Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Bere!“ zazněl radostný výkřik.

Avšak v nejbližším okamžiku se rozlehl z týchž tří mladých úst výkřik hrůzy, neboť...

Ale ne, tak přece nemůžeme začít. Je nezbytné, abychom předem aspoň vylíčili dějiště a představili hrdiny.

Děj, kterým začínáme, se udál uprostřed Indického oceánu, tam, kde se protíná 80. stupeň východní délky s 20. stupněm jižní šířky. Zde vystupuje nad hladinu jen asi třicet metrů vysoký vršek, pustý, bez jakékoli vegetace, jehož tvar kolmého kužele činí oprávněný dojem zbytku sopky, která už kdysi v pravěku vyhasla. Útvar je daleko mimo obvyklé lodní dráhy a je tedy pochopitelné, že svět o něm takřka neví. Ostatně, i kdyby sem některá loď zabloudila, nebude mít o tuto pustou skalku zájem; spíš se jí zdaleka vyhne pro nebezpečí zrádných korálových útesů, skrytých mělce pod hladinou.

Na tomto vrcholu vyhaslé sopky začíná náš děj. Vidíme zde tři mladé muže, na které prozradíme, že jsou skoro na den stejného stáří: dvacet pět let.

Trosečníci? Sotva. Ti by tak bezstarostně nekutili cosi kolem několikametrové kovové tyče, zapuštěné do balvanu na okraji příkrého svahu a nahoře ukončené kovovou rozsochou. Trosečníci by také nebyli oblečeni do overalů, montérských úborů, jako dva z nich, a třetí má dokonce bílý plášť, jaký nosí lékaři. Všichni tři pak mají na hlavě tropické přílby.

Čilí hoši. Jejich statná těla kypí zdravím a silou, duše výbornou náladou.

„Stojí ta udice pevně?“ táže se mladík v overalu svého stejně oděného druha.

„Člověče, vždyť je zalita do pěticentového balvanu! Ostatně, ať felčar zkusí! Vyšplhej se vzhůru, doktore!“

Mladík v bílém plášti sevřel tyč a dvěma tempy se zachytil rozsochy. Ačkoli jí cloumal vší silou, tyč se ani nehnula. Seskočil.

„Ta je pevnější než ty!“

Montér cosi zavrčel a obrátil se ke kolegovi: „Tak to zmáčkni, Arne!“

Na výzvu montéra přistoupil jeho černovlasý kolega k jednomu z balvanů a přitiskl ruku na nepatrný výstupek. Vedle balvanu se počala zvedat kostrbatá plocha ztuhlé lávy o průměru čtverečního metru a po několika vteřinách tu stálo cosi jako veliký hřib na dva metry vysoké noze, která se valně lišila od přírodní hlavice. Byl to kovový čtyřboký hranol, posetý velikými vypouklými nýty, z nichž jeden Arne stiskl.

V tom okamžiku se ve výši asi jednoho metru od země odklopily na všech bocích čtvercovité desky a hřib se svým tvarem změnil na muchomůrku s věnečkem kolem nohy. Na tomto věnečku bylo vidět mnoho knoflíků a vypínačů, páček a kliček a na jedné plošince byl dokonce mikrofon s malým tlampačem. Sousední plošku vyplňovala spirála lesklých kotoučků s páčkou. Reostat.

„Nu tak, bude to?“ ozval se netrpělivý hlas Arnova přítele.

„Však se dočkáš, Petře,“ nedal se Arne vyrušit z klidu. „Není přece hračka chytat na udici nebeská tělesa!“

„Tak pozor, zapojuji!“ Arnovy prsty otočily hlavním vypínačem a pak ruka uchopila páčku reostatu, která se zvolna šinula po spirále.

Zavládlo napjaté ticho, tím napjatější, čím více se klička reostatu posunovala vpravo – bez viditelného účinku...

„Nezapomněls na červa na udici?“ ozvala se posměšná otázka Petrova.

„Pavle!“ obrátil se Arne na kamaráda v bílém plášti, „naskýtá se ti příležitost dokázat své operatérské umění. Potřebuji červa na udici. Dej mi ho!“

„Jaký je to rébus?“

„Nedovtipo! Petr jich má na mozku celé hnízdo!“

„Bere!“ přeťal mladý doktor rozhovor výkřikem.

Páčka na reostatu stanula. Všichni hleděli na rozsochu tyče, její hroty se rozzářily a vzduch se rozechvěl praskotem fialových blesků.

Arnova ruka sevřela už zase páčku, která nedočkavě poskočila o čtyři body. A tato ukvapenost měla ohromující následek: tyč se ohnula, ozvalo se zavytí jakoby celé smečky rozběsněných vlků, po něm ostrý hvizd a nakonec zděšený výkřik trojice.

V příštím okamžiku bylo už zase ticho. Hoši tu stáli jako sloupy, hledíce do nebes, kam beze stopy zmizela tyč i s pěticentovým balvanem.

„Teď jsi to krásně vyvedl!“ vydechl konečně Petr a káravě pohlédl na Arna, který bezradně pokrčil rameny.

„Unáhlil jsem se,“ bručel. „Posunul jsem o čtyři body. Byl by stačil jeden. Snad by se byl balvan jen pozvedl a mohl jsem jej strhnutím páčky na reostatu zase srazit dolů. Ale tím jste vinni vy. Pavel ujišťoval, že balvan je jako skála, a tys byl nedočkavý. Jsi přece strojní inženýr, Petře, měls lépe vypočítat pravděpodobnost a možnost...“

„Jen se nevymlouvej, Arne! Ty jsi dvojitý inženýr, elektriky a chemie. Musíš to tedy lépe vědět než já a předpokládat sílu a odpor...“

„Nehádejte se, kluci,“ vpadl felčar rozšafně. „Jsem sice laik, ale myslím, že jste vinni oba.“

„Jen ty ne, co?“

„Dobrá, já tedy taky. Nemusíme se stydět. Byl to jen pokus. A rozhodně se zdařil, i když nám udici odvlekla velryba. Je to jen důkaz, že udice byla příliš slabá na takového obra. Ale byl to let! Ve zlomku vteřiny zmizelo pět centů kdesi v nekonečnu. Teď si snad už ten kamínek prohlížejí naši konkurenti kdesi na Měsíci nebo na Marsu.“

„O tom pochybuji, Pavle. Tak rychle to přece jen nejde. I na Měsíc poletí skoro jedenáct hodin, ponechám-li mu přirozenou rychlost. Na Mars by potřeboval při téže rychlosti skoro sedm dní, kdyby byl Mars v nejmenší vzdálenosti od Země, ale to už bylo koncem července a dnes je začátek října. Ani Měsíc, ani Mars nebyl tou velrybou, která utrhla naši udici.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Podle reostatu. Na Měsíc bylo napětí příliš silné a na Mars zase nestačilo.“

„Co to tedy bylo?“

„Kdybych věděl. Napětí odpovídalo asi desíti miliónům kilometrů.“

„To by mohl být Erós,“ řekl Petr.

„Ano, kdyby byl právě v opozici, tam ale není.“

„Tak nevíme nic?“

„Ne. Mohl to být jen nějaký žralok, kterých se ve vesmíru toulá na milióny a na sta jich denně prolétne zemskou drahou. Náhoda. Nu, jen když se ukázalo, že moje předpoklady nejsou utopií.“

„Hlavní věc, že jsme zmoudřeli. Teď aspoň víme, že na chytání planet musíme mít zcela jinou udici. Měli jsme uposlechnout dědečka.“

„Baže,“ vybuchl Petr. „Mohli jsme si ušetřit blamáž. Teď se nám vysměje.“

„Nemyslím. Dědeček není škodolibý. Tak pojedeme dolů, hoši, a povíme mu upřímně, co se stalo.“

Arne stiskl nýt na hranolu, odklopené plošky zapadly a pak se ponořil podivný hřib, jehož povrch nerozeznatelně splynul s lávovým okolím. Hned poté zmizela mladá trojice z okraje návrší.

Budiž, podíváme se za nimi!

Stojíme teď na místě, kde se událo, co jsme vylíčili.

Návrší je skutečně vyhaslý sopečný kráter, jehož jícen asi padesát metrů v průměru zeje pod námi až kamsi do bezedna.

Dříve než sestoupíme, musíš, milý čtenáři, vyslechnout něco bližšího o naší krajanské trojici a jejich dědečkovi Nemovi. Podivné jméno, což? Česky znamená – Nikdo.

Hodně z vás už zná tohoto geniálního kmeta z děje, který končil právě před pětadvaceti lety, kdy Nemo překročil sto let svého věku.

Také jméno Arne Farin je zajisté v dobré paměti. Třeba jen dodat, že tento mladý Arne je synem otce téhož jména a vnukem slavného učence Arnošta Farina, vynálezce proslulých paprsků smrti a paprsků života, které věnoval pro blaho lidstva, aniž dosud svět znal jejich autora. Stejně tak bude čtenáři známo Petrovo příjmení, neboť tento nadějný mladík je synem Jiřího Brady, věrného kamaráda Arnova otce. Zdánlivě cizí je jméno třetího, Pavla Horáka. Čtenář si však vzpomene na Pavla Holana, strýce Jiřího Brady, po němž při křtu dostal náš mladý lékař jméno. Všichni tři, jak jsme je poznali, narodili se v Praze skoro v tomtéž měsíci, v březnu před pětadvaceti roky, a zdá se, že předpověď o nadprůměrných duševních schopnostech „březňáků“ se u nich uplatňuje. Otcové i matky všech tří se těší výbornému zdraví a svěžesti, prarodiče jsou však už mrtvi.

Arne se nevzdal technické dráhy svého děda a otce a jako oni dosáhl dvou inženýrských diplomů. Zrovna tak se stal po svém otci strojním inženýrem Petr Brada, a konečně i Pavel Horák, syn Jiřiny, která si Horáka vzala, následoval svého otce, věhlasného chirurga, na dráze lékařské.

A teď, kam nám trojice zmizela? Zase nic překvapujícího, kdo zná román jejich otců.

Navštívíme opět pohádkovou Nemovu říši, sta kilometrů hluboko v zemské kůře, v pravém podsvětí.

Rozkládá se od pólu k pólu v několika vrstvách nad sebou, v průměrné hloubce šesti set kilometrů pod zemským povrchem a její vládce Nemo ji vybavil prostředky a vymoženostmi, které pozemskému světu ještě dlouhé věky zůstanou nerozluštitelnou záhadou.

A přece jsou všecky ty divy a zázraky – Kolumbovo vejce. Lze je shrnout do jediného úkolu: ovládnutí statické, ovzdušní elektřiny.

Nemovu říši lze označit za nesmírný stroj, jejž řídí jediný mozek a jen několik lidských bytostí provádí dozor nad milióny robotů v jednotlivých oblastech, z nichž každá zaujímá rozlohu větší než pozemské díly světa. Je tedy Nemova říše světem, v němž tělesnou práci vykonávají výhradně stroje.

Snad se čtenář podiví vysokému stáří Nema, přes něž byl kmet čilejší než mnohý padesátník. Ale i to je pochopitelné, vzpomene-li si na velkolepé okolnosti a prostředky, které v Nemově říši odsunovaly hranici lidského života do neurčita. Bylo tu nyní už více Nemových spolupracovníků, kteří by podle počtu let byli na zemském povrchu vetchými kmety, kdežto zde byli muži, jejichž tělo i duše byly v plném rozkvětu sil.

Mladíci zastihli Nema v pracovně; seděl v křesle, schýlen nad mapou a výkresy, rozloženými po veliké ploše pracovního stolu.

„Dědečku,“ začal Arne, „stala se nám úžasná věc.“

„Vím,“ přikývl kmet klidně, „viděl jsem,“ pokynul na nyní už ztemnělou televizní obrazovku.

„Ach, ovšem! Vidíš vše, čeho se ti zachce. Snad jsi také slyšel – ?“

„Zajisté.“

„A... viď, že se nám nevysměješ?“

„Nikdy se nevysmívám nezdařenému pokusu. Vlastně se pokus zdařil, alespoň v zásadě. Jen dál! Malá lekce zklamání vás nesmí odradit. Ostatně jsem takový výsledek očekával, a proto zklamán nejsem.“

„A proč jsi nám neřekl – ?“

„Chybami se učíme. Jen tak je možné řádně poznat rozdíly mezi teorií a praxí.“

„Poradíš nám, dědečku, co máme dělat?“

„Rád, hoši. Ale dříve mně musíte říci, jaký sledujete cíl.“

„Odpusť, prosím... vím, nebylo správné, že jsme ti dosud tajili své úmysly.“

„Neomlouvejte se. Je nutno ctít tajemství každého vynálezce.“

„Byli bychom ti všecko řekli až po výsledku –“

„O tom nepochybuji.“

„Ale teď jsme v koncích.“

„Trochu brzo.“

„Chtěli jsme dokázat, že síla ústředního kondenzátoru může působit nejen k hranici zemské atmosféry, nýbrž daleko do vesmíru na jiné planety.“

„Chvályhodné. A podařilo se vám?“

„Ano.“

„A dále?“

„Zatím nic. Máme důkaz, že kondenzátor vyvíjí takové napětí, že může způsobit společnou činnost vzájemných elektrických výbojů z jiné planety.“

„To je vše?“

„Ano... prozatím.“

„Aha! Prozatím. Tu je to slovo. Máte tedy ještě další cíl?“

„Ovšem, ale...“

„Dobře, dobře, děti. Nevyzvídám.“

„A nehněváš se, dědečku?“

„Naopak, jsem velmi potěšen, neboť kdybyste měli tímhle skončit, pak byste nebádali, nýbrž si jen hráli. A to by mne mrzelo. Věda není pro dětské hry. Badatel nesmí mít pocit hraní, nýbrž pocit tvrdé práce. A nezdar ho musí tím více nutit k větší píli a trpělivosti. Jinak ztroskotá. Upřímně vám řeknu, že mi nebylo příjemné, slyšel-li jsem vaše žerty o udici a lovení planet. Co jste mi řekli o kondenzátoru, vím už dávno. Je to přece samozřejmý výsledek při využití zhuštěné statické elektřiny. Vy jste ovšem ten kondenzátor dosud neviděli. Nevíte, že je to stroj přes deset kilometrů vysoký a v jeho nitru je soustředěna a znásobena všecka síla záporné elektřiny, kterou je nabita zeměkoule. Je to zdroj takové síly a napětí, že jeho náhlý výboj nebo výbuch by rozmetal celou Zemi na atomy. A je nevyčerpatelný, neboť ho stále doplňuje Země svou nekonečnou energií. Jak jsem viděl váš pokus, chtěli jste dosáhnout důkazu nejen o působení kondenzátoru na jiné planety, jak jsi řekl, ale vyzkoušet vzájemnou přitažlivost čili magnetismus.“

Nemo se chvilku pásl na udivených očích trojice.

„Jak jsi to uhodl, dědečku?“

„To je přece tak lehké!“ usmál se kmet „Vím mnohem víc, děti. Ba, vím všecko.“

„Což umíš číst myšlenky?“

„I to mohu, chci-li. Ale tu bych musel použít přístroje.“

„Máš takový přístroj?“

„Ano.“

„Ukaž!“

„Ukáži. Používám ho jen velmi zřídka, kdy je třeba zjistit pravdu. Tedy jako vyšetřující soudce.“

„Stalo se už, žes byl donucen jej užít?“

„Jen asi čtyřikrát za celých sedmdesát šest let, co řídím svou říši.“

„Personál?“

Nemo němě přikývl.

„Předvedu vám jej,“ pokračoval, „ale dříve napíši na tenhle papír už předem, co přístroj technicky potvrdí, abyste měli důkaz, že jsem i bez té pomůcky uhodl správně. Není to žádný zázrak. Je jenom třeba trochu myslit. Nuže, zde je papír. Uložíme jej zatím s těmi napsanými několika slovy do zásuvky. A teď se podíváme do tvé hlavy, Arne.“

Nemo vyňal z malé skříňky strojek, podobný lékařskému indukčnímu aparátu, spojenému s tlakoměrem, který na papírovém válečku zapisuje změny vzdušného tlaku, vsunul zástrčku do zdířek v rozvodní desce a druhý konec kabelu, zakončený malou kovovou destičkou, přiložil na Arnovo čelo.

„Tak, teď se dozvíme tvé tajemství, chlapče,“ řekl žertovně.

Arne měl pocit, jako by ho nutila mocná síla myslit na to, co jen částečně věděli oba jeho kamarádi; po několika vteřinách řekl Nemo, který hleděl na ručičku, rýsující na bílém válečku ostré hroty a křivky:

„Stačí.“

Poté sňal s válečku útržek papíru, který položil na stůl.

„Zde je tvá odpověď, dítě. A zde máš klíč,“ podával Arnovi tuhý proužek s kolmými mřížkami, z nichž nejkratší byla označena písmenem A a nejdelší Ž. „Přilož klíč základnou přesně na červenou čáru. Hroty a vrcholy křivky ti označí písmena, která po řadě piš na tenhle papír. Výsledek ti odpoví.“

Trvalo chvíli, než byl Arne hotov. A s papíru se mu smála věta:

CHCEME VZLÉTNOUT DO VESMÍRU.

Přesně totéž, co si myslil.

A teď položil Nemo před Arna svůj předběžný zápis, na kterém stálo: Chtějí se potulovat ve vesmíru.

„Úžasné! Jak je to možné?“ vydechli hoši současně.

„Zcela prosté, děti,“ usmál se Nemo. „Je to zastaralý přístroj. Je už skoro padesát let stár. Ale k tomuto účelu se dobře hodí, a proto jsem o lepším nepřemýšlel. Jinak mám mnohem mocnější pomůcky k vynucení pravdy. Ale ty jsou nebezpečné, neboť i nejzatvrzelejšího zločince mění v kajícího a šlechetného člověka, přičemž velmi často probuzené svědomí se mstí a případ pak končí katastrofou. Je to vliv vysoké frekvence na mozkové buňky.“

„Něco podobného radioterapii?“ chápal se mladý lékař svého oboru.

„Ano, Pavle. Tak vidíte, hoši, znal jsem dobře váš cíl. A nechal jsem vás až do dnešního pokusu, jehož výsledek jsem předvídal. Řekl jsem, že ctím tajemství každého vynálezce. Ale vás mám rád jako své děti. Jen proto dělám přes vaše rozpočty čáru.“

„Ale, dědečku, přece nám nebudeš bránit –“

„Nu, nu, chlapče, nemáš důvod k lítosti. Nerozumíš mi. Jsem dalek toho, abych chtěl poutat vaše orlí perutě. Naopak, chci je vzpružit, dát jim správný podnět, aby zmohutněly tak, že se s nimi pak budete moci odvážit do skutečného Nekonečna bez nejmenší obavy ze ztroskotání. Ale musíte se napřed vrátit, odkud jste vyšli. Jen jádro vašich rozpočtů je dobré. Ta skořápka, kterou jste je obalili, musí pryč. Musí být docela jiná. Zkrátka: chybili jste v základním směru. Chcete vyzkoušet moc a sílu vzájemné přitažlivosti Země s planetami?“

„Ano.“

„Pak je jasné, že jste sledovali cíl: vzlétnout do vesmíru. To by se vám lehce podařilo. Kdybyste se byli postavili na balvan a drželi se tyče, mohli jste být už teď – mrtvi. Totéž by se vám stalo, kdybyste podnikli cestu v jakémkoli předmětu, ať sebedůmyslněji chráněném a opatřeném a třeba i na dlouhá léta zásobeni. Jako ten balvan byli byste teď na cestě do vesmíru, ale také do Neznáma, taženi jakousi planetou, nezdolně a neodvratně. V několika vteřinách byste proletěli zemskou atmosféru, která podle teorie končí ve výši asi šesti set kilometrů, po dalším okamžiku byste už byli mimo dosah zemské přitažlivosti a pak byste se stoupající rychlostí několika desítek kilometrů ve vteřině letěli dále – kam? Možná, že do žhavého jícnu nebo naopak do věčného ledu, možná do ohromných oblastí jedovatých nebo třaskavých plynů anebo do chladné, mrtvé slitiny kovů či skal bez ovzduší a nejmenších možností života. Kdybyste i na takové těleso dolétli, rozbijete se nárazem v atomy, snad ani v to ne. Ale mohlo by se také stát, že byste se změnili v satelit a věčně na své dráze kroužili ve vesmíru. Ale nikdy byste se už nedostali zpátky. Pravděpodobnost o zachování vašeho života je asi jedna k miliónu. Milión černých kuliček v nádrži a mezi nimi jedna bílá. Vytáhneš-li ji na prvý ráz v čiré tmě, budeš žít. Jinak zemřeš.“

„Řekl jsem,“ pokračoval Nemo, „že jen jádro je dobré. Znám to jádro. Znamená využití kondenzátoru k vyřešení základní otázky: startu na podkladě zemské přitažlivosti. To je celkem lehký úkol, ale právě proto také nemá ceny. Účinek jste viděli. Vám nesmí jít jen o start, nýbrž o celou cestu a návrat. Zkoušet sílu a moc přitažlivosti Země s jinými planetami nemá význam. Děkujte Bohu, že jste zvolili těleso volné. Hůř by bylo, kdyby ta udice byla zapuštěna hluboko do země. Tu by bylo ve zlomku vteřiny vyrváno třeba celé širé území a jako ten balvan by vzlétlo do vesmíru, pokud by bylo ovšem neoddělitelně s udicí spjato. A kdyby udice sahala od zemského povrchu až do mé říše, tu by takové zapojení dvou ohromných sil muselo způsobit okamžitou zkázu jednoho nebo druhého světa, anebo i obou současně, neboť by se náhlým zabržděním svého strašného koloběhu musely rozlétnout v prach. Ale přece uděláme něco podobného. Jenže musí být vše řádně promyšleno, a zvlášť váš letoun, v němž musíte být tak bezpečni jako v torpédu, které vás ke mně dopravilo z Prahy. To je mým úkolem, hoši. Začal jsem už na výkresech, jak vidíte zde, na stole. A zároveň jsem dal rozkaz, aby bylo započato s přípravou „udice“.“

„Kde to bude, dědečku?“ zeptal se dychtivě Arne.

„Zde,“ utkvěl Nemův prst na mapě.

„V Himaláji?“

„Ano. Provrtám se ze své říše až na temeno Mount Everestu.“

„Nesmírný úkol!“

„Velký, ale ne nesmírný. Náhodou je právě pod Mount Everestem veliká dutina nad prvým horizontem, z něhož do ní ústí vzhůru šikmý tunel. Je to další důkaz, že všechno horstvo na zemském povrchu povstalo v pradávnu vnitřním kvašením, kdy byl zemský povrch ještě žhavý, postupem miliónů let chladl, tuhl a tím se vytvořily hory a propasti. Přírodní dutina pod Mount Everestem a ten tunel ústící na prvý horizont velmi usnadní kabelové spojení „udice“, správněji řečeno letiště, s kondenzátorem. To je nezbytné. Ale má ještě závažnou výhodu: krátí vrtbu o víc než sto kilometrů.“

„Kolik zbývá asi na práci?“

„Mohu to říci přesně. Počítám-li kolmý směr vzhůru od klenby dutiny až na temeno Mount Everestu: čtyři sta osmdesát šest a čtvrt kilometru.“

„Gigantická práce! Není možné, aby byla provedena včas!“

„Jakou lhůtu myslíš?“

„Počítali jsme se startem nejpozději v lednu, neboť podle teoretického propočtu potřebujeme na Mars asi půl roku.“

„Jak jsi dospěl k této lhůtě?“

„My už dlouho tuto věc studujeme, dědečku. Podkladem nám bylo tvé torpédo, ve kterém jsme sem přiletěli z Prahy. Prohlíželi jsme si pečlivě jeho strojní zařízení, zvlášť Petra zajímalo jako strojaře. Ale byl zklamán. Brzy uviděl, že celé ústrojí sestává jen z jakéhosi bubnu ve špici, z něhož vyústily dva kabely do velikého magnetu. To bylo vše. Teprve za letu, který trval necelé čtyři hodiny z Prahy až sem, jsme viděli, že hnací síla má sice snad zdroj v tom bubnu, který je asi kondenzátorem, ale projevuje se magnetem, z něhož sršely blesky. Byl tedy letoun hnán elektřinou, a proto spadal tento rébus do mého oboru. Teď už vím, že podkladem je statická elektřina a náš let se konal v kontaktu s tvým ohromným kondenzátorem. Pak jsme dali s Petrem hlavy dohromady. Já jsem studoval elektrické možnosti a on konstrukci letounu, v němž se chceme pustit do vesmíru. K tomu si vzal za vzor tvé torpédo.“

„Chyba!“

„Proč, dědečku?“

„Protože... ale povídej dál!“

„Po našem příchodu,“ pokračoval Arne, „jsi mně řekl, že ten kondenzátor kromě zhuštění a znásobení statické elektřiny ovládá také zemský magnetismus. To mně dalo novou látku k bádání. A tu jsem přišel na myšlenku, nad kterou se mně zatočila hlava. V té motanici se mně z mozku vytrousila elektřina a zbyla v něm druhá nauka, na kterou jsem byl diplomován: chemie, která zaplavila mozek, až na zbytek elektrických poznatků, jež chemii vhodně přisluhovaly. Vzal jsem si do práce atomy. Zopakoval jsem si zhruba všecky ty teorie od původce atomové nauky Demokrita z Abdéry, přes anglického chemika Daltona a molekuláře Avogadra, anglického fyzika Moseleye, Chadwicka, Rutherforda, Astona a Thomsona až po Bohra a Sommerfelda, Kossela, Borna a Lewise i Langmuira a všecky ty ostatní učené teoretiky. Můj mozek byl zavalen lavinou všech možných atomů. A kolem těchto atomových jader vířily roje elektronů a protonů, ještě stomiliónkrát menších. Celá ta pletenice se pak ustálila na nauce Thompsonově, podle které se atomový model skládá z kladné elektrické koule, v níž krouží záporné elektrony a - korunováno Rutherfordem: atomový model se skládá z kladného elektrického jádra a tolika volných záporných elektronů, vířících kolem něho, že celek je neelektrický. Tato teorie mně vnutila nápad: rozbít tu havěť! Ale lépe než se to s některými atomy podařilo účinkem částic alfa slavnému anglickému fyziku Rutherfordovi: buďto rozbít atomy i elektrony a protony, nebo je aspoň oddělit od sebe.“

„Zahrabal jsem se,“ oddechl na okamžik Arne, „do studia a myslím, že jsem na prahu kladného výsledku. Tvůj kondenzátor, dědečku, má potřebné napětí. A teď k věci! Každý magnet má dva póly. Dva magnetické póly má také Země. Nuže, rozbijí-li se atomy nebo oddělí-li se jejich jádro od elektronů a protonů na jednom pólu, musí zmrtvět. Výsledek: oddělení kladného pólu od záporného. Každý z nich pak bude samostatný ve své přitažlivé i odpudivé moci. Týž výsledek se objeví v elektřině. Školní děti znají pokusy s bezovou kuličkou, zavěšenou na hedvábné niti, tak zvané elektrické kyvadélko. Kulička přiskočí k elektrickému tělesu a po dotyku je od něho trvale odpuzována, poněvadž je od toho okamžiku nabita stejnou elektřinou. Z téhož důvodu se ježí elektrický chochol. Každé dítě ví, že kladná elektřina se zápornou se přitahují a kladná s kladnou nebo záporná se zápornou se odpuzují. Chci tím dosíci dvojího: prvý výsledek má základ v předpokladu, který považuji za nesporný, že totiž všecka tělesa obíhající ve vesmíru jsou jako Země nabita elektřinou, a z nich mnohé elektřinou kladnou. Ta jsou přitahována Zemí, její elektřinou zápornou. Ale současně na ně ze stejného důvodu působí přitažlivost jiných těles a tím je udržován jejich odvěký, pravidelný koloběh. Ústřední silou, která řídí toto víření hvězd a komet, planet a světů, je ovšem Slunce. Náš dnešní pokus potvrdil správnost tohoto předpokladu, neboť jsme dostali důkaz, že kterési neznámé těleso, v naší sluneční soustavě je ve své elektrické kondenzaci mocnější než naše Země, a proto svým výbojem urvalo náš elektronický kontakt. Je jen otázka, působila-li tato přesila z normální dráhy dotyčného tělesa, nebo přiblížilo-li se vyšinutím ze svého koloběhu abnormálně k Zemi a tím pak byla jeho přesila jen náhodná a přechodná. Náhodou jsme dosáhli spojení s tělesem – možná, že to byl jen obrovský meteor – které bylo nabito mocnější kondenzací kladné elektřiny, nežli obsahuje záporné napětí Země, a přiznávám, že tato náhoda byla štěstím pro nás, neboť výboj stejnorodé elektřiny byl by se snad pro Zemi projevil katastrofálně. V tom byl náš pokus hazardní. Ale tomu se nelze vyhnout, neboť každý vážný pokus obsahuje nebezpečí, s kterým musí badatel počítat. Z tohoto „elektrického“ stanoviska se nám tedy pokus zdařil. Druhý předpoklad spočívá na rozbití atomů: Podaří-li se mně rozbitím atomů oddělit od sebe neproniknutelnou hrází oba magnetické póly, budu pak moci neomezeně vládnout nad oběma póly zemského magnetismu. Tím nechci říci, že bych zemský magnetismus chtěl rozdělit totálně čili úplně, celkově, v celé jeho podstatné moci, neboť to by muselo způsobit okamžitou zkázu zeměkoule. Mám na mysli rozdělení obou pólů, a tedy dosavadní jeho soudržný vliv jen na určitém nepatrném místě, které si vyvolím. Stačí mně kruh o několikametrovém průměru někde na zemském povrchu, kde bych rozbitím atomů provedl na vodorovné kruhové ploše absolutní izolaci, ne trvalou, nýbrž jen na vteřinu či dvě.

Vím, že i tento okamžik stačí, aby tím povstal kolmý komín od té plochy až na konec zemské atmosféry, z něhož nesmírnou mocí bude vyražen vzduch v tomtéž kruhu až vysoko do stratosféry, ale to nevadí, naopak jen prospěje.“

„K startu,“ odpověděl Nemo.

„Ano, dědečku, neboť pod letounem bude přerušena zemská přitažlivost a vzestup bude značně usnadněn.“

„Až k těmto tvým posledním slovům přijímám všechno, Arne. Tohle není uváženo dokonale. Usnadnění vzestupu je příliš optimistické. Start by byl tak náhlý, že letoun by nevydržel náraz; nesnesl by jej žádný živý tvor uvnitř letounu, poněvadž by účinek byl prudkostí mnohem horší než při výstřelu náboje z děla. Letoun musí mít v prvé vteřině pozvolnou rychlost. Pak už se může rozletět rychlostí libovolnou. Ale start musí být zcela bez nárazu.“

„Ano, o tom jsem už také přemýšlel, ale dosud marně hloubám, jak toho dosíci. Elektrické výboje lze spoutat a regulovat reostatem. Ale jak regulovat přerušení vlivu zemského magnetismu?“

„Také reostatem!“

„Myslíš, dědečku?“ zeptal se Arne dychtivě.

„Sestrojil jsem už dokonce ten reostat.“

„Což tys na této věci pracoval?“

„Ovšem. Milý chlapče, všechno, co jsi právě přednesl, je správné a je mi už dávno známé. Nepustil-li jsem se už před lety sám do vesmíru, pak jen proto, že jsem poután zde. Vy, hoši, máte volnou cestu. Ale pustím-li vás, pak budete ve vesmíru tak jisti jako u mne. Pocestujete v bezpečí a pohodlí a vybaveni vším, co v každém směru úplně nasytí vaši vědeckou lačnost, technickou i lékařskou. Reostat, který reguluje rozbíjení atomů a ruší vliv zemského magnetismu, působí podobně jako v elektřině. Jeho činnost se počíná křížem a postupně přibírá paprsků, až se utvoří hustá hvězda, která pak vyplní celý okruh. Je to tedy zcela jednoduché. Vzestup si budete sami řídit uvnitř letounu. Bude to tedy pozvolné zvyšování rychlosti při startu a naopak brzda pádu při návratu. Zrovna tak bude reostat působit při dopadání na kteroukoli jinou planetu a budete si neomezeně moci vyvolit přistání i odlet, a to kdekoli a kdykoli v oblasti naší sluneční soustavy, neboť už víte, že také ovládám do značné míry energii našeho Slunce. Přitom budete stále, až po hranici naší sluneční soustavy, pod vlivem mého kondenzátoru, v němž je zhuštěna a znásobena veškerá elektrická i magnetická moc Země, která je přece důležitou součástkou této soustavy. Zbývá ještě vysvětlit vám tvar letounu, který si chybně představujete jako torpédo. To se hodí do zemské atmosféry, ale ne do vesmíru. Tu je třeba tvaru dělového náboje s plochým dnem, který musí zachovat vždy kolmou polohu, hrotem vzhůru. Také to už mám propracováno, prohlédnete si vše až před startem. A teď se podíváme jak pokračuje práce na štole uvnitř Mount Everestu,“ skončil Nemo a usedl do křesla před velikou televizní obrazovku.

Errata:

30.05.2021 11:03