Vítej, návštěvníku!

Do přístavu města Mombasy připlul veliký parník, který obstarával pravidelné spojení mezi Asií, Afrikou a Austrálií. Mombasa leží na čtvrtém stupni jižní šířky a třicátém devátém stupni východní délky. Je to čistě přístavní město a je sídlem guvernéra Keni.

Mezi několika sty cestujících, kteří vystoupili z lodi, nijak nevynikal muž v bílém oděvu a s tropickou helmou na hlavě, což je obvyklý úbor všech cestujících v horkém pásmu.

Byl to statný, asi třicetiletý muž. Sličnou tvář zdobil černý, tupě přistřižený plnovous a zpod mírně klenutého obočí vážně hleděly blankytně modré oči.

Proud cestujících se pozvolna rozplýval na nábřeží; jen tento muž zůstal na přístavním molu. Po chvíli byl z parníku vyloděn krásný arabský hřebec, který, sotva zhlédl tohoto cestovatele, radostně zařičel, a vytrhnuv mocným škubnutím uzdu z ruky lodníka, octl se několika skoky u svého pána.

„Krásný kůň, ale hotový ďábel,“ hučel lodník, pomáhaje připevnit k sedlu dvě nevelká zavazadla.

Cestovatel vtiskl do lodníkovy dlaně peněžitou odměnu, vyhoupl se do sedla a jel krokem po molu na nábřeží. Mírným klusem projel město a octl se na travnaté stepi, zalité zlatými paprsky vycházejícího slunce.

Pobídl koně, který vyrazil cvalem přímo k severu, kde se nad lesnatý hřeben obzoru tyčil v dálce homolovitý hrot hory, jejíž příkré svahy, pokryté věčným ledem, činily dojem hojně pocukrované bábovky. V hustém oblaku ranních par mizelo temeno hory.

Náš cestovatel si vytkl tento krkolomný cíl. Musí vystoupit do těch závratných výšek, do oblastí ledu, má-li splnit svůj úkol. Je si plně vědom obtíží a nebezpečí, jež ho očekávají. Výstup na nejvyšší africkou horu Kilimandžáro, do výše šesti tisíc metrů, není hračkou. Tento obr byl kdysi v pravěku činnou sopkou. Dnes už je mrtev. Vychrlil své žhavé nitro před tisíci lety. Ale jeho mrtvé tělo je ve výši rozbrázděno hlubokými rozsedlinami a propastmi se zrádnými stěnami sypké, drolivé lávy a pemzy a mohutné bloky věčného ledu v sobě skrývají mrazivá bludiště a bezedné jícny ledových tůní a dravých bystřin. Stačí jediný chybný krok a odvážlivcovo roztříštěné tělo navěky spočine na dně nedostupné propasti nebo zmizí beze stopy v hlubinách ledového hrobu.

Úpatí Kilimandžára není obydleno, ačkoli zde bují pralesy obrovských blahovičníků s mohutnými, až sto metrů vysokými kmeny, z nichž splývají girlandy lián a plazivých, omamně vonících orchidejí. V těžkém, vlhkém vzduchu bují obrovské kapradí, filodendrony, divoké banány, různé druhy nízkých palem a jiné stín milující rostlinstvo, tvořící namnoze neprůchodné houští, jež je rájem pro paviány, kočkodany, bílé chocholaté papoušky a jinou zvěř i ptactvo.

Ráj pro zvířata, ale peklo pro člověka, jemuž by těžký, omamný vzduch a myriády moskytů, hlavně jedovatého druhu tse-tse, záhy způsobily vražednou tropickou zimnici a jiné smrtelné nemoci.

Proto je v nížinách kolem Kilimandžára širý kraj liduprázdný. Teprve o tisíc metrů výše, kde se kolem hory prostírá dosti široká plošina, najdeme domorodce, černochy kmene Batua, kteří zde pracují na plantážích.

Zde je podnebí zdravé a půda, zvětralá láva, je velmi úrodná. Směle je možné říci, že tato plošina zásobuje skoro celou Keňu zeleninou.

Asi tak byl náš cestovatel povšechně zpraven o poměrech kraje, kam spěl.

Byl však také poučen o kraji za Mombasou, kterým právě klusal. A viděl, že jeho informace nepřeháněly. Močálovitý kraj s nespočetnými mělkými tůněmi a jezírky, lemovanými houštím rákosu, bambusu a papyru, namnoze od sebe oddělenými jen úzkými hřbety travnaté půdy.

Zde bylo třeba zvýšit ostražitost, neboť kraj působil dojmem obrovského zvěřince. Byla zde hejna volavek, pelikánů, plameňáků a jiného vodního ptactva. V dálce na písečné planině bylo vidět pštrosí rodinu a nedaleko ní stádo žiraf, jinde zase zebry a antilopy, prchající před hladovými vlky a šakaly. Kde je taková hojnost zvěře, jistě nechybějí také dravci: lvi a levharti. Těch se zde sice nemusí obávat, neboť mají svá doupata ve skalních roklích. Ale k těm není odtud daleko. Asi kilometr na sever je vidět skupinu žlutých pískovcových balvanů. Tam by mohl mít své sídlo „král zvířat“.

Také se nemusí bát nemotorných hrochů a krokodýlů, kteří mohou člověka ohrozit jen ve vodním živlu. Ale musí se mít na pozoru před nosorožci. A není zde o ně nouze. Jeden z těchto obrovských tlustokožců se právě pase na druhém břehu jezírka, které je naštěstí dost široké, aby do té dálky dohlédly jeho krátkozraké oči. Nosorožec daleko nevidí, ale zato má bystrý sluch a čich. A je to podivín. Pravý samotářský mrzout. Celkem klidné zvíře. Má však tu nectnost, že se velmi snadno rozčílí, a pak se vztekle vrhá na předmět, který ho vyrušil z jeho samotářského klidu. A tu běda tvoru, na nějž zaútočí! Ani slon neodolá nosorožcově strašné síle a rychlonohý kůň stěží unikne tomu napohled těžkopádnému obru.

Vzduch je skoro nehybný. Rákosí stojí nehybně, jen vějířovité koruny papyru se občas sotva znatelně zachvějí. To je jezdci příznivé, neboť jeho lidský pach nedospěje k bystrému čichu popudlivého zvířete.

Cestovatel klusal po břehu jezírka a stoupal pak do mírného svahu travnaté stráně. Zapomněl už na nosorožce, když se pojednou za ním ozval dunivý dusot. Se skloněnou hlavou a zuřivě chroptě, hnal se na něho v divokém cvalu nosorožec. Nebylo možné uniknout, protože kůň byl příliš zatížen vahou jezdce a zavazadel.

Jezdec bude v několika okamžicích rozběsněným obrem dostižen a s koněm rozdusán na krvavou, beztvarou hmotu... A cestovatel, místo aby se přece pokusil o útěk, zastavil koně a vyňal z pouzdra pistoli.

Bláhovec! Copak ho může zachránit pouhý revolver? Vždyť ani kulka z karabiny nepronikne kůží nosorožce, která je jako ocelový pancíř! Jediné zranitelné místo je na boku, mezi záhyby kožních plátů. Jinak je škoda každé rány, která zvíře jen ještě více rozběsní.

Cestovatelův kůň už také zvětřil nebezpečí. Jeho tělo se zachvělo a kůň se vzepjal s úzkostlivým zařičením.

„Klid!“ vyšel tichý rozkaz z jezdcových úst. Kůň byl zřejmě výborně vycvičen, neboť v nejbližším okamžiku stanul jako socha.

Jezdec zvedl pistoli a připraven k výstřelu očekával nosorožce. Země se chvěla pod nárazy ohromného těla, letícího jako uragán. Už byl útočící obr sotva deset metrů od své oběti, když se pohnul jezdcův prst na spoušti. Nebylo slyšet nejmenší zvuk ani vidět vyšlehnutí ohně z hlavně. Ale v tomtéž okamžiku učinil obrovský útočník přemet, jeho tělo se zasvíjelo v křeči a pak už leželo tiše jako veliký balvan.

Jaká je to zbraň, která bezhlučně a ve zlomku vteřiny zabije zvíře, jehož pancéřová kůže odolá střele z vojenské pušky?

Podivná, zázračná zbraň! Na pohled hračka. Obyčejný browning, menší než armádní pistole, s hlavní uzoučkou jako tužka.

Jezdec poplácal koně po šíji.

„Vidíš, kamaráde, máš zase důkaz, že se nemáme čeho obávat,“ hovořil, „jen se nesmíme dát překvapit. Nuže vpřed!“

Kůň vyrazil klusem.

Slunce se klonilo k západu, když se jezdec vynořil z lesního houští, kterým po několik hodin pracně stoupal do dosti příkré stráně od úpatí Kilimandžára. Teď už byl ve výšce přes tisíc metrů. Před ním se prostíralo rovinaté pásmo polí, osázených kukuřicí, bavlnou, zeleninou a banány. Za tímto pásmem, širokým asi dva kilometry, se opět zvedala lesnatá stráň, nad ní následovaly sráznější svahy, porostlé už zakrslým křovím, a ještě výše, nad pásmem pestrého mechoví a travnatých ploch, zpestřených vrstvami a křivolakými brázdami země a kamení, svítily v záplavě slunce v duhových barvách ledové bloky.

Jezdcův pohled se odvrátil od této nádherné podívané a zapátral po plantáži. Spokojený úsměv mu zahrál kolem rtů, když spatřil v dálce asi jednoho kilometru úhledný domek.

„Správně jsem jel; tamhle je cíl mé pouti. Není pochyby, že je to sídlo misionáře Duvala.“

Jezdec pobídl koně. Když se blížil k domku, vyšel na terasu misionář. Byl to muž statné postavy, asi padesátník.

„Vítám vás,“ oslovil jezdce. „Přinášíte zprávu od guvernéra?“

„Nikoli,“ odpověděl příchozí francouzsky. „Nejsem Angličan. Jsem belgický cestovatel Robert Ersand.“

„Jste mi dvojnásobně vítán!“ tiskl misionář návštěvníku pravici.

Po večeři, strávené s misionářem, jeho chotí a dvacetiletým synem Karlem, se Duval tázal svého hosta:

„Kam máte namířeno?“

„Na vrchol Kilimandžára.“

„Odvážný cíl. Sám jet nemůžete. Musíte mít průvodce. Výstup je nebezpečný. Do čtyř tisíc metrů to ještě jde, ale pak jsou stráně velmi příkré a místy nebezpečné rokle a propasti. Nahoře je ledovec, který je ještě zrádnější, s trhlinami, jejichž dno je nedohledné.“

„Mám horolezeckou výzbroj.“

„Ta vám není skoro nic platná, jste-li sám.“

„Chci vás požádat o nosiče.“

„Dám vám je rád. A spolehlivé. Ale to nestačí. Musíte mít zkušeného průvodce, který cestu dokonale zná. Povede vás můj syn. Vedl už tři výpravy a vyzná se.“

Ersand přelétl očima mladíkovu statnou postavu a řekl:

„S díky přijímám!“

Errata:

30.05.2021 10:57