Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Tak co budeme teď dělat?“ zeptal se Petr.

„Podíváme se jinam,“ odpověděl Arne.

„Kam?“

„Prozatím vzlétneme vzhůru, asi tisíc metrů, abychom mohli přehlédnout celou tu střepinu a odhadnout rozměr. Myslím, že je to důležité. Dříve nás to nenapadlo a také jsme v tom chumlu neměli čas.“

„Proč tě ta rozloha tak zajímá?“

„Podle toho, co jsme viděli, nezdá se mi pravděpodobné, že by tenhle úlomek byl bývalou součástí Měsíce. Spíše myslím, že je vyrván – ze Země.“

„Jak tu pak vysvětlíš, že se octl nad půlí odvrácenou od Země?“

„Zdá se mi to pochopitelnější, než kdyby utkvěl nad měsíční tváří, která je obrácená k Zemi. Ba, je to nemožné, neboť Země je nabita elektřinou zápornou, kdežto Měsíc, jak jsme zjistili, kladnou. Také tato střepina obsahuje zápornou elektřinu. Kdyby byla letěla k tváři obrácené k Zemi, byla by musela vzájemnou přitažlivostí dopadnout na Měsíc. Dále jsme zjistili, že tahle polovice, od Země odvrácená, nemá ve svém těle vlastní magnetismus. Podle teorie každá planeta musí mít dva magnetické póly, kladný a záporný. Měsíc je mrtev až na oblast Mare Vaporum, kde je soustředěn kladný pól. Záporný tvoří tahle střepina. Že se nad touhle polovicí drží ve výši, je odůvodněno právě zmrtvením měsíčního magnetismu v této polovici měsíčního tělesa, které proto nemá přitažlivost, což se nám projevilo naší marnou snahou na této jeho polovici přistát a naopak silnou přitažlivostí záporné střepiny.“

„Dobře, Arne, to všecko chápu. Ale vysvětli mně: kde měl Měsíc záporný pól, dokud zde nebyl ten odštěpek?“

„Tahle otázka právě potvrzuje mou domněnku, že ten kus byl vyrván Zemi.“

„Nechápu důvod.“

„Tak poslyš: Měsíc nezhynul povlovně, stářím, neumíral věky. Jeho smrt byla náhlá. Je možno připustit dvojí. Prvé je, že v blízkosti Měsíce se roztříštila nějaká planeta a Měsíc byl bombardován deštěm nesčíslných meteorů. Tuto myšlenku zastává část vědců, kteří vycházejí ze stanoviska, že Měsíc byl v době své smrti pustý a jeho povrch byl pokryt žhavým bahnem a žhavou lávovou břečkou, do které se meteority zaryly. Tím vysvětlují tito učenci jeho okrouhlé krátery a přirovnávají účinek ke kamenu, vrženému do řídkého bahna, kde se také utvoří podobné kruhovité prohlubeniny. Zdá se to věrohodné. Ale titíž vědci nemohou pak vysvětlit měsíční horstvo, jeho výšku, hrotitost, divokou rozeklanost a hlavně podivné vějířovité útvary a konečně také hluboké trhliny v kůře, které pravidelně spojují krátery. Proto vítězí druhá hypotéza: Měsíc je mnohem starší než Země. V době jeho smrti byl na něm život daleko pokročilejší než na Zemi. Jeho zánik přivodila některá planeta, která vybočila ze svého odvěkého koloběhu a svou přitažlivostí v pravém smyslu vysála z něho život. Jeho žhavé jádro, jež je zdrojem života na každé planetě, si v nesčetných kráterech prorazilo cestu na povrch, jejž zaplavilo. Celý měsíční povrch se změnil v mnoho a mnoho jícnů sopek, které vyvřely, a celá příroda zmizela hluboko pod vrstvou žhavé lávy, jej zvolna vychladla. Za nesmírné přitažlivosti savé síly dotyčné planety vyvstaly pak ty hrotité hory, vějířovitě rozběhlé vlivem smrští, které se při tom rozvířily. Tahle teorie se zdá pravděpodobnější a jde jen o otázky. Která to byla planeta? A nevybočil Měsíc sám? Nebyl kdysi mnohem více vzdálen od Země? Nekroužil ve vesmíru dříve jako samostatná planeta a teprve svým přiblížením se k Zemi spáchal sebevraždu a změnil se v jejího mrtvého satelita? Já jsem o tom přesvědčen, vzpomenu-li si na událost, kterou nepovažuji za báji.“

„Jakou událost?“

„Potopu světa.“

„Ach!“ vydechl Petr. „Ty myslíš...?“

„Ano, Petře. Spojuji ve své laické teorii potopu světa se smrtí Měsíce. A také s nakloněním zemské osy, která dříve, v čemž se všichni učenci shodují, nakloněna nebyla. Ostatně, nálezy mamutů a jiných diluviálních zvířat daleko za polárním kruhem dosvědčují, že kdysi v krajích kolem točen bylo asi totéž podnebí, jaké je dnes v mírném pásmu. Můj otec vyprávěl, jak můj dědeček slyšel líčení potopy světa od jednoho věhlasného přírodovědce. A při tom ten slavný vědec uváděl ještě jednu událost té spojitosti.“

„Kterou?“

„Petře, neodpovím ti teď. Nechci předbíhat. Ale mám tušení...“

Arne utichl. Jeho rozechvění se jevilo v tom, že vstal od stolu a přecházel po kopuli.

Pozvolna se uklidnil.

„Jak jsi daleko?“ nahnul se nad Pavlem.

„Ticho!“ vykřikl lékař nezvykle ostře.

„Nu, nu, vždyť nechci...“ koktal Arne omluvu. Když usedl k řídicímu stolku, pravil:

„Odstartujeme!“

„Počkej, Arne!“ zadržel mu Petr ruku nad pákou. „Musíme se dříve připravit,“ řekl s vážnou tváří.

„K čemu? Jaké přípravy?“ divil se Arne.

„Doktore! Náš smutně proslulý pilot chce odstartovat! Víš, co to znamená?“

Ale z kouta, kde za policí s retortami, křivulemi, baňkami a zkumavkami bylo vidět čupřinaté temeno lékařovy hlavy, se neozval ani hlásek.

„Ha!“ vykřikl Petr. „Spectabilis, pane doktore, prosím za odpuštění! Vidím, že skutečně, jak jsi řekl, chceš pro vědu obětovat i svůj život! Ale já ne, blesky boží! Já chci žít! A pro svou inženýrskou hodnost neuznávám kuchyňskou polici za vhodné křeslo, kam mně už jednou náš varietní pilot po náhodou šťastně absolvovaném saltu mortale posadil. Pročež sestoupím dříve do hlubin ložnice a spolu s Habakukem se zavrtám do kyprého stohu peřin a polštářů, abych se uchránil –“

„Ticho!“ zařval Pavel znovu.

„Utíkej zbabělče!“ křičel Arne a dusil se smíchem „Zalez do peřin, šašku!“

„Už to mám!“ ozval se výkřik z lékařova kouta. „Atlantis.“

Hleděli na Pavla, který se vztyčil v celé své výšce a délce, bledý, s očima vytřeštěnýma.

„Atlantis?“ Slovo vyšlo z hrdla Arnova.

Chvíli zavládlo napjaté ticho.

Lékařovy oči se vpily do Arnovy tváře a konečně jeho ústa pronesla vydechnutou otázku:

„Jak jsi na to přišel?“

„Je tomu tak?“

„Ano.“

Arne se obrátil na Petra:

„Zde máš vysvětlení, které jsem ti dříve odepřel. Moje tušení se splnilo.“

„Jaké tušení? Mluv! Jaks mohl tušit... Arne, vždyť je to tak ohromující! Já sám... ach, neuvěřitelné! A přece je to pravda! Nemohu se mýlit! Zde to stojí černé na bílém. Ty značky a písmo...“ vyrážel ze sebe lékař, běhaje po kopuli.

„Tak jen se uklidni, Pavle,“ mírnil Arne jeho rozechvění. „Věc je zcela prostá. Lehce pochopíte, až vám vše vysvětlím... Ale pověz nám, jak zní nápis?“

Pavel zvedl se stolu popsaný kus papíru a četl. Slova zněla tak, že ani nechápali přízvuky, tím méně význam. Jen slovo Atlantis vnímali. A Arne vystihl ještě jiné slovo: Haris.

„Haris! Ano, tak se jmenoval poslední král Atlantidy!“ zvolal.

„Co o něm víš?“

„Byl to ušlechtilý muž, jasnovidec a prorok. Měl pět synů, kteří odešli do světa a stali se zakladateli lidských plemen. Jen tak ušli osudu, který stihl jejich otce, jenž byl zavražděn zpitou a vzbouřivší se lůzou. Znáš přece, Pavle, báji o Atlantidě?“

„Znám, ovšemže znám,“ třepal Pavel nervózně rukou. „Ale jméno Haris jsem nikdy neslyšel. Až teď je čtu a slyším od tebe. Odkud víš tuto podrobnost?“

„Můj dědeček vyslechl báji od slavného francouzského přírodovědce.“

„Jak se jmenoval?“

„Profesor Charni.“

„Charni! Kapacita, jehož objevy podnes platí jako Písmo svaté! Ale jak ten mohl...?“

„Nevím.“

„Hm, tohle je záhada! Odkud čerpal Charni pramen, který se ukázal teď správný? Zde leží důkaz! Dějiny Atlantidy za vlády krále Harise, zní titul spisu.“

„Ta rozsekaná mrtvola, kterou jsme viděli v troskách paláce, jsou pozůstatky krále Harise,“ řekl Arne. „Ovšem!“

„Ale řekls, žes měl tušení! Kdy vzniklo?“

„Dřív, než jsme vystoupili na půdu té odštěpiny.“

„Jak je to možné? Co ti k tomu dalo podnět?“

„Vzpomínka na mloky sklízející úrodu na Mare Vaporum.“

„Co to zase...? Mluvíš stále záhadněji.“

„Milý Pavle, nejde to říci několika slovy. Musím vyprávět, co jsem četl v rukopisu svého dědečka. Vlastně je to jakýsi deník, který nevyšel tiskem jen proto, poněvadž v jeho líčení je zahrnut děj v Nemově říši, která, jak víš, musí navždy zůstat světu utajena.“

„Mluv! Povídej!“

„Musím začít Nemem,“ rozhovořil se Arne, „neboť, jak víte, datuje se styk s tímto géniem z doby, kdy bylo mému dědečkovi padesát let, a trvá tedy už přes čtvrt století. Nebudu vám líčit fantastické okolnosti, za jakých došlo k seznámení a jak se můj dědeček dostal do Nemovy říše, kde později byli také dočasnými hosty a Nemovými spolupracovníky můj i tvůj otec, Petře. Spolupracoval také tvůj zesnulý prastrýc, Pavel Holan. Naši otcové pracovali společně. Inženýr Holan sestrojil Nautila.“

„Nautila? S tím přece už skoro před sto lety Nemo prokřižoval mořské hlubiny,“ divil se Pavel.

„To byl jiný Nautilus, jehož původcem byl Nemo,“ vysvětloval Arne. „Holan sestrojil podmořskou loď, která svým vybavením Nemova Nautila v mnohém předstihla. Nový Nautilus pátral po zbytcích Atlantidy. Ale tu bylo východně od ostrovů Kapverdských v hlubině tisíc metrů objeveno něco zcela jiného. Holan s Charnim, lékařem Baudinem a několika členy posádky podnikli ve skafandrech prohlídku mořského dna. A tu zjistili, že na dně leží podivný útvar sopečného kráteru. Lékař Baudin se zřítil do kráteru a pak ho našli obklopeného hroznými nestvůrami, které měly baňatý trup, zakončený silným ocasem, velikou žabí hlavu a stály vzpřímeně na dlouhých skokaních nohou. Místo předních nohou měly chapadla.“

„Ach!“ vydechl Pavel. „Teď už chápu!“

„Ano,“ pokračoval Arne, „byli podobni mlokům, které jsme viděli na Měsíci. Jenže byli mnohem větší. Byli to vodní tvorové. A teď uvažme: Na místě, kde podle pověsti bývala kdysi Atlantis, je nyní moře a v jeho hlubině kus – měsíční kůry. Naproti tomu je zde, ve vesmíru, deset tisíc kilometrů od Měsíce – odštěpek Země, střed bývalé Atlantidy. Země s Měsícem si takto vyměnily „vizitky“. Ti netvoři v hlubině Atlantského oceánu jsou bývalými obyvateli měsíčního moře, neboť se tvarem těla velmi podobají dosavadním obyvatelům v dutinách pod Mare Vaporum.“

„Ano, to je logické,“ přikývl lékař.

„Jak je veliká ta střepina?“ ozval se Petr.

„Hned se podíváme,“ vstal Arne od stolu.

„Musíš dříve vzlétnout, abys měl přehled.“

„Už se stalo, Petře.“

„Cože?“ přiskočil Petr k oknu. „Opravdu! Stojíme dobrých tisíc metrů vysoko. Ani jsme nic necítili. Vida, vida, on se náš pilot přece naučí startovat.“

„Nerej a měř! To je přece tvůj obor!“

„Vypadá jako od myší ohlodaný rohlík. Odhaduji: dvacet kilometrů do délky a šest šířka. Na nějakém kilometru snad nesejde.“

„Odhad se přijímá,“ přikývl Arne. „A co teď s tím spisem, Pavle?“

„Dám se do něho hned,“ usedl lékař ke stolu ve svém zákoutí.

„A co my?“ obrátil se Petr na Arna.

„Už letíme.“

„Kampak?“

„Zatím kolem Měsíce. Sejdi do ložnice a pozoruj triedrem jeho povrch. Uvidíš-li něco zajímavého, hlas!“

Netrvalo dlouho, Petr volal:

„Arne, zastav a pojď se podívat!“

Arne seběhl se schodů.

„Podívej se na tu temnou skvrnu. Je skoro tak černá jako ty průrvy.“

„Výborně, Petře,“ pochválil Arne kamarádovu bdělost hledě triedrem. „Je to rozsáhlá, hluboká propast. Mnohem hlubší než okolní plytké doliny i krátery. A je obklopena nesmírnou proláklinou. Ano, kamaráde, zde bývalo moře, veliký oceán, z něhož byla voda při katastrofě vysáta a zřítila se na Zemi. Potopa světa. Odtud byl také vyrván kus, který teď leží v hlubině Atlantského oceánu.“

„Arne, všecko je v pořádku. Ale snad nechceš tvrdit, že ty obludy z měsíčního moře žijí dosud v oceáně na Zemi? Což jsou nesmrtelné?“

„Je nemožné odhadnout délku života pravěkých tvorů. Jisté je podle vědecké teorie, že druhohorní ještěři žili mnoho tisíc let. Nynější krokodýl dosáhne stáří přes tisíc roků. Ale netvrdím, že ti netvoři jsou titíž. Myslím, že jsou to potomci. Také nemyslím, že se ti tvorové dostali živí na Zemi, ačkoliv to není vyloučeno. Měsíc tehdy při katastrofě musel být Zemi velmi blízko, na okraji zemské atmosféry, a zvířata se řítila v nesmírném přívalu vod. Přitažlivost Země a Měsíce působily vzájemně a vodopád samozřejmě klesal zvolna, bržděn odporem přitažlivosti Měsíce. Mohli se tedy živočichové dostat do zemského oceánu bez úrazu. Ale to je dohad. Mohlo to být také jinak. Ale tu nesmíš zapomenout na zárodky, které jsou velmi odolné. A také na mikroorganismy.“

„Ani nevíš, jak mě to zajímá. Lituji, že jsem nestudoval chemii.“

„Nelituj, Petře. Strojařství má také neomezené pole. A všecko znát člověk nemůže.“

Letěli dále nad Měsícem, jehož okrouhlost se měnila v ovál, polokouli, srp, až i ten zmizel a letoun se octl v čiré tmě.

„Doktore, nech toho, půjdeme spát,“ vyzýval Arne Pavla, zahrabaného do překladu vzácného rukopisu.

„Dej mi pokoj,“ zavrčel badatel.

Spali jako dudci. Když procitli, spatřili, že shora z kopule vniká do ložnice světlo. Podle světélkujícího ciferníku prospali plných deset hodin.

„Snad si Pavel dosud neláme svou hlavu?“ bručel Petr.

Bylo tomu tak.

Lékař dosud seděl, zahloubán do práce tak, že ani nezpozoroval příchod svých druhů.

„Proboha, Pavle, vždyť se zničíš! Tohle je přece nerozum, zvlášť od tebe, lékaře, který má vědět –“

„Ticho!“ vyrazil Pavel z hrdla.

„Žádné ticho!“ rozčilil se Petr. „Tohle už není bádání, to je šílenství! Zblázníš se! Tisíc komet a meteorů! Koukej na něho, Arne, jak vyhlíží! Vždyť ten kluk je bledý jako vápno a oči má vyboulené jako mořský pes! Co koukáš tak vyjeveně! Že tě poleju? Tenhle džber hodím na tvou učenou hlavu!“

Petr nepřepínal. Pavlovy oči hleděly přes ně kamsi do prázdna, skleněné, nevnímavé.

„Co je ti, Pavle?“ změnil Petr tón a přiskočil k lékaři. „Mluv přece, člověče, neděs nás!“ jektal a přitiskl k hrudi Pavlovu hlavu. Ale už odskočil, vyheknuv po štulci, který mu Pavel uštědřil do žeber.

„Co by mně bylo? Nic mi není. Zkoprněl jsem jen nad tvou drzostí. A teď ticho! Ani slovo!“

„Pavle, to přece nejde! Pamatuj na –“

„Hleďte, hoši,“ zjihl lékař, „nechte mě ještě čtvrthodinku. Už budu hotov a teď je to nejpoutavější. Pak se nasnídám a vyspím. Teď bych neusnul.“

A už se zase sklonil nad popsanými archy.

Pokrčili rameny. Co mohli dělat? Konečně, má pravdu. Věděli, že jeho nervy jsou zdravé a silné jako lana a čtvrthodinka ho nezabije.

„Ale přesně za patnáct minut,“ hučel Petr a pohlédl na hodinky, „poleju tě jako kvočnu.“

Nebylo třeba takového zákroku. Po desíti minutách Pavel odložil tužku, protáhl se a vydechl: Hotovo!

Marně Petr vyzvídal. Pavel mlčel. S chutí se nasnídal a s krátkým pozdravem sešel do ložnice. Sotva dolehl, usnul klidným spánkem.

„Podívej,“ ukazoval Petr na popsané archy na lékařově stole. „Což, abychom si to zatím přečetli?“

„Odstup, satane, nesváděj! Pavel by se zlobil.“

„Proč? Jen bychom mu ulevili. Musí být hodně utýrán. Hleď na ty hieroglyfy. Tohle luštit musí být strašná práce.“

„Nu, konečně máš pravdu. Tak se do toho dáme.“

„Na Dionýsově ostrově, největším ze soustroví Atlantidy, měl své sídlo král Haris. Jeho ohromná ostrovní říše se rozkládala mezi Heraklovými sloupy (nynějším Gibraltarem) přes širý oceán až ke Střední Americe.

Haris byl spíše otcem než vládcem svému národu, který žil jako v ráji. Byl národem zbožňován. A oprávněně, neboť byl nejvýš šlechetný a spravedlivý. Vychoval svůj národ tak, že Atlantis byla zářivým vzorem kultury, vědění, spravedlnosti, klidu a pořádku.

Celý ostatní svět tonul v té době ve tmách barbarství.

A tu vyslal Haris svých pět synů, jejichž jména byla: Europus, Asiath, Hindus, Aegyptus a Ink do světa, aby v něm šířili atlantskou kulturu. Synové svým důstojným zjevem a vysokým vzděláním brzy dosáhli vlivu a moci nad barbarskými národy, jimž se stali vládci.

Tak se do celého světa šířila atlantská kultura.

Uplynula desítiletí. Král Haris zesmutněl. Vzpomínal na své syny, od nichž však nedostával zpráv. Otcovské srdce zatoužilo, aby alespoň nakrátko se mohlo potěšit se svými syny.

Vyslal do světa posly, aby pozvali jeho syny k návštěvě starého otce.

Léta uplynula, poslové se nevraceli. A nevrátili se už nikdy.

Zato přišli synové. Ale ne aby přivinuli na svou hruď starého otce, nýbrž ...

Sta a sta velkých galejí se přihnalo k pobřeží ostrova Dionýsova. Tisíce ozbrojenců se vyrojilo, vtrhlo do města za časného jitra, po noci, ve které jasnovidnost starého krále pozdě varovala.

Ale Haris by nebyl prchl, neopustil svůj národ, ani kdyby byl včas varován. Jeho bolest nad nevděkem a zradou vlastních synů, vtrhnuvších se svými barbarskými hordami do jeho říše, plenících a vraždících, byla nevylíčitelná.

Z balkónu hradu viděl zkázu města, která jako rozpoutaný běs rychle se valila k hradu.

Je možné, aby synové, jeho vlastní krev, se tak zvrhli? Nemohl pochybovat, neboť právě v minulé noci zjevil Osud týž obraz jeho prorocké duši. A záhy mu samo peklo postavilo důkaz: v čele hordy, ženoucí se k hradu, poznal svých pět synů.

„Děti! Moje děti!“ zasténal.

Napadlo ho: chtějí se zmocnit vlády nad jeho říší. Budiž! Je už stár, rád ustoupí. Ale je pro to třeba tohoto vraždění? Proč nepřišli v klidu a míru? Je to snad rozpoutané peklo, které poštvalo barbarské země?

Už několik nocí planul východ zelenou září, která se zvětšovala a poslední noci se nad obzor vynořil nesmírný zelený oblouk, který k ránu krvavě zrudl. Výstraha bohů či předzvěst pekla?

A nyní, ačkoli už je jasný den, jeví se týž úkaz ještě hrozivěji: nesmírný okrouhlý útvar, v němž víří žhavé smrště a z něhož klesají dolů zelené, fosforeskující cáry...

Bohové! Potrestejte tento hrozný zločin!“

„Tak to tedy bylo,“ vydechli, když dočetli. A věru, bohové potrestali otcovraždu! Dosud vládne na světě zášť a nenávist nejen mezi jednotlivými lidskými rasami, ale i mezi národy pokrevně spřízněnými.

„Četli jsme už,“ přiznal se Arne Pavlovi, když osvěžen spánkem přišel do kopule.

„Zvědavci,“ zabručel lékař, „ale nevadí. Co tomu říkáte?“

„Je to objev, Pavle! Mnoho vysvětluje! V jaké řeči je psán rukopis?“

„Dnes již nelze přesně určit. Proti nynější době je to smíšenina starokeltštiny, arabštiny a nářečí druidů, keltských kněží ve staré Galii. Je těžké, ba nemožné alespoň přibližně určit dobu, kdy byl rukopis napsán, neboť datum chybí a podle smíšeniny nářečí nelze usoudit.“

„Tedy nesmírně cenný doklad.“

„Ano, Arne. Žaloba z dávného pravěku, za kterou nejvyšší Soudce dosud, po statisících nebo snad stamiliónech let, trestá lidstvo. Synové trpí za hřích svých otců!“

Errata:

30.05.2021 11:03