Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Jakou máme rychlost. Arne?“ zeptal se Petr.

„Deset kilometrů.“

„Za vteřinu?“

„Samozřejmě.“

„Hm.“

„Copak?“

Petr neodpovídal. Počítal na logaritmickém pravítku. A pojednou řekl:

„Můžeme tedy při této rychlosti být nejdéle za jedenáct a tři čtvrti hodiny na Měsíci, počítám-li i brždění.“

„Souhlasí. Ale co bychom dělali na Měsíci?“

„Kam tedy vlastně máš namířeno?“

„Na Mars přece.“

„Tam nemusíme tak pospíchat.“

„Jakpak ne, člověče? Vždyť musím zdesateronásobit rychlost, máme li se tam dostat do konce července, jinak jej budeme honit kolem Slunce.“

„Prosím tě, jak jsi to počítal?“

„Aby do tebe... copak neznám násobilku?“

„Koukej, násobilka je pro děti. Inženýři počítají tímhle,“ zvedl Petr pravítko. „Je to rychlejší a nemůžeš se zmýlit. Přepočítej si to.“

Petrova výzva zněla tak vážně a sugestivně, že Arne poslechl.

A po chvilce vytřeštil oči.

„Jak je to možné?“ vydechl stísněně.

„Bezpochyby ses spletl s těmi vteřinami a minutami a hodinami a dny a tak dále. Kolik ti vychází?“

„Necelých čtyřiašedesát dnů při rychlosti, jakou letíme teď.“

„Správně.“

„To tedy jsme mohli ještě dobré čtyři měsíce počkat.“

„Ovšem.“

„A teď abychom Marsu letěli o nějakých sto kilometrů zbytečně vstříc.“

„Proto bude lépe, když si prohlédneme Měsíc a počkáme na Mars, až nám připluje blíž.“

„Tohle je krásné! Co si o mně pomyslí dědeček? Ale proč nic nenamítal?“

„Počkej, snad si vzpomeneš, žes mu řekl, že potřebujeme šest měsíců na cestu?“

„Ano, dobře si vzpomínám.“

„Pak si tedy musíš také vzpomenout, co ti na to odpověděl.“

„Hm... počkej... ano, už vím, neodpověděl, ale zeptal se: jak jsi přišel na tu lhůtu?“

„A co ty na to?“

„Nějak jsem to zamluvil.“

„Začals přednášet o torpédu a tak dále. Vidíš, tohle není nic jiného než...“

V přijímači se ozval signál. Arne přiskočil a otáčel knoflíkem. Na televizní desce se objevila usměvavá Nemova tvář.

„Jak se vám pluje, děti?“

„Výborně, dědečku, ale my jsme... já jsem...“

„... si to popletl,“ vpadl Nemo. „Vím. Věděl jsem už, když jsi mně dával lhůtu. Nic nevadí, hoši. Vždy je lépe dřív než pozdě. Nemůžete nic zmařit. Podíváte se na Měsíc. Dosud tam nikdo nebyl a zastávka nebude bezcenná. Tak jen směle dál!“

Obraz se rozplynul.

„Hanba!“ vyrazil Arne, zrudlý jako mák.

„Nu, což, zapomeň na to. Měli bychom pojíst,“ navrhl Pavel.

„Máme hlasovat?“

„Není třeba. Kdo je proti? Všichni souhlasí.“

„Tak pojď se mnou, doktore. Vybereš něco. Ale ne podle lékařského receptu. Teď vyměníš sondy a skalpely za poctivý kuchyňský nůž a vařečku, mikroskop necháš na pokoji a nakrájíš slušné porce. Svůj bílý plášť si oblékneš, ten se ti dobře hodí. Krátce, budeš dělat kuchaře!“

Doktor se podřídil s trpným pokrčením ramen.

Ale ukázalo se, že musejí přiložit všichni tři ruku ke kuchařskému dílu. Naštěstí jejich společné vědomosti a znalosti z trampských a studentských dob daly uspokojující souhrnný výsledek.

Také Habakukovi se dostalo vítaného sousta a mléka. Pak kocour, spokojeně se olizuje, zmizel v ložnici, aby si na pohovce dopřál siesty.

Odpoledne se Petr hlásil o svačinu.

„Přines kávu,“ odbyl ho Arne, zabrán do pozorování fyzikálních přístrojů.

Po chvilce se Petr vrátil s plechovou krabicí kávy a se suchary. Vtom vykřikl Pavel hledící z okna.

„Podívejte se, kluci, na ten Měsíc! To je kolos!“

Petr s Arnem se hrnuli k oknu. Totiž chtěli, ale pojednou je neobvyklá síla vymrštila vzhůru, kde udělali přemet, a zvolna, hlavou dolů, se snášeli na podlahu.

„Co... co... je to?“

Čím víc Petr kopal a rukama mával koleni sebe, tím víc lítal ve vzduchu jako gumový míč.

„Nebraň se,“ křičel Arne, svíjeje se na podlaze smíchy. „Jsme v neutrálním pásmu! Klidně a co nejlíněji se pohybovat!“

„Kam to letíš?“ řval doktor vztekle, šťouchnuv do Petra, který se s kopule snášel přímo mezi křivule a zkumavky.

Šťouchnutí mělo za výsledek, že Petr přelétl celou místnost, odrazil se od skříně a hlavou dolů se snášel k podlaze. To už sám nekřičel, jen sténavé zvuky křečovitého smíchu se mu draly z hrdla. A nejpodivnější: teď tu stál na hlavě, nohy roztaženy vzhůru.

„Tak se aspoň slušně postav! Copak máš tak těžkou hlavu? Myslil jsem, že je prázdná,“ dobíral si ho Arne, ačkoli sám na tom nebyl o mnoho lépe, neboť seděl rozkročen na zemi a jeho tělo za smíchu hopsalo.

„Tohle je tyátr,“ odplivl si lékař, ale i tento nepatrný pohyb způsobil, že mu v týle bolestně luplo. Rychle zvedl paži, ale už se snášel na znak.

To byl však teprve začátek, vstupní číslo velkolepého cirkusu, jehož hlavní rej měl zahájit – Habakuk.

Z ložnice se ozvalo zaječení a pojednou vylétla z otevřeného vchodu černá nestvůra, jakýsi mladý krokodýl, naježený, se vztyčeným, rozevlátým chvostem, s křečovitě roztaženými prackami – přímo do kopule; odrazil se, zavřískl, vztekle se svinul do klubka, zase se protáhl a na chvilku nehybně utkvěl ve vzduchu, zlostně vrče. Topasově žluté oči se koulely a z široce rozevřené tlamky vycházely skučivé zvuky.

„Tohle nám ještě chybělo!“ zahučel Pavel.

„Ha – hahahaá – haba-kukúúú!“ vyl Petr, zalykaje se smíchy.

„Nevolej ho, bulíku!“ křičel mladý lékař, „vždyť to zvíře může být vzteklé! Koukej na ty drápy a vyceněné zuby!“

Smích rázem ustal. Mohlo tomu tak být. Co teď?

Habakukovy pracky se pojednou rozmáchly, kocour poskočil dopředu a pak plaval kolem kopule. Jeho zděšený jekot se změnil v udivené vrčení. Poznal asi, že není v nenáviděném vodním živlu.

„Habíšku!“ zavolal Arne.

Zvíře ustalo v plování a zahledělo se na svého lidského kamaráda. A pak jeho pracičky zase zabraly a Habakuk se snášel dolů, ale ne k Arnovi, nýbrž šikmou spirálou k Pavlovi.

„Čert mu věř!“ vykřikl doktor a uskočil.

Tímto pohybem se však dostal v okamžiku vzhůru

Bylo zřejmé, že jsou právě ve středu neutrálního pásma, kde úplně mizí zákon o tíži a přitažlivosti.

„Kluci, hajdy!“ rozjásal se Petr. „Zaplaveme si ve vzduchu! Kocourovi nic není. To jen doktor má hned brouky v hlavě. Arne, ahoj!“

A teď nastal pravý cirkusový rej. Hoši plavali kolem kopule, nahoru i dolů, jak se jim zachtělo, či lépe, jak je nutil Habakuk, jehož drápkům unikali jako ryby dotyku elektrického úhoře. Do jejich radostného i úzkostlivého výskotu se mísilo ječeni a vrčení kocoura, který prskaje skákal mezi nimi jako fantastický dráček, až se mu konečně podařilo zachytit se Arnových zad.

Náhle rej ustal a hoši se zvolna snesli k podlaze.

„Už je konec cirkusu!“ posteskl si Arne. „Začíná působit přitažlivost jiného tělesa. Nu, vidíš, Habíšku, to byla legrace,“ hladil zvíře, které se mu schoulilo do náručí a spokojeně předlo.

„Nech kocoura! Podívej se na Měsíc!“ vykřikl lékař

Arne se skoro vyděsil: Od nekonečného červeného pozadí odrážela se jasně osvětlená ohromná polokoule, a když pohlédl vzhůru, spatřil, že rozsocha na temeni letounu fialově jiskří.

Byl skutečně nejvyšší čas, aby se věnoval řízení dalšího letu.

Byli přitahováni Měsícem. Jeho úkolem teď bude, aby hladce a bez nehody přistáli. Zdaří se? Start šel hladce. Ale tam bylo připraveno letiště čili přístav s reostatem a vším ostatním, co znamená druhý pól. To zde chybí. Nezapomněl na to Nemo?

V prvém okamžiku chtěl Arne Nema zavolat. Ale pak si vzpomněl: Nemo přece řekl, že při startu působí jen reostat na podkladu, tedy výjimečně jen Nemovo řízení. Všude jinde pak budou moci oni sami řídit přistání i odlet, neboť totéž zařízení i reostat obsahuje dno jejich letounu. Je jen třeba dbát, aby se letadlo nedotklo půdy, ale zůstalo asi metr nad zemí, udržováno v této vzdálenosti vyrovnáváním výbojů magnetických vlivů, jasněji řečeno ve vhodný okamžik ustálit činnost brzdy.

Tohle je mu tedy jasné. Ale je tu otázka: má Měsíc vůbec magnetickou sílu? Má ji, jak dokazuje už od věků jeho vliv na různé zemské dění i na zemské živly, na příklad dmutí moře, a jak jim hmatatelně potvrzuje právě přítomný stav letounu. Další otázka: Obsahuje Měsíc elektřinu? I tu nutno odpovědět kladně, jak dokazuje elektrické jiskření rozsochy, které svědčí o vzájemných elektrických výbojích.

Ale tu vyvstává nový otazník: Obsahuje-li Měsíc magnetismus a statickou elektřinu, nevyvrací to teoretickou zásadu, že Měsíc je mrtvé těleso, bez jakéhokoli života a bez atmosféry?

Dosud se nikomu z Pozemšťanů nepodařilo zjistit skutečnosti na jiných planetách a světech, jichž jsou myriády. Oni budou prvými, kteří vstoupí na měsíční půdu. Nuže, uvidíme, co zjistí.

Arne usedl k řídicímu stolu. Podle Nemových instrukcí nejdříve vypjal elektrické spojení rozsochy, která ihned ztemněla.

A pak velel:

„Petře, k oknu! Co pozoruješ?“

Současně se mu však dostalo odpovědi němé, zato citelné: letoun se povážlivě zakymácel. Arne rychle zapnul velkou páku vedle stolu.

„Měsíc letí dolů!“ vykřikl Petr zděšeně.

„Správně,“ ulevil si Arne. „Totiž Měsíc neklesá, ale my se k němu obracíme dnem. Kdybych nebyl zapnul proud v reostatu dole, byli bychom se převrhli a letěli špicí dolů. Co vidíš teď?“

„Málo. Jen hranu Měsíce, který je kolmo pod námi. Výhledu vadí výduť stěny, poněvadž jsme v kopuli.“

„Sejdi dolů, do ložnice. Tam je stěna kolmá a okna jsou vypouklejší.“

Petr seběhl se schodů.

„Tak co?“ volal Arne.

„Měsíc se silně zvětšuje! Rychle padáme!“

„Sleduj a vždy po minutách hlas!“

Po několika chvílích se Petr ozval:

„Zvětšování pokračuje stále rychleji!“

„Nerozbijeme-li se na padrť my, roztříská se moje laboratoř,“ hučel doktor. „Ale pak si to vypiješ!“ zahrozil Arnovi pěstí.

„Kluci,“ slyšeli Petrův úzkostlivý hlas, „tohle už není žádná legrace. Podívejte se na výškoměr!“

„Vida, na to ani nevzpomeneš! To jsi pěkný pilot, žabaři! Koukej, co ta ručička dělá!“ zuřil Pavel.

Arna zamrazilo.

Padali rychlostí dělové koule.

Což má Měsíc takovou přitažlivost?

Vždyť brzdí, posunuje páku v reostatu a přece...

„Arne! Milión voltů do tebe! Co to děláš? Pod námi už je nesmírná krabatá plocha!“ křičel Petr.

A vtom vykřikl Arne: „No, ovšem! Proto!“ a vyrazil zapojenou páčku a zasunul druhou, označenou znaménkem „+“.

V tom okamžiku zazněl ze tří úst zděšený výkřik, do něhož se vmísilo zavřísknutí Habakuka, povážlivé zaharašení a rachot nádobí ve skříni.

V nejbližší vteřině narazili Arne i Pavel hlavami na vrchol kopule. Habakuk nedoletěl tak vysoko a teď se jen z výšky dvou metrů, rozježený jako černá liška, snášel s oběma lidskými spolutrpiteli zase k podlaze. Lékaři se v posledním okamžiku podařilo zoufalým pohybem ve vzduchu zabránit, aby si celou vahou nesedl právě do středu svých křivulí a zkumavek, nožíků a kleštiček a jehel, které se sice také roztančily, ale zůstaly v podstatě neporušeny.

„Co to zase provádíš?“ vrčel doktor, sedě na zemi proti Arnovi.

„Bylo by ti snad milejší sednout si na Měsíc? Vždyť se nic nestalo. Je vidět, že měsíční přitažlivost je mnohem slabší než zemská.“

„Jen proto musíš dělat takové hokuspokusy?“ vyjel Petr, který přiběhl z ložnice.

„Kdo ti dovolil, abys opustil své místo? Okamžitě dolů!“

„Arne, nepřej si...“

„Ticho v lodi! To by byl pěkný pořádek! Utíkej! A hlas, jaký je teď stav!“

„Rrrozkaz, kapitáne!“ srazil Petr podpatky a zmizel pod schody. „Arne,“ volal, „vždyť my se zase vzdalujeme!“

„Tak je to správné!“

„Ten člověk se zbláznil,“ kroutil hlavou lékař. „Proč zase letíme zpátky? Copak jsme měsíční blechy, abychom dělali takové skoky? Nebo nechceš přistát?“

„Chci přistát, ale nechci se zřítit. A teď poslyšte, co se vlastně stalo: původně jsem měl zapnutou zápornou elektřinu, jakou je nabita Země. Když jsme stále rychleji padali na Měsíc, je z toho vidět, že Měsíc je nabit elektřinou kladnou, která nás přitahovala. Na to jsem nevzpomněl a také jsem to nemohl vědět. Přepnul jsem kladnou, a proto ten odraz. Ale přitom jsem opomenul snížit napětí v reostatu, které jsem dříve zvýšil. Proto byl náraz tak prudký. Teď už je všecko zase v pořádku a už se nevzdalujeme, ale mírně padáme. Je to tak, Petře?“

„Ano,“ zněla odpověď z ložnice.

„Tak vidíš, doktůrku, ušla ti příležitost k vycídění mého mozku, o němž ses už domníval, že je zatemněn. Nemáš štěstí, chlapče! Mohl jsem být tvým prvým pacientem, viď? To si počkáš!“

„Nepřej si, abych tě dostal pod nůž!“

„Petře!“ volal Arne.

„Co je?“

„Jak to vyhlíží?“

„Pod námi je ohromná mísa.“

„Neklesáme na nějaké skalní hroty?“

„Ne. Spíš do jakéhosi kráteru, zdá se mi. Rozhodně je to rovina.“

Arne posunul páčku reostatu a napjatě sledoval rychloměr, jehož ručička se zvolna vracela k nule, na které konečně stanula. Zároveň se zastavila ručička výškoměru na číslici 42 580.

„Kluci, tohle je báječný letoun! Víte, že stojíme? Docela jsem zastavil ve výšce dvaačtyřiceti tisíc metrů! Pojď, Pavle, podíváme se na Měsíček triedrem!“

Ze čtyř oken měli dokonalý rozhled, který už pouhým okem působil příšerně, natož v triedru.

Celý povrch Měsíce byl poset mrtvými krátery, vzájemně spojenými rozeklanými horskými pásmy. Pod nimi byla rovina, do které od severu vbíhala tři ramena horských pásem, takže rovina měla fazolovitý tvar. Na západním okraji čněl do výše kulatý kráter.

Rozhled z této výšky byl velkolepý, hrůzostrašný.

Na sever mizel měsíční okruh v nedohlednu a také jeho východní a západní ohraničení bylo mimo dohled. Optický klam, známý stratosférickým letcům, působil, že se širý kraj podobal nesmírné proláklině čili míse. Pouze na jih mohli dohlédnout až k okraji.

Kolem této roviny, která měla vzhled ohromné stříbrné plochy, bylo rozseto mnoho kráterů a horstev a také menších i nesmírných plání, které se však zbarvením i ohraničením značně lišily.

Pokud dohlédli, byla celá měsíční tvář jasně viditelná a veliké pláně ostře ohraničeny horstvy, jež vrhaly tušově černé stíny. Naproti tomu fazolovitá plocha pod nimi měla obrys dosti neurčitý, skoro rozplizlý. Všecky ostatní pláně měly zbarvení temně šedé, olovnaté, kdežto útvar pod nimi byl skoro bílý, jakoby zasněžený. V triedru pak se jim objevil podivný úkaz: v bílé pláni se rýsovala nádherná dvojitá duha.

„Nad čím to vlastně stojíme?“ zeptal se doktor.

„Přinesu mapu Měsíce,“ řekl Arne a vyběhl do kopule.

Po chvilce stáli nad přehlednou mapou. „Tuhle jsme. Mare Vaporum! Moře par! Kráter na západní hranici se jmenuje Manulius. Dále na západ je Mare Tranquillitatis, na sever je Sinus Medii, kterážto dutina je právě uprostřed měsíční tváře, viditelné se zeměkoule, na jihovýchod je Mare Imbrium, na jihozápad Mare Sarenitas a na jihu ta podlouhlá rýha je Mare Frigoris. Máme tedy přistát na Mare Vaporum čili Moři par.“

„Hm, zajímavý název!“

„Máš pravdu, Pavle. Ale ještě zajímavější je skutečnost, které ten název odpovídá. Pod námi je opravdu moře par.“

„Podle čeho soudíš?“

„Podle té duhy a rozplizlých obrysů. Ostatně se záhy přesvědčíme. Zůstaňte oba zde. Půjdu nahoru. Spustíme se níže.“

Ručička výškoměru klesala, a když ukazovala na 5 000, zastavil Arne sestup, neboť jasné sluneční světlo, opalizující dosud v duze, pobledlo.

Arne vstal od stolu.

Když sestupoval do ložnice, měl příjemný pocit nadměrné síly, jejž také projevili jeho druhové. Nikdo z nich však tím nebyl překvapen, neboť to potvrzovalo jen teorii, že na Měsíci se tíže rovná šestině tíže zemské.

„Tak jak to teď vypadá?“ tázal se.

„Nijak. Jsme v husté mlze.“

„Kluci, tohle je podivné,“ kroutil Arne hlavou. „Mlha začíná ve výši pěti tisíc metrů. Teorie sice dovoluje existenci jakési atmosféry, ale ta má být velmi řídká. Podle ostrých obrysů na celém povrchu, jak jsme viděli z výše, bych soudil, že Měsíc je vůbec bez atmosféry. Ale zde se noříme do husté mlhy a ta už sama o sobě ukazuje na ovzduší, jaké je na Zemi.“

„Co dělá tlakoměr?“

Ručička na tlakoměru tkvěla na 645 , tedy o něco méně nežli přípustný nejnižší tlak vzduchu na zemském povrchu.

„Klesej pomalu! Uvidíme, co to bude dělat,“ vybídl Petr.

Arne stiskl páku a ukazovatel na výškoměru se zvolna sunul dolů.

Ale naproti tomu pravidelně stoupal tlak.

Stanuli ve výši pěti set metrů,

Teď Slunce zmizelo. Letoun jako by byl ponořen do mléčné hlubiny.

„Hoši, tohle je povážlivé,“ ozval se lékař starostlivě. „Noříme se do něčeho, co vyhlíží jako nevinná mlha. Rozhodně jsou to páry. A nejsou horké. Hleděl jsem na teploměr. Než jsme začali sestupovat, byl na třech stupních nad nulou. Teď stoupl na osmnáct Celsia. To by tedy bylo v pořádku. Ale je tu otázka: jsou to vůbec páry, totiž výpary z vody? Nejsou to jedovaté plyny z činného kráteru?“

„Pochybuji. Jsme pět set metrů nade dnem. Kdybychom byli nad činnou sopkou, byl by tu žár. Ale ta jedovatost nebo aspoň nedýchatelnost není vyloučena,“ uvažoval Arne. „Nu, zatím nejsme v nebezpečí. Pomalu se spustíme níž. Nejzáhadnější je, že jsme byli přitaženi právě do tohoto místa, které kdosi z pozemských učenců pojmenoval už dávno Mořem par. Jak přišel na ten název? Musel v astroskopu ty páry vidět nebo aspoň vytušit. A to je pozoruhodné, neboť v té době nebylo tak dokonalých dalekohledů, aby – hle! Slunce!“

Skutečně. Do kopule vnikl proud slunečního světla.

Arne zastavil sestup. Teď stanuli ve výši sto dvaceti metrů.

„K oknům!“

Stáli přesně na rozhraní mlžného oblaku, který visel několik metrů nad nimi a ve slunečních paprscích hrál nádhernými duhovými barvami. Mimo tento hustý, opalizující oblak byla obloha do nekonečna zbarvena nevylíčitelně jemným nazelenalým akvamarínovým odstínem bez nejmenšího mráčku. Ale nejvýš ohromující byl pohled dolů.

Tkvěli nad okrajem kráteru Manulius, který kolem dokola tvořil ploché sedlo, příkře se svažující do středu kráteru, ale mírně do ohromné nížiny k východu. Mare Vaporum, pokud mohli dohlédnout, odhalilo se jim tak úžasně, že se jim zatajil dech.

Rozloha této oblasti byla tak veliká, že ji ze své výše nemohli přehlédnout. Pokud však dohlédli, viděli pod sebou ohraničení, řekněme pobřeží tohoto moře – bez vody. Zřejmě to byla část ohromného kruhu, jakýsi val, jehož útvar byl podivuhodný svým vzezřením ztuhlé litiny s bizarními tvary hadů, jakýchsi chobotnic, ještěrů, ale také rostlin s fantastickými listy a květy, okrouhlých puchýřů a jiných útvarů.

Z této výšky byl pohled dolů úplně jasný, bez nejmenšího zamlžení. Naopak, nad nimi visel hustý, ostře ohraničený oblak par, mimo jehož okruh jasně planulo Slunce.

V jeho ostrém světle byla jejich pozornost upoutána podivným vzhledem Mare Vaporum. Prostým okem bylo vidět přesně ohraničené pásy, z nichž každý měl jinou barvu. V triedru pak zjistili, že oblast, jejíž průměr byl asi dvě stě kilometrů, se mírně svážela do středu, a to v pravidelných terasovitých pásmech, porostlých rostlinstvem zcela odlišným od pozemského. Byla tu pásma několik metrů vysokých stvolů či kmenů s hustými, kuželovitými korunami, které bylo možno přirovnat k našim jarním přesličkám; na jiném pásmu se zase porost podobal obrovským letním přesličkám; jinde zase se tyčily několikametrové rostliny, podobné obrovským svícnovitým kaktusům, kandelábrovitě rozvětveným; jiný pás tvořily tajemné houštiny nádherných akantů a další byly posety jakýmisi druhy slunečnic a sloupcovitými kmeny, z nichž hvězdicovitě vybíhaly kratičké, ale silné větve, ukončené velikými koláčovitými nebo melounovými i bochníkovými květy či snad plody.

Celkový dojem: nesmírný, terasovitý sad, vypěstovaný a udržovaný lidskou péčí.

Ano, bylo vyloučeno, aby tato krása, pravidelné uspořádání a roztřídění bylo dílem přírody.

Ale celá tato pohádková nádhera se zdála mrtvá. Nebylo tu živého tvora, neboť by nebyl ušel jejich triedrům.

Je to snad mrtvý kamenný útvar? Ovzduší je rozhodně nehybné, už podle oblaku par, který nad nimi tkví nepohnutě jako nesmírný, opalizující příkrov.

„Sestupme níž! Přistaňme, abychom si mohli prohlédnout tu záhadu!“ naléhal Pavel.

„Nebuď nedočkavý, doktore,“ řekl Arne vážně. „Jen s rozvahou! Není to maličkost. Je podivné, že náš letoun byl přitažen právě sem a má přistát na sedle mezi kráterem a tímhle pohádkovým sadem. Střed kráteru je mrtvý, zacelen sklovitou vypouklinou. Stejně tak je mrtvé jeho okolí. Všude tvoří měsíční povrch jakousi slitinu kovů a rudy, bez nejmenší stopy po vegetaci a života vůbec. Je to černá, příšerná poušť, ve které jen Mare Vaporum tvoří oázu.“

„Ano, oázu,“ přisvědčil Petr. „Zdánlivě také bez života, ale ve skutečnosti... kdo ví... což, jsou li to živí tvorové?“

„Nevěřím,“ odpíral Pavel. „Je přece jasně vidět, že je to rostlinstvo.“

„Na dně moře jsou také různí polypy, kteří se podobají rostlinám.“

„To je pravda. Ale ti jeví stálý život, kdežto tyhle útvary jsou nehybné.“

„A což je-li to nehybnost jako u masožravých rostlin, které projeví život teprve, když se v jejich květech polapí kořist?“

„Pak už to tedy nejsou živí tvorové, nýbrž přece jen rostliny.“

„Vidím, že si nerozumíme,“ vložil se do sporu Arne. „Rozhodně je to vegetace, což dokazuje, že v této oblasti je atmosféra podobná zemské, možná táž. Proto také ten oblak výparů nad námi. Jisté je tolik: Měsíc se blíží k úplňku. Na Měsíci se nestřídá den s nocí ve čtyřiadvaceti hodinách jako na Zemi, jeho doba je řízena synodickým oběhem, a trvá tedy den a noc v jednotlivých pásmech asi čtrnáct pozemských dnů. Z toho vyplývá teoretická skutečnost, že rostlinstvo, které vidíme, muselo vzklíčit a vybujet v době měsíčního dne pod vlivem slunečního světla a tepla. Jářku, kolik ukazuje teploměr venku, doktore?“

„Dvaačtyřicet stupňů ve stínu! To je tropické vedro!“

„Nepřekvapuje mne to,“ hovořil Arne dále. „Zato na druhé polokouli, kde je teď noc, je jistě mráz, v němž by zmrzla rtuť. Takový mráz nastane i zde, jakmile se tato oblast odkloní od dopadu slunečních paprsků. Tu pak ovšem všecka tato vegetace zmrtví. Se střídáním dne střídá se tedy také měsíční léto se zimou.“

„Je možné, aby pak v několika dnech rostlinstvo zase takhle vybujelo?“

„Proč ne?“

„Důvod?“

„Tady je! Předpokládám totiž, že je to jakýsi druh hub a měkká dužnatina. která rychle vybují vlivem teplých výparů, které při prvním záření slunečních paprsků tryskají z měsíční půdy, nějakou dobu se udržují dole a pak zvolna vystoupí do výše, odkud nastávající měsíční noci padnou dolů jako hustá chumelenice a pokryjí oblast Mare Vaporum silnou sněhovou vrstvou, která chrání zárodky vegetace před vymrznutím. Celá tato oblast je tedy jakýsi ohromný přírodní skleník.“

Na chvilku zavládlo ticho. Konečně se ozval lékař:

„Musí tu být živočišstvo!“

„Jaký máš důvod k této domněnce?“ zeptal se Petr.

„To není domněnka, hochu. Je to přesvědčení!“

„Ven s ním!“

„Je jich několik. Předně atmosféra. Dále flóra, která už sama o sobě svědčí o životě organismů.“

„Rostlinný organismus nedokazuje ještě existenci organismu živočišného. Ostatně, živočich je příliš široký pojem. Myslíš snad na hmyz?“

„Na všecko, Petře.“

„Snad nemyslíš dokonce, že zde žijí lidé?“

„Ano, to chci říci!“

„Lékař! A takový fantasta?“

„Není to tak příliš fantastické,“ ozval se Arne.

„I ty, Brute?“ vyjel Petr posměšně. „Co vás přivádí na takovou myšlenku?“

„Vidíš ty terasy?“

„Může to být přírodní útvar.“

„Nu, není to sice vyloučeno, ale –“

„Pro pět ran do hlavy, neblázněte! Kde by se vzali lidé na Měsíci? Vždyť nevidíme ani jediného tvora, ba ani hmyz, ačkoli jsme jen přes sto metrů vysoko a díváme se dobrými triedry. Co by mohlo žít na tomto pustém a mrtvém povrchu, který vyhlíží jako slitá struska, až na tu oázu jakýchsi hub nebo snad plísně, která po čtrnácti dnech hyne, jak sami povídáte. Divím se, že jako chemikové můžete připustit takovou bláznivou myšlenku. Já jsem v chemii laik, ale vím, že živočišstvo vzniká z mikroorganismů.“

„Tak vidíš, Petře,“ ozval se lékař vítězně. „Na Zemi vzniklo živočišstvo také z mikroorganismů, pravda?“

„Ovšem.“

„A z čeho vznikly ty mikroorganismy?“

Petr zůstal hledět na oba druhy bez odpovědi.

„Vidíš, chytráku, jsi v koncích!“ triumfoval lékař. „Tak si poslechni malou přednášku. Někteří učenci – a jsou to věhlasní odborníci – jsou přesvědčeni, že celý vesmír je naplněn zárodky budoucího života. Vesmír je tím zázračným, nevyzpytatelným a lidskému rozumu nepochopitelným lůnem, v němž se tvoří život. Je to nesmírný vír atomů, molekul a bakterií, které neustále putují od planety k planetě, od jednoho nebeského tělesa ke druhému, až konečně najdou tu nebo tam příznivé podmínky k svému vývoji, a tu pak zakotví. To jsou ty mikroorganismy. Jak vznikly? I ti nejučenější badatelé tápají ve tmách a zbývá jim jen připustit, že život vznikl – z neživé hmoty. Ale všecky dosavadní pokusy vypěstovat z neživé hmoty byť i jedinou živou bakterii, dosud vždy ztroskotaly. To ale není důkaz nemožnosti. V tom směru spadá nejstarší badatelská činnost, pokud je lidstvu známo, do řeckého starověku. Tisíce let se tato snaha vyvíjela, měnila a doplňovala. Několik tisíc let tedy luští tyto otázky lidská učenost. To je okamžik proti bilionům let, po které příroda už dělá nejrozmanitější a neomezené pokusy s mrtvou hmotou. Badatelům se vyskytla otázka: jakým způsobem se dostal mikroorganismus čili život do vesmíru? Zdá se, že tuto otázku rozřešil věhlasný švédský fyzik Svante Arrhenius, který vysvětluje vznik ohonů komet tlakem slunečního záření; hlásá, že světelný tlak a jednotlivé částečky záření zachycují mikroskopické bakterie a atomy a i s touto přítěží přemohou účinky gravitace čili přitažlivost nebeských těles. Tu pak se drobounké zárodky života, veliké jen asi desetitisícinu milimetru, dostanou do meziplanetárního prostoru. Jak si však mohou mikroorganismy podržet po mnoho tisíciletí klíčivost při svém bloudění ve vzduchoprázdnu a nesmírném chladu, když je prokázáno, že na příklad světlo už v krátké době bakterie zabíjí? Tuto otázku řeší Arrhenius důkazem, že světlo ničí bakterie jen za přístupu vzduchu. Lze tedy předpokládat, že valná část mikroorganismů zhyne, než se dostane mimo atmosféru, velké množství uhyne ve věkovitém bloudění vesmírem a i z toho zbytku se mnoho zničí při nepříznivém zakotvení. Ale i to nepatrné množství mikroorganismů, které šťastně dospělo na příznivou půdu, stačí k zárodku a rozvoji nového života. Je samozřejmé, že se mikroorganismy musí přizpůsobovat novým podmínkám života, které nelze ani předpokládat, neboť lidstvu nejsou prakticky známy životní podmínky na jiných planetách a na teorii se nelze spolehnout. Lze však předpokládat, že na mnoha planetách je život podobný zemskému s odchylkami, jak si je vymohly odchylky živlů.“

Lékař si oddychl a pak ještě dodal:

„Jsme teď na Měsíci. Jeho povrch je pustý a mrtvý, až na tuto oázu a snad ještě jiné oblasti, kde vidíme vegetaci. Mám dojem, že tato oáza je potravní rostlinnou zásobárnou pro živočišstvo, které obývá měsíční dutiny pod povrchem, asi jako je Nemova říše. Doufám, že se brzy dovíme, jací jsou to tvorové, neboť musí někde být vchod do měsíčního nitra. A myslím, že je logické, domnívám-li se, že vchod je právě uprostřed této rostlinné oblasti, neboť těm tvorům zajisté záleží na tom, aby sklizeň co nejrychleji dopravili do svých zásobáren.“

Pavel skončil. Bylo vidět, že jeho vývody působily na oba druhy.

Arne odstoupil od okna.

„Přistaneme,“ řekl odhodlaně. „Pojďme do kopule, Pavle! Petře, zůstaneš zde a budeš sledovat sestup! Kdybys zpozoroval něco neobvyklého, zavoláš!“

V kopuli se Arne chopil páky. Zároveň mohl pozorovat příruční výškoměr, který přesně ukazoval výšku až na decimetry. Pavel měl za úkol bdít nad venkovním teploměrem a tlakoměrem.

Arne stiskl páku a jeho levice třímala kliku reostatu.

Letoun se zvolna snášel dolů...

„Teplota stoupá,“ hlásil Pavel.

„Kolik?“

„Čtyřicet šest stupňů.“

„Tlak vzduchu?“

„Nezměněn.“

Zvolna klesali níž.

„Teď jsme dvacet metrů vysoko,“ řekl Arne.

„Tlak vzduchu týž, ale teploměr stoupl na padesát. Takové vedro nesneseme,“ hučel lékař starostlivě.

„Žádné strachy, doktůrku! Oblékneme skafandry a zapojíme chladič.“

„Máš pravdu. Na to jsem zapomněl.“

„Pět metrů,“ hlásil Arne vzdálenost dna letounu od měsíční půdy.

„Dvaapadesát stupňů Celsia!“

Arne zastavil sestup. Seběhli k Petrovi.

Půda pod letounem byla hladká a rovná jako stůl.

„Kluci,“ mumlal Petr, „to vypadá jako železná slitina.“

„Slitina to je, ale je v tom víc kovů,“ mínil Arne. „Snad to také zvyšuje vedro.“

„Spustíme se níž?“

„Nemyslím, doktore, že bude třeba. Můžeme seskočit i odtud. Přitažlivost je mnohem slabší než na Zemi. Podívej!“ Arne se s nepatrnou námahou odrazil od podlahy, a přece vzlétl až do stropu a zvolna se snesl k podlaze.

„Tohle bude legrace,“ zasmál se Petr. „Budeme dělat skoky jako klokani!“

„Jen žádné žerty,“ varoval Arne. „Lehce bys mohl někam zapadnout. Mírně se pohybovat. Tak, milí braši, podíváme se ven! Ale skafandry oblékneme. Jednak pro to vedro a také ovzduší, které je složeno kdoví z čeho.“

„Mohl bych vpustit trochu do baňky a provést analýzu,“ nabídl se Pavel.

„Eh, nezdržujte se!“ odmítl Petr netrpělivě, „máme přece v dýchacích přístrojích zásobu vzduchu.“

Oblékli skafandry a sestoupili do skladiště. Zapnuli chladič a přistoupili k turniketu. Prvý mezi jeho křídla vstoupil Arne, když dříve stisknutím páčky otevřel dvířka letounu.

Turniket se zvolna otáčel, až konečně Arne stanul v otevřeném výklenku. Teď mu už zbývalo jen seskočit z výše pěti metrů. Okamžik zaváhal, ale pak se po mírném odrazu zvolna snesl dolů.

První Pozemšťan vkročil na půdu Měsíce.

Současně seskočil vedle Arna lékař a hned po něm Petr, který si však vyměřil sílu odrazu tak chybně – možná že schválně – že dosedl na Pavlovu hlavu. Náraz byl docela mírný, ale doktor přece nelibě nesl takové znehodnocení své učené hlavy, byť i byla kryta přílbou.

„Uličníku!“ vykřikl hněvivě a vší silou vymrštil Petra kolmo vzhůru.

To mělo překvapující výsledek. Petr letěl v přemetech do výše a pak se obloukem snášel hlavou dolů – do kráteru.

„Proboha, Petře! Zláme si vaz! Nechtěl jsem... zapomněl jsem...“ jektal doktor v hrůze.

„Nebude to tak zlé,“ uklidňoval ho Arne. „Jeho váha je zde jen asi deset kilogramů a pád je mírný. Vidíš, už se obrací a dopadá na nohy. V pořádku. Jen jak se teď bude škrábat vzhůru? Svahy kráteru jsou srázné. Ale i to půjde. Musí skákat jako klokan, jak sám říkal. Tak polez!“ křičel na Petra, který se však k výstupu neměl.

Naopak seskakoval níž, až stanul uprostřed kráteru, na okraji okrouhlé bubliny, nad kterou se schýlil.

„Co tam je tak zajímavého?“ křičel Arne z plných plic.

Ale Petr nijak nereagoval.

„Haló! Neslyšíš?“

„Jistě neslyší,“ ozval se Pavel. „Snad pozoruješ, že i náš hlas zní slabě, neboť ovzduší je zde asi tak řídké jako na Gaurisankaru. Ale co to tam má?“

Petr skutečně musel vidět něco velmi zajímavého. Klečel u okraje bubliny a hleděl na ni nepohnutě... Pojednou vstal a skákaje jako kamzík vystupoval z kráteru. Při posledním skoku ho museli zachytit, jinak by jim byl zase přelétl přes hlavu.

„Co to provádíš, splašenče?“ sápal se na něho Pavel.

Za skleněnou čočkou viděl Petrovou zbledlou tvář a vytřeštěné oči.

„Lidi! Jsou tam... lidi!“ jektal.

„Kde?“

„Pod tím světlíkem!“ ukazoval na bublinu v kráteru.

„Světlík?“

„Ano! Je to průhledné. Je tam veliká a hluboká dutina. Dobře je vidět. Je to jakási hala, ze které se rozbíhají chodby. A proudí tam lidi!“

„Jak vyhlížejí?“

„Nemohu přesně popsat. Shora není dobře vidět tvary a hala je nejméně dvacet metrů vysoká. Vím jen, že mají mnohem větší hlavy než my.“

„Neviděli tě?“

„Nevím, myslím, že ne.“

„Pojďme se podívat!“

Arne se vrátil s pistolí s paprsky smrti a vyšel z letounu. Uzavřel za sebou venkovní dvířka. Teď mohou čelit každému nebezpečí.

Lékařův předpoklad o rostlinstvu se ukázal správný. Byla to vesměs houbovitá a dužnatá vegetace. Co se podobalo jarním přesličkám, byly spíše obrovské houby na způsob smržů, nejen vzhledem, ale také chutí.

Kandelábrovité kaktusy neměly ostny, a když lékař kmen nařízl, ukázalo se, že rostlina je uvnitř dutá a vyplněna tekutinou, která z ní vytryskla silným proudem. Byla čirá a měla sladkokyselou, lahodnou příchuť. Byly to tedy přírodní nádrže nápoje.

Bochníkovité a koláčovité plody se tvarem i chutí podobaly tropickým chlebovníkům, ananasům a melounům a akantové houštiny měly ovoce příbuzné banánům. Rostlinné potravy byla tu prostě hojnost a dosti pestrý výběr. Ale nikde nebylo ani stopy po živočichu.

Kráčejíce podél střední terasy, dospěli k širokému pruhu, prostému všeho rostlinstva, který přetínal terasy a mírným svahem se skláněl přímo do středu údolí.

„Podivné! Vyhlíží to jako široká cesta. Půjdeme po ní dolů,“ rozhodl Arne.

Pruh byl tvrdý a hladký, jako pokrytý černým asfaltem. Ale brzy poznali, že je to táž slitina jako na okruhu kráteru.

Jejich chůze byla vlastně páděním, polovičním letem. Byli na cestě něco přes dvě hodiny, a přece se už blížili ke středu Mare Vaporum, které mělo průměr nejméně dvě stě kilometrů. Urazili tedy asi sto kilometrů za dvě hodiny, slušný výkon pro auto. Necítili nejmenší únavu.

Pojednou se před nimi objevil čtvercovitý jícen propasti.

Errata:

30.05.2021 11:03