Vítej, návštěvníku!

Za hluboké noční tmy kráčel liduprázdnými ulicemi města Kelapuru východně od Bombaje slon. Nesl na zádech sedátko s baldachýnem. V Indii všední zjev. Indičtí boháči si dosud libují v tomto tradičním způsobu cestování, jemuž přes zdlouhavost cesty dávají přednost před moderními automobily. Na čas se v Orientě nehledí. Víc na důstojný dojem. Evropský chvat budí i v Orientě odpor. Proto by cestující na slonu ani ve dne nikoho nevzrušil. Avšak tohle zvíře by jistě každého ohromilo. Jednak svou obrovitostí, která si nezadala s mamutem, a také přepychovou výbavou. Už sama čelenka, posetá drahokamy, tvořila jmění. Takový přepych si mohl dopřát jen některý z indických knížat. Ale všemocný mahárádža by necestoval sám, tím méně v noci.

A co teprve kdyby bylo vidět za denního světla tohoto obra? Slon není sice v Indii velkou zvláštností, ale toto zvíře bylo na rozdíl od všech ostatních chobotnatců porostlé srstí jemnou jako hedvábí a bílou jako padlý sníh. Nebyl to siamský bílý slon, jehož bělost je ostatně pochybná.

Jako přízrak z báje kráčel zjev ulicí spícího města, bez průvodu, s jediným cestujícím na sedátku z ebenového dřeva, bohatě zdobeném tepaným zlatem, pod baldachýnem z těžkého brokátu. Tiše jako přelud prošel ulicí, až se konečně octl kus od města na pusté cestě. Tma tropické noci zde zhoustla v tušovou čerň. Slon kráčel klidně a bezpečně dál.

Zelená světýlka dravčích očí, vynořující se ze tmy a malomocně kroužící kolem, nijak nevzrušovala obra, vědomého si své síly a nezdolnosti.

Po několika hodinách tma zřídla. Na obzoru se objevily obrysy rozsáhlé ohrady a za ní se tyčila význačná skupina kopulovitých věží.

„Blížíme se k cíli, milý Mamu,“ ozval se tichý hlas zpod baldachýnu. „Brzy se rozloučíme.“

Slon jako by rozuměl. Zvedl chobot a hluboce povzdechl.

„Nu, nu! Nemusíš litovat. Známe se sotva tři dny, kdy jsem tě koupil v Bombaji. Ještě včera večer jsi byl tuctovým slonem. Teď jsi zázrak! Na celém světě ti není rovného! S božskou úctou k tobě bude vzhlížet celá Indie a do celého světa se rozlétne tvá sláva. Sám rádža Rámájan nad tebou užasne. Jako obr nad trpaslíky, král nad plebejci budeš vévodit nad jeho slony. A ačkoli je Rámájan nejbohatší z indických knížat, jistě nepohrdne tvou královskou výbavou, jež odpovídá tvému majestátu. Budeš mít jiného pána. Nejmocnějšího knížete, o jehož královském rodu vypráví už pravěká indická báje, proslulá Mahábhárata. Kdo jsem proti němu já? Žebrák, dobrodruh a tulák.“

Rozednívalo se, když slon dospěl k bráně ohrady. Chobotem odsunul kládovou závoru, vešel do ohrady, zavřel za sebou bránu a kráčel ke stájím.

Sotva vstoupil, vztyčila se za přepážkou řada sloních chobotů. Obvyklým troubením chtěli uvítat nového druha. Nedošlo však k tomuto obřadu. Zvířata oněměla údivem nad mohutností a krásou nového rádžova slona, který majestátně kráčel až do průčelí stáje, kde bylo prázdné oddělení. Zde stanul.

Zazněl tichý povel, zvíře pokleklo a z jeho hřbetu svižně seskočil muž statné postavy.

„Vstaň, Mamu!“

Slon se vzchopil. Jeho chobot se jako obrovský bílý had ovinul kolem plece muže.

„Dobře, Mamu,“ hovořil tiše jeho dosavadní velitel. „Vím, že mě máš rád. Já se s tebou také loučím nerad, ale nic jiného nezbývá. Je to pro tvé dobro. Buď tichý, Mamu, aby ses neprozradil, dokud se k tobě nevrátím. Nebudeš dlouho čekat.“

Cizinec vyšel ze stáje a z ohrady nikým nespatřen. V Orientě lidé nevstávají časně.

Zřejmě byl Evropan. Byl oblečen v nažloutlý oděv ze surového hedvábí s tropickou helmou na hlavě. Obvyklý úbor cestovatele. Podivné však bylo, že neměl zavazadla ani obvyklé zbraně. Jeho jedinou zbraní byl revolver či pistole v koženém pouzdru za pasem, od něhož se vinula šňůra k malé skříňce, jež vypadala jako nábojnice.

Muž odešel smaragdovou zelení palmového a cypřišového háje, v němž zmizel, právě když se prvé šípy slunečních paprsků rozlétly po obzoru.

Po půlhodině se objevil zase, jenže teď jel na koni. Klusem se blížil k mahárádžově zámku, jehož nádherná stavba byla vzorem indického architektonického umění.

Už zdálky zpozoroval, že se před zámkem kupí dav lidí. Zostřil klus, znepokojen myšlenkou, že jeho tajemství už bylo rádžovi prozrazeno. Jeho neklid vzrostl, když se přiblížil tak, že mohl vidět rozechvění a úžas davu.

Cvalem se přihnal na nádvoří, projel rozčileným zástupem a zarazil koně v sloupovém podjezdu. Statný Ind v malebném kroji k němu přistoupil a hluboce se uklonil s rukama zkříženýma přes prsa.

Cizinec seskočil z koně:

„Ohlas mě ihned mahárádžovi!“ poručil vrátnému.

„Poněkud časně, sahibe. Jeho výsost...“

„Mě přijme,“ vpadl návštěvník netrpělivě. „Zde je moje navštívenka.“

„Sansnom,“ četl vrátný jediné slovo, které stálo na navštívence. Udiveně pohlédl na cizince. Byl zvyklý na dlouhé tituly a řády návštěvníků svého mocného pána, a teď čte jediné slovo:

Sansnom, které podle jeho sice chabé, ale přece dostatečné znalosti francouzštiny znamená Bezejmenný.

„Proč váháš? Nezdržuj mě! Nemám času nazbyt.“

Tato řízná cizincova slova zapůsobila. Vrátný se uklonil:

„Sečkejte okamžik, sire. Odevzdám vaši navštívenku osobnímu komorníkovi jeho výsosti,“ řekl uctivě a zmizel za dveřmi paláce.

Jen kurýr britské vlády si mohl dovolit tak rázné vystoupení. A tenhle sahib je snad nejen kurýr, ale dokonce vyslanec proslulé Intelligence-Service, britské tajné služby. S takovými pány nejsou žerty. Francouzské jméno neoslabuje, naopak potvrzuje tuto domněnku. Je to pseudonym, za kterým se skrývá hodnostář anglické vlády, která mocně chrání své orgány...

Za několik minut se Ind vrátil s rádžovým komorníkem, který zval návštěvníka do paláce.

Sansnom byl veden vestibulem po mramorovém schodišti do prvního patra s dlouhou chodbou do průčelních dveří. Octl se v salóně, jehož orientální nádhera se vyrovnala pohádce z Tisíce a jedné noci.

Komorník pokynul Sansnomovi do křesla a vyšel na chodbu.

Sansnom osaměl. Za několik minut vstoupil pobočními dveřmi mahárádža. Cizinec byl zjevem tohoto nejmocnějšího knížete, potomka indických králů, v jistém smyslu zklamán. Místo královského majestátu, který očekával, viděl mladého muže oděného v evropský šat z bílého hedvábí a jen typický turban, z něhož zářil na čele veliký rubín, připomínal orientálce.

„Anglický kurýr?“ tázal se kníže jaksi suše.

„Nikoli, výsosti,“ odpovídal Sansnom s úklonou. „Jsem Čech.“

„Hm. Ale to podivné jméno... Není to pseudonym?“

„Ano, výsosti.“

„Proč se skrýváte, pane?“ vytkl rádža dosti ostře. „Pardon, nechci být vtíravý. Uznáte však...“

„Promiňte, výsosti. Račte si toto prohlédnout,“ podával knížeti složený papír.

Rádža četl:

Majitel této listiny je učenec, cestovatel Sansnom. Vláda za něj bere výhradní odpovědnost a prosí, aby mu úřady všech civilizovaných států, vycházely vstříc. Účel jeho cestování je ryze vědecký a nemá nejmenší politické pozadí.

Ministerstvo zahraničních věcí

Potvrzení:

Ohlášen k badatelské cestě do nitra Přední Indie

Generální konzulát v Bombaji

„Vy jste tedy Čech?“ hovořil rádža s poněkud vyjasněnou tváří, vraceje Sansnomovi listinu. „Ale vysvětlete mi,“ pokračoval, „smysl svého pseudonymu, ač-li...,“ odmlčel se.

„Prosím vás, výsosti, abyste upustil od tohoto přání. Mohu vám jen prohlásit jménem své cti, že moje cestování na zapřenou má čistě osobní podklad.“

„Nuže, věřím vám. Chci šetřit vaše osobní city. Jste mi vítán. Studoval jsem v Evropě na univerzitě,“ skončil, podav Sansnomovi ruku. „A účel vaší návštěvy?“

„Dovolíte-li, výsosti, vysvětlím později. Musím vás poprosit o pohostinství na několik dnů.“

„S radostí, milý příteli. Budete mým hostem. Posnídáme spolu.“

Rádža uvedl Sansnoma do jídelny.

Po snídani začal mahárádža:

„Vstal jsem dnes o hodinu dřív. Komorník mně hlásil jakousi zázračnou událost v mých stájích, kam prý sám Buddha seslal bílého slona božské krásy. Zdejší lid věří zázrakům. Je to následek fakírských kejklů. Já jsem napolo Evropan. Mám na zázraky jiné náhledy. Nebylo by moudré brát tomuto prostému lidu dojmy. V jistých věcech jsou jako malé děti.“

„Máte zcela pravdu, výsosti. Budiž lidu posvátnou bájí, co vzdělanému muži je prosté. Jsem velmi povděčen vašemu vzdělání, kníže. Usnadní mně prosbu, abyste vlídně přijal můj nepatrný dárek.“

„Dárek? Jak tomu mám rozumět?“

„Prosím, abyste ode mě přijal darem bílého slona.“

„Mám ve svém průvodu šest krásných bílých slonů,“ usmál se rádža.

„Ale jistě žádný z nich nevyvolal takové vzrušení,“ namítl Sansnom.

„To je pravda,“ potvrdil rádža váhavě. „Nuže, jsem zvědav. Pojďme!“

Vyšli z paláce.

„Prosím, výsosti, abyste počkal zde. Předvedu vám svůj dárek,“ řekl Sansnom tiše k rádžovi a vykročil ke stáji.

Rádža stanul na stupních podjezdu a před ním se v uctivé vzdálenosti seskupila čeleď, jejíž počet byl zvýšen obyvateli vesnice. Nádvoří bylo vyplněno několika sty lidí. V zástupu to hučelo jako v úle. Ihned však nastalo hrobové ticho, když se objevil Sansnom, následován majestátním zvířetem.

Slon kráčel vážně blíže, nevšímaje si davu, který klesl na kolena. Obrovské bílé tělo se na slunci lesklo jako hlazený mramor a z drahokamů na čelence sršely v duhových barvách oslnivé blesky.

Za ticha, jaké působí nejvyšší úžas, stanul slon před mahárádžou, stejně oněmělým údivem.

„Pozdrav, Mamu, svého nového pána,“ řekl tiše Sansnom.

Zvíře pokleklo a hluboce sklonilo hlavu. Poté se vzchopilo, zvedlo vysoko chobot a už se rozlehlo jásavé zatroubení tak silné, že je ozvěna vrátila zpět.

„Tohle je skutečný zázrak!“ promluvil konečně rádža.

„Buddhův dar!“ šumělo v davu. A pojednou vybuchl jásot: „Sláva mahárádžovi Rámájanovi, miláčkovi všemocného Buddhy, který mu na důkaz své přízně poslal božského slona!“

V hřímavém jásotu zanikla rádžova otázka:

„A toho nádherného slona mně darujete?“

„Bude pro mě ctí, přijmete-li jej. Ale sám jste řekl, výsosti, že není radno brát lidu jeho báje. Slyšíte, co volají. Nechte je v tom dojmu, který může jen utužit kázeň ve vaší zemi.“

„Ano. Jsem Buddhův miláček. Ani netušíte, jak to zvedá mou vážnost. Ale povězte mi...“

„Až budeme sami, kníže,“ přerušil Sansnom rádžu.

V Rámájanově pracovně doplnil rádža své otázky:

„Řekněte mně, jak je možné, abyste vy, pouhý cestovatel, dával takové dary? Kde jste získal tohle skutečně zázračné zvíře? A tu výbavu, která tvoří veliké jmění?“

„Lituji, výsosti, že vám nemohu dát přesnou odpověď. Prosím, abyste mi dovolil, abych měl do jisté míry své tajemství. Cena výbavy u mě nepadá příliš na váhu. Nejsem chudý. A jsem poctivý muž. Ujišťuji vás svou ctí, že zvíře i jeho výbava byly nabyty naprosto čestným způsobem. Věříte mi?“

„Nemám důvod pochybovat.“

„Vaše slova, kníže, neznějí sice zcela přesvědčivě, ale nedivím se vám. Neznáte mě. Jsem si však jist, že si získám vaši důvěru během dnů, co zde pobudu.“

„Mluvíte upřímně, pane, a to je mi milé.“

„Krok kupředu, výsosti,“ usmál se Sansnom. „Začínáte mě poznávat. Ano, nenávidím lež a přetvářku.“

„Výborně, příteli! Já též miluji upřímnost, která mě nutí k otázce: čím se vám odměním?“

„Přednesu vám svou prosbu později, kníže Rámájane, až budete utvrzen o mé čestnosti.“

„Splním každé vaše přání. Kníže Rámájan nesmí zůstat nikomu dlužníkem!“

Errata:

30.05.2021 10:57