Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na rozzářené desce se objevil obraz:

Nesmírná podzemní dutina, v jejímž středu postávalo cosi jako kruhovitý útvar sopky s kráterovitou prohlubeninou uprostřed. Temeno vůčihledě rostlo pod hustým deštěm prachu a kamenné drti, která se sypala z výše. Kruh oslnivých světel ozařoval tuto kamennou průtrž mračen, nesčíslný počet bagrů a elevátorů, jejich veliké nádoby na nekonečných pásech, jež nabíraly z úpatí horninovou drť a daleko ji odnášejíce vyklápěly obsah, čímž se tvořil v širokém okruhu nový val, kolem něhož se hemžili roboti, kteří pracovali jako o závod.

Z mračen, uměle vytvořených elektrickými výboji, řinuly se na val proudy vody a z velikých bubnů, stojících v kruhu kolem valu, chrlily se peřeje šedého prachu. Smíšeninu nabíraly veliké kapsy jiných bagrů a vyklápěly ji do ohromných mísících strojů, z nichž pak byla vysypávána do třetího, ještě širšího okruhu, kde pracovali obrovští roboti, podobní bájným kyklopům. Z temene jejich homolovitých helem vyčnívaly rozvětvené tyče a pod nimi se kmitalo jediné oko v nepravidelných zákmitech. U některých svítilo zeleně, u jiných žlutě a u druhých červeně, a podle toho se jevil postup jejich práce.

Nemo otáčel knoflíkem a naší trojici bylo, jako by letěla vzhůru. Nyní obraz pod nimi zdrobněl, jako by hleděli do hloubi několika set metrů, až se nad nimi objevila zemská klenba. Černé, hnědé a žluté balvany, promíšené ohromnými lesklými valouny obsidiánu a ztuhlé rudé lávy, budily dojem těžkých, hrozivých mračen.

Nemo stiskl na rozvodové desce knoflík a z přijímače se ozval stejnoměrný rachot, který se zvyšoval, čím více se blížili k hustému dešti kamenné drti, která se trychtýřovitě řinula do hloubky.

Pronikli do trychtýře a mimoděk vydechli údivem: kamenný déšť tvořil dutou homoli, jejíž vnitřek byl v klidu. Bylo jim, jako by stáli v prudkém lijavci pod deštníkem.

Ale už se zase obraz změnil. Teď měli dojem, že stojí před ústím přesně kulaté díry o průměru asi pět metrů, z níž v kruhu letí jim vstříc strašný příval rozdrcené hmoty, mizející za nimi.

„Pohled zespodu,“ vysvětlil Nemo.

A už se nořili do tohoto příšerného otvoru, až pojednou stanuli. Před nimi se s úžasnou rychlostí otáčel asi tři metry silný kovový válec.

„Co je to?“

Ale Arnovu otázku Nemo spíše vystihl, než slyšel pro ohlušující rachot a skřípot. Teprve když přerušil spojení s přijímačem, mohl odpovědět:

„Vrták.“

„Smíme vědět, jak byl sestrojen?“ projevil Petr strojnický zájem.

„Ovšem. Kovový válec, tři metry v průměru, obsahuje hnací sílu.“

„Jakou?“

„Elektřinu.“

„Motor, jako jsou příruční elektrické vrtačky? Pak by musel být spojen kabelem s elektrickým zdrojem. – A jak je možné, že tak těžký stroj se nejen drží ve výši, ale dokonce takovou silou tlačí ještě vzhůru? Nevidím, že by byl hnán zespod vrtulí asi jako autogyra.“

„Jak je těžký ten stroj?“

„Počkejte, hoši! Příliš mnoho otázek najednou a mnoho byste jich ještě kladli. Povím vám všechno krátce: Válec má tři metry v průměru a přesně tak je dlouhý. Uvnitř je něco jako motor, ale konstrukce je jednodušší. Není spojen kabelem, poněvadž je napájen statickou elektřinou čili ústředním kondenzátorem. Vrtule nepotřebuje. Zrovna tak jako torpédo, které vás sem dopravilo. I tu pracuje a řídí kondenzátor a magnetická síla, která reguluje jeho tlak. Vpředu ústí z válce hřídel, na které je homolovitý klobouk s patřičnou spirálovitou rýhou. To je vlastně ten vrták. Okraj klobouku přesahuje válec o metr, takže má zabírací plochu přesně pět metrů. Výkonnost činí tři sta třicet čtyři metry za hodinu čili osm kilometrů za den a noc. To znamená, že za šedesát dnů, čili přesně dne pátého prosince se provrtáme na temeno Mount Everestu. Tím také máte odpověď na vaši pochybnost, zda práce bude hotova včas. Zbývá mně pak ještě dvacet pět dnů do Nového roku k ostatním pracím, dost, abych i s těmi byl hotov a vy mohli včas odstartovat, abyste dostihli Mars právě v opozici.“

„Z čeho je, prosím, sestrojen ten vrták? Neznám kov, který by bez poruchy vydržel tuto práci,“ zeptal se Petr.

„Jmenuje se platiridos. Neslyšels to jméno?“

„To dokazuje zase jen skromnost tvého prastrýce Pavla Holana, který uvedl v život vynález svého otce. Už jméno ukazuje na přítomnost platiny, iridia a osmia, tří nejtvrdších prvků.“

„Kolik bylo třeba platiny?“

„Přes půl tuny.“

„Úžasné!“

„Mám k dispozici neomezené množství tohoto kovu. V mé říši má nepatrnou cenu, jako rádium.“

„Osm kilometrů denně! Úžasný výkon!“

„Mohl bych prorazit tu zemskou vrstvu v několika hodinách shora, ale nedocílil bych přesně hladký povrch, kterého nutně potřebuji. A pak – není naspěch.“

„Čím bys toho dosáhl, dědečku?“

„Svým umělým sluncem.“

„Ach, ovšem! Otec mi vyprávěl o strašné moci tohoto zdroje,“ vzpomněl si Arne. „A k čemu bude ta betonová zeď, kterou stavějí roboti?“

„K izolaci spodní části komínu, aby odolala tlaku okolí. Nechci, aby se energie rozptylovala.“

„Jaké bude mít rozměry ta izolační komora?“

„Zeď do kruhu tři kilometry v průměru a vzhůru až do klenby.“

„Jaká je to výška?“

„Průměrně kolem tisíce metrů.“

„To jsou čísla! Točí se mi z nich hlava! Unese beton do takové výšky tu tíhu? Vždyť zeď je u základu silná nejvýš pět metrů.“

„Soudíš podle velikosti robotů, jak jsi je viděl v televizi, a to je klamné. Roboti jsou vysocí pět metrů. Zeď má dole sílu patnáct metrů. Ale i kdyby měla jen třetinu, stačí, neboť to není beton, jaký zná svět. Ta smíšenina dává látku tvrdou jako platina. V této hloubce mají horniny docela jinou jakost, než kterou znají lidé.“

„Co přijde do toho komínu, dědečku?“

„Roura.“

„Zdola až nahoru?“

„Ovšem.“

„Kovová?“

„Smíšenina nevodivých kovů a hornin. Tedy opět izolace, jako jsou trubky pro vedení elektrických drátů.“

„Jak ji tam postavíš?“

„Po částkách, ovšem. Uvnitř se složí a elektricky svaří v jedno těleso. Ve středu se pak vztyčí kabel.“

„Jak dlouho bude trvat ta práce?“

„Nejvýš čtrnáct dní.“

„A nahoře?“

„Příklop z vodivého kovu, kulatý kotouč, přesně pět metrů v průměru, jehož spodek bude v dotyku s rozsochou kabelu. To bude letiště. Aby však nikdo nemohl letiště vypátrat – ačkoli na temeno Mount Everestu není lidem přístup snadný – bude plocha letiště odkryta jen při vašem startu a při návratu. Jinak bude nad ní druhé otáčecí víko zamaskované tak, že shora nikdo nepozná, co se pod skalnatou špicí hory kryje. Ostatní případné spáry zmizí pod věčným ledem a sněhem.“

„K tomu ale bude třeba složitého a mohutného ústrojí.“

„Je na ně pamatováno. Už se dělá.“

Skutečně, Nemovi nebylo možno vytknout nejmenší opomenutí. Pamatoval na každou maličkost.

Evropští lázeňští hosté nikdy nezapomenou na den 5. prosince, kdy jen vliv mocného rádži Sikkima zachránil jejich životy.

Byl krásný večer.

Z nížiny od jihu proudily vlny prohřátého vzduchu, nasycené kořenitou vůní.

Na veliké terase přepychového sanatoria seděla společnost pánů a dam, z nichž jen několik hledalo v proslulém Darjeelingu zotavení pro přestálé nemoci. Většina jen zábavu a dobrodružství. Byla to společnost magnátů, kterým nezáleželo na penězích.

Všichni, a zvláště dámy, věnovali pozornost více zajímavému než sličnému mahárádžovi Sikkimovi.

Mocný kníže seděl v čele stolu, oděn v evropský šat ze surového hedvábí. Jen bílý turban, z něhož v modravém svitu měsíčního úplňku zářil jako veliká kapka krve kulatý rubín, prozrazoval orientálce.

Rádža právě líčil jakýsi div indického fakíra. Společnost napjatě poslouchala, když pojednou jedna z dam zděšeně vykřikla:

„Hleďte! Ach, hleďte tam!“ ukazovala k jihu.

Oči všech se upřely udaným směrem. Rázem zavládlo ztuhlé ticho. Na jižním indigově modrém nebi bylo vidět černý mráček, který se s úžasnou rychlostí blížil. Zároveň slyšeli podivný zvuk, který zněl jako vrnění psů, jež se zesilovalo.

V černém oblaku se rozkmitala nesčíslná zelená světýlka a jeho nepravidelný útvar se změnil v klín.

Vtom se už také rozhučelo ticho snícího města na svahu pod sanatoriem. Ztichlé ulice a ploché střechy domů se změnily v lidské mraveniště.

Nežli se společnost na terase vzpamatovala, hnal se už záhadný zjev v ohromné výši přes město, prolétl nad sanatoriem a hluboký harmonický akord dozníval na severu. V měsíčním světle bylo však jasně vidět, jak klín právě nad temenem Kačindžingy se stáčí k západu, zakroužil nad Mount Everestem, po domácku zvaném Gaurisankar, a pak se střemhlav snesl dolů.

Totéž vidělo město, z něhož vytryskly salvy výkřiků, které splynuly v zuřivý řev.

Kníže vstal z křesla.

„Co se to děje? Co to bylo? Co znamená ten křik?“ ozývaly se otázky ulekaných žen, které se muži marně snažili uklidnit.

Jediný muž ze společnosti, anglický diplomat, který už dlouhá léta trávil v Indii a dobře ovládal jazyk domorodců, věděl, co znamená bouře ve městě, neboť večerní vzduch jasně k jeho sluchu nesl slova: „Roje démonů se snesly na Gaurisankar, aby ovládly posvátné horstvo! Trest za dotěrné cizince na nás! Smrt cizincům!“

Ale což mohl ještě víc děsit společnost? Angličan tedy mlčel. Propukne-li bouře, je nutné se odevzdat osudu. V Indii se člověk naučí fatalismu.

Ale tu procitl rádža ze své strnulosti.

„Všichni do svých pokojů!“ povelel rázně a rychle odešel.

V okamžiku byla terasa prázdná.

Sanatorium stálo i s rozsáhlým parkem na vysokém podstavci z kamenných kvádrů a mimo to byl celý objekt obehnán několik metrů vysokou zdí. Dělal dojem pevnosti, jež zde měla svou oprávněnost. K jedinému vchodu, hlavní bráně, vedlo asi třicet kamenných stupňů. Hosté zde tedy byli pro prvý náraz zuřivých davů dosti bezpečni a mohli z oken svých komnat pozorovat pouliční ruch, jenž zřejmě nevěstil nic dobrého.

Před sanatoriem bylo neveliké prostranství, do něhož ústilo několik ulic, jimiž se teď valily divoce řvoucí zástupy.

Dámy pochopily: vzbouření proti cizincům! Jejich bezpečnost, snad i životy jsou ohroženy.

Pojednou řev a hukot na prostranství utichly a ozval se hlas, který vážně a rázně hovořil k davu.

Podle hlasu poznali – rádžu. Anglický diplomat rozuměl slovům. Když kníže skončil, rozechvěl se vzduch jásotem a davy se rozešly. Za chvíli byl už zase klid.

Rádža se vrátil do sanatoria a dal svolat všechny hosty do společné haly:

„Je mi líto,“ začal vážně, „ale je v zájmu vás všech, abyste ještě této noci opustili město. Pojedu s vámi až do Kalkaty, abych vám byl záštitou, dokud se nenalodíte k odjezdu z Indie.“

„Vyhnanství? Jakým právem?“

„Každá země má svá práva,“ řekl mahárádža chladně.

„Jak je možné, že vy, kníže, který jste studoval na londýnské universitě, označujete slovem „právo“ tohle barbarství?“

„Pane, míníte-li barbarství jako příhanu, upozorňuji vás, že přes evropská studia zůstal jsem Indem a jsem vládcem v této části své vlasti, kde musí být klid. Nemíchám se do evropských práv, mravů a obyčejů a prosím, abyste ctil práva a obyčeje země, kde jste hostem. Není kdy na hovory. Za dvě hodiny vyjedeme. Kdo chce zůstat, činí tak na své nebezpečí. Nevysvětlitelný úkaz, jejž jste viděli, stačí při obyčejích mého národa, aby lid zaujal stanovisko, jež – je-li správné – přísluší posoudit jen Buddhovi. Takový je mrav této země.“

Rádža se dotkl turbanu a hrdě vztyčen vyšel z haly.

Po dvou hodinách nebylo v sanatoriu ani jediného cizince. A zrovna tak mizeli cizinci z ostatních hotelů z Darjeelingu.

Příštího jitra bylo město klidné. Ale ne nadlouho.

Chvíli po východu slunce se už zase srocovaly v ulicích zástupy lidí, rozčileně ukazujících na temeno Gaunsankaru, kolem něhož chvílemi kroužili zdánliví orli či supi, v nichž však někteří domorodci, vybavení triedry a lodními dalekohledy, viděli obrovské tvory lidských postav, ale s netopýřími křídly a dokonce zahlédli zelené kmity jejich ďábelských očí.

Rozčilení vyvrcholilo v hrůzu a děs, když pak v příštích dnech vystupovaly z temene Gaurisankaru obláčky podivně žlutého dýmu a za nocí vytryskovaly fialové světelné sloupy.

Tu se už také v Darjeelingu dověděli, že stejné, ba ještě větší rozechvění zachvátilo tibetské kraje na severním svahu Himaláje, zvlášť v osadě Dingri, položené vysoko v horském pásmu, odkud v řídkém, daleko průzračném vzduchu měli vrchol Mount Everestu zdánlivě na dosah ruky.

Děs vrcholil, když sloup dýmu houstl a jakoby živelnou silou hnán letěl kolmo vzhůru do závratné výše a v noci se měnil v uzly fialových blesků.

„Démoni ryjí temeno hory! Provrtají se do pekel, odkud Satan vyšle své ďábelské roje, které zaplaví svět!“

„Začne snad soptit světový král horstva?“ tázali se vzdělanější.

A národy v Indii, Nepálu a Tibetu se svorně sešly ve svých chrámech k bohoslužbám za záchranu svých těl i duší a své vlasti.

A bohové – vyslyšeli jejich modlitby!

Koncem prosince se rozplynul poslední obláček žlutého dýmu a fialové blesky ustaly.

V noci pak se zvedly roje démonů nad Gaurisankarem a záhy zmizely na jihu, nad oceánem.

Nemo dostál slovu. Letiště bylo připraveno ke startu.

Ba, splnil víc, než sliboval.

Dne 1. ledna ráno vystoupil s mladou trojicí do torpéda, čekajícího na prostranství před Centrem, jak se jmenoval Nemův palác, a sotva za nimi zapadla dvířka, rozsršel se magnet v čele torpéda, které se odlepilo od země a letělo obrovskou podzemní dutinou prvého horizontu k severu. Dvě hodiny poté proletělo už stoupajícím tunelem a sneslo se na zemi před otevřeným vchodem do nedohledně vysoké zdi, hladké a lesklé jako kalená ocel.

Stanuli ve středu nesmírného válce jako na dně obrovského plynojemu.

„Musíme obléci tyto úbory,“ ukázal Nemo na čtyři obleky podobné skafandrům, pověšené na betonovém sloupu, „nahoře je totiž příliš řídký vzduch a skafandry nám dodají nejen potřebný kyslík, ale budou také hřát. Úbor je vlastně elektrický ohřívač. Skafandry si vezmete s sebou. Možná že je budete potřebovat. Ten malý reostat na prsou řídí teplotu, a tento přepínač naopak působí chlad. Kdybyste se dostali na planetu, kde je poměrně veliký žár, například – podle teorie – na Venuši, dobře vám prospějí. Jen dejte pozor, abyste si nespletli zapojení, to by mohlo být osudné. Budeme moci spolu vzájemně hovořit, neboť v přílbách jsou přístroje. Hotovo! Vzhůru!“

„Kudy se dostaneme nahoru, dědečku?“ zeptal se Arne.

Ale po několika krocích už pochopil: vstoupili do dutého válce pět metrů v průměru a potom stanuli před čtyřmi tělesy, podobnými dělovým nábojům, postaveným do čtverce. Náboje byly vysoké asi tři metry a z jejich hrotů trčel do výše týž magnet jako u torpéda. Tam však má polohu horizontální, kdežto zde měl svislou. Byly to tedy tytéž letouny, jenže ne položené, nýbrž postavené. Uprostřed nich čněl do nedohledné výše silný sloup.

„Kabel?“

„Ano,“ přikývl Nemo. „Pro každého z nás je jeden letoun. Nebylo možno jinak, neboť proletíme mezi křížem spárů, které drží kabel ve středu komína.“

„Nemůžeme na ně narazit?“

„Vyloučeno! Spáry jsou vodivé, vždyť naopak řídí let.“

Nemo zasunul páku do stěny válce a uzavřel vchod.

„Proud je zapojen,“ řekl. „Teď vstoupíme do letounů a na můj povel každý za sebou uzavře dvířka. Ale ještě dříve otočím nahoře příklop.“ Zasunul ve stěně druhou páku. „Nyní je vše připraveno. Vstupme!“

Měli dojem, že jsou v objetí pověstné železné panny, jenže uvnitř nebylo smrtících dýk.

„Jste všichni na místech?“

„Ano.“

„Uzavřít!“

Jakmile dvířka zapadla, cítili, jako by je tíž tlačila dolů. Ale tlak trval jen okamžik.

Po delší chvíli měli pocit nadlehčování a pak s mírným škubnutím letoun stanul. Dvířka se samočinně otevřela. Vystoupili na úzký ochoz, z něhož po kovovém žebříku – jen asi tři metry vysokém – dostali se na temeno Mount Everestu.

„Zapojte ohřívač!“ velel Nemo.

Krása rozhledu byla zastíněna divem, který spatřili:

Vedle otvoru, z něhož vystoupili, stál obrovský náboj, pět metrů v průměru a dobrých patnáct metrů vysoký. Dno spočívalo na čtyřech mohutných ocelových vzpruhách, které měly nahoře silné gumové kotouče a dole byly zasazeny do metr tlusté, kruhovité kovové plotny téhož průměru jako letoun. Mezi deskou a dnem letounu byl prázdný prostor.

„Jaký účel mají ty vzpruhy?“ zeptal se Petr.

„Izolační, spolu s prostorem mezi podkladem a dnem letounu, z nichž oba tvoří samostatný reostat, jak jsem vám jej vylíčil. Při startu pracuje jako reostat podklad. V prázdném prostoru se do kříže a pak postupně hvězdicovitě rozbíjejí atomy čímž se dosáhne pozvolného zvednutí letounu na několik metrů. Jakmile pak zaúčinkuje plnou silou celý povrch, nabude letadlo příslušné rychlosti. Při návratu pracuje naopak svou magnetickou silou dno letounu až ke hranici zemské atmosféry přitažlivě, ale pak začne účinkovat zase protisilou podklad. Vaším úkolem při startu i přistávání bude, abyste vhodným řízením a regulováním výbojů v letadle dosáhli příslušného brždění, a přistanete lehce, bez nárazu. Ostatně, všecko vám vysvětlím uvnitř. Nyní postavíme podklad s letadlem na místo, zaklopíme otvor do podzemí.“

Nemo přistoupil ke kolu, vodorovně jen asi dva decimetry vyčnívajícímu nad zemí – bylo podobné volantu automobilu – a zvolna jím otáčel. Letoun i s podkladem se dal do pohybu. Teď viděli, že kotouč má na jedné straně výběžek, z něhož kolmo do země vede přes metr silný hřídel, který se otáčí kolem své osy. S ní se posunoval celý objekt, až zapadl na otvor jako veliká poklička.

„Start je připraven. Teď si prohlédněte své letadlo!“

Stiskl vypuklou hlavici na stěně letounu. Otevřela se dvířka a objevil se trojhranný výklenek, v jehož dvou stěnách byl kulatý zasklený otvor jako špehýrky ve dveřích.

„Turniket. Opatření proti všem nehodám: unikání vzduchu, vnikání případných plynů zevně při výstupu a podobně. Turniket je vzduchotěsný. Musíme ovšem vstoupit každý zvlášť. Tedy postupně za mnou!“

Octli se v nejspodnější části letounu. Na Nemův pokyn svlékli skafandry. Stěny i strop vyzařovaly příjemné namodralé světlo.

Bylo to skladiště všech možných životních potřeb, ale také šatstva, zbraní a různého nářadí. Na všechno bylo pamatováno. Po kovových schůdkách při stěně vystoupili do hořejšího patra. Zde byla jen malá plošina, jinak byl celý prostor oddělen stěnou.

„Tady je elektrická lednice, naplněná zásobou zmrzlého masa,“ vysvětlil Nemo.

Jako obě tyto části bylo i další patro jen dva metry vysoké a stejně utvořené jako lednice, jen ve stěně bylo namontováno umývadlo s kohoutkem a nad ním tlakoměr. Zde byla nádrž s vodou. Ve skutečnosti to však byl nejvýš důmyslný stroj, který chemicky a vlivem statické elektřiny činil vodní zásobu nevyčerpatelnou. Ale ještě více užasli, když zvěděli, že nádrž je rozdělena na dvě části, z nichž druhá obsahuje – zhuštěný vzduch.

„Je ho jen asi dva krychlové metry,“ vysvětloval Nemo, „ale ty by skoro stačily na vytvoření atmosféry kolem malé planety, větší, nežli je Foibos a Deimos, družice Marsu. Bude také zásobovat váš letoun a nemusíte být úzkostliví, pokud jde o větrání.“

„Jak jsi jej vyrobil, dědečku?“

„Je to výrobek mého kondenzátoru, tedy výsledek výbojů zhuštěné statické elektřiny.“

Další patro tvořilo útulnou společnou ložnici, stejnoměrně zalitou příjemným modrým svitem. A tu je očekávalo překvapení.

Na pohovce ležel svinutý černý kotouč, který se při jejich příchodu rozvanul, protáhl, zasvitly kulaté zelené oči, rozevřela se tlamička a zamňoukalo radostné – mně-ééé!

„Habakuk!“ vykřikl Arne. „Jak ses sem dostal, uličníku?“

Byl to černý angorský kocour, kterého si Arne vzal s sebou z Prahy, neboť zvířátko bylo tak přítulné a bystré, že se od něho nemohl odloučit. Také Nemo si černouška oblíbil, a proto se Arne nemohl odhodlat, aby si ho vyžádal za průvodce. Kmet však zajisté vystihl hochovu nevyslovenou touhu, kterou teď vyplnil.

„Přinesl ho sem včera robot. Jistě už má hlad. Ve spižírně je zásoba kondenzovaného mléka. Později ho nakrmíš. Doufám, že vám nebude na obtíž. Obveselí vás a možná že i v něčem prospěje.“

„Udělals nám velkou radost, dědečku,“ řekl Arne upřímně a tiskl k sobě blaženě předoucího kocoura.

Vystoupili do hořejší části, která tvořila kopuli.

Zde bylo soustředěno vše: malý elektrický sporák se skříní s kuchyňským nádobím a příbory, stolek posetý páčkami a knoflíky, spínači a vypínači, deska s všemožnými fyzikálními přístroji, vysílačka o výkonnosti, jaké nedocílí ani největší stanice na zemském povrchu, přijímač, televizní zařízení a dokonce skvěle vybavená laboratoř pro lékaře. Krátce vše, nač si jen pomyslili.

Pro Arna bylo korunou všeho, když mu Nemo odevzdal pistoli s delší, úzkou hlavní, kabelem spojenou s malou skříňkou na opasku.

„Zde máš odkaz svého děda, hochu. Buď ale nejvýš opatrný při jeho použití. Je to strašlivá zbraň. Její náboj má průměr jen dvě tisíciny milimetru, tedy vlas je tu v poměru asi jako lano k niti. Ale účinkuje do nekonečna. Je to totéž, čím skoro před půlstoletím byl na výstrahu lidstvu vyryt nápis na Měsíci – PAX.“

„Paprsky smrti! A ty vynalezl můj děd?“

„Ano, hochu. Dnes už ti to mohu říci.“

Potom Nemo zasvětil mladé muže do obsluhy všech strojů a přístrojů a skončil:

„Jsem si jist, že pocestujete v naprostém bezpečí a šťastně se vrátíte. Budeme stále ve spojení, a kdybyste potřebovali radu nebo pomoc, zavoláte mne. Start provedu sám. Pro jistotu sestupte do ložnice a sem jděte až po vzletu, abyste se pak ujali dalšího řízení. Z kulatých oken budete mít dobrý a jistě zajímavý rozhled. Sledujte také jiskření na temeni letounu, které vám mnoho poví.“

Nemo nikdy nemiloval citových projevů. Stisk ruky a krátké „na shledanou“ bylo vše.

Po chvilce už viděli z okna ložnice kmetovu statnou postavu ve skafandru, jak odchází od letounu a v dálce asi padesáti kroků klade ruku na balvan, který se odklápí... teď Nemo vysoko zvedl paži a pak ji zvolna spustil dolů. Vteřinu, dvě jako by se temeno hory pod nimi zvolna propadalo a pak – rázem zmizelo vše v černé tmě, v okamžiku se den změnil v noc, ale Slunce jasně svítilo do ložnice a také kulatým oknem do kopule, kam vystoupili.

Ručička výškoměru od vteřiny k vteřině skákala po desítkách kilometrů...

Errata:

30.05.2021 11:03