Už týden byl Sansnom hostem knížete Rámájana, jehož věhlas za tu krátkou dobu závratně vzrostl. Širým krajem letěla pověst o božské přízni, kterou prokázal všemocný Buddha potomku staroslavného královského rodu, mahárádžovi Rámájanovi. Proudy pravověrných buddhistů putovaly k rádžovu sídlu, aby prokázaly božskou úctu Buddhovu oblíbenci a jeho zázračnému slonovi.

Jednoho dne položil rádža před Sansnoma nejnovější výtisk anglických novin. Z dosti obšírného článku upoutaly Sansnoma některé věty, které ohlašovaly brzkou návštěvu anglických přírodovědců, kteří se chtěli osobně přesvědčit, kolik je na pověstech skutečnosti.

To Sansnoma zneklidnilo. Nechtěl se v paláci knížete setkat s těmito všetečnými učenci. Je čas, aby svůj pobyt zde ukončil.

Jeho poměr ke knížeti se vyvinul v upřímné přátelství. Sansnomovi bude těžko se odloučit od tohoto vzdělaného a milého rádži, od pohodlí a blahobytu, ale nelze jinak. Musí dále do pustin širého světa, kam je štván svým chorým srdcem, za cílem – zapomnění...

Téhož dne po večeři začal Sansnom:

„Můj milý kníže, nabídl jste mi úsluhu.“

„Těším se na vaše přání, milý příteli!“

„Asi dvě stě čtyřicet kilometrů odtud na sever je prý pravěká zřícenina hradu, který býval sídlem krále Nákula?“

„Správně. Je to na severní hranici mé země, kterou tam tvoří levý břeh řeky Godavari.“

„Chtěl byste mně říci něco bližšího?“

„Milerád. Zřícenina stojí na skalnatém ostrohu, který strmě spadá do řeky Godavari. Z té strany je přístup do zříceniny nemožný, ale z mého území, od jihu, vede až k ní poměrně mírné návrší. Hrad byl zbudován v šerém dávnověku. Už v Mahábháratě lze číst o králi Nákulovi, nejmocnějším a nejbohatším panovníku v té době.“

„Byl to váš předek, rádžo?“

„Ano. Totiž, nepřímý. Byl to přísný, ba krutý vladař. Přečiny proti svým zákonům trestal smrtí. Provinilci byli spuštěni do hladomorny, kde zahynuli hladem a žízní. Navštívil jsem loni to místo a mohu vám podat přesný popis: Zříceninu je vidět už zdaleka. Vypíná se na vysokém pahorku nad krajem, který je daleko a široko pustý a bez živočišstva. Ba i ptáci jako by se tomuto místu vyhýbali. Těsně u zříceniny je druhý, nižší pahorek s troskami okrouhlé hladomorny na temeni. Podle tradice byl hrad dobyt při vzbouření poddaných, dynastie Nákulova vyvražděna a hrad zničen ohněm. Kam se podělo nesmírné bohatství Nákulovo, není známo. Tak mluví dějiny. Avšak, jak víte, Indie je kolébkou pověstí a bájí. Vznikla také báje o těchto zříceninách. Nesmírný poklad je prý ukryt v hlubokých sklepeních pod hradními troskami, ale není dosažitelný, protože je hlídán démony a draky, které tam usídlila kletba umučených obětí a vítězných poddaných. A nejen trosky hradu, ale celý širý kraj je navěky proklet. Proto se všecko tvorstvo tomu území zdaleka vyhýbá. Žádná moc světa by nedonutila domorodce, aby se byť i jen na dohled přiblížil ke zřícenině. Spíše by se podvolil smrti.

Já ovšem této báji nevěřím, což jsem dokázal loni, kdy jsem si sám prohlédl to zajímavé místo. Zjistil jsem, že kraj je skutečně bez všeho živočišstva, což, musím přiznat, působí podivně. Ale lze to vysvětlit tím, že právě vylidnění tam způsobilo, že rozsáhlé území leží úhorem. Trávě se tam nedaří, přirozeně, protože půda je velmi kamenitá a vyprahlá sluncem. Jediná věc, která je zajímavá a do jisté míry záhadná: Pahorek pod hladomornou pod kročejemi duní. Tam je jistě sklepení. Avšak to chápu. Pod každou hladomornou je dutina. Ale je otázka, není-li snad přece kostnice pod hladomornou nějak spojena se sklepy pod troskami hradu. Náhlé přepadení Nákulova sídla by při troše obrazotvornosti dávalo jakýsi důvod k domněnce, že nesmírné bohatství Nákulovo zůstalo někde ukryto. Ale zjištění této domněnky zůstane asi navždy nemožné. Jak jsem už řekl, nelze přinutit domorodce, aby se přiblížili, tím méně, aby tam kopali. Víra v démony a následky z porušení věčného klidu tohoto prokletého místa jsou mimoto tak silné, že by jistě vyvolalo vzbouření v celé Indii, kdyby se některý evropský badatel odvážil pod troskami ke kutacímu podniku, jehož výsledek není zaručen, ale byla by zaručena badatelova smrt. Vzbouření domorodci by ho rozsápali. To je vše, milý příteli, co vám mohu říci,“ končil rádža.

„Vřele vám děkuji, kníže. Vaše vyprávění se shoduje s pověstí, kterou jsem slyšel od jistého hodnostáře. Nepocestuji tedy naplano.“

„Co tím myslíte?“

„Prosím vaši výsost o dovolení k návštěvě toho místa.“

„Podivné přání! Jak se tam chcete vydat? Řekl jsem vám přece, že domorodci...“

„Nepotřebuji průvod, kníže. Půjdu sám.“

„Odvážný podnik,“ hučel rádža. „Nevím, mám-li svolit...“

„Vaše výsost jistě dodrží svůj slib, podle něhož splní každé mé přání.“

„Žádejte, co chcete, s radostí vám...“

„Děkuji vám, výsosti. Nemohu přijmout za svůj dárek peníze. Pak by to nebyl dar, ale prodej.“

„Jde o vaši bezpečnost! Já jsem rádža, vládce ve své zemi. Mohl jsem si dovolit návštěvu toho místa. Ale vy?“

„Beru zcela odpovědnost na sebe. Zařídím vše tak, že můj příchod do zříceniny nebude nikým zpozorován. Kraj je pustý, půjde to lehce.“

„A co zamýšlíte?“

„Jsem archeolog, výsosti. Všecky starožitnosti jsou mou vášní,“ odpověděl Sansnom vyhýbavě.

„Rozumím vám. Nicméně... Nu, konečně, kraj je pustý, liduprázdný. Doufám, že vaše prohlídka zříceniny nebude mít zlé následky. Musíte být velmi opatrný a dbát, abyste nebyl nikým zpozorován. Pro každý případ vám vydám ochranný list. Kdy chcete vyjet?“

„Zítra časně ráno.“

„A vrátíte se...?“

„Myslím, že už pozítří.“

„Nuže – budiž.“

Skoro ještě za tmy vyjel Sansnom na svém koni k severu. Jel sám. Klusal stepmi a jel krokem mezi hustými tropickými křovisky a palmovými háji. Slunce nemělo daleko k západu, když se před ním otevřel rovinatý kraj, jehož obzor končil dvěma homolovitými kopci. Na temeni vyššího se rýsovaly rozvaliny hradu, na nižším pak stála troska okrouhlé věže.

Širý kraj budil tísnivý dojem, jako by se zde bylo před krátkou dobou sneslo mračno zhoubných kobylek. V šíř i dál se prostíraly kamenité plochy, připomínající svou nažloutlou bělostí rozseté kosti. Mezi těmito plochami mrtvě ležely vyschlé, zšedlé a zhnědlé trsy trávy, mechu a lišejníků. A nikde živý tvor...

„Podivné území,“ hučel Sansnom. „Vyhlíží jako tělo mrtvoly, zachvácené rozkladem. A přece myslím, že je to přirozené: Kamenitá půda, ve které se ani trávě nemůže dařit. Teď je léto na sklonku. Za několik týdnů nastanou tropické deště. To jistě vyhlíží tahle poušť vlídněji. Ale i pak je tráva dušena mechy a lišejníky. Je to tedy zcela přirozený úkaz. Že zde nejsou lidé ani zvířata, je také samozřejmé. Co by dělali v téhle poušti?“

Za těchto úvah dospěl k úpatí kopce. Pobídl koně a vystoupil ke zřícenině, právě když zapadající slunce zalilo divoce rozeklané zdi rudou září. V tomto osvětlení jako by rozvaliny zvlídněly.

Zahlédl ještě hluboko pod kolmým severním srázem hladinu řeky Godavari, valící se jako mocný proud krve k západu – a pak náhle celý obzor zmizel v noční tmě.

Zřícenina vydechla ze svých tajemných koutů proud chladného zatuchlého vzduchu. Ztemnělá, pravěká masa rozvaliny, jejíž části byly hrozivě vykloněny, na něj teď působila tísnivě.

Avšak Sansnom se brzy vzpamatoval. Musí si vyhledat vhodné místo k přenocování, kde by byl chráněn před zimou, neboť noci jsou v této roční době chladné. A také se musí mít na pozoru před brejlovci, kterých je všude v Indii dost.

Svitě si kapesní elektrickou lucernou, vjel do zříceniny. Octl se na nádvoří. Zastavil koně a rozhlížel se. Kužel světla objevil vlevo těsný průchod mezi zdmi. Sestoupil z koně. Přiblíživ se viděl, že je zde čtyřhranná místnost, dost velká, aby pojala jej i koně. Také strop byl z valné části zachován.

„Skvělá ložnice,“ hučel spokojeně. „Zde budu v bezpečí a v teple. Jen nejsou-li zde brejlovci.“

Ale brzy se přesvědčil, že tato obava je lichá. A co by zde také dělali? Čím by se živili, nejsou-li zde, jak je vidět, ani myši?

Na rumišti ve stínu rozvalin bujelo dost trávy a křoví. Jeho kůň nebude hladovět. A také on se řádně navečeří. Nanosil suché klestí a po chvíli se v zřícenině šířila vůně opékané slaniny.

Poté, vklouznuv do spacího vaku, Sansnom spokojeně a klidně usnul.

Probudil se při východu slunce. Cítil se svěží a v radostné náladě; měl chuť do práce, jež ho očekávala. Posnídal a vyšel do nádvoří. Jeho kůň ho uvítal veselým zařičením.

„Zůstaneš zde Lysáku,“ hovořil, plácaje oře po šíji. „Není ti, jak vidím, zle. Přijdu pro tebe až po práci.“

Sansnom se opásal svou jedinou zbraní a vydal se na obhlídku zřícenin.

V rozvalinách hradu nenašel nic, co by stálo za úvahu. Sestoupil z návrší a vystupoval na nižší pahorek, na jehož temeni stál půlkruhovitý zbytek hladomorny. Jeho pozornost vzbudil dunivý ohlas kročejů. Tohle návrší je rozhodně duté.

Jak dovnitř? Samozřejmě z úpatí. Nemělo by smysl, aby otevřel temeno a musel se pak po laně spouštět dolů, když může pohodlně vstoupit po rovině.

Sešel dolů a obešel kopec. Hledal, najde-li někde příhodné místo. Našel. V jednom místě byl svah sotva znatelně prohlouben, jako by se zde země poněkud slehla. Zasutý vchod? Možná. Rozhodně zde začne.

Sansnom vyňal z pouzdra pistoli a odstoupil na několik kroků. Na skříňce za pasem přesunul páčku a namířil hlaveň pistole na prohlubinu svahu.

Podivná pistole! Podobala se k nerozeznání brownigu, jenže měla na boku dvě tlačítka: červené a bílé.

Sansnomův prst stiskl červené.

Nebylo slyšet výbuch. Také nebylo vidět vyšlehnutí ohně a kouře jako u každé střelné zbraně. Zato se jevil podivný účinek na svahu kopce.

Za temného praskotu se drtila hlína i kamení, které se měnilo v drobounký prach, nejprve v jednom bodu, pak se krouživě tvořila díra, rychle postupovala do hloubi... Oblaka prachu a popela halila drcené místo, které se rychle rozšiřovalo... Větřík vanoucí od řeky ani nestačil odnášet proudy prachu, který čpěl jako pálená hlína a křemen ve sklářské peci.

Pojednou praskot ustal a z otvoru, kterým by mohl proklouznout sehnutý člověk, se vyvalil kotouč zažloutlého dýmu.

„Hotovo,“ hlesl Sansnom a vložil záhadnou zbraň do pouzdra. Kotouče dýmu se těžce plazily při zemi, jen zvolna ustupujíce vzdušnému proudu.

„Musím počkat,“ hučel Sansnom, „až vyvanou otravné plyny, od věků nahromaděné uvnitř hladomorny.“

Dobrou hodinu trvalo, než žlutý dým zřídl, až konečně chrlení jedovatých plynů ustalo. Z opatrnosti však hodil Sansnom, co mohl nejdále, do otvoru chuchvalec trávy, zabalený do hořícího papíru. Viděl, že plamen je jasný a podporován průvanem zevnitř.

„Musí tam být někde jiný otvor,“ usoudil Sansnom. „to je pro mě důležitý a radostný poznatek,“ dodal s úsměvem.

Teď už se může odvážit dovnitř. Nemusí se bát otravných plynů.

Odhodlaně se vsoukal do otvoru. Po několika metrech se mu objevilo příšerné divadlo. Stál na prahu okrouhlé, rozsáhlé kobky s vysokým klenutím a zdmi z velkých, kamenných kvádrů. Dno kobky pokrývaly kupy kostí a koster; jejich poloha, rozšklebené čelisti a křečovitě zkroucené údy ještě teď, po tisíciletích, svědčily o strašlivých mukách, v nichž zahynuli tito ubožáci...

Avšak Sansnom se nemohl zdržovat úvahami, které byly beztak bezúčelné.

Zakroužil září lucerny po zdivu hladomorny. Nemohl však spatřit nic, co by mu vysvětlilo průvan, který čišel z vnitřku kobky.

Obešel kruhovitou místnost. A tu pojednou spatřil díru, ze které vanul svěží vzduch. Vsoukal se dovnitř. Svitě si, viděl, že je to nedohledná, čtyřhranná těsná chodba jako stoka. Po kolenou se plížil vpřed. Chodba se mu zdála nekonečná. Pojednou spatřil před sebou světlý bod a po chvíli byla záhada rozřešena: Chodba vyústila vysoko nad řekou, do výklenku nad kolmým skalním srázem.

Pekelný výmysl mučitelův: Ubožáci, mučeni hladem a žízní, mohli před smrtí pást své oči pohledem na žírný kraj na druhém břehu řeky, kde končila Nákulova vláda, a měli na vůli: zemřít hladem a žízní, krmeni a napájeni jen klamným paprskem naděje na smilování, anebo vzdát se této naděje a skončit své strašné umírání skokem do propasti, kde se o jejich roztříštěná těla rozdělí ještěři, slunící se mezi skalisky na písčitém břehu.

Rozechvěn hrůzou, vrátil se Sansnom do hladomorny. Zase pátralo jeho světlo po kvádrech – marně. Nikde neviděl nejmenší známku nějakého východu z tohoto hromadného hrobu.

Až pojednou se mu zdálo, že jeden z kvádrů je sotva znatelně vypouklejší. Také jeho rozměr byl více obdélníkový. Kvádr byl asi metr nad zemí. Zkusí to. Zamířil pistoli. Po chvilce ostrého praskotu se kvádr rozlétl na několik menších kusů, které se sesuly k zemi, a za ním zel otvor.

Světlo lucerny ozářilo kamennou chodbu. Vkročil do ní. Ušel asi dvacet kroků a stanul jako socha.

Byl ve veliké klenuté místnosti, naplněné kovovými truhlami a skříněmi. Pozvedl víko nejbližší truhlice. Oslnivě duhové blesky zahrály ve světle lucerny.

„Drahokamy!“ vydechl vzrušením.

A když pak nahlédl do ostatních, tajil se mu dech. Nelze vypsat, co vše zde bylo. Šperky oslňující krásy, nádherná, dosti zachovalá roucha posetá drahokamy a perlami, krunýře z tepaného zlata a jiné mnohé věci, jejichž skutečná cena činila jistě mnoho miliónů, a což teprve cena archeologická, muzejní! Tu nelze odhadnout ani miliardami!

Objevil poklad krále Nákula.

Avšak Sansnom se ničeho nedotkne. Ani tenhle rubín, za který by získal několik miliónů, odtud nevezme.

Zpět k rádžovi! Rámájan je jediným oprávněným dědicem tohoto pohádkového pokladu. Poctivě mu odevzdá svůj nález a přijme odměnu. Tomu se nebude vzpírat. Sansnom vyběhl z podzemí, kamením a hlínou zakryl otvor, vsedl na koně a cvalem se hnal k jihu.

Čtyři dni poté vidíme Sansnoma, jak jede na koni na západ, směrem k Bombaji. Jeho oči, modré jako obloha nad ním, hledí jasně na pruh bílé cesty, která se před ním vine, až mizí za návrším obzoru, za nímž je našemu zraku ukryt další svět, jako je nám ukryt Sansnomův cíl další pouti.

Kdybychom mohli číst jeho myšlenky, četli bychom tohle: Není nad poctivost! Královsky se mi odměnil rádža Rámájan. Kromě skvostného náhrdelníku, jehož cenu ani nelze vyjádřit číslicí, který jsem si vybral za odměnu a jenž kdysi, před několika tisíci lety, zdobil šíji Nákulovy choti, vnutil mně pečetní prsten stejně nesmírné ceny. Prsten na památku vám, řekl rádža při loučení, náhrdelník pro tu, jejíž vzdálený obraz vás štve do dalších dobrodružství. Nezapírejte, milý příteli! Uhodl jsem vaše city. Bloudíte světem, abyste zapomněl. Všemocný Buddha dej, abyste nezapomněl, neboť jsem si jist, že se všecko utrpení vašeho ryzího srdce nakonec k dobrému obrátí a vy dojdete svého cíle. A konečně mně rádža vnutil šek na 100 000 liber šterlinků. To je asi čtrnáct miliónů. Měl jsem odmítnout? Byla by to hloupost! Vždyť to byla poctivě získaná odměna a poměrně nepatrná částka proti báječné ceně pokladu, jenž jsem mu odevzdal.

Sansnomův zjev zmizel za pahorkem.

Errata:

30.05.2021 10:57