Vítej, návštěvníku!

Časně ráno vyšel Ersand, provázen Duvalovým synem a osmi nosiči, z misionářova domku. Když přešli plošinu, začal výstup do svahu. Průvod zmizel v chladivém, vonném stínu obrovských blahovičníků, jejichž pásmo se pozvolna měnilo v křoviny. Svah byl stále příkřejší a výstup obtížnější.

Po poledni byli ve výši čtyř tisíc metrů. Tu bylo vidět náhlý přechod jak v rostlinstvu, tak v teplotě vzduchu. Místo bujného křoví zde byla horská květena, mechy a lišejníky. Teplota značně poklesla.

Po dalším výstupu nabyly svahy divokého rázu. Strmé srázy tvořily hluboké rokle, průrvy a propasti. Nápadně rudé a černé okraje, svědčící o věkovité zvětralé lávě, působily tísnivým dojmem. Mladý Duval obezřele vedl průvod křivolakými směry, obcházeje skalní hroty a výčnělky. Často sestupovali a jindy se zase šplhali po balvanech, ačkoli se cesta před nimi zdála lehce schůdná.

Teprve když se vyšplhali na balvan, ukázalo se, že obešli zrádný sráz.

Slunce na západě zrudlo a přece dosud nedospěli ani k ledovcům, ačkoli je už několik hodin měli takřka na dosah. Pojednou se mladík zastavil. Stezka zde konala před ohromným balvanem, převislým nad kolmou stěnou hluboké propasti.

„Zdá se mi, že jste zabloudil,“ ozval se Ersand.

Mladík naň pohlédl s vítězným úsměvem:

„Čekal jsem, že vyslovíte tuto domněnku,“ řekl. „Mýlíte se. Jak vidíte, vede sem přece stezka vytvořená četnými turisty. Ti, kteří sem přišli bez zkušeného průvodce, nemohli dál. Museli se vrátit. Jiní, bez průvodce a neznalí správné cesty, se pokusili vyšplhat na tenhle balvan. Ti skončili život v propasti. Neboť pohleďte!“ uhodil okovanou holí do balvanu, z něhož se s rachotem sesula vrstva zvětralé lávy do propasti. „Na tom se nelze udržet,“ hovořil mladý průvodce. „Jiná cesta k vrcholu však není, ačkoli tohle je odbočka, kam jsem vás schválně zavedl. K temeni nám sice zbývá jen asi osm set metrů, ale dnes už nemůžeme výš. Nad námi začínají ledovce a tam by nebylo příjemné přenocovat. Strávíme noc zde, v bezpečí a v teple.“

Duval rozhrnul husté křoví.

„Jeskyně!“ zvolal udiveně Ersand.

„Ano! Bezpečný úkryt, v němž máme všichni dostatek místa a dokonce i připravená lože, stačí-li vám mech.“

„Teď uznávám, že bych bez vašeho vedení byl ztroskotal,“ řekl Ersand upřímně.

Mladík s úsměvem přikývl.

Noc minula klidně. Výprava vyšla z jeskyně před východem slunce, který si Ersand nechtěl nechat ujít.

Duval vedl průvod chvilku zpět a pak se museli vzájemně pomocí lan vytahovat na kolmou skalní stěnu. Když byli nahoře, naskytl se jim úchvatný pohled.

Před nimi stoupaly v terasách ledové bloky, které budily dojem zledovatělého města, nad nímž se vysoko tyčil hrot temene. Za nimi pak jako vlny oceánu zahaloval modravý závoj mlhy širý kraj. Vtom jako by z oblohy vyvřel žhavý proud, který se rozlil po mlžné hladině. Pak se objevilo ohromné, temně rudé slunce; žhavělo, zlátlo, spalovalo mlžný závoj, jenž se trhal, řídl, až se pod ním v nesmírné hlubině objevil povrch země.

Ještě krásnější byl pohled na ledovce, které zářily v duhových barvách jako obrovské krystaly démantů. Temeno hory se zdálo velmi blízko, ale vzestup je poučil, že je to zrakový klam, způsobený řídkým horským vzduchem.

Namáhavě stoupali mezi ledovci. Příšernou krásu, kterou zde Ersand viděl, nevylíčí ani nejbujnější obrazotvornost.

Černé propasti, namnoze překlenuté zkrystalizovaným sněhem, se střídaly s průhlednými, kolmými stěnami ledu, jejichž útvary s věžičkami, terasami a převislými balkóny dělaly dojem pohádkových zámků. Jinde se zase tajemné chodby, uličky a jeskyně se svůdně modrým a narůžovělým zbarvením měnily v dálce v příšerné temno hrobových jícnů... Minulo poledne, když konečně stanuli na vrcholu hory. Stáli na okraji velikého, kruhovitého kráteru s divoce rozeklanými stěnami, jejichž temná půda se ostře odlišovala od bílých sněhových závějí. Dno propasti mizelo v tajemném šeru.

„Chtěl bych tam sestoupit,“ zatoužil Ersand.

„Nemožné,“ odmítl Duval. „Stěny jsou sypké, a pak tam hnízdí mnoho orlů. Nikdo by se neubránil jejich hromadnému výpadu.“

„Máte pravdu,“ potvrdil Ersand, hledě triedrem do kráteru, kde na skalním výčnělku viděl v hnízdě mladé orlíky. Jeden z černochů hodil po hnízdě kamenem. Hned poté se rozlehl skřek a hejno orlů se vyrojilo z kráteru a vzneslo se do výše.

„Provedls pěknou hloupost,“ káral Duval mladého černocha, „teď to můžeme všichni odpykat!“

Sotva to dořekl, snesl se jeden z orlů jako šipka, a nežli se vzpamatovali, zaťal drápy do mladého černocha a prudkým rozmachem křídel ho srazil do kráteru. Téměř současně zaútočili ostatní.

Jediný Duval měl karabinu, kterou strhl z ramene a vystřelil. Dravci byli zřejmě překvapeni a na okamžik zastrašeni pádem svého druha, který zasažen střelou, klesl opodál. Ale bylo vidět, že se ptáci chystají k novému útoku.

„Co chcete s tou hračkou? Proč jste s sebou nevzal karabinu?“ vytýkal mladík Ersandovi, který vyňal z pouzdra za pasem pistoli.

Na odpověď nezbyl čas. Orli, kroužící vysoko nad nimi, se snášeli rychle níž. A tu Ersand zdvihl pistoli a zakroužil jí do hrozivého hejna. Aniž bylo slyšet nejmenší zvuk, řítila se mrtvá těla orlů kolem nich.

„Co to máte? To je vzduchovka?“ tázal se Duval.

„Ano.“

„To je přímo zázračná zbraň! Jistě je to strojní pistole, asi jako strojní puška? Náboj jde kabelem, pravda?“

„Uhodl jste, příteli,“ usmál se Ersand.

„To jsem jakživ neviděl!“

„Věřím vám.“

„Ale teď se musíme podívat, co se stalo s Namim,“ vzpomněl si Duval na ubohého černocha. „Snad není mrtev a budeme ho moci zachránit. Byl to hodný hoch.“

Nami ležel v hloubce asi desíti metrů na skalním výstupku, zavátém sněhem. Zdánlivě byl bez života. Ale Ersand, hledě triedrem, viděl, že se hochova oční víčka chvějí. Jeho ramena byla rozdrásána a krev barvila sníh.

„Žije,“ řekl Ersand.

„Sláva!“ zajásal Duval. „Gumbi,“ zavolal na silného domorodce, „spustíme tě na laně! Vyneseš Namiho!“

Zatím využil Ersand příležitosti. Všichni měli zájem jen o Namiho a jeho zachránce. Mohl tedy Ersand provést svůj úmysl, aniž byl zpozorován. Namířil na Namiho pistoli a stiskl bílý knoflík. Dříve, než se Gumbi spustil po laně do kráteru, pohnul se Nami a posadil se na sněhu, udiveně zíraje kolem sebe. Když ho Gumbi dopravil nahoru, byl hoch zcela čilý. Jeho rány, způsobené orlími spáry, přestaly krvácet.

„Teď bych se rád podíval na jakousi zvláštnost, která je prý kdesi v ledovcích,“ ozval se Ersand.

„Ano,“ potvrdil Duval. „Zajímá každého turistu. Je to záhadná věc. Někteří tvrdí, že je to předpotopní zvíře zamrzlé v ledu. Nebylo by to nic mimořádného. Mnohde se nacházejí v polárních krajích v ledovcích zmrzlí mamuti. Ale tohle tělo vyhlíží jaksi jinak, pokud je vidět obrysy v průsvitném ledu. Určitého nikdo nic neví. Snad je to také jenom balvan.“

„Dnes už je pozdě,“ mínil Ersand. „Slunce brzy zajde. Přespíme v jeskyni a zítra ráno se podíváme na tu zvláštnost.“

Errata:

30.05.2021 10:57