Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Triedry sledovali z letounu sklizeň, která rychle pokračovala. Terasa za terasou se měnily v pláň, na které zůstaly jen krátké pahýly, podobné velikým podhoubím.

Slunce se rychle sklánělo k obzoru a černé ostré stíny divoce rozeklaných horských štítů se v nálevkovité prohlubni kráteru dloužily.

Dlouhý měsíční den ustupoval stejně dlouhé noci.

Zároveň klesala teplota. A když se jednou probudili, byla tvářnost Mare Vaporum a širokého kraje do nedohledna změněna k nepoznání: Mrak par ve výši zmizel a terasy tvořily mohutné sněhové valy. Ale hranice mocné sněhové vrstvy končila přesně pod nimi, na okraji svahu do Mare Vaporum, které – jak viděli z okna letounu – bylo pokryto několikametrovým příkrovem, jehož bělost se ostře lišila od černě hřbetu pod letounem a ostatního kraje.

Slunce se téměř dotýkalo obzoru, ale nebylo zrudlé, jako je při západu na Zemi, nýbrž planulo stejným oslnivým jasem, v němž nápadně vystupovaly lesklé plochy půdy a horské svahy a stráně a tušově černé stíny na straně odvrácené od dopadu jeho paprsků. Osvětlená místa zdála se bílá, kdežto ostatní černá. Měsíční půda a zvláště horstvo připomínaly takto směs černého onyxu a kararského mramoru.

Zrovna tak se ostře odlišoval kruhovitý obrys kráteru, který tonul v čiré tmě.

Měsíční krajina měla teď pohádkový vzhled, bylo v ní mnoho úchvatné krásy; ale také mrtvé, hrobové příšernosti.

Postupem času jako by se od západu valila černá vlna, která pohlcovala obzor a s ním zvolna, ale nezadržitelně také zasněžené valy Mare Vaporum.

„Odstartujeme,“ navrhl Pavel.

„Ano, podíváme se jinam,“ přikývl Arne.

„Do vesmíru?“

„Ne. Pokusíme se obletět Měsíc.“

„Výborně!“ zajásali oba jeho druzi. „Uvidíme druhou měsíční tvář, kterou žádný Pozemšťan dosud nespatřil.“

Arne usedl k řídicímu stolku a stiskl páku. Plocha pod nimi se rozkmitala fialovými blesky a letoun se vznesl kolmo vzhůru. Marně se Arne snažil změnit kolmý vzestup. Letoun stále tkvěl nad Mare Vaporum.

„Proč neletíme proti Slunci?“ vytýkal Pavel. „Chtěl bych, abychom letěli nad jeho osvětlenou částí!“

„Snažím se. Ale nemohu se dostat z místa.“

„To ukazuje, že měsíční magnetismus je soustředěn právě zde,“ mínil Petr.

„Správně,“ souhlasil Arne. „Proto také jsme sem byli přitaženi. A odůvodňuje to ještě jiná okolnost: život v této oblasti. Mám dojem, že Mare Vaporum je jediné místo, které si zachovalo na Měsíci život. Soudím-li správně, bude naše snaha po další prohlídce marná, neboť na celé ostatní měsíční ploše není dostatečné magnetické síly, která by odpovídala výbojům našeho letounu.“

Za této řeči stál Petr schýlen nad řídicím stolem a pojednou se zeptal:

„Jak vlastně nás chceš dostat na okružní cestu?“

„Prozatím jsem jen řídil vzestup a manévroval s brzdou.“

„Pak jsi pytlík bez bonbónů!“

Arne uraženě zvedl hlavu.

„Nic sebou neškubej! Je vidět, že se nevyznáš ve strojařině. Dosud jsi tedy pouštěl jen zpětný chod. A teď, jak vidím, stojíme.“

„Musil jsem přece zastavit. Jinak bychom se dostali docela mimo přitažlivost Měsíce.“

„Inu, ovšem. Ale musíme přece vpřed.“

„To vím také, chytráku! Ale jak?“

„K čemupak je rozsocha nad kopulí?“

„Petře, teď to bouchlo,“ ušklíbl se Arne. „Pracuji s kladným pólem. Když do rozsochy vpustím záporný, překotíme se a poletíme zpátky k Mare Vaporum. Tohle není lokomotiva, hošíčku.“

„Inu, nechápeš! Vyznáš se v elektrice, ale nemáš dosti zkušeností v řízení strojů. Hleď: vypoj spodek!“

„Pak budeme klesat zpátky.“

„Neskákej mi do řeči! Vypojíš spodek a přepojíš kladný proud do rozsochy.“

„Co od toho očekáváš?“

„Jen to zkus! Tak... Uvidíte. Ale opatrně. Reostat srazit na nejnižší stupeň a pak postupovat, zvyšovat napětí.“

„Tak jen abych ti dokázal nesmyslnost tvého návrhu,“ vrčel Arne, přepínaje páčky.

Po vypnutí spodku letoun silně poklesl, ale po zapojení rozsochy do kladné elektřiny se zastavil. Arne zvolna posunoval páčku reostatu.

Petr přiskočil k oknu a hleděl na rozsochu, na které se však dosud nejevil účinek.

„Stojíme,“ zjistil Arne na výškoměru.

Ale pojednou viděl Petr, že jedno rameno rozsochy začíná jiskřit a současně se letoun mírně naklonil. Arne ihned ustal v posunování reostatové páčky.

„Překotíme se!“ vykřikl varovně lékař.

„To není možné, poněvadž mám zapojenou stejnorodou elektřinu s Měsícem,“ namítl Arne. „Ale to naklonění si nedovedu vysvětlit.“

„Už letíme!“ ozval se Petr u okna.

„Kam?“

„Kam jsme chtěli!“

Přispěchali k oknu. Bylo tomu tak: letěli rychle k západu. Hluboko pod nimi tmavá hrana na měsíční ploše jako by uhýbala.

„Jak jsi na to přišel?“ udiven se obrátil Arne na Petra.

„Nejsem tak hloupý, jak vypadám, což? Strojař přece musí také něco znát.“

„Petře, jsi pašák! Odpusť, že jsem pochyboval,“

„Nevadí, Arne.“

Netrvalo to dlouho a měli pod sebou už zase pravidelný měsíční kruh.

„Jak jsme vysoko?“ tázal se Pavel.

„Přes deset tisíc kilometrů.“

„Teď už jsme nad druhou půlí Měsíce?“

„Ano.“

„Spusťme se níž.“

Arne přepojil proud na spodek. Výsledek: letoun nezměnil svou dráhu ani polohu. Stále se hnal mírně nakloněn nad měsíční plochou.

„Tohle je podivné,“ hučel Arne. „Přitažlivost neúčinkuje k Měsíci, ale kamsi mimo něj.“

„Proboha!“

„Co je, Petře?“

„Vidíte, tamhle! Nějaký obrovský meteor či co! Letíme k němu! Roztříštíme se!“

Zmraženi hrůzou hleděli na příšerný útvar, neforemné těleso v podobě střepiny obrovského oblázku, jehož strana, ozářena Sluncem, se žlutě leskla...

Arne chtěl přiskočit k řídicímu stolku, aby přepnul kladný proud na záporný, ale jeho snaha nebyla lehce splnitelná. Od okna, kde stál, byl stolek téměř na dosah ruky, ale toto „téměř“, ačkoliv tvořilo vzdálenost dvou metrů, bylo velmi těžko zdolat. Šikmo působící přitažlivost hrozivého tělesa byla tak silná, že měl pocit, jako by jeho tělo tížil centový balvan. A stejně tak cítili se připoutáni ke stěně jeho druhové.

S námahou se Arne sesul k podlaze, a sténaje, v pravém slova smyslu se drápal ke stolku.

„Pozdě! Bude pozdě!“ jektal Pavel, třeštil oči na těleso, které jakoby závratnou rychlostí jim letělo vstříc.

Rozeznávali už na něm divoce rozeklané hroty skal, vystřídané hlubokými propastmi.

„Poz... dě!“ oba přitiskli dlaně na oči.

Bylo nesnesitelné hledět do tváře tak příšerné smrti!

A vtom Pavla i Petra strašný náraz odmrštil od stěny.

Se zaúpěním letěli oba přes kopuli.

Lékař se přemetl přes pult se zkumavkami, retortami a baňkami, narazil hlavou na stěnu a svezl se zpola omráčen na podlahu.

Petr byl šťastnější: opsal parabolu a po virtuózním salto mortale dosedl na vysokou polici vedle kuchyňského krbu. Ale přece náraz jeho zad na stěnu dostačil, aby mu na několik vteřin vyrazil dech z plic.

Kroutě v závrati hlavou, hleděl Petr na Arna, sedícího u stolu a manipulujícího s páčkami.

„Ko-ko-ko-ko-“

„Nekdákej, Petře, a slez z té police! Podívej se na Pavla! Bojím se, že si ublížil! Narazil se pořádně,“ volal Arne.

„Ko – konec, Arne! Vždyť už jsme všichni po smrti!“

„Nežvaň a seskoč dolů, povídám! Nedopadli jsme na ten meteor. Byl to jen zpětný odraz po zapojení záporného pólu. Příliš rychle jsem zabrzdil.“

„Táák? Už zas? Skandál! Povídám, že jsi cápek v řízení!“

„Rád bych tě viděl na svém místě. Člověče, vždyť chyběly dvě vteřiny a byli jsme na hadry!“

„Tak jsme vlastně živi a zdrávi?“

„My dva. Ale jak je s Pavlem? Petře, vyzývám tě naposled: dolů z té police a prohlédnout Pavla! Já se teď nesmím hnout od řízení!“

Petr seskočil. Vlastně se snesl se svého kuchyňského trůnu. Ale vtom se už také ozval lékařův hlas:

„Kluci, točíme se?“

Petr se schýlil nad Pavlem.

„Tak co, felčare, hlavu máš celou, jak vidím.“

„A-ani-n-nevím. Ale net-ancuj tak př-přede mnou!“

„Jaké tancování, člověče? Jsem rád, že stojím na nohou. Naopak, ty jaksi kroutíš hlavou. Arne, doktor šilhá! Je nadobro hotov! Mám ho odpočítat?“

„Petře, nech vtipů! Povídáš, že šilhá? Člověče, pak to může být vážný otřes mozku!“

Petr ulekaně pohlédl na Arna. Jeho humor se okamžitě rozplynul. Poklekl k Pavlovi.

„Co je ti, Pavle? Co tě bolí? Prosím tě, vzpamatuj se a narovnej ty oči. Proboha, to je strašné, Arne! Vždyť on je docela v bezvědomí! Co mám dělat?“ vyrážel ze sebe žalostivě.

„Tamhle v lékárničce je lahvička. Naber na lžíci vody, nakapej deset kapek a dej mu to vypít!“

Stalo se. Pavlovy oči přestaly šilhat. Jaksi nechápavě se rozhlížel.

„Už je ti lépe?“

„Už se... netočíme...“ vydechl Pavel.

„Sláva! Ale přece se točí!“ vyjížděl Petr už zase do své štiplavosti.

„Počkej, chlapečku, dám ti čichnout k příjemné voňavce. Vidíš, teď jsi zase ty v mé moci!“ Petr postrčil bezmocnému kamarádovi pod nos lahvičku s čpavkem.

Účinek byl okamžitý; lékař škytl a vyskočil.

„Už je v pořádku! Poznal mě!“ chechtal se Petr, odstupuje z dosahu Pavlových rukou.

„Tohle musí vzkřísit i nosorožce,“ vrčel lékař.

„Ba, právě! Teď už poznals také sebe,“ řekl Petr jedovatě.

„Ale hlava mě brní. Jsem jako zpitomělý.“

„Normální stav.“

„Přestaň už rýpat, Petře!“ zakročil Arne. „Měli jsme namále!“

„Co to vlastně bylo?“ tázal se Pavel. „Byli jsme jako přilepeni ke stěně a teď naopak se cítím zase tak lehký.“

„Pohleďte z okna!“ vybídl je Arne.

Hrozivý přízrak před nimi zmizel. Ale pak jej spatřili hluboko dole, pod dnem letounu.

„Co je to, Arne?“

„Sám nevím. Meteor to není, jak jsme se domnívali, ten by byl už dávno zase z dohledu. Je to nějaký satelit, souputník Měsíce, který se drží magnetickou silou od Měsíce stále ve stejné vzdálenosti. A poněvadž je na straně odvrácené od Země, nevědí o něm pozemští hvězdáři.“

„Vypadá to jako vypouklá střepina.“

„Také to není nic jiného než odštěpek nějaké planety. Ale je jisté, že je v něm soustředěna veliká magnetická síla. Proto jsme cítili takovou tíži. Je zajímavé, že ten satelit je nabit zápornou elektřinou jako Země, kdežto Měsíc obsahuje elektřinu kladnou, alespoň je tomu tak na Mare Vaporum. Podle zákona o vzájemné přitažlivosti nestejnorodých pólů měl by tedy ten odštěpek dopadnout na Měsíc tím spíš, poněvadž je poměrně blízko. Proto jej musí udržovat od Měsíce nějaká jiná síla, vliv některé jiné planety.“

„Arne, mám jiný nápad!“ ozval se Pavel.

„Ha! Doktor má nápad!“ vybafl Petr jízlivě.

„Pamatuješ se,“ pokračoval Pavel klidně, „že Měsíc na této části nereagoval na tvé výboje kladného pólu?“

„Ano, ale to jsme už byli pod vlivem satelitu.“

„Budiž. Měl si zapojen kladný pól, a proto se tak silně projevil vliv ze záporného satelitu. Ale Měsíc je přece mnohonásobně větší objemem a jeho přitažlivost by musela vliv satelitu převýšit. Dospívám k názoru, že kladný pól Měsíce je v oblasti Mare Vaporum a záporný v tom odštěpku.“

„Můžeš mít pravdu, doktore,“ přikývl Arne zamyšleně. „Tím by se vysvětlovala vzájemná soudržnost, uvážíme-li vliv rotace. Ale přece jen částečně. Domnívám se, že současně tu působí ještě jiný vliv.“

„Jaký?“

„Zemský.“

„Ten beztak působí na celý Měsíc.“

„Právě proto.“

„Jak jsme teď daleko od toho střepu?“

„Dva tisíce kilometrů.“

„A od Měsíce?“

„Přes dvanáct tisíc.“

„Klesáme?“

„Ne. Stojíme.“

„Proč se nepřiblížíme, abychom si mohli ten satelit lépe prohlédnout?“

„Rozmýšlím se. Nevím, mám-li se odvážit... zdá se mi to nebezpečné. Hleďte, ručička reostatu je už hodně vysoko. Už teď musím vydávat velkou sílu, abych zdolal přitažlivost. Bojím se, že spustíme-li se níž, budeme jako v chapadlech polypa.“

„To se mi nezdá logické,“ namítl Petr.

„Proč?“

„Arne, ty jsi z toho leknutí ztratil rozvahu?“

„Mluv moudře nebo mlč!“

„Což nechápeš? Byli jsme přece už tak blízko, že jsme, jasně viděli skalní hroty a propasti. A přece stačilo, abys stiskl páku, a dostali jsme takový odraz, že mě to posadilo na polici a doktorova hlava by byla praskla jako prázdný hliněný hrnec, kdyby ji neměl tak česky tvrdou.“

„Já ti dám prázdný hrnec,“ sápal se lékař na jízlivce.

„Počkej, Pavle, nech ho! Ten kluk má pravdu. Na to jsem skutečně nevzpomněl. A je to samozřejmé: do jisté vzdálenosti působí přitažlivost tím mocněji, čím je vzdálenost větší. To přece dokazuje už pozemský zákon o tíži. Tak to zkusme!“

Arne pohnul pákou a letoun začal klesat. Po tisíci metrech Arne sestup zastavil. S úlevou seznal, že mohl páčku na reostatu snížit o dva body, což znamenalo úsporu odporových výbojů. Teď už nabyl odvahy a letoun se zvýšenou rychlostí blížil k satelitu.

Čím níž padal, tím bylo odporové napětí slabší. Ve výši pěti tisíc metrů zase stanuli.

„Zkusím vzlétnout,“ ohlásil Arne změnu.

„Budiž, ale rozumně, s citem, a ne abychom zase lítali po kopuli,“ hrozil mu Petr.

„Doktore, pojď, chňapneme ho každý za rameno, ať lítá s námi. Tak, teď to můžeš zmáčknout.“

„Už se stalo. Vzlétli jsme o pět set metrů.“

„Tak? Vida! Už se naučil pilotovat. Ani jsme nic nepocítili.“

„Kluci, sám mám z toho radost. Půjde to hladce. Tak, dolů!“ pochválil si Arne.

Stanuli ve výši pěti set metrů.

„Teď se podíváme z oken ložnice.“

Mimovolně ucouvli před pohledem, který se jim naskytl.

„Peklo!“ vydechl konečně lékař.

Nutno říci, že přirovnání bylo oprávněné.

Ani nejbujnější fantazie si nedovede představit tak hrůzný obraz zkázy.

Co dříve považovali za horské štíty, byly kupy rozvalin, navrstvených na sebe v tak divokém neladu a změti, že to ani nelze vylíčit.

Byly tu pravidelné kvádry, zlomky a tříště sloupů, zbytky arkádových oblouků a mezi tím kupy a stohy třísek a zpřerážené kusy a pahýly stromů, částečně zuhelnatělé, dílem pokryté vrstvou prachu či písku, nebo snad sněhu, neboť povrch se ve slunečním světle leskl bíle...

„Co je to, proboha? Vždyť – jako by to byly rozvaliny nějakých – pozemských paláců!“

„Zůstaňte zde,“ řekl Arne. „Pokusíme se přistát. Ale musíte dát pozor a hlásit mně, kam budeme klesat. Do téhle spleti bych nerad. A ani to není možné, poněvadž se nesmíme dotknout dnem půdy. Musíme zůstat nějaký metr nad zemí. A to v téhle změti není možné.“

„Tam by bylo vhodné místečko,“ ukazoval Petr na malé, jakžtakž rovné prostranství.

„Ano, dostaneme-li se tam.“

„Musíš zase manévrovat s rozsochou.“

„Zkusím to.“

Velmi zvolna se snášeli a za vydatné pomoci druhů, kteří neustávali hlásit polohu, podařilo se Arnovi odbočit z nebezpečného místa a dopravit letoun, kam si přáli.

Konečně utkvělo dno letounu jen asi metr nad „zemí“.

Oblékli skafandry, opásali se pro všecky případy zbraněmi a sestoupili do ložnice.

„Kdepak je Habakuk?“ vzpomněl si Arne. „Habíšku, na!“

Ale kocour se nehlásil.

Nestalo se mu něco při tom odrazu?

Konečně zvolal Petr:

„Tamhle je! V posteli!“

Skutečně: zpod ložní pokrývky se vynořila černá hlava.

„I ty nestydo! Copak si to dovoluješ? Už ti nestačí pohovka?“

„Nech ho, Petře! Jistě se polekal při tom odrazu a schoval se do peřin, chytrák.“

Vyskákali turniketem.

Přes neprodyšnost skafandrů cítili strašné vedro a rychle uvedli v činnost chladicí zařízení. Ale i tak jejich ruce, až po zápěstí obnažené, cítily prudký suchý žár. Tíže byla o něco větší než na Měsíci.

„Strašné vedro,“ pronesl Arne.

Pavel cosi řekl, ukazuje při tom na navršenou kupu kvádrů, ale nebylo slyšet ani zvuk. To byl důkaz, že zde není ani stopy po atmosféře. Budou se muset dorozumívat jen těsným přiložením mikrofonu ke sluchátku, což Arne také ihned učinil.

„Cos řekl? Není zde vzduch a zvuk se nemůže šířit.“

„Pojďme si prohlédnout ty zříceniny!“

„Ano, ale opatrně, ať z nás někdo někam nezapadne.“

„Připoutejme se!“

„Moudrý nápad.“

Arne odvinul od pasu provaz. Přivázali se za paže a opatrně kráčeli k rozvalinám.

„Příšerné! Zkáza Sodomy nemohla být horší!“

U kupy třísek a pahýlů nějakého statného pně zvedl lékař ruku. Stanuli.

Pro přírodovědce to byla pastva. Ale sotva se Pavel dotkl pně, trhl a třepal rukou.

„Je to strašně horké, skoro žhavé!“ volal Arnovi do sluchátka. „Jak to jen vzít? Aspoň nějakou třísku.“

„Pro třísku si chceš pálit prsty?“ ušklíbl se Petr.

„Člověče, nemáš pojem o ceně téhle třísky. To už není dřevo ani zkamenělina. Je to změněno v kov či jiný materiál. Kdoví kolik miliónů let se to zde „suší“.“

Petr rozkopl třískovitou hromadu a podával pak Pavlovi polínko. Bylo vlažné. Lékař mu poděkoval vděčným poplácáním na rameno.

Když došli k rozvalinám, jejich úžas vyvrcholil.

Nebylo pochyb, že jsou ve zříceninách nějakého pravěkého města, jehož stavby podle zbylých základů musely být velmi rozlehlé. Podle zlomků, z nichž mnohé si zachovaly aspoň zčásti původní tvar, byly pravým divem architektury a uměleckého vkusu.

Byly tu stopy po ulicích a náměstích, místy zavalené kvádry a kamennou tříští. Některé kupy čněly do závratné výše jako příšerné kostry věží, složených z krychlí a hranolů, kulatých i hranatých sloupů a kuželů a arkádových oblouků, v nichž byl znatelný maurský či arabský sloh.

Tato seskupení činila takový dojem, že jim hrůzou tuhla krev. Jen roje ďáblů mohly ve svém běsnění způsobit takovou zkázu a nakupit tuto ohromnou, těžkou tříšť do výše jako výsměch lidské práci a umění, takže jen zázrak udržoval pitvornou „stavbu“ v rovnováze.

Tajíce dech, proplétali se touto příšernou spletí a změtí, která se v záplavě slunečního světla leskla bíle, žlutě a rudě, z čehož mohli usoudit, že tříšť se skládá z mramoru, porfyru, syenitu, žuly a ruly a jiných hlazených i hrubých hornin.

Bylo třeba nejvyšší opatrnosti při postupování mezi nakupenými troskami. Někde stačil dotek, aby se skupina zřítila a balvany svou tunovou tíží rozdrtily jejich těla.

Konečně se jim podařilo dospět do středu této úžasné zkázy. Stanuli na okraji rozsáhlého okrouhlého prostranství, obehnaného zbytky silných stěn. Zřejmě bývalé fórum či aréna, jaké bývaly ve starořímských dobách.

Pojednou sevřel Petr Arnovi ruku a ukazoval na protější okraj arény, kde pod dosti zachovalou stěnou byly vidět – mříže. Přešli fórum a stanuli před mříží z bronzových tyčí, za kterou byla prostorná jeskyně. Teď už pochopili, proč tato stěna zůstala ušetřena zkázy: byl to obrovský monolit či spíše přírodní skála, do níž byla jeskyně vytesána. Vnitřek byl temný a chvíli trvalo, než si jejich oči zvykly, aby pronikly tmou.

Ale sotva začali rozeznávat obrysy, zděšeně uskočili.

Jakoby v klidném spánku ležela tam těla jakýchsi obrovských zvířat.

První se vzpamatoval Pavel. Není přece možné, aby byla živá! Směle přistoupil k mříži. Poznal několik lvů a medvědů a nějakého netvora, podobného krokodýlu, jenže jeho trup byl skoro dva metry vysoký, se zubatým hřebenem až po konec silného ocasu. Celé tělo bylo pokryto velikými zelenými šupinami a plochá ještěří hlava končila mohutným zahnutým zobcem.

Ale také ostatní dravci se značně lišili od nynějších. Byli mnohem větší a jejich srst byla delší a huňatější. Medvědi se velikostí vyrovnali pozemským nosorožcům a lvi, či snad to byli tygři, měli srst temně hnědou a z horní čelisti jim vyčnívaly dolů zahnuté mocné kly.

Bylo jisté, že tato zvířata pocházejí z diluviálních dob. A tím nabyli důkazu, že také stavby vznikly před mnoha a mnoha tisíciletími.

Onen ještěr ukazoval na druhohorní dobu. Konečně i v tom čase žili už na zemi jeskynní medvědi a lvi, totiž druhy jim podobné.

Druhohorní doba, jurská, křídová, diluvium... ano, ale – to bylo na Zemi! A tenhle odštěpek pluje vesmírem nějakých deset tisíc kilometrů vzdálen od – Měsíce! Jak se sem dostal? Byl přírodní katastrofou vyrván z měsíčního povrchu, který vyhaslými krátery a bezednými trhlinami v kůře dokazuje, že Měsíc stihla náhlá katastrofa? Kdysi byl živé a živorodé těleso. O tom už teď nemohou pochybovat, neboť se právě přesvědčili, že aspoň v oblasti Mare Vaporum jsou ještě živé živočišné zbytky. A jsou tam také triceratopsi, alespoň jejich menší odrůda, ale v podstatě táž, jaká žila na Zemi v druhohorách.

Nuže, mohl by tento odštěpek být bývalou součástí Měsíce, která byla z něho vyrvána a vymrštěna do vesmíru. Musilo se tak stát vlivem nesmírné síly jiné planety, která se vyšinula ze své dráhy a prolétla tehdejší měsíční atmosférou, při čemž svou přitažlivostí vyrvala z Měsíce tuto část a současně vysála z měsíčního nitra žhavé jádro, které jako na Zemi je základem soudržnosti planety a jejího života.

Anebo se vyšinul z koloběhu Měsíc a zavinil svůj zánik sám?

Tím by se vysvětlovaly jeho krátery a trhliny; a je také pochopitelné, že na měsíčním povrchu nezůstaly stopy po vegetaci a lidské činnosti, ačli jaké byly, neboť celý povrch byl zaplaven vysokou vrstvou, vyvřelou ze žhavého jádra, takže nynější měsíční těleso se podobá vybuchnuvší a vyhaslé tavící peci.

Život v dutině pod Mare Vaporum je jistě jen místní a byl zachován jen tím, že v těch místech je soustředěna magnetická síla jeho kladného pólu.

K této výslednici dospěla Pavlova přírodovědecká teorie.

Škoda, že nelze vniknout do jeskyně, aby si těla dravců blíže prohlédl.

Mříže jsou příliš silné a nikde není vidět mechanismus, který by jimi pohnul, Těla jsou úplně zachovalá. Ale to je samozřejmé, neboť zde není vzduch, který by způsobil rozklad. Věčně tak vydrží!

Těžce se Pavel loučil s podívanou, jíž dosud nebylo dopřáno žádnému smrtelníku.

Rozvalenou branou vyšli z fóra.

Zase kráčeli širokou, ale krátkou ulicí, v jejímž čele stála napolo vyvrácená kovová brána, s umělecky tepaným mřížovím, za kterou se rozkládal rozsáhlý park. Ačkoli mohutné kmeny stromů byly rozdrceny a zbyly jen pahýly a křoví bylo zpustošeno jako po větrné smršti, zasloužilo si i nyní prostranství tohoto jména, neboť alespoň záhony, lemované mramorovou obrubou, zůstaly ve svých malebných tvarech zachovány.

Kráčeli po širokém, bílými mramorovými čtverci dlážděném chodníku k rozsáhlé zřícenině uprostřed parku, jejíž zdi – kupodivu – byly poměrně v pořádku až do výše skoro dvou poschodí. Pochopili příčinu, když si mohli prohlédnout zdivo zblízka: byly to mohutné mramorové kvádry, vtesané vzájemně do sebe a zatmelené hmotou, která se podobala cementu. Takto tvořily stěny jednolitý celek.

Ale v průčelí byl bývalý podjezd jakoby shora promáčknut, jeho kryt ležel v kupě drobného štěrku a jen silné sloupy z narůžovělého mramoru zůstaly stát; jeden z nich byl nakloněn a tu bylo vidět jeho hluboko do země zapuštěný základ.

Obě nároží průčelní zdi tvořila kulatou věž, z nichž jedna byla ve výši několika metrů jako useknuta a na druhé bylo vidět zbytek kopule, zdeformované, ale její zprohýbané pláty se leskly na slunci tak výmluvně, že nebylo pochyby, že byly vytepány z ryzího zlata.

Jinak byl celý hořejšek tohoto zřejmě bývalého hradu jakoby nesmírným tlakem vražen dovnitř a okenní otvory, vytesané v maurském či indickém slohu, byly nahoře silně začazeny. Podle toho musel v hradu před katastrofou zuřit požár. Po katastrofě vzniknout nemohl, neboť pak už zde nebylo atmosféry, a kde není vzduch, nemůže být oheň.

Pod podjezdem zel do zříceniny temný vchod, úzký, ale vysoký, nahoře okrouhle klenutý, a jeho portál byl zdoben bohatými, umělecky vytesanými arabeskami.

Na Pavlův pokyn přitiskli si sluchátka k mikrofonu:

„Hoši,“ slyšeli Pavla, „podíváme se dovnitř! Ale hodně opatrně, abychom nikde nezavadili! Mohla by se na nás zřítit celá ta klenba!“

Oba přikývli.

Octli se ve velké hale, jejíž zachovalý strop podpíraly řady sloupů. Ostré světlo jejich elektrických lucerniček ozářilo schodiště, které se nahoře rozdvojovalo na galerii. A už zase strnuli hrůzou:

Schodiště bylo pokryto mrtvými lidskými těly, z nichž některá ležela překloněna přes mramorové zábradlí galerie. Zřejmě to bylo vojsko, snad stráž, neboť lidé byli oděni do kovových krunýřů, které chránily trup, holeně a paže. Na hlavách měli přílby s vysokým hřebenem.

Podle ústroje a výzbroje, krátkých širokých mečů, dlouhých kopí, toulců se šípy a luků se podobali oděncům ze starořímských dob. Těla byla docela zachovalá a také tváře, v nichž utkvěl výraz bezmezného záští a zloby, kterou nezahladila ani náhlá smrt, nebyly poškozeny.

Badatelská vášeň uchvátila Pavla a zvědavosti podlehli i oba jeho druhové. Odhodlaně vystoupili po schodišti na galerii, do které ústilo několik uzavřených vchodů.

U jedněch dveří, pobitých bronzovými pláty zdobenými arabeskami vytepanými z ryzího zlata, leželo pravé klubko mrtvých oděnců. Z toho usoudili, že nejde o stráž, nýbrž o vzbouřence, kteří sem vnikli za loupeží, snad i vraždou.

Dveře byly pevně uzamčeny. Ale to nebylo Arnovi překážkou, paprsky smrti lehce kov roztaví. Bude však nutné dříve odsunout mrtvoly. Práce byla lehčí, než se obávali. Těla byla sice ztuhlá a tvrdá jako kámen, ale podivuhodně lehká. Činila dojem dutých figur z celulózy, na nichž byly těžké jen kovové krunýře. Byla vysušená.

Netrvalo dlouho a místo přede dveřmi bylo prázdné.

Dveře neměly zvenčí kliku ani zámek. Musely tedy být zevnitř uzavřeny závorou.

Arne uvedl v činnost svůj přístroj. Na bronzových plátech se rýsovala do běla rozžhavená čára, z níž kanuly žhavé krůpěje. Pozvolna tvořil se obdélník... vykrojená část se odklonila a vypadla dovnitř. Vchod byl uvolněn.

Jejich lucerny ozářily prostornou komnatu. Vstoupili.

Těžký, bohatou řezbou zdobený nábytek byl zpřevrácen a částečně v troskách. Z protější stěny vedl sem jiný vchod, jehož dveře byly rozštípány. A také zde bylo několik mrtvých oděnců. Při zdi, šikmo přes lože pokryté kožišinami leželo tělo muže, rozbodané v beztvárnou hmotu.

Zde byla spáchána vražda.

Vzbouřenci sem vnikli druhým vchodem a zavraždili majitele hradu.

Kdo to byl? Proč vznikla vzpoura?

Přivodil ji sám hradní pán svým despotismem, krutou vládou? Nebo to bylo šílenství, kterým, bylo zachváceno lidstvo z hrůzy a děsu před zkázou Měsíce, jež musela bezprostředně následovat?

Není toto znetvořené tělo pozůstatkem samotného krále, vládce některé měsíční oblasti? A je tento odštěpek pevniny vůbec bývalou součástí Měsíce?

Jak si vysvětlit ten maurský či arabský sloh, který i zde čiší z každé trosky nábytku?

Také tváře mrtvých jeví nesporné rysy arabské rasy.

Je možno připustit, že na Měsíci, který je přece jinou planetou, ačkoli nejbližší Zemi, žilo lidstvo stejné rasy, že mělo tytéž architektonické vlohy ve stavbách i zařízení příbytků, tutéž výstroj i výzbroj, vše jako bývalo v pravěku na Zemi?

Příval otázek jim vířil hlavou.

Arnovu pozornost vzbudil mramorový čtverec ve stěně, který se od ostatních lišil jednak poněkud vystouplejším tvarem, ale více odštěpky na hranách, z kterých bylo lehko usoudit, že se kdosi násilně namáhal, aby kvádr vypáčil. Domněnka se potvrdila, když si všiml mrtvého vojína, ležícího pod kvádrem a svírajícího v ruce bronzové páčidlo.

Ten mramorový čtverec zajisté kryje výklenek ve stěně, v němž je uschováno něco velmi cenného. Snad je to pokladna?

Všechny stěny byly zdobeny arabeskami, rostlinnými ornamenty, vytesanými v mramoru a vylitými zlatem. Jednotlivé pruhy měly týž vzorek.

Arne pozorně prohlížel okolní kvádry. Byly to stylizované stonky a listy akantů, střídající se s růžicemi a zvonky. Ze středu každé růžice zářil rubín jako veliká kapka krve. Ale pojednou jeho pohled utkvěl na středu růžice v kvádru nad páčenou plochou. Také zde byl vsazen rubín, jenže jeho tvar byl méně vypouklý, skoro plochý. Nemohl na něj dosáhnout, bod byl vysoko na jeho postavu.

„Pavle, stiskni prstem ten rubín!“ volal do sluchátka svému dlouhonohému kamarádu.

Lékař s ochotou vyhověl. A tu se kdysi marně páčený čtverec zvolna vysunul a odklopil.

V záři lucerny se ve výklenku objevila bronzová schránka. Pavel ji rychle vytáhl. Nebyla příliš těžká. Nebylo divu, že se mladému badateli třásly ruce radostí nad kořistí, která – co asi skrývá? Dosti času na rozluštění. Teď dále!

Přikročili k východu, kterým sem vnikla lupičská horda. Ale světlo lucerny jim ukázalo, že dále nemohou. Sousední komnata byla nepropustně zavalena troskami zříceného stropu.

Jiného východu nebylo, a proto se dali na zpáteční cestu.

Bez nehody se dostali do letounu. Svléknuvše skafandry, sesedli se ke stolu v kopuli.

„Podivná kazeta,“ bručel Petr, prohlížeje ji ze všech stran. „Je jako ulita z jednoho kusu bronzu. Víko rozhodně nemá. Bylo by přece znát nějakou škvíru. A lehká je, tedy dutá. Nic v ní neharaší. Hoši, myslím, že ten zabitý potentát nás tisíce let po své smrti napálil. Poklad tam rozhodně není. Možná, že je to prázdné pouzdro.“

„Jsi příliš naivní,“ káral ho Pavel. „Poklad není jen zlato a drahokamy. Takový nález by mě ani netěšil.“

„Co tedy čekáš?“

„Což abych otevřel kazetu paprsky?“ nabídl se Arne.

„Opovaž se!“ vyjel Pavel, „zničil bys obsah.“

„Tak co s ní?“

„V nejhorším případě máme pilku na kov. Ale nerad bych ji poškodil. Ovšem, ukáže-li se, že Petrův strojařský důvtip, kterým se vždy tak vychloubá, nestačí k rozlousknutí tohoto oříšku, nezbude nic jiného.“

„Felčare, tohle je řeč do pračky!“ vrčel Petr. „Mám louskat bronzovou krabici? Na té by si vylámal zuby i dinosaurus! Člověku uřežeš nohu s gustem, a takové škatule je ti líto!“

„Tak nežvaň a přemýšlej,“ bručel Pavel, obraceje kazetu na všecky strany. „Vezmi si lupu.“

„Nepotřebuji. Mám oči jako... hm... počkat! Zde, na úzké straně, je podél hrany jakási rýha, ale slabounká jako... a ta je na protější straně také. Hm, to nic nebude.“ Petr tlačil na jednu úzkou stranu. „Počkej, podržím ti ji, aby neujížděla,“ nabídl se Arne.

A tak zatlačili oba proti sobě.

Vtom byly ruce obou odmrštěny a na obou protilehlých stranách odskočily plošky.

„Au!“ vykřikl Petr, foukaje si na prsty, „to mě to kleplo!“

Ale lékař neměl teď pochopení pro bolest kamaráda. Uchopil krabici. Z jedné strany se vysypala nádobka s vyschlým černidlem a zahrocená tyčinka, začerněná na konci. Když pohlédl dovnitř, byla tam jen přihrádka. Zato když pohlédl z druhé strany, vydechl radostně: „V to jsem doufal!“ a vytáhl z pouzdra silný svazek papíru. Ale už na prvý omak bylo jisté, že to není papír ani pergamen, nýbrž papyrus, na kterém se psávalo v dávných dobách.

Svazek byl ovinut motouzem z rostlinných vláken a na obalu byl nápis, nečitelný, sestavený ze značek, z nichž některé se podobaly staroegyptským hieroglyfům, jiné arabskému písmu promíšenému tvary, jaké nikdy dosud neviděli.

„Rozbal to,“ pobídl Arne nedočkavě.

„Počkejte,“ zvedl Pavel odmítavě ruku. „Zvědavost je u badatele na škodu. Musíme pokračovat po pořádku. Není správné prohlížet knihu, dokud neznáme název a jméno autora.“

„Jak to chceš zvědět? Copak se vyznáš v téhle haťmatilce?“ bručel Petr.

„Naštěstí jsem studoval starověká písma. Tohle se sice liší v jednotlivostech od všech základních typů, ale souhrn mně není neznámý. Doufám, že se mi podaří to rozluštit. Ale bude to chvíli trvat. Musím si prohlédnout zápisky ze svých studií a zopakovat látku. Dokud nerozluštím nápis, nepohlédnu dovnitř. Teď mě nechte v klidu,“ ukončil Pavel a se svazkem v ruce se odklidil do zákoutí své laboratoře.

Kamarádi pokrčili bezmocně rameny. Znali velmi dobře Pavla. Když se zahloubal do práce, byl k okolí hluchý a slepý.

Errata:

30.05.2021 11:03