Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jdeme-li po silnici z Černova na východ, dospějeme asi za půl hodiny k lesnímu chobotu, který vybíhá až k silničnímu příkopu. Jako okraj rozhrnuté opony, jež nám vlevo odhaluje širou rovinu žírných polních lánů, vpravo nám pak halí pohled na to, co za sebou skrývá.

Nevíme, byla-li to příroda anebo chytrý nápad člověka, který zde postavil tuto lesní oponu. Jisté je, že každý, kdo pokročí po silnici o několik kroků dál, kde lesní chobot končí, užasne nad nádherným obrazem, který se mu objeví po pravé straně silnice. Smaragdově zelená lučina zde stoupá do mírného svahu. Na jejím konci se bělá jednopatrová vila či zámeček se sloupovým podjezdem z narůžovělého mramoru, k němuž ze silnice odbočuje asfaltová cesta, která se o něco dál ladnou křivkou vrací k silnici. Lučina je protkána širokými chodníky, které se sbíhají uprostřed u oválného záhonu. Ten zde leží jako veliký perský koberec, v jehož středu tryská do výše a zdá se, že zpívá o lásce a míru, štěstí a blahobytu, vodotrysk, svlažující ladné tvary bohyně Venuše. Socha je vytesána z bílého mramoru a stojí uprostřed vodojemu, v němž laškují zlaté a stříbrné rybky.

Pozadí tohoto obrazu tvoří pravidelný polokruh statného smrkového lesa. A v průčelí vily, nad rozsáhlou terasou, čteme zlatý nápis: VILA MARTA.

Zde tedy žije Marta. V přepychu, klidu a rozkoši. V ráji.

Klam a šálení! Všechen ten zevní i vnitřní přepych není nic jiného než zlatá klec. Mnohem, mnohem horší pro Martinu duši než podzemní kobka středověkého vězení. Přepychové salóny jsou Martině duši nejděsnějšími mučírnami.

A vodotrysk nechrlí osvěžující křišťálové proudy, ale čirý jed. Nezpívá o štěstí a míru a lásce. Lká, pláče a žaluje o podvodu a lži, klamu a zradě. Slyšme jen, co vypráví:

Kratičké bylo Martino štěstí. Už za týden po sňatku zmizelo jako přelud, dva dny poté, kdy Martin otec vyplatil zeti dceřino věno. Tu rázem spadla škraboška ze sličné tváře mladého velkostatkáře. S děsem viděla ubohá žena, jak se po druhé či třetí vyprázdněné láhvi vína mění rysy v Karlově tváři v masku satana, slyšela slova, po nichž jí tuhla v žilách krev...

A ještě téhož večera byla nucena uprchnout do své ložnice, kde ji jen dobrý zámek a pevné dveře uchránily od dalších násilností zpitého muže.

A pak se na ni hrnuly hrůzy a děsy jako lavina. Karel Bělský, drážděn štítivostí své ženy, nastoupil cestu obvyklou všem mělkým povahám. Idylická vila se změnila v doupě hazardních hráčů a zhýralců.

Za dusných letních nocí zabedňovala Marta roletami okna své ložnice a těžkými závěsy se snažila zdusit chraplavý zpěv zpitých mužů a ječivý ženský smích, rozléhající se domem a surově řezající lesní noční ticho...

Teprve k ránu dům ztichl a Marta, třesouc se hrůzou a žalem, upadala do mdlobného spánku na poduškách zmáčených slzami. A přece se ani slovem nezmínila, nepožalovala svým rodičům. Naopak, popřela pověsti, které se donesly k sluchu jejího otce. Ostatně ty zprávy zněly dost kuse. A v její duši žhnulo peklo výčitek.

Spravedlivý trest za tvou pýchu. Bezohlednými slovy jsi odmítla muže, který tě zbožňoval. Pýcha tvé matky ti byla vzorem. A pýcha předchází pád. Teď trp! Musíš trpět až do skonání! Až do dna musíš vypít nápoj, který sis sama připravila. Není tak velký tvůj trest za vraždu. Ano, zabila jsi Arnošta Farina. A ne-li jeho tělo, jemuž je kdovíkde konec, tedy jistě jeho duši, což je tím horší. Copak by jinak byly mrtvé jeho další duševní plody, kdyby byl živ? Snad jsi tedy zabila duši i tělo!

A ztlumiv hlas, šeptá vodotrysk důvěrně dál: Dnes je právě výročí sňatku. Ve vile je ticho. Je však obydlena. Je tu Marta se služebnými. Jen Karel Bělský chybí. Je daleko. Až v Monte Carlu na Riviéře. Hraje. Sází na poslední kartu. Doufá v ďáblovo štěstí, které má zachránit velkostatek před krachem. Ano, Bělský se oženil s Martou, poněvadž počítal nejen s jejím věnem – ten miliónek byl jen splátkou na jeho dluhy – ale počítal s dalšími milióny starého Kasky. Soudní vyrovnání, k němuž došlo před půldruhým rokem, přijal Bělský s úsměvem v domněnce, že je to chytrý trik starého Kasky, kterým – jak se často stává – získá nové milióny.

Osud však zatočil s oběma, s tchánem i zetěm. Udělal jim strašný škrt přes rozpočet. Továrna se octla na pokraji zkázy a na Bělského se sesypala lavina exekucí. Jak Bělský dopadne? Kdo to může předvídat? Já nejsem vševědoucí, jsem jen – voda.

Tak vodotrysk dozpíval svou strašnou píseň nikoli o blahobytu, ale o bídě. Lesklé bídě.

Nebylo to poprvé, co Bělský odjel z Černova a vracel se až za několik dní, když prohýřil peníze, které pracně sehnal správce jeho statku. V té době, kdy počínáme líčit děj této kapitoly, byl také stav Kaskovy továrny velmi smutný. Závod se po skončeném soudním vyrovnání nemohl vzpamatovat. Živořil. Z pěti set dělníků zaměstnával nyní sotva pětinu. Ztratil úvěr u dodavatelů a důvěru zákazníků.

Obchodní starosti změnily Vilíkovu povahu. Z lehkomyslného hejska se stal rozvážný, opatrný muž a dosti zdatný obchodník. Zdálo se však, že tento obrat přišel pozdě. Továrně chyběl provozní kapitál. Kde jej vzít? Banky šmahem odmítaly jeho žádosti o úvěr.

Vilík neviděl jiné východisko než bohatou ženitbu. Jen tak mohl zachránit závod, který byl jedinou možností jeho existence.

Avšak dosažení tohoto cíle se ukázalo obtížné, neboť Vilíkova pověst v Černově i v dalekém okolí byla příliš výstražná. A mladý továrník nemohl čekat, až doba smyje černé skvrny z jeho minulosti a on bude moci dokázat svou nápravu. Musí mít kapitál co nejdřív, má-li závod zachránit před úplným úpadkem a exekučním prodejem. Co tedy dělat? Inzerovat v novinách. A Vilík právě v té době inzeroval.

Martina matka na tom byla poměrně nejlépe. Uchránila své původní věno, jehož úroky jí stačily k živobytí. Ale stárnoucí žena na svých penězích „seděla“. Byla víc než opatrná. Byla lakotná.

Nejubožejší byla Marta. Kromě duševních útrap a strádání byla oloupena o své věno, které pohltily Bělského dluhy. Kdyby od něho odešla, zůstane jí jen bedna s výbavou.

Nebyla vychovaná k žádné práci. Uměla průměrně hrát na klavír a znala dost dobře francouzštinu a angličtinu, jak ji jí naučila v mládí vychovatelka. Teď, bude-li přece přinucena k rozluce s Bělským, bude snad také vychovatelkou. Vidí v tom jedinou možnost k živobytí. Nebo by se měla vyznat matce a vrátit se k ní?

Hrozila se pomyslet...

Marta stála u okna, když se od Černova přihnalo auto, odbočilo ze silnice na cestu k vile a stanulo pod sloupovím podjezdu. Marta znala tenhle vůz.

„Někdo z černovské banky. Co to zase bude?“ šeptala ulekaně.

„Pan ředitel z banky,“ hlásila služka.

„Uveďte pána do salónu,“ řekla Marta stísněně, a sebravši všechnu duchapřítomnost, prošla zvolna jídelnou a vstoupila do salónu, kde ji již očekával návštěvník.

„Milostivá paní, přicházím...“

„Můj muž není doma,“ vpadla.

„Vím,“ přikývl finanční magnát. „A to je mi vhod. Přicházím k vám.“

„Ke mně? Co já zmohu v jeho záležitostech...?“

„Nejde o jeho záležitosti. Moje návštěva se týká pouze vás.“

Pokynula mu do křesla. Usedli.

„Milostivá paní,“ začal ředitel, „konzulát poslal našemu ústavu tento balíček s příkazem, abychom jej doručili do vašich rukou na potvrzenku,“ podával Martě balíček, opatřený velkými pečetěmi a stvrzenkou k podpisu.

„Co obsahuje?“ vydechla.

„Nevím. Mohu vám jen říci, že úředník z konzulátu čeká na potvrzení v naší bance. Způsob této zásilky mě přiměl, abych osobně obstaral doručení. Jistě je obsah velmi důležitý.“

Chvatně podepsala a vrátila papír řediteli, který s úklonou vyšel z komnaty.

Auto už zmizelo za lesním výběžkem a Marta stála s balíčkem v ruce... Jak je podivně těžký.

Nemůže to být omyl: Paní Marta Bělská, choť velkostatkáře v Černově, čte strojem psanou adresu. A pečetě? Z podivného znaku, kolem něhož jsou jakési záhadné hieroglyfy, nemohla nic vyčíst.

Přestřihla motouz a opatrně, aby nepoškodila pečeti, rozvinula pergamenový obal.

„A-ach!“ vydechla, užasle hledíc na podlouhlou zlatou skříňku s vyrytým nápisem MARTA na víku.

A když otevřela kazetu, zatajil se jí dech. Z nitra kazety, vyložené bílým aksamitem, zářily v duhových barvách démanty, rubíny, safíry a smaragdy. Jako nezdolnou silou přitahována, vztáhla se její ruka po šperku, jako na přelud z pohádky hleděla Marta na náhrdelník, v jehož středu se skvěla hvězda z rubínů, smaragdů a safírů. Od ní se vinuly šňůry velkých démantů, ukončené spojkou z lesklého zlata. Uprostřed hvězdy zaujal Martu týž znak i s hieroglyfy jako na pečetích, vyrytý do zlaté plošinky.

Martin pohled sklouzl do skříňky: Hle! Na dně je jakýsi papír! Avšak Martina naděje, že zví alespoň jméno zasílatele, byla zklamána: Byla to jen navštívenka, na které bylo vytištěno jediné slovo: SANSNOM.

„Bezejmenný! Anonym!“ zašeptala.

Mlčky uložila šperk do kazety. Copak může takový mnohatisícový dar přijmout počestná žena od anonyma? Vždyť je to vlastně urážka!

Ale její vzbouřené city se záhy uklidnily. Začala uvažovat. Je snad dárcem její muž? Bělský je na Riviéře, Vyhrál snad a posílá jí dárek? Nesmysl. Bělský není schopen takové pozornosti a štědrosti. Mezi ním a Martou je už dávno konec. Kdo jiný? Nemá žádného přítele. Nesetkala se s nikým. Ale což... asi před půlrokem, tehdy v Praze, jak se jmenoval ten Švéd...? Harold, ne, Ha-Hamar! Ano, Hamar! Ale to byl přece Švéd! Mluvil sice německy, ale proč by posílal zásilku prostřednictvím konzulátu? A proč by se kryl pseudonymem? A jaký by mělo smysl, aby cizinec, se kterým se jednou, poprvé a naposled, čirou náhodou setkala v restauraci, který promluvil sotva několik slov v přítomnosti jejího bratra, posílal šperk snad stotisícové ceny – vdané ženě?

Pošetilý nápad! Je jí úplně lhostejný. Lhostejný? Ano, svou osobou. Ale – často na něj vzpomíná. Na něho? Ne! Vzpomíná na jeho úžasnou podobnost s Farinem. Na záhadnou sluchovou halucinaci, když jí pomáhal do pláště, na hrozná slova, která byla poslední, jež pronesla k Farinovi v nepochopitelném záchvatu bezpodstatné zloby a která, ach věru, jsou teď knutou pro její duši, jak řekl tehdy Hamar.

Vzpomíná na Farina, na jeho velkou duši, čisté srdce, jeho tiché zbožňování, jež jí tak něžně projevoval a jemuž odplatila zlými, pohrdavými a jedovatými slovy.

Miluje ho? – Ano. Dnes ano. Chtěla by ho úpěnlivě prosit o odpuštění, útěchu a ochranu. Tato touha není zpronevěrou Bělskému, který už před půldruhým rokem sám zničil posvátné manželské pouto. Její duše má přece právo na život! A což – je-li dárcem Farin? Při této myšlence zalila radostná vlna celou Martinu bytost. Pak by byl tedy živ! Ustala by trýzeň, muka domněnek, že je jeho vražednicí...

Ale v nejbližším okamžiku tonula už zase v temnu pochybností. Po Farinovi není ani stopy! Alespoň v literatuře by se objevil jeho pseudonym a o tom by se Černov ihned dozvěděl. Farin také nebyl tak bohatý, aby mohl dávat takové dary. Marné, všechno je marné...

Avšak, proč zde tak bezúčelně rozjímá? Proč neodejde do banky, kde je jistě dosud konzulární úředník, který jediný by jí mohl dát nějaké vysvětlení?

Stiskla zvonek.

„Rychle, vůz. Pojedu do města!“ rozechvěle poručila služce. Po chvíli vstoupila Marta do auta se skříňkou v ruce. Vpadla do pracovny ředitele jako vítr, odstrčivši sluhu, který jí v předsíni bránil vstoupit. S úlevou viděla, že v křesle proti řediteli sedí starší pán. Přistoupila přímo k němu.

„Jsem Marta Bělská. Vy jste, prosím, přivezl pro mě balíček?“ tázala se.

„Ano! Jsem konzulární tajemník, prosím,“ uklonil se dvorně tázaný.

„Přicházím vás poprosit, pane tajemníku, o nějaké objasnění.“

„Obávám se, že nebudu moci vašemu přání vyhovět.“

„Musíte!“

„Velmi lituji, že nemohu, poněvadž nic nevím.“

„Diplomatická výmluva,“ řekla poněkud ostře.

„Nikoli, madame! Zaručuji se svou ctí, že vám povím vše, co vím sám, a upřímně mohu prohlásit, že vám sdělím také všechno, co je známo našemu konzulátu. V tom případě není diplomatické tajemství. Konzulát obdržel kurýrní poštou váš balíček přímo od našeho ministerstva zahraničí s písemným příkazem, aby zásilka byla osobně doručena černovské bance. Víc ani mně ani komukoli jinému z konzulátu není známo. Snad by vám něco bližšího mohlo sdělit ministerstvo.“

„Musela bych tam tedy zajet?“

„Nákladná cesta, madame. A výsledek není zaručen. Uklidněte se, prosím. Pokusím se dotázat telefonicky,“ hovořil úředník, zaujat soucitem nad Martiným rozčilením. Vyžádav si telefonické spojení, přisedl k Martě.

„Byl snad obsah balíčku nějak závadný?“ tázal se účastně.

„Ne! Naopak. Je to obdivuhodný šperk. Pohleďte!“ položila na stůl kazetu.

„Báječné!“ vydechli oba pánové, prohlížejíce náhrdelník.

„Královský dárek! Myslím, že nepřeceňuji, vyslovím-li cenu půl miliónu,“ hučel tajemník.

„Naše banka má odborného odhadce. Zavolám ho,“ řekl ředitel a stiskl zvonítko. „Prosím pana prokuristu Bauera,“ nařídil sluhovi.

„Pane prokuristo,“ oslovil ředitel úředníka, „jak oceňujete tento šperk?“

„Dáma prodává?“ tázal se Bauer s významným pohledem na ředitele.

„Ne. Vyslovte správnou částku.“

Bauer se chopil náhrdelníku. Bylo vidět, že je zvyklý na klenoty. Ale v nejbližším okamžiku jevil obličej tohoto znalce nejvyšší údiv.

„Nuže?“ pobídl ředitel.

„Promiňte, jsem tak užaslý, že jsem zapomněl... Musím šperk zvážit.“

Přistoupil ke skleněné skříni, kde byly vážky. Chvíli trvalo, než se citlivý přístroj ustálil. Prokurista pak počítal do bloku. Konečně promluvil:

„Skutečná cena kamenů činí podle dnešního kursu karátu nejméně milión osm set šedesát tisíc. Ale to je maličkost...“

„Maličkost?“ vpadl ředitel.

„Maličkost,“ pokračoval znalec, „proti ceně archeologické. Tenhle náhrdelník je starý několik tisíc let a podle rytiny ve hvězdě pochází z dalekého Orientu. Tuším, že z Indie, Siamu nebo Číny. Značky kolem znaku jsou písmo, které by snad rozřešil znalec pradávných orientálních jazyků, zrovna jako znak,“ končil svůj posudek.

„Jak by mohl být šperk tak starý, když balíček byl zapečetěn stejným znakem?“ zapochybovala Marta.

„Tak? Hm, podivné. Ale to konečně nic nepovídá. Zasílatel si mohl podle znaku ve hvězdě zhotovit pečetítko. Ručím však za správnost svého odhadu.“

„A jak ceníte šperk archeologicky?“ tázal se ředitel.

„Nemohu se vyslovit. Je to jen částečně můj obor. Mohu jen říci, že cena jde jistě do desítek miliónů. Možná i do set miliónů. Zvlášť u tohoto skvostu je těžké, ba myslím nemožné klást hranice. Musela by se zjistit jeho historie a původ.“

Zařinčel telefon. Tajemník převzal sluchátko. Výsledek rozmluvy byl pro Martu chabý: Ministersto dostalo balíček po diplomatickém kurýru z Bombaje. Víc není známo. Stopa zmizela. A s ní i naděje Marty, že vypátrá záhadného dárce. Sansnom zůstal bezejmenným...

Errata:

30.05.2021 10:57