil se do rozpaků příchozího ředitel hotelu. „Pán hovoří pouze švédsky. A račte prominout, ale tento stůl je vyhrazen!“

Snad skandinávec vystihl smysl ředitelových českých slov a snad také v něm procitlo gentlemanství, zvláště vůči mladé dámě, hledící jaksi vyjeveně do jeho tváře: vstal a s mírnou úklonou řekl německy:

„Libo-li, račte přisednout!“

„Děkuji,“ poděkoval nový host a pokračoval německy: „Dovolte, abych se představil. Jsem továrník Vilém Kaska z Černova. To je moje sestra, Marta Bělská, choť velkostatkáře.“

„Roald Hamar,“ uklonil se cizinec.

Usedli. Když pak byl odbyt číšník, netrpělivě očekávající rozkazy, rozhovořil se továrník Kaska:

„Promiňte, prosím, můj omyl, ale ve tváři jste velmi podoben mému bývalému spolužákovi, Arnoštu Farinovi. Ani váš plnovous valně nezměnil podobu s Farinem, který býval vždy vyholen. Tytéž rysy tváře, vlasy a hlavně modré oči. Viď, Marto?“

„Ano,“ hlesla zasněně.

„Teprve když jste vstal, poznal jsem rozdíl v postavě. Farin byl mnohem menší. Měl nepoměrně slabší nohy.“

„Mohl vyrůst,“ namítl Hamar.

„Nemožné! Viděli jsme ho naposled před rokem. To mu bylo už třicet let. V tom věku už člověk neroste. Kromě toho měl též vadnou šíji.“

„Hrbáček?“

„N-ne zcela. Jen sražený v ramenou. Přezdívali jsme Héfaistos. Byl to proslulý učenec. Před rokem zmizel z Černova a od té doby po něm není ani stopy. Také jeho literární práce ustaly. Pátralo se i úředně. Všechno marné. Snad odjel někam do ciziny nebo...“

„...je mrtev,“ dodal Hamar suše.

„Ne! Není mrtev! Nesmí být! Ach, nemluvte tak.“

Modré oči udiveně utkvěly na tváři Marty, která vykřikla tato slova s přízvukem hrůzy a bolesti...

„Pardon, madame,“ omlouval se Hamar s účastí, které podivně odporoval záblesk úsměšku, jejž ve zlomku vteřiny zakryl jeho černý plnovous.

„Zajisté jste v Praze jako člen sjezdu?“ obrátil Kaska šetrně směr hovoru.

„Ne. Jsem v Praze už delší čas.“

„A zdržíte se?“

„Nevím. Snad už jen několik dnů.“

„My jsme přijeli včera.“

„Na sjezd?“

„Částečně v obchodní záležitosti. Převzal jsem továrnu po otci, který nedávno zemřel. Krize nás přivedla do zlého stavu. Ale doufám, že po mých dnešních jednáních se mi ji podaří udržet. Je strašná doba. U vás ve Švédsku je jistě lépe?“

„Ano.“

„To je ale podivné, také váš hlas se podobá Farinovu. Pravda, Marto?“

„Ano,“ vydechla jako ve snu.

„Milostivá paní churaví?“

„Rodinné poměry,“ odpovídal hovorný Kaska.

„Odpusťte, nechtěl jsem...,“ omlouval se Hamar.

„Není co odpouštět,“ hovořil Kaska dál, „je to celkem všední případ. Vdala se před půl rokem. Bělský je mladý člověk, hýčkaný. Pěstuje drahé sporty. Má také několik závodních koní. Je příliš temperamentní, někdy neomalený. Sestra je jemně vychovaná a scény působí zle na její citlivé nervy. Matka sice naléhá, aby se Marta dala rozvést, ale ta nechce ani slyšet. Říká, že musí nést svůj osud.“

„Ano!“ zaznělo ostře z cizincových úst. „Totiž, to dokazuje pevný charakter,“ snažil se zmírnit dojem. „A vy jste svobodný?“ obrátil se s otázkou na Kasku.

„Bohudíky! Mám podobnou povahu jako Bělský, jen s tím rozdílem, že jsem si vědom svých slabostí. Manželství by nebylo šťastné ani pro mě, ani pro mou ženu.“

„Nikdo neví, co ho čeká,“ linulo se tiše z Hamarových úst. „Chybný krok, nevhodná pýcha, zlá slova... eh, mstí se to pak!“

„Nuže,“ vstal Kaska ze židle, „bylo nám ctí!“

„Bydlíte v tomto hotelu?“ tázal se Hamar.

„Nikoli.“

Vešli do šatny, provázeni Hamarem, který pomáhal Martě galantně do pláště. Nemůže to být Farin! Marta vidí v zrcadle jeho statnou postavu...

„Doporučovala bych vám pohled do zrcadla!“

Co to bylo? Sluchový klam? Kdo vyřkl česky tato slova, která ona před rokem...

„Co... co jste... pravil?“ zajektala česky. „Bitte?“

„Slyšela jsem... zdálo se mi...,“ koktala, třesouc se jako v zimnici.

„Zdálo se vám? Pak to byl přelud, madame. Chraňte se přeludu. Jsou knutou na lidskou duši,“ hovořil klidně s žertovným nádechem.

A Martě bylo, jako by kapal do jejího srdce žíravinu.

„Dobrou noc, madame!“

Dlouhou chvíli poté, co taxi s Kaskou a Martou zmizelo, stál Hamar v hale hotelu jako socha. Z jeho kamenné tváře by nikdo nevyčetl, jaký vítr zmítal jeho duší...

Jeho hlavou táhly vzpomínky. Jejich počátek byl jako žhavý řetěz, který sevřel jeho srdce. Ani italský básník Dante nevylíčil ve svém slavném „Pekle“ muka, v nichž se právě před rokem svíjelo jeho srdce po dobu... Jak dlouho? Copak to ví? Ztratil v těch mukách úplně pojem o čase! Trýzeň polevila teprve, když žhavý řetěz vstřebal z jeho srdce všechny city a život je změnil v kus mrtvé lávy, která tuhla jak zvolna chladlo žhavé pouto, chladla, až konečně...

Vychladlo skutečně jeho srdce? Ještě před dvěma hodinami, kdy seděl sám u večeře, si tím byl jist. Ale teď? Ach, ano vychladlo. Musí tak být. Lepší je mít v hrudi kus ledu než pekelný žár. Marta patří navždy jinému! Jemu zbývá jen zapomenout. A za tím cílem přece jde už rok.

A dále letí před jeho očima vzpomínky jako fantastický film, horečný sen:

Vidí se v dřevěném srubu, v temném zátiší zbraslavských lesů, v poustevnické samotě. Jeho jediným druhem je černá skříňka, v níž je skryt bůh i ďábel! Tvůrce i ničitel! Všemohoucno!

V této poustevně prožil dva měsíce. Přerod své duše: z trpného snílka v energického muže. Ale také změnu svého těla. Žal jedinou noc vyléčily vývojové paprsky z jeho zázračného přístroje nesouměrnost jeho těla. Nebyla bezbolestná tato operace. Žárlivá příroda těžce trpěla svou porážku od člověka!

A tak vyšel jednoho jitra z lesní poustevny zcela jiný muž, než jaký stál večer na jejím prahu.

Arnošt Farin té noci zemřel. Jeho tělo se rozplynulo do vesmíru. Nový muž statného vzrůstu, který toho jitra kráčel ku Praze, nesa s sebou kufřík, neměl jméno. I kdyby se v Praze setkal s některým z bývalých známých, v nové postavě ho nikdo nepozná. A to bylo jediným účelem jeho tělesné proměny, nikoli snad ješitnost. Té byl teď vzdálenější než kdy dřív.

Teprve v Praze si pod vypůjčeným jménem najal skrovný byt. Žil jako soukromník. Nepátralo se po jeho minulosti.

Pilně navštěvoval jazykovou školu. Učil se francouzštině a švédštině. Při jeho nadprůměrných schopnostech to šlo rychle vpřed.

Deset měsíců stačilo, aby byl tak daleko, že mohl změnit soukromý byt za hotel Kosmopol, kde byl zapsán jako Roald Hamar, tedy Švéd. Osvědčení dosáhl pomocí vlivného úředníka, s nímž se spřátelil.

Sdílný úředník mu vyprávěl o svých zážitcích v Orientě, kde sloužil dříve u švédských konzulátů. Byl to celý soubor příhod, které zněly jako nanejvýš dobrodružný román. Nepochyboval o jejich pravdivosti. Věděl, že Orient má své záhady a taje, které střízlivému Evropanovi znějí jako pohádky a báje.

Před měsícem se s ním švédský úředník rozloučil. Odjel do Japonska, kam byl dosazen za konzula.

Roald Hamar, vlastně Arnošt Farin (nemusíme snad čtenáři napovídat, že to byl týž člověk), setřel bílou rukou z čela zasnění a přistoupil k řediteli hotelu:

„Pošlete mně, prosím, ihned účet do pokoje! Odjíždím ráno!“

„Ó, přece jste se neurazil? Odpusťte nám. Nejsme vinni.“

„Uklidněte se, pane,“ vpadl Hamar chlácholivě. „Nejsem nijak uražen. Naopak, výborně jsem se pobavil. Odjíždím jen proto, že mě volají neodkladné záležitosti do ciziny.“

Ředitel se uklonil a odešel do účtárny.

Hamar zmizel ve zdviži. Od tohoto okamžiku mizí také stopa po Roaldu Hamarovi.

Errata:

30.05.2021 10:57