Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vlastně to nebyla propast, nýbrž otevřený vchod do podzemí. Byl nesporně utvořen lidskou rukou. Pravidelný čtverec o hraně asi pěti metrů. Po obou stranách byly patrné okraje odsunutých půlek vrat a mezi nimi, od hrany kde stáli, se půda mírně svažovala dolů, do tajemné tmy, odkud jim vanul vstříc příjemný chládek.

Zde tedy je vchod do říše Měsíčanů.

„Půjdeme tam?“ zeptal se Pavel.

Ale jeho otázka zůstala chvíli bez odpovědi. Bylo to lákavé, ovšem, ale také to stálo za uvážení. Sami tři mají vstoupit do cizího světa, do podsvětí cizí planety a vydat se do moci tvorů, o nichž nic nevědí a jejichž lidství je vůbec pochybné? Nejvíc dráždila zvědavost lékaře, který už chtěl vkročit do podzemí, když se v hloubi ozval jakýsi šumot, který se blížil. Arne pokynul svým druhům a všichni rychle vystoupili na hořejší okraj otvoru, odkud mohli pozorovat, vyjde-li někdo, aniž by, aspoň v prvé chvíli, byli spatřeni.

Nečekali dlouho. Zakrátko se z otvoru vyrojili první tvorové a za nimi celý proud, jenž nebral konce.

Všichni byli stejní. A nebyli to lidé nýbrž zvířata. Tvarem těla se podobali dinosaurům, ještěrům z druhohorních dob. Jako oni měli silné zadní nohy, po nichž kráčeli vztyčeně, opírajíce se o tlustý krátký ocas. Přední nohy či spíše ruce byly zdánlivě zakrnělé, jen jakési silné, svalnaté výběžky z mohutné hrudi, a na krátkému krku seděla hlava podobná žabí, jenže – bez očí, které nahrazovala jakási tykadla kolem široké tlamy.

Podoba s dinosaury byla tedy jen v hrubém obrysu, ale jinak byla těla odlišná, jednak velikostí, neboť vztyčena nedosahovala ani dvou metrů, a také barvou kůže, bledé, narůžovělé a lysé. Tvorové byli zřejmě slepí a lze také pochybovat o jejich čichu, ačli nechránily naši trojici skafandry, jejichž neprodyšnost nepropouštěla lidský pach.

Proud z podzemí se řinul k prvé terase, kde se rozvinul. Vegetace rychle mizela, tvorové se vraceli s velikými snopy, s nimiž mizeli v podzemí. A tu bylo vidět, že jejich kratičké paže se změnily v dlouhá hadovitá chapadla, kterými byly snopy ovinuty.

Naši tři Pozemšťané pochopili, že v Mare Vaporum nastala sklizeň.

„Jaks mohl přirovnat tato zvířata k lidem?“ vytýkal lékař Petrovi. „Vždyť je to nejvýš jakýsi druh mloků.“

„Viděl jsem jiné tvory,“ ujišťoval Petr, „a to byli lidé. Dokonce byli oblečeni v jakási temná roucha.“

„Pak by bylo jen jedno vysvětlení: tohle jsou dělníci, vycvičená zvířata, jejichž práci řídí tvorové s vyšší inteligencí,“ mínil Arne.

„Souhlasím,“ přikývl lékař. „A proto mě už nic neudrží, abych se nepodíval dovnitř.“

Než mu mohli zabránit, seskočil Pavel dolů. Byl právě příhodný okamžik, neboť proud dělníků z podzemí ustal. Samozřejmě, že ostatní nechtěli svého druha opustit, a seskočili za ním.

Sestupovali po nakloněném svahu přímo dolů. Zvenčí sem padalo dosti světla, v němž viděli stěny jakoby slité z kovu a strusky.

Níž sice šero houstlo, ale přece rozeznali, že se cesta v pravém úhlu dělí. Bez rozpaků se dali vlevo, neboť to byl směr ke kráteru. Zde svah končil a kráčeli rovinou. Ale zato zde byla čirá tma.

„Hoši,“ začal Arne, „tahle cesta vede do oblasti, obývané Měsíčany, o tom, myslím, už nemusíme pochybovat. Odbočka vpravo vede asi do skladišť, kam dělníci snášejí sklizeň a kde zajisté také mají svá bydliště. Petr viděl pod hlubinou kráteru rozsáhlou halu, ze které se rozbíhaly chodby.“

„Ano,“ vpadl Petr, „a bylo tam čilo.“

„Dobře. V kráteru je tedy jakási křižovatka. Kam z ní chodby vedou, je pro nás zatím otázkou. Možná, ba, myslím, že jistě je tohle jedna z nich. Proto bychom se zde mohli s některým Měsíčanem setkat. Ale je tu čirá tma. Jsou snad ti lidé také slepí? Není to vyloučeno, žijí-li stále ve tmě.“

„Ale proč by si pak dělali křižovatku právě pod světlíkem?“ namítl Petr.

„To nic nedokazuje. Využili prostě velkého prostoru v kráteru. Ostatně jejich zrak může mít docela jiné ústrojí nebo je nahrazen jiným smyslem. Nesmíme zapomínat, že jsme na jiné planetě. Tak teď uvažte, co udělat, abychom se bezpečně mohli ubírat dál.“

„Lehká odpověď: jeden z nás bude svítit. Máme přece lucerničky.“

„A vystavíme se za terč. Kdoví jaké mají zbraně!“

„Co jiného zbývá? Když už jsme začali tento hazard?“

„Jaký hazard?“ vyjekl doktor dotčeně.

„Velký, člověče! Právě tys jej začal svým splašeným skokem do tmy! Copak to nechápeš? Venku jsme letěli jako rychlík. Urazili jsme za dvě hodiny přes sto kilometrů. Zrovna tolik musíme teď zpátky, než se dostaneme do kráteru. Ale zde jsme v nízkém tunelu, ve tmě, a ke všemu se mi zdá, že je zde tlak vzduchu a pocit tíže mnohem větší než na povrchu. Proto nám cesta bude trvat mnohem déle. A my jsme docela bez jídla a pití. Na to jste ve svém badatelském zápalu nevzpomněli, co?“ triumfoval Petr.

„Ten kluk má pravdu,“ hučel Arne.

„Děkuji za uznání,“ ušklíbl se Petr. „Ale to není všecko. Řekněme, že se za nějakých dvacet hodin dostaneme k Měsíčanům. Čímpak nás asi pohostí, he? Ambrou a nektarem, což? Děkuji uctivě, ale mně by byla milejší vepřová s knedlíkem. A co pak, když si nás zamilují tak že nám z horoucí lásky nabídnou nucený pobyt na rok nebo doživotně, he?“

„Nesmysl!“ vybafl Arne. „Máme přece zbraně a zvlášť moje paprsky smrti.“

„Krásné! Což bys byl schopen odměnit se za pohostinství hromadnou vraždou?“

„Petře, nežvaň! Pohostinství a omezování svobody je přece rozdíl.“

„Inu, podle pozemských zákonů ano. Ale zde jsme na Měsíci, holečku. Kdoví jaké zde mají zákony.“

„Zanechme prázdných hovorů,“ zakročil Pavel. „Na pořadu je otázka, máme-li jít dále, nebo se vrátit. Volba mezi vědou a žaludkem. Petr mě vytkl hazard. Jsme tři, tak se rozhodněte!“

„Já jsem rozhodnut jít dál,“ řekl Arne pevně.

„Podřizuji se většině,“ pokrčil Petr rameny.

„Pak navrhuji, abychom sundali přílby. Myslím, že zde budeme moci zcela dobře dýchat.“

Lékařův návrh byl přijat. Značně se jim ulevilo. Vzduch byl sice řídký, ale čistý a příjemně vanul z temného tunelu. Také lépe slyšeli a měli lepší rozhled.

„Arne, povedeš nás! Rozsviť lucerničku! Vpřed!“

Lehce se jim kráčelo. Skoro bez námahy dělali dvoumetrové kroky. Stěny tunelu se leskly, jako by po nich stékaly praménky vody, ale byly suché. Byl to sklovitý obsidián, tkaný bílými a žlutými žilami kovů. Namnoze splývaly shora krápníky a valouny, které v záři lucerny hrály duhovými barvami. Rádi by byli prozkoumali podstatu těchto útvarů, ale nesměli se zdržovat.

Jen mládí je schopno takové odvahy, která ve skutečnosti byla zahráváním se smrtí hladem a žízní, nemluvě o jiných nebezpečích, z nichž nejdůležitější byla otázka, jaké bude jejich setkání s obyvateli této domněle mrtvé zemské družice.

Po několik hodin ubíhala jim cesta bez příhody a překážek jako nudný pochod nekonečným tunelem, v němž nebylo ani stopy po životě. Všude vládlo mrtvé ticho.

Pojednou ozářila Arnova lucernička před nimi rozcestí a současně jim v duši vykřikl varovný hlas: Stůj!

Zastavili se asi dvacet metrů před křižovatkou a Arne zhasl světlo.

Semknuti stáli v čiré tmě, tajíce dech. Neznámá hrůza jim sevřela hrdla.

Je to přelud, sluchový klam? Zpředu zaznívá k nim šumot, jakoby dupot mnoha nohou.

„Co je to?“ šeptl Petr.

Záhy se jim dostalo viditelné odpovědi: Přímočaře pokračující chodba před křižovatkou se v dálce modravě ozářila a celou její šířkou hnala se sem tlupa jakýchsi tvorů, zcela odlišných od „mloků“, jaké viděli na povrchu.

Rozhodně to byla zvířata tvarem těla podobná nosorožcům, jenže menší, ale to jim nijak neubíralo na hrozivosti, naopak, příšerný dojem byl zvýšen sinalým svitem, který vyzařovala jejich těla.

Když stádo dospělo na křižovatku, zjasnily se obrysy těl tak dokonale, že věděli už s jistotou, jak je pojmenovat: Triceratops! Jakési menší druhy ještěrů, jací žili před miliony lety na Zemi. Také ti měli šíji chráněnou pancéřovitou koží, z níž dopředu vybíhaly dva rohy jako dlouhé ostré meče.

Přitisknuti ke stěně, zírali s hrůzou na netvorné stádo jako na děsivý přízrak, s revolvery připravenými k obraně.

Ale obludná smečka se na rozcestí rozdvojila a část zmizela v levé chodbě, kdežto druhá vběhla do pravé. Střední tunel se zase zatměl a pozvolna utichl dupot.

„Vraťme se!“ vyšeptl Petr úzkostlivě.

„Ne! Teď se nevrátím!“ odepřel Pavel rázně. „Nyní to začíná být teprve zajímavé. Jsem zde jako badatel a ten je povinen věnovat všecko, aby dospěl k cíli. Obětovat třeba i svůj život! Přírodovědec není strojař, kamaráde. Je přece nemožné, abych utíkal před zjevy, na které čekám. Vždyť je to vlastně úkol mé cesty do vesmíru. Vraťte se oba, chcete-li, já půjdu dál sám!“

„Pavel má pravdu, Petře,“ ozval se Arne. „Je to sice příšerné, ale není třeba, abychom utíkali. Vaše revolvery by sice sotva co zmohly proti pancéřové kůži těch oblud, ale moje paprsky smrti jsou nám pro každý případ spolehlivou ochranou. Proto chutě vpřed!“

Arne rozsvítil lucernu a trojice vyrazila kupředu. Proběhli křižovatkou a pádili středním tunelem. Ale pojednou slyšeli za sebou dupot, a když se ohlédli, stanuli jako sochy: totéž stádo se nyní hnalo za nimi.

„Teď to máte!“ zajektal Petr. „Vběhli jsme těm netvorům do léčky!“

„Pak můžeme být docela klidni,“ řekl lékař suše.

„Zbláznil ses, doktore?“ vyjekl Petr.

„Doufám, že mám zdravý úsudek.“

„Jaký úsudek?“

„Což nechápeš?“

„Pavle,“ mumlal Arne, „přiznávám, že ani já nechápu..., chceš se snad utkat s těmi netvory?“

„Zadrž, Arne! Ať tě ani nenapadne použít paprsků! Leda až v posledním okamžiku, kdyby nás napadli. Ale myslím, že se to nestane. Hleďte, už přestávají v běhu!“

A skutečně: smečka se seřadila do šířky tunelu a blížila se krokem, až stanula několik metrů od nich. Ještěři stáli klidně, tiše chrochtajíce. Zvuky zněly vlídně a povzbudivě. Hochům se zdálo, že slyší: Jen račte dále, pánové, jste očekáváni! Byli jsme vysláni, abychom vás doprovodili!

„Teď můžeme jít klidně dál,“ vykročil Pavel.

Cesta ubíhala rychleji, než předpokládali.

Konečně se před nimi jasnilo a brzy rozeznávali velikou kotlinu, do které shora padal proud slunečního světla.

Kotlina jim připravila nové překvapení: Byla to ohromná kopule, zřejmě vytvořená přírodou, do které ústilo několik chodeb, zahalených tajemnou tmou. Avšak nebylo jim dopřáno, aby se pozdrželi při ústí tunelu, neboť ještěři se přiblížili těsně k nim a svými mečovitými rohy je nutili ke vstupu do kopule. Zdálo se, že zvířata změnila svou vlídnost v ráznost pravých eskortérů, kterým bylo nebezpečné klást odpor.

Tak se trojice, ustupující před stykem s příšernou eskortou jako před ostrými bajonety vojáků, dostala do středu kopule, kde je ještěři pojednou obklopili, takže Pozemšťané stáli teď ve středu kruhu, majíce kolem sebe hrozivě napřaženou hradbu ostrých bodel.

„Ještě se ti to tak líbí, Pavle?“ ozval se Petr ironicky.

„Nu, vlídně to sice nevyhlíží,“ přiznával lékař, „ale nutno vyčkat, až...“

„Nás napadnou,“ doplnil Petr úzkostlivě.

„Nemyslím,“ pochyboval Arne. „Byli by nás již napadli.“

„Kluci,“ rozčilil se Petr, „jste vtělený optimismus. Jak si vlastně představujete tyhle netvory?“

„Jako správné a věrné služebníky svých pánů. Je to krátce policie či vojsko.“

„Krásné vojsko, jen co je pravda!“ vrčel Petr.

„Hleďte na ty podivné útvary zdí mezi chodbami,“ upozorňoval Arne.

Teprve teď si všimli, že ve stěnách jsou nad sebou řady malých otvorů a v každém bloku mezi chodbami dole při zemi větší podlouhlý otvor.

„Není pochyby,“ hučel Arne, „že stojíme na nádvoří obydlené pevnosti. Kolem dokola jsou řady oken, odkud jsme zajisté pozorováni, a ty otvory dole jsou vchody.“

„Nebo východy,“ opravil Petr kamaráda a ukázal na jeden otvor, z něhož se vybatolila lidská postava.

Skoro současně oživly všecky ostatní východy, z nichž proudily postavy, které bylo aspoň podle obrysů těl možno přirovnat k lidem. Byli vesměs stejného vzrůstu: pomenší, skoro lze říci trpaslíci. Na tu dálku a poněvadž byli dosud v ostrém stínu, téměř v šeru, nebylo možno říci nic určitého o tělesných podrobnostech, ale bylo jisté, že jsou všichni stejní: drobná tělíčka, na nichž tkvěla poměrně veliká hlava. Těla byla zahalena do řízy, jež splývala až skoro k zemi.

Proudy těchto podivných bytostí se zvolna a souměrně ze všech stran blížily do středu, až se semkly v hustý kruh.

Jen k jediné chodbě byl ponechán volný průchod.

Pojednou se ozval jakýsi pisklavý povel, po kterém se ještěři seřadili, proběhli průchodem a zmizeli v chodbě.

Hned poté se semkl kruh Měsíčanů ještě úžeji a prvá řada se octla v záplavě slunečního světla.

Kruhovitá hradba se zastavila asi na deset kroků kolem chlapců.

Teď už mohli vidět podrobnosti, a věru, byly takové, že se jim zatajil dech. Temné řízy byly utkány či spíše spleteny z jakýchsi silných vláken, hrubých a třásnitých, takže látka tvořila síťoví, sice husté, ale přece řídké tak, že jím pronikaly sluneční paprsky, odhalujíce obrysy těla. Ale jaká to byla těla!

Oválný trup, jehož zahrocený konec se dole téměř dotýkal podlahy. Nohy vyúsťovaly ze středu trupu, byly slabé a zakončené krátkými chodidly. Stejně slabé byly paže, na jejichž koncích byly nepoměrně veliké koule, v nichž bylo možno poznat svinutá chapadla. Krk chyběl. Bezprostředně na trupu seděla kulatá hlava jako veliký meloun. Ušní boltce nebyly viditelné a také nos netvořil žádný výběžek, ale byl patrný malý otvor, pod kterým byla znatelná úzká rýha bez rtů. A nejpodivnější byly oči: veliké, oválné, poněkud vypouklé a sklovitě průhledné.

„Hmyz! Nějaký veliký hmyz,“ projevil svůj dojem Arne za Petrova souhlasu.

Ale lékař rázně odpíral:

„Jste oba laikové v přírodovědě a v nauce o člověku zvlášť. Tvar těla i jeho jednotlivých částí rozhoduje na Zemi, kde se podle toho rozvrstvuje živočišstvo. Ale zde jsme na Měsíci, kde jsou zcela jiné životní podmínky. Lidský organismus se musí odlišným životním podmínkám přizpůsobit. Hmyz nemá inteligenci, jakou prokázali tito tvorové.“

„Doktore, což naše včely?“ vytasil se Arne s přirovnáním. „Uvaž tu velkolepou organizaci v úlu! Tam jsou přece také dělníci. A pohleď na kruh těchto bytostí: zrovna tak jako včely v úle kolem své královny stojí ten zástup kolem nás. A co mravenci? Takové mraveniště, to je celý stát, který má armádu, dělníky, dokonce i otroky, ale také chůvy a opatrovnice, ba, chová si dojné krávy, mšice. Myslím, že tihle živočichové se v inteligenci ani nevyrovnají včelám a mravencům.“

„Tvůj úsudek, Arne, je přinejmenším předčasný. Vždyť dosud nic nevíme o způsobu života těchto bytostí. A prozatím, když nic jiného, jisté je, že se – odívají. To přece žádný hmyz, který my známe, nedělá!“

„A z toho soudíš na lidský rozum?“

Lékař chvíli mlčel.

„Brzy poznáme pravdu,“ řekl suše a pojednou netrpělivě vykřikl: „Tak co je s vámi? Jak dlouho budeme čekat na uvítání?“

Byla to pošetilá otázka, neboť Měsíčané nemohli přece rozumět českým slovům. Ale účinek se projevil:

Z kruhu vystoupily tři bytosti a malými krůčky se batolily blíž. Stanuly před mladíky a prostřední vyloudila z hrdla jakousi pisklavou kantátu.

„Tak, teď mu odpověz, doktore!“ usmál se Petr.

Lékař malomocně pokrčil rameny.

Jak má odpovědět? Byla to vůbec otázka? Zvuky zněly jako zacvrlikání cvrčka.

Teď si mohli prohlédnout měsíční obyvatele dokonale.

Jejich těla byla nafialovělá a skoro průsvitná.

„Nejvyšší stupeň chudokrevnosti,“ vykřikl Pavel svůj lékařský posudek. „Ale spíše ti tvorové nemají krev žádnou, aspoň ne červenou. Chtěl bych některého rozpitvat.“

„Jen se opovaž naň sáhnout!“ vyděsil se Petr. „Je jich tu ke stu a kdoví...“ Petrovi uvázla slova v hrdle.

Lékař přistoupil těsně k jednomu Měsíčanu a rázem roztrhl jeho řízu, jejíž tkáň povolila jako pavučina.

Pod rouchem se objevil trup, jako by byl složen z kotoučů. Lékařovy ruce ohmatávaly podivné tělo, měkké jako housenka, hůlkovité paže, ohebné, zřejmě bez kostí. A stejně tak byla poddajná lebka, jež pod hmatem činila dojem nafouklého balónu.

„Hmyz,“ mumlal lékař, „měls pravdu, Arne, je to hmyz. Jacísi velcí cvrčkové. Kolikpak asi váží?“ Pavel uchopil tělo a zvedl je do výše.

Ale vtom vykřikl bolestí: tvor se mu zakousl do předloktí, naštěstí chráněného skafandrem, ale přesto Pavel cítil sevření jako ve štípacích kleštích. Současně se z konců paží rozvíjela klubka slabounkých chapadýlek, snažících se dosáhnout lékařovy tváře, což se však pro krátkost paží nepodařilo.

„Kde se v té měkkotě bere ta síla čelistí?“ syčel Pavel. „Tak pustíš dobrovolně, nebo po zlém?“ vykřikl zlostně.

Ale už také dva ostatní nestáli nečinně. Oba se sápali na Pavla, rozčileně pištíce.

Další se událo v několika okamžicích.

„Arne, odhoď tu ohavu, já chňapnu tu druhou!“ vzkřikl Petr.

V příštím okamžiku letěl jeden Měsíčan daleko do okruhu ostatních a za ním druhý. Atmosféra v kopuli se rozechvěla zděšeným pískotem a celé shromáždění se úprkem batolilo ke vchodům.

Záhy bylo prostranství prázdné. Jen jeden z Měsíčanů zde zůstal, vlastně jeho tělo, lze-li to říci o beztvárné hmotě, která ležela na zemi, zvolna se zmenšujíc úbytkem bezbarvé tekutiny, řinoucí se proudem z otvoru, jenž dříve spojoval trup s hlavou. Hlava byla odtržena, ale čelisti dosud pevně svíraly Pavlovo předloktí.

„Co teď?“

Jako by se čekalo na Petrovu otázku, rozlehl se pod kopulí ostrý hvizd.

„Kluci, pryč odtud! Jistě volají ty ještěry! Ale kam? Zpátky? Daleká cesta a neunikli bychom!“

„Což tudy, vzhůru?“

„Moudrý nápad, Arne! V tom koutě je svah sice také příkrý, ale stěna je dosti hrbolatá, máme se oč zachytit. Půjde to lehce. Vzhůru!“

Mocným odrazem vyskočili do značné výše a pak skákali po výčnělcích jako kamzíci. Vtom se už přihnalo stádo ještěrů, kteří ihned spatřili uprchlíky nad srázem. Se zuřivým chrochtáním vyrazili a drápali se za nimi. Ale nešlo jim to tak lehce. Jejich kopyta klouzala a těžká těla se obtížně drala výš.

„Hoši, ale co dál?“ stanul Petr bezradně. „Myslil jsem, že zde je nějaká chodba, kudy bychom se dostali z kráteru, ale teď vidím, že to byl klam, vzniklý ostrým stínem. Ti ještěři nás dostanou; hleďte, jak se šplhají! Těmi rohy si dlabou spáry! Půda je zde zvětralá a jde jim to dosti rychle!“

„Prorazíme si východ,“ řekl Arne klidně,

„Čímpak? Hlavou?“ vybafl Petr.

„Tímhle,“ vytáhl Arne pistoli z pouzdra.

„Touto hračičkou? Vždyť to má hlaveň tenkou jako tužka. Jaký může být náboj? Ani kanónem bys nic nepořídil v té kovové slitině, která je silná dobrých třicet metrů.“

„Ať je sto metrů, provrtám v ní v několika minutách dostatečný průchod pro nás. Aspoň uvidíte účinek paprsků smrti, které mají průměr pouhé dvě tisíciny milimetru.“

„Jsem zvědav,“ ušklíbl se Petr. „Ale tak si pospěš! Hleď, jak ty obludy postupují!“

„Přeskočte koryto a přitiskněte se ke stěně! Budou se řítit dolů balvany, ať vás některý nezachytí! Já zůstanu na téhle straně,“ nařizoval Arne.

A pak namířil pistoli pod vyklenutý balvan a stiskl knoflík.

Neviděli žádný paprsek a pistole také nevydala žádný zvuk.

Zato se projevil účinek ve výklenku:

Nejprve se v něm rozzářil bod a pak se rychle rýsoval kruh fialovým, oslnivým světlem. Za ostrého rachotu a sykotu pokračoval oblouk, jako by kovová slitina byla elektricky svářena, až se kruh uzavřel. A tu se ukázalo, že místo sváření se dál opak: valoun v průměru jednoho metru se vylomil a skutálel se dolů, kde dopadl do shluku ještěrů. Na Zemi by takový balvan vážil několik tun, ale zde byl mnohem lehčí. Proto byl účinek jeho tíže na těla zvířat mírnější, měl za následek více zlostné než bolestné chrochtání. Ale přesto bylo podivuhodné, že tento několikametrákový úlomek nerozdrtil alespoň nohy některých ještěrů, z nichž jeden se dokonce octl pod balvanem, jejž však poměrně lehce ze svého zavalitého hřbetu odvalil. Přitom slyšeli zvuk tření kovu o kov.

„Ty obludy mají těla pokrytá kovovým pancířem,“ mínil Pavel.

„To jsem si myslil už dřív,“ souhlasil Arne, pokračuje ve své práci.

„Přesvědčíme se.“ Petr namířil revolver na nejbližšího a stiskl spoušť.

Rána třeskla jen jako prásknutí bičem a zřetelně bylo vidět, jak se kulka odrazila od hřbetu, kde se rudě zajiskřilo.

„Tohle je vojsko, panečku, na to by snad působil jen plný zásah granátu!“

„Pozor!“ vykřikl Arne varovně a druhý balvan se řítil dolů.

A hned poté zasvištěl mimo ně silný průvan.

„Držte se!“

Avšak Arnův výkřik se minul účinkem. Byli zachváceni mocným proudem vzduchu a vmeteni do otvoru. Prvý letěl vzhůru Arne.

„Chraňte hlavu!“

Výstraha byla nejvýš oprávněná, neboť bylo nebezpečí, že si v letu rozbijí o stěny lebky.

Jako vystřeleni z děla prolétli průrvou a hnáni smrští letěli do výše.

Naštěstí byli uchváceni současně a jejich vzlet měl stejný směr.

Krátce, setkali se v těsném klubku na vrcholu vzdušné smrště, která stále proudíc udržovala je ve výši jako dmuchavka bezovou kuličku.

„Přílby na... naš... ššš... rou... bovat!“ zalykal se Arne, napínaje hlasivky.

Spíše vycítili než slyšeli jeho rozkaz, neboť jejich plíce křečovitě lapaly po rozvířeném vzduchu. Ulevilo se jim, když mohli konečně sát ze svých nádržek normální vzduch.

Držíce se za ruce, kouleli se na temeni smrště jako tříramenná vrtule. Marně se snažili dorozumět. Jejich hlas zanikal ve svištění vzdušného víru.

Ale všem třem se hrůzou ježily vlasy.

Zmítali se ve výši několika set metrů nad měsíčním povrchem, marně se snažíce dostat z okruhu smrště.

Jak dlouho snesou tenhle strašlivý kolotoč? Už teď je jímá závrať a mdloba. Hladové žaludky se bouří... Jak je veliké to podzemí, do něhož prorazili druhý otvor a tím vznikl mocný průvan? Což bude-li let trvat několik hodin nebo ještě déle...? A jak konečně dopadnou? Nebude jejich pád z této výšky příliš náhlý?

Vtom smršť ustala. Tříramenná vrtule Pozemšťanů sklapla svá křídla a trojice se zvolna snášela dolů.

„Hleďte,“ ukazoval Pavel, „tamhle je náš letoun! To nás to vymetlo hezky daleko od kráteru. Letěli jsme šikmo. Padáme k jakési průrvě. Jen abychom se nesnesli do ní. Zdá se hluboká.“

Pavlova obava nebyla planá. Pod nimi se šklebila černá rozsedlina, jakých je na Měsíci mnoho.

„Kluci, pozor!“ velel Arne. „Musíme se dostat trochu dál od té propasti. Pevně se držte a na můj povel všichni ze všech sil zakomíháme tělem vpřed. Tak pozor: Teď! Dobře! Ještě jednou: Teď! Výborně! Vidíte, už jsme v bezpečí.“

Jejich pokles se pozvolna zrychloval. Ale dopad byl přece dosti dobrý. Jen Petr nepřistál nohama, jak se na řádného parašutistu sluší, nýbrž dosedl a svůj výkon doprovodil bolestivým heknutím.

„Nemotoro! Chováš se jako miminko! Copak nemáš nohy?“ plísnil ho lékař.

„Na mou duši, že dosud nevím, kde mám hlavu a kde nohy,“ kňoural Petr.

„Hm, hm, tomu bych se ani příliš nedivil. U tebe v tom není velký rozdíl. Ale... proboha, hoši, já jsem ztratil hlavu!“

Lékařův výkřik zněl tak opravdově, že chvilku bylo ticho.

„Co blázníš?“ hlesl konečně Arne.

„I nech ho!“ mávl Petr rukou. „Není jí škoda,“ oplácel doktorovi jízlivost.

„Ty tomu rozumíš!“ vyjel Pavel pohrdlivě. „Člověče! Taková hlava! Chtěl jsem ji preparovat!“

„Leda to! Do špiritusu s ní!“

„Nesmysl! Byl bych ji balzamoval.“

„Věčná škoda by bylo vyplácat na ni tak drahý materiál!“

„Vždyť ta hlava by měla miliardovou cenu pro každé muzeum. Celý svět by ji nemohl zaplatit!“

„Arne, viděls už tak domýšlivého tvora?“

„Jak to, domýšlivého?“ rozzuřil se doktor. „Máš ty vůbec jen špetku pojmu o přírodní vědě?“

„Nehádejte se,“ zasáhl Arne do sporu. „O jaké hlavě vlastně mluvíš, Pavle?“

„O své, samozřejmě! Copak jich má víc?“ uchechtl se Petr.

„Hlavu toho Měsíčana,“ vysvětloval Pavel. „Schválně jsem ji nechal zakousnutou do paže. Čelisti v tom chumlu asi povolily. Není to škoda? To by bylo něco pro muzeum!“

„Vrať se pro ni,“ popichoval už zase Petr.

„To přece nemohu.“

„Aha! Vidíš, doktůrku! Kasal ses, že obětuješ pro vědu i život. Vidíš, ono se to lehko říká.“

„Kdybych věděl, já bych... ale musel bych vědět...“

„Já bych, kdybych, musel bych,“ parodoval Petr.

„Dost,“ zakročil Arne. „Petře, vstávej! Sedíš tu jako placka a žvatláš nesmysly! Vzhůru! Jdeme!“

„Ono se to lehko řekne,“ fňukal Petr.

„Já myslím, že vstát je lehčí než se vrátit mezi ty obludy,“ odsekl Pavel.

„Za normálních okolností ano, doktore,“ zasyčel Petr.

„Co je tu nenormálního?“

„Můj – zadek.“

„Tááák? Dej sem ruku! Hm, povážlivé! Ten hoch má horečku! To bude asi... hmmm...“

„Co...?“

„Inu, chlapče, nechci tě lekat, ale jsme muži. Budeš asi prvý Pozemšťan, jehož tělesnou schránku přijme k věčnému spánku bledá Luna.“

„Nestraš, doktore!“

„Jaké strašení? Copak jsi dítě? Tvrdá diagnóza, nic víc. Krátce: máš – zlo-me-nou pá-teř,“ zdůrazňoval Pavel.

„Nesmysl!“ ozval se Arne.

„Tak si teda zavolejte jiného doktora a sbohem.“

„Pavle, prosím tě, mluv vážně!“ jektal Petr.

„Inu, vážně: Arne, musíme hocha vzít a donést do letounu. Tam ho řádně prohlédnu. Možná, že je to jenom naštípnutý obratel. V tom případě ho uložíme do sádry. Jen aby mu cestou nepraskla mícha.“

„Ježíšmarjá!“ zasténal Petr a složil hlavu do dlaní.

A tu zahlédl Arne za čočkou přílby Pavlovu rozesmátou tvář.

„Že ho můžeš tak trápit!“ vytkl Pavlovi vážně.

„To má za své jedovatosti. Já tě naučím, kluku! Tak už nebreč! Nic ti není! Je to obyčejný ústřel. Doneseme tě domů a já tě pořádně rozvalchuji. To si pochutnám, kloučku! A pak tě celého zabalím do studeného obkladu! Počkej! Teď jsi v mé moci!“

„Arne, ujmi se mne! Ten krvežíznivec mě umučí! Pomóóóc! Vrah!“ ječel Petr, ale tělo se mu natřásalo smíchem.

Byl to skutečně jen ústřel. Ale Petr ječel a vřískal pod Pavlovýma rukama, které pracovaly s vervou lékaře i mstitele.

Nebylo mu to na škodu. Už druhý den byl Petr zase čilý.

Uvažovali o prožitém dobrodružství.

„Je podivné,“ řekl Pavel, „že jsi tak brzy prorazil tak dlouhý tunel.“

„To byla náhoda,“ vysvětloval Arne. „Ten tunel tam už byl, ale byl dole ucpán. Proto stačilo vykrojit jen slabší vrstvu. Jinak by nám byla práce trvala déle.“

„A co teď ti tvorové? Nezahynou v té zřídlé atmosféře?“ mínil Petr.

„Podle toho, jak náhle ustal vzdušný vír, myslím, že otvor zase rychle ucpali.“

„Čímpak?“

„Myslím, že těmi netvory. Někteří už byli dosti blízko a průvan mohl znamenitě pomoci, aby se jeden z nich vyhoupl a jeho zavalité tělo ucpalo otvor, jehož objem je menší.“

„Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo,“ zahučel lékař, který už od rána byl podivně zamyšlený a smutný.

„Proč?“

„Přemýšlel jsem v noci o těch bytostech. Hoši, nebyl to hmyz. Jsou to lidé! Alespoň tvorové, které dlužno zařadit do lidské kategorie. Ukvapil jsem se v úsudku, sveden vzezřením jejich těla. Rozhodně mají svou inteligenci.“

„Pěkná inteligence tvora, který kouše jako zvíře,“ ušklíbl se Petr.

„To není žádné směrodatné měřítko. I vzdělaný člověk, je-li napaden a nemá jiné zbraně, použije chrupu. To se přece často stává. Pud sebezáchovy si nevybírá prostředky k obraně. Moje jednání bylo zbrklé, neomluvitelné pro badatele. Kdybych se nebyl dal uchvátit dojmy a jednal rozvážně, mohli jsme zvědět víc! Byli by nás uvedli do svých příbytků, kde bychom byli poznali způsob jejich života tělesného a jistě také duševního! Možná že bychom byli poznali jejich lidství. Snad bychom se byli i o mnohém poučili. Kdo může tvrdit, že ty bytosti nežijí na mnohem vyšším stupni vzdělanosti a pokroku než my?“

„Doktore, přeháníš. Už jejich ubytování se dá snad přirovnat k lidstvu v době kamenné. A nechceš zajisté říci, že kamenná doba měla vyšší kulturu, než je nynější na Zemi.“

„Slovo „kultura“, milý Arne, má jiný význam než vzdělání. Je to výchova k lepšímu, dokonalejšímu, čili snaha, aby se člověk stále lépe poznával a ovládal. Například moje jednání s těmi tvory bylo právě nekulturní, neboť jsem se neovládal. Vzdělanost nezáleží v tom, čemu jsme se do této chvíle naučili, nýbrž ve schopnosti rozumět novým věcem ve světle starších, v úsilí být sebou samým, v odvaze správně a rychle se rozhodovat a myslit svou hlavou. I v tom jsem se provinil: rozhodl jsem se zbrkle a nesprávně! Spáchal jsem nekulturní čin, za jehož důsledky pyká věda, neboť místo příznivého výsledku, jakým je každý badatel vědě povinen, zničil jsem všecku možnost, abych v průzkumech mohl pokračovat! To je těžký, z vědeckého stanoviska neodpustitelný prohřešek! Ale já jsem, hoši,“ pokračoval lékař se vzrůstajícím rozechvěním, „spáchal ještě horší zločin: vraždu!“

„Uklidni se, Pavle!“

„Ne! Nech mě, Arne!“ řekl lékař tiše, „nikdo mi to nevymluví! Zabil jsem člověka! Já, lékař, jsem zabil člověka!“

„Nesmysl, Pavle! Co si to bereš do hlavy? Prohlížels ho jako badatel a lékař. Nerozuměli jste si. Jak byste si také mohli rozumět? Uvaž přece, že jsou to bytosti, chceš-li mermomocí, tedy lidé, ale z docela jiného světa. Přišli jsme k nim s přátelskými city. Jen zvědavost a vědecká touha nás tam vedla. Tvor se bránil a zakousl se ti do paže. Chtěls ho odtrhnout a...“

„Urval jsem mu hlavu!“

„Ne! Vždyť ses jeho hlavy ani nedotkl. Držels jeho tělo. Utrhla-li se mu hlava, pak se to stalo spíše jeho vinou, neboť měla povolit čelist. Ostatně jako lékař uvaž: Jak je možné, aby ústa byla silnější než vazivo, které spojuje hlavu s trupem? To je možné jen u jistého druhu hmyzu nebo brouků, jejichž kusadla nepovolí. Tu by byla další oprávněnost k domněnce, že šlo o hmyz a ne o živočicha z kategorie lidí. A dále: Ti tvorové nemají vůbec nervy, což je další důvod, neboť zřejmě ten tvor necítil bolest, jinak by si nebyl dal utrhnout hlavu. A teď mně jako lékař odpověz: připouštíš existenci lidského tvora – bez nervů? Vždyť přece nervová soustava je úzce a nerozlučně spojena s mozkem, a tedy také s rozumem. Nuže, podle logiky: kde není nervů, nemůže být rozumu, a kde není rozumu, není lidské bytosti. A měla-li ta bytost čelisti mnohem silnější než vazivo, které spojuje hlavu s trupem, pak to nemohla být bytost lidská. Proto by bylo bláhové týrat se výčitkami svědomí. Konečně opakuji: tys ho nezabil! Zabil se sám! To nebyl člověk, Pavle!“

Chvíli bylo ticho. Pojednou se dal Petr do hlučného smíchu.

„Co se chechtáš tak hloupě?“ vybuchl lékař.

„Inu, doktore, co si lámeš svou učenou hlavu pro hlavu jakéhosi cvrčka?“

„Zase začínáš?“

„A konečně,“ zatvářil se Petr vážně a vstal od stolu, „myslím, že to nebude poslední člověk, kterého ve své praxi pošleš na věčnost.“

Petr věděl, proč se před vyřknutím těchto slov vzdálil z dosahu Pavlových pěstí.

Ale tento vtip vykonal také svůj díl. Už za Arnovy řeči se lékař uklidňoval, neboť důvody byly skutečně správné a Petrův vtip, ačkoliv bodavý, působil jako osvěživá injekce do lékařova přecitlivého svědomí.

Errata:

30.05.2021 11:03