Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cesta vesmírem několik dní plynula klidně. Nebylo pro naše hrdiny dnů a nocí. Slunce stálo na jednom bodě, ozařujíc svými nafialovělými paprsky vnitřek letounu, kdežto širý vesmír tonul v tušové černi. Nesmírný černý rubáš, posetý velikými démanty hvězd – stálic, myriádou oněch sluncí, plápolajících svým vlastním světlem na rozdíl od planet, svítících světlem odraženým od Slunce.

Měsíc už zmizel z dohledu a Země, dříve se jim jevící jako pestře zbarvený lampión, měnící pravidelně své rysy, byla teď už viditelná jen jako malá nazelenalá hvězda.

Rozsocha nad kopulí mírně a stejnoměrně jiskřila na důkaz, že plují k nějakému cíli. Podle výpočtu Arnova a usměrněného napětí v kondenzátoru byl to Mars čili česky Smrtonoš, s nímž byli v magnetickém spojení. Ale když Petr vyzval Arna, aby se zaklel na správnost tohoto předpokladu, mladý pilot přece jaksi zrozpačitěl. A nutno uznat, že oprávněně.

Let ze Země na Měsíc byl se zřetelem na dokonalé zařízení jejich letounu snadným úkolem. Tam byli ještě pod částečným vlivem zemského magnetismu, a jakkoliv se jim na Měsíci zdálo, že jsou přetrženy všecky jejich spoje se Zemí, teď, kdy byli vzdáleni už desítky miliónů kilometrů, připadala jim cesta ze Země na Měsíc jen jako malý výlet!

Začínali vnímat Nekonečno.

„Arne, vždyť my letíme a nevíme kam!“ vzkřikl najednou Petr.

„Proč?“

„Zapomněls na tu početní chybu? Vždyť jsme měli počkat čtyři měsíce na Měsíci!“

„Co bychom v té poušti dělali?“

„Ať cokoliv, třeba spali jako jezevci, ale měli jsme tam buď vyčkat, až se Mars náležitě přiblíží, anebo se vrátit domů. Jak je teď Mars daleko od Země?“

„Asi dvě stě miliónů kilometrů.“

„Krásné! A to povídáš tak klidně? Dvě stě miliónů! Miliarda komet do tebe, pilote!“

„Proč se rozčiluješ?“

„Doktore, zde máš prvého pacienta. Rozřízni mu lebku a vyper mozek. Jinak...“

„Co to žvaníš?“

„Copak nechápeš? Ten kluk nás žene do zkázy!“

„Ale proč?“

„Poněvadž má napětí usměrněné na osmnáct miliónů místo na dvě stě. Dám krk, že na ten rozdíl zase zapomněl, popleta!“

„Děkuj osudu, Petre, že s sebou nevezeme kata. Přišel bys o krk, poněvadž letíme správně,“ vyhodil Arne trumf.

„Ach, a jak?“

„Tak!“

„Hoši, kometa!“ zvolal lékaři u okna. A jen proto nevysvětlil Arne Petrovi jeho omyl.

Od černého pozadí se v dálce odrážela zelená hlavice, za kterou se táhl mléčně bílý závoj. Zjev rychle rostl, dloužil se.

„Vypni proud!“ volal Petr úzkostlivě na Arna, „vždyť letíme přímo na ni!“

„To už nám teď nepomůže,“ mumlal Arne. „Naopak, mohlo by to uškodit. Rychloměr úžasně stoupá!“

„A hleď, jak jiskří rozsocha! Hotové blesky!“ upozorňoval Pavel.

„Zkusím to přes...“ stiskl Arne páku. „Proud je přerušen, ale letíme stejně rychle. Jsme v její moci. Nedá se nic dělat.“

„Přepoj na jiný pól!“

„Už se stalo. Žádný účinek.“

„... smrti naší, amen!“

„Nemusí být. Spíše myslím... ano, bude to tak! Zapojím zase, jak bylo.“

Sotva zapojil, vyskočila ručička rychloměru až k nejvyšší hraně ciferníku.

„Proboha, Arne! Není možné se dívat! Strašlivá rychlost,“ jektali zbledlí, s očima vytřeštěnýma.

„Ano, letíme vstříc kometě rychlostí, na jejíž změření ani přístroj nestačí...“ potvrdil Arne klidně.

„Pak je to neodvratná zkáza! Což nemůžeme odbočit?“

„Ne. Kometa nemá magnetismus jako planety. Je to nesmírný uzel elektrické energie, asi jako Slunce.“

„Ale to je přece... ve zlomku vteřiny se rozplyneme v jejím žáru!“

„Nemyslím. Teploměr je hluboko pod bodem mrazu. Už teď by se povrch letounu musel tavit žárem.“

„Co je to tedy?“

„Teplotu působí teprve výboje. Slunce je v podstatě jiné. Živé těleso, ohromná spleť elektrických vírů a smrští, tedy neustálých výbojů, které chrlí protuberance, jazykovité a stromovité útvary do výše skoro půl miliónu kilometrů, obsahující hlavně vodík, vápník a hélium. Kometa má světélkující jádro, které se skládá buď z tuhých částeček nebo z kysličníku uhelnatého a kyanu, anebo také ze směsi tuhých částeček i plynů.“

„Tím nás chceš uklidnit? Máme tedy na vybranou smrt otravnými plyny nebo srážku s mořem meteorů?“ hrozil se Petr.

„S mořem meteorů bychom se srazili, kdybychom vlétli do jádra, a tu by byl letoun silně bombardován. Ale ty částečky jsou mikroskopické a obal našeho letounu, doufám, by vydržel. Plynů, ačkoliv jsou otravné, se nemusíme bát, neproniknou k nám.“

„A vletíme-li do ocasu?“

„Ten je právě jedovatý.“

„Tedy myslíš, že proletíme bez následků?“

„Těžko říci. Musíme doufat.“

„Malá útěcha!“

„Arne má pravdu, Petře. Lékař také nemůže nemocnému zaručit...“

„Poněvadž sám nic neví,“ odsekl Petr.

Pavlovu ostrou odpověď zarazilo prasknutí v rozvodní desce.

„Krátké spojení! Pojistka je v tahu,“ zabručel Arne, chystaje se ji nahradit.

Ale štěstí, že tak neučinil, neboť zapojení elektrického proudu by přivodilo zkázu rozsochy a celého letounu.

V příštím okamžiku jim bylo, jako by se vnořili do husté fosforové mlhy. Vnitřek letounu byl ozářen silným světlem a jedním oknem vnikal rudý a žlutý plápol. A pojednou vzplanul nad letounem fialový blesk, po němž místo hromu následoval příval rachotivých zvuků, svištění a jakési vytí, vřískavý jekot. Spíše pudově než sluchem vystihli, že zvuky působí nárazy a tření meteorového deště o obal letounu.

Zmraženi hrůzou sevřeli se v objetí...

Vteřiny či minuty? Kdo by počítal ty chvíle děsu?

Náhle zmizel sinalý přísvit a v letounu bylo skoro temno. V šeru mohli rozeznat jen kulatá okna, jakoby natřená vápnem.

„Jsme z toho venku,“ vzpamatoval se Arne a přiskočil ke skříňce, ze které vyňal novou pojistku, kterou zašrouboval do rozvodní desky. „Nejvyšší čas,“ hučel, hledě na rychloměr, „skoro jsme už stáli. Teď zase letíme.“

Jeho slova se brzy potvrdila. Mléčná mlha plynů se rozplynula a dovnitř zářilo vlídné Slunce.

S utajeným dechem hleděli na úkaz, jejž těžko vylíčit.

V šíř i dál, do výše i hloubky plál celý vesmír rojem jisker a hvězd, vířících ve spirálách, parabolách a hyperbolách, tryskajících jako nesmírné gejzíry, rozplývající se v nedohlednu.

Je nemožné vylíčit tuto hrůznou krásu, proti níž by výbuch mrakodrapového skladiště pyrotechnických výrobků a třaskavin byl jen nepatrnou prskavkou. Všecky možné odstíny barev se uplatnily v tomto nesmírném ohňostroji.

Za několik vteřin se však jeho ztemnělý střed šířil, spirály, hyperboly a paraboly se rozvíjely a v myriádách meteoritů se rozlétlo ohromné těleso komety do nekonečna.

„Rozlétla se!“ ulevil si Petr škodolibě.

„Naší vinou,“ dodal Arne.

„Copak může takový nepatrný projektilek jako náš letoun rozbít těleso, jehož objem byl skoro jako zeměkoule?“ pochyboval Petr.

„Nešlo o velikost projektilu, nýbrž o jeho vliv. Prolétli jsme jen okrajem spektra, ale to stačí, aby se porušila soudržnost ve shluku těch hmotných molekul. Opakuji, v tomto případě, neboť my jsme měli při všem tom vrcholném nebezpečí, jež jsem vám zatajil, velké štěstí. A zvlášť já jsem měl více štěstí než rozumu.“

„Ha!“ vyštěkl Petr. „Konečně přiznání!“

„Ano, přiznávám se,“ pokračoval klidně Arne. „Bylo to právě v okamžiku, kdy praskla pojistka a já ji chtěl nahradit. Jen náhoda mi v tom zabránila. Neboť kdybych to byl učinil, v tom okamžiku bychom se byli se vším všudy rozplynuli v žáru elektrického výboje.“

„Proč?“ otázal se Pavel.

„Poněvadž zapojením proudu do rozsochy bychom byli celou elektrickou energii svedli na letoun. Neodvratně by byl následoval výboj do letounu, který by se byl stal tím, čím je železo v bodu elektrického sváření. Vypojením proudu se přerušil kontakt naší elektřiny s elektřinou komety, jejíž proud musel jít do miliardy ampérů.“

„Ale výboj se přece udál!“ namítl Pavel.

„Ano, jenže my jsme byli mimo jeho okruh. Výboj působil jako výbuch třaskaviny všemi směry ze středu jádra, a tedy se jeho síla roztříštila už v jádru, a napětí, aspoň ne kritické, nedosáhlo k povrchu našeho letounu. My jsme nezpůsobili výbuch porušením obalu hlavice komety, ale rychlostí svého letu, která setrvačností po vypojení proudu byla nesmírná, a dostali jsme se z obalu dřív, než účinek výbuchu mohl zapůsobit na nás. Letěli jsme v těch okamžicích v pravém smyslu s bleskem o závod a dostali se včas do hustého shluku plynů v ocasu, který právě svou hustotou za námi utvořil ochrannou hráz. Hustota však zároveň působila na náš setrvačný let jako silná brzda, takže jsme už skoro stáli, když jsem zase zapojil proud. I v tom mne řídil sám náš společný anděl strážný, neboť kdybych se byl jen o několik vteřin opozdil, byli jme strženi do úžasného víru elektrických výbojů a ohně, jaký jste viděli. Jako ty myriádové roje meteoritů vířili bychom ve spirálách a hypocykloidách, až pak konečně, zůstalo-li by z nás vůbec něco, byli bychom rozprášeni do nekonečna.“

„A to jsi nám všecko tajil?“

„Milý Petře, měl jsem snad mluvit a říci vám pravdu? Děsit vás, jak teď vidět, nadarmo?“

Uplynula řada dní, lze-li užít toho slova v jejich situaci, kdy se nepřihodilo nic pozoruhodného.

Rozsocha stále stejnoměrně jiskřila na důkaz, že jsou ve spojení s nějakým nebeským tělesem, podle usměrněného napětí s Marsem. Ale tento teoretický předpoklad se ukazoval pochybný a viklal se ve svém základu od chvíle, kdy Arne na rychloměru zjistil úplné zvrácení teorie o rychlosti letu.

Arne nezapomněl, že v době jejich odletu z Měsíce je Mars ještě velmi daleko od své opozice, kdy se přiblíží k Zemi na padesát osm miliónu kilometrů, kdežto jeho největší vzdálenost teoreticky se udává na čtyři sta miliónů.

Letoun měl zařízení, kterým bylo možné odstupňovat rychlost letu, jež se zvýšila asi šestinásobně.

Arne jednou s údivem pozoroval, že i při zapnutí nejmenší rychlosti ukazuje ručička nejvyšší číslici, ba přesahuje přes číselný oblouček.

Když se s tím objevem svěřil spolupoutníkům, byli samozřejmě udiveni ještě víc než on. Zvlášť Petr.

„Hoši, zase něco letí!“ vykřikl Pavel jednoho dne u okna.

Spatřili fialově plápolající kotouč s fáborem jasně červených jisker.

„Meteor!“ vyjekl Petr.

„Vypni proud! Zdá se to být pevná žhavá hmota!“ hrozil se lékař.

„Ano, je to meteor. Ale toho se nemusíme bát, poněvadž přístroje by nám hlásily nebezpečí, kdyby bylo. Rozsocha jiskří stejnoměrně. Meteor má jinou dráhu než my. Vidíte, že směřuje přes nás. Nádherný kus. Hraje všemi barvami jako duha. Už se přenesl.“

„Copak je to?“ obrátil se Arne udiveně k vysílačce, jejíž páčka se rozťukala. „Signály! Ale podivné. Tomu nemohu rozumět. Morseovy značky to nejsou!“ Rychle si nasadil sluchátka.

—.-/—./..../.-./-.-/—../.—/.-./—.

„Kvé, gé, ha, ér, ká, zwrg,“ hučel Arne. „Co si z toho vybrat?“

„Nějaká divná řeč,“ divil se Petr.

„Hoši, ticho! Volám!“ řekl Arne. „Ovšem Morseovou abecedou. Snad se všechno vysvětlí. Může to být nějaký omyl. Že by nás volal dědeček? Zkusím, dosáhnu-li s ním spojení.“

Ale snaha Arnova byla marná. Zde byli už mimo vliv všech Nemových vymožeností. Anebo byl jejich vysílač slabý.

Zato se zase ozývaly signály. Avšak stále nesrozumitelné.

„Tohle není Morse,“ pokrčil Arne bezradně rameny.

„Snad tedy šifry?“

„Ani to ne. Spíš nějaké meteorologické poruchy.“

„Myslím, že je to utopie hledat Morseovu abecedu na milióny kilometrů od Země,“ řekl Pavel.

„Teoreticky ano,“ uznával Arne, „poněvadž se Zemí už nemáme spojení. Ale z praktického stanoviska to vyloučeno není. Uvaž, že používáme statické elektřiny, kterou je prosyceno nejen pozemské ovzduší, ale celý vesmír. Hlavně působí vliv Slunce, jehož celková energie, která jako teplo přichází ve vteřině na Zemi, je dvě stě padesát bilionů koňských sil. Totéž Slunce působí dosud stále na nás. Myslím tedy, že není zcela utopistická domněnka, že aspoň prostřednictvím tohoto Slunce máme přece jakési meteorologické spojení. Náš vysílač vládne napětím, k němuž ani největší pozemskou vysílací stanici nelze přirovnat. Je to součást živlu. Ale... ne! Není to možné! Je to přece utopie. Kdybychom měli spojení se Zemí, hlásil by se Nemo, jehož vysílač má stejné možnosti a sílu.“

„Kdybychom aspoň věděli, jak jsme daleko od Země,“ zatoužil Petr.

„A kdybychom měli jistotu, že se skutečně blížíme k Marsu,“ připojil lékař.

„Ano, hoši,“ souhlasil Arne. „To jsou dvě veliké otázky. Ale je ještě na sta jiných. Nepřicházíme do vlivu jiného slunce? Například Sírius, nejjasnější stálice naší oblohy v souhvězdí Velkého Psa. Sírius je také slunce, vzdálené od Země devět světelných roků. Může teď na nás účinkovat. Počítám totiž že jsme od Země už nejméně sto miliónů kilometrů.“

„Přeháníš!“

„Jen aby to nebylo víc, Petře! A jsou myriády jiných sluncí ve vesmíru. Největší dosud známé Pozemšťanům je slunce Doradus ve velkém Magellanově oblaku, který je součástí Mléčné dráhy. Doradus je od Země vzdálen asi sto dvanáct tisíc světelných roků. Naše Slunce je proti němu jako plamínek zápalky proti ohromnému elektrickému světlometu, neboť Doradus je skoro miliardkrát větší a má půlmiliónkrát víc světla.“

„Tak, teď mi řekni, kam nás vlastně vlečeš?“ vyjel Petr. „Člověče, začíná mně být z toho nanic! Letíme, nevíme kam, nevíme, kde jsme a dostaneme-li se vůbec zpátky! Nemůžeš se raději vrátit?“

„Ne.“

„Krásné! Nádherné! Tohle je pilot!“ lamentoval Petr, běhaje dokola.

„Tak už přestaň, zbabělče!“ vybuchl Pavel. „Měls zůstat u maminky.“

„Nechte toho, kluci!“ zakročil Arne. „Nesmíte zapomínat, co Nemo prohlásil! Že v tomto letounu budeme bezpečni jako doma. A já mu věřím.“

„Tak je to správné,“ souhlasil Pavel. „Leknout se vždycky až druhý den.“

Signály se opakovaly v pravidelných půlhodinových přestávkách. Bylo zajímavé, že zněly vždy stejnou sestavou písmen, jejichž souhrn však nebyl pro ně ani vyslovitelný, tím méně srozumitelný.

Tato pravidelnost intervalů a vždy tatáž skladba je utvrzovala v přesvědčení, že signály jsou vysílány někým, kdo myslí. A myslit může jen bytost dokonalá, jako je člověk.

Ale jaká bytost? Odkud vysílá? Kde je její sídlo? Země? Sotva. Může to tedy být jen některá jiná planeta. Která? Která z těch, jež svítí a planou kolem nich?

„A není to právě Mars?“ mimovolně řekl Arne svou myšlenku.

Jako by se jim v hlavě rozbřesklo.

Mars! Proč ne? Už dlouho hlásily pozemské vysílací stanice signály, silné a mocné, že zněly jako zvon, ale nesrozumitelné a neodpověditelné. Bylo nesporné, že přicházejí odkudsi z vesmíru. A poněvadž jich bylo nejvíce, když se Mars přiblížil k Zemi, soudilo se na tuto planetu.

„Hoši, teď si na něco vzpomínám!“ zvolal Arne.

„To je dost,“ zavrčel Petr ironicky.

„Můj otec,“ rozhovořil se Arne, „mně před lety vyprávěl, že když byl v mládí u Nema, slyšel několikrát v Nemově pracovně nepravidelné údery, dunivé zvuky, které se rozléhaly i po chodbách. Když pak jednou vpadl znepokojen do Nemovy pracovny, bylo jisté, že zvuky vycházejí z jeho přijímače. Na taťkovu otázku, co to je, pokrčil Nemo rameny a řekl jen: signály. Odkud? Nelze určitě říci. Odněkud z éteru. Není to z Marsu? Je teď právě v opozici. Zdá se, přikývl Nemo a tím byla věc ukončena. Dědeček je velmi opatrný na své úsudky, jak víte.“

Takový byl stav, než šli spát. Vesmír se zdál nezměněn, když ho prohlíželi. Až na občasné meteory, kterým už uvykli, a jež skoro šmahem letěly k Slunci, aby jako topivo napájely jeho nesmírný, nenasytný jícen, a několik jiných, které svůj závratný let ukončily náhlým přemetem a po spirálovité závitnici se rozpadly v roje oslnivě vzplanuvších jisker, byl vesmír čistý a klidný.

Ale přece se něco změnilo! Jedna hvězda nesporně nabyla na objemu. Triedr jim to potvrdil: neurčité obrysy, jakými se nám jeví planety, pozorujeme-li je pouhým okem, změnily se v kouli. Ale víc nemohli triedrem vypozorovat.

„Proč nám Nemo nedal astroskop?“ zatoužil Pavel.

„Nemyslím, že by za to zasloužil výtky,“ mínil Arne. „Hvězdářský dalekohled by nám mnoho prozradil předem a tím bychom přišli o mnohá překvapení. Takhle je to přece zajímavější. Půjdeme spát. Tuším, že zítřek nám přinese změnu a také práci. Kdo ví, budeme-li příští noci mít klid. Musíme tedy nabrat sil.“

Spali několik hodin, když je probudil Habakuk, který úzkostlivě mňoukal. Z jeho hrdla se linuly zvuky, jaké dosud nikdy neslyšeli a jež bylo možno přirovnat k dětskému pláči.

Ale hned poté se rozlehl ložnicí zděšený výkřik všech tří.

Nad ložní pelestí tkvěl jakýsi příšerný netvor, pekelné zjevení, černá huňatá píďalka, skrčená, s ohnutým hřbetem, vlnitě prohnutý had s rozevlátým chvostem, strnule vztyčeným jako kyjovitý konec chřeštýšího ocasu, s kulatou hlavou.

Zjev se vznášel ve vzduchu, několik decimetrů nad pelestí, metaje ze svého příšerného těla roje sinavých jisker.

„Pro Kristovy rány! Je to Habakuk! Koukejte, kluci, jak otvírá hubu! Vztekl se!“ jektal Petr.

„Je to Habakuk,“ připouštěl Arne. „Ale co se s ním děje? Odkud ty jiskry? Musí tu být veliké elektrické napětí, které hraje na jeho srsti. Strašná podívaná!“

„Mňa-úúú-hú!“ vyrazilo zvíře z hrdla a křečovitě poskočilo.

„To ubohé zvíře trpí,“ vstal Pavel z lože.

„Nedotýkej se ho, Pavle!“ vyrazil Arne varovně. „Necítí bolest. Spíše je polekán. Napětí je jen na povrchu jeho srsti, ale kdyby ses ho dotkl, mohl bys dostat silnou ránu. A jaký má pud. Postavil se na pelest, která je dobře izolována. Ale co to má znamenat? Odkud to napětí?“

„A proč my nic necítíme?“

„Snad proto, že jsme v peřinách.“

„Podívejte se, z kopule se sem line také takové sinalé světlo.“

„Neletíme zase nějakou kometou?“

„Nemyslím. Z té by energie nepronikla obalem letounu. Tohle je mi nevysvětlitelné.“

Pojednou se přízrak na pelesti rozplynul.

„Už ho to přešlo. Pojď, Habíšku, neboj se! Celý se třese,“ hladil Arne kocoura, který seskočil z pelesti a tulil se k němu. „Odklop okenice, ať sem vnikne sluneční světlo.“

„Co to zas je?“

Byl to oprávněný údiv, neboť zleva vnikly do ložnice sluneční paprsky a zprava proud světla, který předčil sluneční jas. „Kluci, po pravé straně máme dvě slunce vedle sebe!“ vykřikl Petr.

Přiskočili k oknu. Bylo tomu tak. Dva oslnivé kotouče vrhaly do ložnice nafialovělé světelné proudy.

„Do kopule!“ velel Arne. „Co dělá rozsocha, Petře? Doktore, obhlédni obzor! Já musím k řídicímu stolku.“

Všecky tři zachvátil úžas.

„Rozsocha zmizela!“ hlásil Petr. „Hluboko pod námi září veliký měsíc! Ale není to náš Měsíc. Je to překrásně zbarvená koule!“ líčil svůj dojem. „Oba póly jsou bílé, namodralé, přesně ohraničené od olovnatě temné oblasti, která je protkána kulatými a eliptickými plochami. Některé jsou jasně zelené, jiné žluté a některé hrají všemi barvami, vzájemně oddělenými v přesných tvarech. Střední část koule jako rovník na Zemi tvoří široký pás, bílý, s černými přímkami, hvězdicemi, obdélníky a trojúhelníky, které jsou protkány jasnou zelení. A v pravidelných odstupech jsou pásy, dvojité, olovnatě šedé, jako ty oblasti po obou stranách rovníkového věnce, které spojují. Dělají dojem průplavů. Hoši, to je – to je... Mars!“ končil přesvědčivě.

„Ano, podle těch průplavů či kanálů,“ hučel Arne. „Ale, proboha, co já si mám teď počít?“

Nikdy dosud neslyšeli od rozvážného kamaráda takový výkřik, v němž byl příval bezradnosti, ba zoufalství.

„Co se stalo?“ přiskočili k němu.

„Povídáš, že rozsocha zmizela?“ zvedl Arne k Petrovi vyděšené oči.

„Ano! Je pryč! Ulomena nebo uťata. Snad ji urazil nějaký meteorit!“

„Pak jsme... ztraceni!“ zachroptěl Arne. „Nemáme vodič! Jsme ochromeni a vydáni všanc všem vlivům a silám vesmíru,“ mumlal v zoufalství. Ale pojednou se vzchopil: „Ne! Není možné! Musí tu být něco jiného, co nás...“ přiskočil k oknu a dlouho hleděl dolů. „Ano, je to Mars! Padáme k němu! Rychle se zvětšuje!“

„Nemůžeš zabrzdit?“

Arne se vrátil k řídicímu stolku.

„Pohleď!“ tiskl a zvedal hlavní páku. „Je mrtva! Jsme úplně bez proudu! Všecko je zničeno!“

„A ostatní přístroje?“

„Nic. Nic nefunguje,“ zasténal Petr.

„Neječ!“ osopil se na něho lékař. „Ještě jsme nedopadli! Kdo ví, jaké jsou to vlivy, třeba včas pominou. Přepojils na druhý pól?“ obrátil se na Arna.

„Jak mohu přepojit? Nemáme vodič. A proud je přerušen. Pojistky jsou v pořádku, přístroje také nejsou poškozeny, všecko je v bezvadném stavu, ale – mrtvé! Nemáme proud! Jsme izolováni vůči vlivům statické elektřiny. Náš letoun je ochromen. Jsme na tom hůř než meteor, který má vždy vlastní elektrickou energii, která jej udržuje v kolejích jeho meziplanetární dráhy dotud, dokud jej nezvládne sluneční přitažlivost. A to trvá věky!“

„Povídáš, že je všecko v přístrojích v pořádku,“ vrčel Petr.

„Totiž v jejich konstrukci...“

„Dobře, rozumím. Ale co je s rozsochou? Ta je také v pořádku?“

„Ach, ano, rozsocha! Zapomněl jsem na ni v tom zmatku!“ přiskočil Arne k oknu.

„Tohle je... Jak je to možné?“

„Copak?“

„Rozsocha nebyla ulomena, což ani není myslitelné, neboť je z materiálu, který je mnohem tvrdší než ocel a není křehký. Náraz by ji byl spíše ohnul než ulomil. Ale nebyl to náraz. Byla... podívej se, Petře, na okraj pahýlu! Jsi přece odborník. Co o tom soudíš?“

„Na mou duši, kluci, neuvěřitelné! Ale je tomu tak. Hrana pahýlu je zaoblena! Není pochyby, celý sloup byl roztaven!“

„Ano, roztaven! Ale čím se roztavil? Vždyť ten kov odolává daleko většímu žáru než platina. Týž materiál jako, celý letoun. Kdyby byl žár působil na rozsochu, byl by stejně utrpěl celý povrch naší gondoly.“

„Žár působil jen v místě, kde je hrana pahýlu,“ řekl Petr pevně.

„Souhlasím,“ přikývl Arne. „Ale jak je to možné? Jen moje paprsky smrti by mohly...“

„A jsi si jist, že tytéž paprsky nejsou ve vesmíru?“

„Nemohu to vyloučit. Ale pak by účinkovaly také na gondolu. Tohle je... nemám jiného vysvětlení... to byl přepad! Byli jsme napadeni něčím... ne, někým, kdo nás...“

„Proboha!“

„Co je, Pavle?“

„Hleďte, tam! Tam dosud zářila dvě slunce vedle sebe. Teď zhasla. A nyní je vidět. Šílím? Je to přelud?“

„Není, Pavle! Také vidím!“

„Já též! Sluneční paprsky se odrážejí od jejího povrchu. Je to vzducholoď!“

Klam byl vyloučen.

Jasně viděli velkou vzducholoď torpédovitého tvaru, která jako by stála v dálce asi jednoho kilometru od nich, ve skutečnosti však klesala s nimi dolů, k Marsu.

„Teď je mi to jasné!“ vykřikl Arne. „Tam jsou ti, kteří nám uloupili rozsochu i proud.“

„Piráti! Vrahové!“ rozzuřil se Petr. „Odplať jim, Arne! Znič je paprsky smrti!“

„Čeho tím docílím?“

„Pomstíme svou smrt!“

„Uklidni se, Petře! Ještě neumíráme. Zemřeli bychom ale v okamžiku, kdybych stiskl spoušť. S pomstou bychom spáchali sebevraždu, neboť by paprsek pronikl oknem a v tom okamžiku by nastal výbuch našeho letounu. O tom není sporu. Bezmocně se řítíme na Mars. Ale přesně touž rychlostí klesá záhadná vzducholoď. Kdyby nás chtěli zabít stále se zrychlujícím pádem bezmocného tělesa, proč by klesali s námi? Aby viděli náš zánik? Nemohu považovat lidského tvora – a v té vzducholodi jsou lidé – za schopného tak bestiálních citů. Ti lidé roztavením naší rozsochy a ochromením našich přístrojů, izolováním od elektrického proudu dokazují naopak mnohem větší technickou vyspělost, než máme my. Pohleďte jen na důmyslný tvar vzducholodi. Je k nám obrácena bokem a můžeme ji dobře přehlédnout. Triedry!“

Dech se jim zatajil, když jim dalekohledy přiblížily vzducholoď na dosah ruky: kolos, jehož povrch byl jakoby ulit z jediného kusu, bez hran a nýtů. Leskl se jako stříbro. Ale marně pátrali po oknech, které by jim prozradily alespoň částečně něco z jeho vnitřního tajemství. Je to snad přece jen automat bez posádky? Ale pak je řízen někým z Marsu. Tu by byl jejich stav ještě nadějnější, neboť pak je stejně řízen jejich osud.

Obraz planety pod nimi se zatím značně zvětšil a ztvárněl. V triedru už rozeznávali, že olovnatě šedé plochy jsou – moře, v nichž je po obou stranách širokého rovníkového pásu několik pravidelných řad ostrovů, které jsou s pásmem spojeny přímými hrázemi.

Rovníkové pásmo tvořilo ornamenty, v nichž poznávali ulice a náměstí, protkané a promísené zelení sadů. Také se jim vysvětlil jednostranný černý lem v přímkách a hvězdicích, někde užší, jinde širší, ale všude stejnoměrný. Byl to vržený stín budov, které podle toho musely být v jednotlivých ulicích stejně vysoké.

Celý široký pás měl stejný vzhled nesmírného města, jemuž nebylo konce a které se snad rozkládalo na pásmu kolem celé planety.

Teď si teprve všimli okolnosti, která působila značně potěšitelným dojmem:

„Padáme dolů dnem!“ zvolal Arne.

Nebylo potřebí, aby svým druhům odůvodnil příčinu své radosti. Pochopili, že musí být nějaká síla, která řídí jejich pád, neboť kdyby se řítili bezmocně, musel by se teď už letoun překlopit a padal by dolů svým zahroceným koncem, kopulí. Tento přemet by si vynutila zvyšující se přitažlivost planety, kterou na sobě pozorovali, a hlavně atmosféra, do jejíhož okraje se už dostali, jak nasvědčovala stupnice tlakoměru.

Krátce poté měli pocit, jako by pozbývali tělesné tíže.

„Brzdí!“ vykřikli současně jásavě.

A skutečně: pohledem z okna zjistili neklamně, že jejich pád je značně volnější.

„Snášíme se zcela volně,“ řekl Pavel radostně.

„Teď je jen otázka, jakým tvorům se dostaneme do moci!“ zahučel Petr.

„Rozhodně dokonalejším, než jsme my,“ řekl Arne pevně.

„Jaký máš důvod pro své přesvědčení?“

„Vzhled planety mně postačí. Pohleď jen na to úžasné a důmyslné uspořádání: To pásmo, spojené přímými hrázemi a ostrovy, rozestavenými v řadách a pravidelných vzdálenostech, přímky ulic a ladné ornamenty náměstí, obrazce sadů a přímé dvojité průplavy, které protkávají pásmo a spojují severní moře s jižním...“

„Nemůže to všecko být přírodní útvar? Příroda přece ráda kouzlí věci, jakých není schopen žádný lidský geniální umělec.“

„Ne, Petře! Tohle je práce lidí. Ostatně, máme důkaz,“ ukázal Arne k oknu, za nímž se rýsovala vzducholoď, jež se nyní k nim značně přiblížila.

„Buďsi tedy, lidé. Ale jací? Jaký mají vzhled? Marťané mohou být obři jako věž nebo mít tvar mořské chobotnice, netopýra, hada, nosorožce, kudlanky nábožné...“

„Osla ušatého!“ vpadl doktor. „Máš ohromnou obrazotvornost, Petře, ale nemáš pojem o přírodních vědách.“

„Snad nechceš tvrdit, že na všech planetách jsou stejní lidé?“ vybuchl Petr.

„Nemusí být právě stejní, ale v základních tvarech podobní.“

„Pročpak?“

„Předně musíš uvážit mikroorganismy, zárodky. Ty jsou stejné v každé sluneční soustavě. Pokud tedy sahá vyzařovací vliv a moc téhož Slunce, které je tvůrcem života a řídí vývoj všeho tvorstva ve svém království, jsou si tvorové od prvoků přes hmyz, ryby, zvířata až po lidstvo podobni. To je přece základní pravidlo přírodní vědy.“

„Teorie,“ zabručel Petr.

„Nejen teorie, už i praxe to dokázala v mnohém. Máš umělé líhně kuřat.“

„Ale z oplozeného slepičího vejce.“

„Budiž! Tedy jiný důkaz: Už před mnoha lety vypěstoval americký chemik v retortě z mikroorganismu králíka, který dospěl a měl pak zcela normální mláďata. Byla to totiž samička. Umělý králík, chemicky zrozený.“

„Vzpomínám si, četl jsem o tom. Ale není to americký humbuk?“

„Není, Petře. Později se pokus podařil i jiným a s jinými živočichy. Je to důkaz, že vše závisí na mikroorganismech. Něco jiného je snad v jiných částech vesmíru, kde kralují a tvoří život jiná slunce. Tam zase všecka příroda podléhá jiným vlivům, odlišným, a podle toho může být také odlišné živočišstvo. Poněvadž však Mars má společné Slunce se Zemí, bude na něm život utvářen přibližně v týchž formách.“

Errata:

30.05.2021 11:03