Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anglický parník se vracel z Austrálie do Londýna. Byla to velká nákladní loď, jejíž útroby byly jen zčásti naplněny australským zbožím. Zbylé prázdné prostory byly určeny pro kokosový olej a ořechy z Keelingových ostrovů, v jejichž přístavech stály už připraveny celé stohy beden, žoků a sudů.

Cocos Island tvoří skupinu 20 ostrovů v Indickém oceánu jihovýchodně od Sumatry a Jávy v celkové rozloze 22 čtverečních kilometrů. Jsou to nízké korálové atoly, porostlé nespočetným množstvím kokosových palem, jejichž užitek je hlavní obživou domorodců, kterých je všeho všudy asi 800, a kolem 150 Angličanů, kteří zde hájí suverenitu britské vlasti.

Loď byla vzdálena od souostroví asi pět set kilometrů, když se slunce jako ohromná žhavá koule ponořilo na západě do nesmírných vod oceánu, které na okamžik jako by ze svých hlubin vychrlily proudy krve, ale hned poté zahrály sytou zelení, která záhy zšedla, až konečně ztemněla pod černým pláštěm noci, který se rozestřel nad obzorem s rychlostí obvyklou v Orientě.

Staré mořské vlky v lodní posádce nezajímalo malebné i příšerné světélkování moře, jež do značné hloubky odhalovalo své tajemné útroby, v níž se mihotaly strašidelné stíny žraloků a jiných obyvatel Neptunovy říše. Nezajímala je ani hejna létajících ryb, opisujících nad fosforově zářící hladinou oblouky. Vše to viděli už mnohokrát.

Pohoda byla skvělá. Obloha bez mráčku. Roje hvězd se chvěly v nedostupné výši. Měsíc byl v konjunkci, a tedy neviditelný. Ale přesto záře hvězd a hlavně světélkování moře plašilo tmu. Bylo šero, prozářené modravým svitem. A ticho rušil jen tlumený hukot parního stroje a jednotvárné šumění vody, čeřené lodními šrouby.

Pojednou do této jednotvárnosti zalehl jiný zvuk. Znělo to jako jemné vrnění. A vtom se už také ozval megafon ze strážního koše na středním stožáru:

„Černý mrak na jihovýchod!“

Kapitán, vyrušený ze zábavy se dvěma důstojníky, pohlédl tímto směrem A ačkoli byl zkušený a otužilý námořník, měl pocit ledové sprchy. A týž pocit hrůzy zachvátil všecky na lodi, kteří viděli mračno, letící s úžasnou rychlostí od jihovýchodu,

„Tajfun!“

„Cyklon!“

„Tornádo!“ ozývaly se zděšené výkřiky mužstva.

Ať jakkoli, jen smršť mohla vytvořiti takový úkaz. Příšerný zjev! Jako by z vodní čáry obzoru vyrůstal obrovský strom. Jeho koruna mohutněla, vířila, měníc stále a zvedajíc za sebou silný černý kmen, který se vlnil a prohýbal.

Děsivý přízrak letěl s úžasnou rychlostí do výše, blížil se a za jeho černou clonou hasly hvězdy. Po sinavě světélkující hladině moře se řítil k lodi obrovský temný stín.

„Loď přídí k jihozápadu!“ zařval kapitán rozkaz do budky kormidelníka, neboť kdyby byla loď napadena smrští z boku, byla by ztracena.

Parník zahnul s takovou silou a rychlostí, že se povážlivě naklonil na bok.

A vtom už mrak letěl nad lodí.

Ale co to? Jak si vysvětlit, co následovalo?

V několika vteřinách mizelo mračno až na severu, kde zdánlivě zapadlo do moře. Nebylo ani stopy po vichřici. Dokonce ani mírný vánek, vanoucí od západu slunce, nezesílil. Vzduch byl klidný jako dříve a také moře ani v nejmenším nezměnilo svou tvářnost.

„Co to bylo?“ tázal se druh druha.

Ale nikdo nemohl dát odpověď.

„Kdyby to nebyla viděla celá posádka, řekl bych, že jsem blázen,“ poznamenal kapitán.

Byly vysloveny různé dohady. Kobylky. To ale všichni ihned uznali za nesmyslné. Sta kilometrů od pevniny, a kobylky přece nelítají přes moře. Ostatně ani v těchto krajích nejsou a Afrika je odtud na tisíce mil daleko. Nějaké ptactvo? Jaké? Jen albatros se odváží tak daleko od pevniny. A ten nelítá v takových hejnech. Vždyť těch tvorů, či co to bylo, bylo mnoho tisíc. A pak, ten podivný zvuk! Vrnění jako nesčíslný počet vrtulí. Aeroplány? Nemožno. Předně úžasná rychlost, že ji ani nebylo možno sledovat A pak, aeroplány v takovém počtu by tropily pekelný hluk. Pokud mohli zahlédnout, nebyli ti tvorové příliš velcí. Asi jako orel.

A tak zbyly jen dohady, které nikdo nemohl dokázat ani vyvrátit.

Loď plula k severu. Po půlnoci ustalo světélkování moře. Hladina zčernala a celý kraj ztemněl.

Na lodi spalo všecko mužstvo až na kormidelníka a jednoho inspekčního důstojníka.

Pojednou bylo slyšet totéž vrnění. A dříve než se lodní hlídka vzpamatovala, přehnal se nad parníkem týž roj, jenže se teď vracel od severu k jihovýchodu.

Rozednívalo se, když se před lodí na obzoru objevily obrysy Keelingových ostrovů.

Velitel parníku zvedl k očím triedr. Uviděl jasně přístav, na jehož hrázi se hemžily temné postavy domorodců a před nimi hlouček Evropanů. Zatím se loď přiblížila tak, že v dalekohledu mohl rozeznat známé tváře koloniálních úředníků a četu vojska, jež semknuto v řadách a v plné výzbroji udržovalo v patřičné vzdálenosti domorodce, kteří byli očividně nejvýš rozčileni.

„U Joviše!“ zvolal kapitán nespokojeně. „Je to snad vzpoura?“

„Zdá se,“ přitakal lodní poručík. „Ale nepozorujete, kapitáne, jinou podivnou okolnost?“

„Co myslíte?“

„Přístav je plný lidí. Ale – kde je zboží?“

„Máte pravdu Mají tu být přece celé slohy připravené k nákladu. A zatím je celé prostranství jako vymeteno.“

„Pohleďte na skladiště!“ křičel rozčileně druhý lodní poručík, hledě triedrem.

Kapitánovi i jeho zástupci se vydral z hrdla ulekaný výkřik, když v dalekohledu spatřili široce otevřená vrata rozlehlé dřevěné budovy, jimiž mohli zřetelně vidět dosti hluboko dovnitř.

„Prázdné!“ zasípal kapitán.

Jak si tohle mají vysvětlit? Loupež? Nebylo slýcháno, aby se čínští piráti odvážili přepadnout Keelingovy ostrovy, hájené dobře vyzbrojenou posádkou, jíž nechyběla ani baterie kanónů ráže 95. A kdyby se to i stalo, pak by musely být v přístavu známky boje. Ale tu, kromě rozruchu u domorodců, nebylo vidět ničeho zvláštního. Vojsko bylo v pořádku a dozorčí úředníci, jak bylo vidět v dalekohledech, čekali netrpělivě, až loď konečně přistane.

Pro ostrovany i lodní mužstvo se zdálo věčností, než parník zakotvil a kapitán s důstojníky připlul ve člunu ke hrázi.

„Co se to zde děje?“ byla prvá otázka lodního velitele ke správci ostrova.

„Sám nechápu.“

„Kde je náklad?“

„Zmizel.“

„Goddam!“ zaklel kapitán. „Jak to mluvíte? Jak může zmizet zboží ve váze – – – ?“

„U nás to dělalo přes dvě stě tun,“ vpadl správce, „na ostatních ostrovech také tolik. A všechno je pryč, jak mně hlásí kabelogram.“

„Ale, u Joviše, jak je to možné? Což jste se nebránili? K čemu máte vojsko? Copak jste stádo ovcí? Jsou vaše děla pro parádu? Kdy se to stalo?“

„Dnes v noci.“

„The devil! Za jednu noc vyloupit čtyřicet vagónů zboží! A vy se chováte jako jehňata!“

„Kapitáne – –“

„Mlčte! Vůbec jste nekladli odpor. Vždyť nikdo není ani zraněn Vypadá to jako .. Eh, jaképak okolky. Řeknu vám přímo: jako byste byli zboží prodali. Ano! Prodali! Mluvte, člověče!“

Přes tato ostrá slova a přímé nařčení ze zpronevěry zachoval správce klid.

„Pojďte se mnou, kapitáne!“ vyzval lodního velitele a vedl ho do skladiště.

Ohromná prostora byla prázdná. Zbyly tu jen vozíky, nářadí a několik prázdných demižonů a beden. Ale kapitán strnul úžasem, vida celou zadní část srubu i se střechou rozmetanou na třísky.

„Co se zde stalo?“ vyjel otázkou.

„Výbuch.“

„Což jste zde měli munici?“

„Ne. Ta je, jak víte, jinde.“

„Co tedy vybuchlo?“

„Jeden z lupičů.“

„Hm,“ vrčel kapitán, „poslechněte, správce, mám dojem, že jste všichni stiženi amokem. Zešíleli jste z vedra. A v tom šílenství jste napáchali něco... krátce: naházeli jste náklad do moře. Demolovali jste skladiště. Je to tak? Přiznejte se. To jediné by vás jaksi omlouvalo.“

„Lituji, kapitáne, ale jsme a byli jsme všichni zcela zdrávi a při smyslech.“

„To říká každý blázen! Což nechápete nesmysl, jaký jste mně právě řekl? Povídal jste, že zde vybuchl pirát. Živí se snad piráti dynamitem nebo ekrazitem? Co to žvaníte?“

„Vysvětlím vám všecko, kapitáne. Doufám, že vás mohu pozvat na snídani. Zvu vás i s vašimi důstojníky.“

„Jsem věru zvědav,“ vrčel kapitán.

Dobrá snídaně lodního velitele poněkud uklidnila. Zapáliv si lulku, vybídl hostitele:

„Tak, teď povídejte!“

„Ačkoliv mluvím čirou pravdu, kterou mně dokáží všichni, vojáci i domorodci, bude se vám to zdát pohádkou,“ začal správce „Sedí zde náš vojenský velitel a šest mých úředníků. Dosvědčí vám každé mé slovo. Nuže.

K půlnoci jsme slyšeli v nočním tichu podivné zvuky. Znělo to, jako když roztočíte mnoho kovových dětských „vlků“. Takové vrnění, které se rychle zesilovalo. Vy přece víte, kapitáne, že jsme zde docela v bezpečí a není ani v noci třeba žádné zvláštní ostražitosti. Noční hlídku obstarají podle vládního nařízení vždy jen dva vojáci: jeden patroluje před vsí domorodců, druhý obchází přístav a hlavně skladiště.

V posledních dnech jsme se všichni hodně nadřeli s přípravou nákladu pro vás, a zvlášť včera, poněvadž do soumraku muselo být všechno hotovo. Věděli jsme totiž, že dnes ráno připlujete.

Uznáte tedy, že jsme byli všichni i s domorodci velmi unaveni, a není tedy divu, že všecko tvrdě spalo. Snad i ty hlídky si někde zdřímly, což sice nemá být, ale z lidského hlediska je to omluvitelné, i když páni v Londýně smýšlejí jinak Keelingovy ostrovy nejsou Londýn. Pouze já se skladníkem jsme ještě bděli při partii pokeru.

Jak jsem už řekl, slyšeli jsme tu vrnivou hudbu, která trvala jen několik vteřin. Znělo to jako akord, který začal pianissimem a ve fortissimu rázem ustal.

Chvilku jsme hleděli na sebe udiveně s němou otázkou: co to bylo? Pak jsme položili karty a vyšli před srub.

Ve dne je z naší kolonie dobře vidět na přístav i skladiště, ačkoliv je o několik set kroků dál. Osada domorodců je vzdálena od přístavu skoro stejně.

V noci tone všecko ve tmě, díky úřednímu šimlu, který s proslulým klidem vyřizuje všecky mé žádosti a urgence o zavedení řádného osvětlení,“ ulevil si správce oprávněným steskem. A svlaživ hrdlo douškem whisky, pokračoval.

„Co jsme viděli, nás ohromilo!

Celý přístav se hemžil zelenými světélky. Byl to nespočetný roj světlušek, které vířily kolem stohů připraveného zboží na hrázi a odtud plynul nepřetržitý proud ke skladišti, jehož vrata byla otevřena dokořán. A týž proud světélek, jenže červených, se valil ze skladiště zpátky ke hrázi, kde se postupně zelená světélka měnila v červená.

Do zbraně! zařval jsem.

A vtom se nedaleko mne zablesklo a třeskl výstřel z pušky. Hned poté se přede mnou vynořila ze tmy postava vojáka, který přiběhl, sotva dechu popadaje:

Ďábli, pane! Tisíce čertů! Přilétli! Rabují skladiště! Zboží na hrázi! Všecko kradou! jektal jako šílenec. Ale ať vám to vylíčí sám. Johne!“ houkal z otevřeného okna správce.

Do pokoje vstoupil starší vojín a srazil podpatky.

„Pověz pánům, cos viděl,“ vybídl ho správce.

„Nevím, mám-li...“ ošíval se vojín. A pojednou vybuchl. „Deset let už sloužím v koloniích. Viděl jsem v Indii různé divy fakírů. Dvakrát jsem obeplul svět. Zažil jsem mnoho všelijakých záhad a tajemství, které připravuje moře. Ale to, co jsem na dnešek v noci zažil, goddam, nevím, jak do toho! Ale rozkaz je rozkaz. Předem upozorňuji, že každý, kdo by jen trochu pochyboval o pravdivosti mých slov, bude si muset vykasat rukávy. I kdybyste to byl vy, kapitáne! A teď začnu.

Byl jsem nějakých sto metrů od stohů na hrázi. Stál jsem na skalce, o kterou se tříštil mořský příboj.

Pojednou jsem slyšel zvuk, který kvapem sílil. Přicházel od moře. A současně se mi zdálo, jako by hasly hvězdy na obzoru. Nezbylo mi času, abych uvažoval, co to má znamenat. V několika vteřinách zmizely hvězdy přímo nade mnou za černým mrakem, z něhož zněly ty zvuky. A najednou se ten černý mrak změnil v nespočetné roje bílých světélek, která se v nejbližším okamžiku snesla dolů jako déšť padajících hvězd, přičemž se vrnění změnilo v mocný svist, jako by se hnala vichřice.

Přiznávám, že mně v té chvilce napadlo: je konec světa! Vesmír se řítí! Ale kromě závanu vzdušné vlny nestalo se nic, až na to, že celý přístav a stohy zboží byly pokryty světélky, která se rázem změnila v zelená. A hned nato začal rej, stohy mizely a bedny a sudy byly skoro bezhlučně snášeny a rovnány do řad. Přitom se světélka postupně měnila v červená. Ale od nich se odděloval proud zelených a hnal se ke skladišti, jehož vrata, zavřená závorou, se rozlétla. Tu můj úžas – ztuhl jsem jako rampouch – ustoupil vědomí mé povinnosti jako stráže. S nasazeným bodákem jsem vyrazil vpřed. Ale po několika skocích jsem stanul a věřte, že by se byl ve mně nikdo kapky krve nedořezal. Viděl jsem je teď dost zblízka. Ty ďábly! Ano, byli to ďáblové, pane! A bylo jich na sta! Ba, na tisíce! Všichni navlas stejní: přes dva metry vysocí, s velikou šišatou hlavou, z níž zářily eliptické oči krvavě rudým nebo zeleným světlem.

Jako bych byl přitahován neodolatelným kouzlem, blížil jsem se ke krajnímu, jehož zelené oči vrhaly příšerný odlesk na bednu, kterou nesl ve svých ohromných pažích, zakončených dlouhými zahnutými spáry. Bedna – jak vím – vážila přes metrák! A on ji nesl jako hračku, pane! Složil ji, vzpřímil se a jeho zelené oči vzplály červeně. Stál jsem od něho nějakých pět kroků. Musel mě vidět. Ale ani si mne nevšiml. Naopak, obrátil se ke mně zády. Viděl jsem, že mu s ramen splývá k zemi něco jako plášť, ale uprostřed po délce rozdělený. Pochopil jsem, že to jsou složená křídla! Krovky! Vyhlížel jako ohromný brouk. Uchvácen vztekem nad jeho drzou nevšímavostí, sevřel jsem pušku a vší silou vrazil jsem bodák mezi rozchlíplé krovky přímo do zad toho démona!

Pánové! Můj bodák narazil na – kov tvrdší než ocel, neboť bodlo se zlomilo jako párátko A ten netvor se ani nepohnul.

Mezitím jsem viděl, jak se proud těch ďáblů žene ze skladiště s bednami a sudy v drápech. Byl jsem sám a bezmocný. Běžel jsem s puškou v ruce ke strážnímu baráku, abych udělal poplach Ale zastavil jsem se ještě a vypálil z pušky do toho netvora. Vím, že jsem ho zasáhl. Slyšel jsem náraz kulky, jako když střílíte do ocelového pancíře, viděl jsem dokonce jiskru, jak zasršela na jeho zádech, ale jinak neměla účinku. To je vše. Dál ať mluví správce,“ končil starý voják.

„Povídejte teď vy, Jime,“ pokynul správce skladníkovi.

„Vyběhl jsem,“ začal Jim, „se správcem ze srubu a potvrzuji doslova, co bylo řečeno. Viděl jsem proud, který se valil do skladiště a zpátky. Drancování skladiště, za něž odpovídám! S pistolí v ruce jsem běžel konat svou povinnost. Ale ne k hlavní bráně, neboť by bylo šílenstvím, abych se sám postavil na odpor takovému množství lupičů. Běžel jsem k zadní stěně, kde jsou malá dvířka, vedoucí do mé kanceláře, která je oddělena od skladiště jen prkennou stěnou. Klíče jsem měl s sebou, a tak jsem se lehce dostal do zadní části skladiště. Bylo tam živo. Několik desítek lupičů vynášelo poslední bedny a sudy.

Kapitáne, nejsem pověrčivý. Ale tvrdím, že to nebyli lidé. Snad to nebyli ďábli, v ty nevěřím; ale starořecké bájesloví mluví o harpyjích, bohyních děsu a smrti. Je to sice jen báje, ale ve světě je ještě mnoho zahaleno v záhady. Kdo může tvrdit, že mnohá z dávných bájí není pouhou fantazií, že nemá původ ve skutečné události. V pradávnu žili netvorové a obludy, které prý vymřely. Ale což, žijí-li stále někde v končinách, kam dosud lidská noha nevkročila? Jsou přece i dnes ještě takové neprozkoumané kraje. Krátce, myslím, že to byli nějací lidstvu neznámí tvorové.

Jisté je, že přiletěli vzduchem jako mračno kobylek, snesli se na naše ostrovy a vyloupili nás. Jaký zájem mají na kokosových ořechách a oleji, nemohu vysvětlit. Dále je jisté, že jejich těla byla buď z nezdolné látky nebo chráněna pancířem, na který nic neplatilo. Snad by je byla zničila dělostřelba, ale střílejte z děla na tak krátkou vzdálenost!

Střílel jsem po těch netvorech z pistole. Slyšel jsem, jak se kulky s kovovým zvukem odrážejí od jejich těl. Nevšímali si toho. Pracovali, což je zvlášť podivné, bez jediného slova, bez hlesu. Bylo jen slyšet, jak se jejich drápy zatínají do beden a skřípají o plechový povrch sudů.

Dolehla ke mně hromadná pušková palba zvenčí, naši vojáci stříleli salvy do shluku těch ďáblů na hrázi.

Ve skladišti zůstal už poslední lupič, který se marně namáhal zvednout barel v koutě, skoro na dosah mé ruky. Byl to sud, v němž kvasilo naše ovocné víno, a byl železnými obručemi přišroubován k podlaze. Proto s ním nemohl hnout, ačkoliv pod jeho obrovskou silou už praskala podlaha.

Vtom mě cosi chňaplo zezadu za rameno. Byl bych málem zastřelil našeho vojáka Toma, který měl stráž u vsi domorodců, a když viděl to rabování, přiběhl zadem do skladiště. Strhl na štěstí mou ránu.

Nějakou vteřinu jsme pak oba hleděli na obludu, jak se marně pachtí. Řekl jsem Tomovi, že je škoda každé kulky. A najednou mě něco napadlo. V koutě mé kanceláře ležela sbalena silná námořní plachta. Povídám: Tome, tohohle čerta lapneme! Pochopil. Popadli jsme plachtu a silný provaz a vrazili jsme do skladiště.

Ohromné, vyboulené oči netvorovy svítily zeleně do tmy. Nevím, nebyl-li to klam, ale zdálo se mi, že v nich cosi mrká. Je to sice směšné, ale vyhlíželo to, jako by vysílaly telegrafické značky. Tvor si nás nijak nevšímal. Přiskočili jsme k němu a rychlým rozmachem jsme přes něj přehodili plachtu. Podlaha už povážlivě praskala. Škvírou v plachtě jsme zahlédli, jak se zelený svit netvorových očí náhle změnil v bílý. Ale to byl jen okamžik, neboť už jsme kolem lupiče ovinuli lano a dole utáhli řádný uzel.

A pak nám zbylo už jen tolik času, abychom uskočili: obrovské tělo obludy sebou zběsile zmítalo a pak se svalilo s bouchnutím, že se pod námi otřásla podlaha. Hurá! Teď ho máme!

Vyrazili jsme ze skladiště a závorou jsme zabezpečili dveře. Sotva jsme byli venku, zvedl se celý roj těch ďáblů za ohlušujícího řevu křídel. Jako střely vzlétli kolmo do výše a záhy celé mračno zmizelo na jihovýchodu i s kořistí.

Ale jeden zůstal ve skladišti. Křičel jsem na správce: Jednoho máme! Ale vtom se rozlehl strašlivý výbuch, zadní část skladiště vylétla do vzduchu a my všichni jsme měli co dělat, abychom se kryli před třískami a latěmi, které fičely kolem nás.

Když jsme pak prohlíželi tu spoušť, nenašli jsme z lupiče a z plachty nic, jen několik drobných cárů a jakýchsi kovových střepin, zaseknutých do dřevěných zdí skladiště,“ skončil skladník své vyprávění.

„Ráno,“ pokračoval správce, „mně telegrafovali ze dvou stanic na sousedních ostrovech, že i u nich bylo připravené zboží uloupeno, a líčili věc podobně, jak jste ji právě vyslechl, kapitáne. Ale je zajímavé, že se lupiči nedotkli zásob potravin ani jiných věcí, určených pro naši evropskou posádku a domorodce Všude vzali jen to, co bylo připraveno k odvozu do Londýna. Utrpí tedy škodu jen londýnští dovozci.“

„Čertovská věc!“ dumal kapitán „Zdánlivě utrpím škodu já, ale ve skutečnosti pojišťovna, neboť jsem dobře pojištěn proti krádeži a vloupání. Pojišťovna to lehce unese. Vlastně se tedy nic nestalo. Ale je to mrzuté, poněvadž ztrácím zisk na tonáži. Počítám – dobrých pět set liber. Nu, stavím se v Colombu na Cejlonu. Snad tam něco pro mne bude. Jinak bych byl plul přímo. A vašemu vysvětlení věřím. Musím vám říci, že jsme dnes před půlnocí viděli to mračno. Myslili jsme, že se žene smršť. Po vašem vylíčení je nám jasno. Ale zůstává záhadou, jaké to byly bytosti a jaký účel měl jejich lup. Tohle se nám bude těžko vysvětlovat. Nikdo nám v Londýně neuvěří. Nu, co zbývá. Sepíšeme o tom protokol, podepíšeme a já celý rébus předložím na patřičná místa. Ať si s tím páni lámou hlavu!“

Kapitán byl opravdu plně odškodněn nákladem v Colombu a Bombaji a vesele se vrátil do Londýna. Tam ho však čekalo překvapení, jakého dosud nezažil.

Z přístavu se dal kapitán odvézt přímo do Bank of England, největší anglické banky.

Ředitel pojišťovacího oddělení ho přivítal tak srdečně a radostně, že starý mořsky vlk byl tím v pravém smyslu udiven.

„Posaďte se, vážený kapitáne,“ tlačil ho ředitel do křesla. „Gratuluji vám! Bylo to pro náš ústav nesmírné překvapení! Věc je už proúčtována a libo-li vám, můžete si v hlavní pokladně osobně přezkoušet váhu. Je to úžasné! Jak jste ale k tomu přišel? Eh, promiňte, nechci být nemístně zvědavý,“ hrnul ze sebe „Račte si posloužit,“ nabízel z ebenové skříňky doutníky, jejichž vůně slibovala požitek.

Kapitán vrčel cosi do vousů. Co mají znamenat ty otázky a pletenice slov, nebývalá zdvořilost a ochota, ba úlisnost? Je to jízlivá průprava, po které přijde – výbuch, výčitky, hrozby?

„Pane řediteli, ujišťuji vás... ostatně, zde máte protokol. U čerta, nejsem přece podvodník a zloděj!“ vyjel kapitán a vyskočil z křesla.

„Cože? Proč se rozčilujete, vzácný příteli?“ vyvalil ředitel oči „Já přece... jaký protokol? Tohle?“

Pročetl zprávu, položil ji klidně na stůl a povídá:

„Je to sice zajímavé, ale... hm... nám už je celá ta záhadná historka lhostejná. A vám jistě také, což? Cheche!“

„Pane, upozorňuji vás, že je nebezpečné mne urážet!“ zasípal kapitán vztekle do udivené tváře ředitele. „Nevěříte snad tomu, co je napsáno a podepsáno tolika svědky? Jsme všichni zloději, he? Lháři, což?“

„Ale, drahý kapitáne, nechápu vás. Pravím vám, že s vaší zásilkou je všechno v nejlepším pořádku. Naopak, nejen že jsou plně uspokojeni importéři, naše banka, ale i vy, jak přece víte. Což jste to ani nevážil? Vždyť vám přirostlo docela slušné jmění.“

Tohle už znělo starému mořeplavci tak, že konečně vytušil, že je tu cosi skryto, co mu musí být objasněno.

„Vysvětlete mně věc blíže,“ zahučel a znovu se posadil.

„Tak je to správné,“ přikývl ředitel, zapálil svému hostu vonný doutník a rozhovořil se. „Váš posel nám doručil vaši zásilku před týdnem.“

„Jaký posel?“

„Inu, ten Japončík.“

„Ja – japončík?“

„Ovšem. Kitapura či jak. Tak nějak se podepsal na stvrzence. Ale vy ho přece znáte lépe.“

„Já? Hm... nu, nechť. Tak tedy dál!“

„Převážili jsme to. Váha souhlasila na gram podle úředního zjištění v Bombaji, jak jste psal. Písmo je sice odlišné od vašeho rukopisu, ale to nehraje žádnou úlohu. Asi jste dopis diktoval?“

„Chrmmm,“ zavrčel kapitán.

„Dobře. Samozřejmě, že jsme dali blok přezkoušet odborníkům.“

„Tak?“

„Pardon, kapitáne, nebyla to nedůvěra. Bylo to nezbytné při takové ceně, uznáváte?“

„Yes. Nu a?“

„Čistá platina, kapitáne! Vzácný, bezvadný kov!“

„Váha?“

„Navlas, jak jste udal. V hlavní pokladně vám dají vyúčtování. Krátce, všecko je vyrovnáno a vám jsme připsali k dobru přes dva tisíce liber šterlinků. Slušný kapitál, co?“

„Hm... ba, věru“

„Račte do hlavní pokladny,“ vybídl ředitel hosta a s hlubokými poklonami ho vyprovodil z hovorny.

Když pak kapitán s bankovním vyúčtováním v kapse vyšel z banky na vzduch, točila se mu hlava.

Bylo jisté, že před týdnem přišel do Bank of England jakýsi japonský Kitapura a odevzdal tam dopis, který prý bance posílá kapitán Swift, a zároveň blok platiny jako úhradu za loupežné přepadení lupiči, jelikož „nestrpí skvrnu na své pověsti a hradí celou škodu až do té doby, kdy snad budou lupiči vypátráni“, jak výslovně stálo v jeho dopise. Škoda činila desetkrát tolik, kolik mu banka připsala jako přebytek z platiny k dobru.

Tisíc vorvaňů, velryb a žraloků! Co si má z toho všeho vybrat? Roj létajících čertů vyrabuje Keelingovy ostrovy, a do Bank od England v Londýně přijde jakýsi Kitapura, odevzdá dopis od kapitána Swifta, kus platiny ohromné ceny a zmizí.

A on, Swift, nemá o tom všem ani potuchy.

Ale přece: Vždyť mu hlavní pokladník dal jakýsi dopis, který zastrčil nečtený do kapsy. Kdepak je? Aha, tuhle! A kapitán Swift, roztrhnuv tuhou obálku, četl.

Kapitáne Swifte,

doufám, že mi prominete kousek, k němuž jsem byl, ač nerad, donucen okolnostmi. Moji chemikové potřebují k jistým pokusům větší množství kokosových plodů a oleje. Proto jsem si dovolil odkoupit Vaše zásoby, které teď, doufám, že k Vaší plné spokojenosti, platím.

Nemo

„Nemo?“ hučel Swift, „to je latinské slovo a znamená Nikdo. Aby do toho tisíc hromů! Teď jsem teprve blázen!“

Errata:

30.05.2021 10:59