Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pojednou spatřili hluboko pod sebou tři body, které rychle stoupaly kolmo vzhůru.

„Letadla!“ vydechl Arne, hledě triedrem. „Téhož torpédovitého tvaru, ale značně menší: Asi taková, jaká pro nás kdysi poslal Nemo. Už jsou zde!“

Letadla stanula v rovině s nimi, rozestavena tak, že se nyní snášeli obklopeni ze tří stran malými torpédovými letouny. Na čtvrté straně klesala s nimi veliká vzducholoď.

„Tohle vypadá, že jsme v zajetí,“ bručel Petr. „Zřejmě eskorta.“

„Není to spíše čestný doprovod?“ mínil Arne.

Obojí mohlo být pravdou. Jejich radost nad pozvolným a nebezpečným klesáním byla zkalena Petrovou domněnkou.

Klesali stále volněji, obklopeni letadly, která se semkla kolem nich do těsné blízkosti. Snášela se o něco níže než jejich letoun, čímž jim byl výhled na povrch Marsu zacloněn.

Viděli jen, že se Slunce značně snížilo, a mezerami mezi letadly mohli pozorovat, že od východu letí rychle přes povrch Marsu stín, houstnoucí a na okraji růžovějící.

Takto viděli prví Pozemšťané – západ Slunce na Marsu.

Odhadli výšku asi na tisíc kilometrů, když Mars pod nimi utonul v temnu.

Ale pojednou se rudě rozhořel – východ, opačná strana, za kterou Slunce zmizelo. Požár? Pak by musel vzplanout celý obydlený rovníkový pás, neboť okruh záře zabíral nesmírný oblouk.

Nebyli dlouho na rozpacích.

Pojednou se nad východní obzor vynořila ohromná žhavá koule, která rychle stoupala do výše.

„Hrůza!“ vydechl Petr.

„Nebo Strach,“ přikývl Arne.

„Vida, jak se přiznáváš k strachu,“ ušklíbl se Petr.

„Mýlíš se. Nechci říci, že mám strach...“

„Ale bojíš se.“

„Ne. Říkám Strach s velkým S, míním satelit Foibos.“

„Ach tak!“

„Ano,“ souhlasil Pavel, „tohle může být jen Foibos, vnitřní Marsův trabant, který tak rychle letí.“

„Ale jaké je to těleso?“

„Podle vzhledu je žhavé. Jenže to není uzel elektrické energie jako Slunce, nýbrž pevné těleso, které ze svého nitra nesčetnými krátery chrlí žhavou lávu. Taková asi byla Země na počátku svého života.“

„Celý vesmír je zaplaven rudou září. Příšerná podívaná,“ hovořil Petr.

„A pohleďte!“ ukazoval mezerou dolů. „Celý povrch Marsu jako by byl osvětlen rudým bengálem! Pánové a dámy, ti Marťani se mi začínají líbit! Připravili nám nádherný světelný efekt na uvítanou! Takový ohňostroj. Ani pro největšího potentáta si Pozemšťané nemohou takový přepych dovolit.“

„Vtipálku,“ usmál se Arne. „Ale tenhle úkaz mne přivádí na nápad... Pozemšťanům se Mars jeví rudě, což hvězdáři odůvodňují vlivem martské atmosféry. Což je-li tím vinen Foibos?“

„Může to být,“ připouštěl Pavel. „Zase jedna teorie praskla.“

„Proto se nermuť. Praskne jich asi víc.“

Letoun se poněkud naklonil, to v nich vzbudilo úzkost. Ale brzy se uklidnili, když viděli nezměněné seskupení letadel a mezerou zpozorovali, že povrch Marsu je nyní už jen asi pět tisíc metrů pod nimi, jako by plynul stranou.

„Jsme taženi na určité místo. Brzy přistaneme,“ řekl Arne.

Bylo tomu tak. Pluli nad rozsáhlými sady, jejichž zeleň se neladně odrážela od nachově červené záplavy světla, přes bílé komplexy budov, jež se leskly podivně růžově, a místy na římsách a lemech harmonicky se kreslila blankytná modř, lesklá, průsvitná ve výklencích. Dole, kde červené světlo vrhalo stíny, bylo jakési fialové temno.

Tato podivná hra barev vyvolala jejich údiv.

Jaká je to hmota, z níž jsou stavěny domy? Pouhý mramor nebo kámen nemůže přece, ať jakýmkoliv osvětlením, vzbudit takový lom paprsků a průsvitnost!

A ty nevídané tvary domů! Široké ulice, překlenuté ohromnými mosty a viadukty. Prostranství a náměstí, z nichž nad mnohými se klene jakýsi křížový a hvězdicový útvar. Spousty věží, či snad mrakodrapů, homolovitých, jehlancovitých, lesklých a průsvitných, v jejichž hranách a hranolech hrají duhy.

Pohádka!

Jejich eskortéři, jako by se chtěli pochlubit touto krásou, kroužili s nimi v širokém obvodu nad mořem budov, nad průplavy, lemovanými bílými, opalizujícími hrázemi, v nichž nyní, jakoby místo vody, chvěla se blahem a rozkoší mladá, bujará krev, průsvitná, nažloutle světélkující a ve stínu přecházející do indigové modři. V dálce pak, kde končilo obydlené pásmo pevniny, jako nachové hedvábí leskla se hladina moře, v němž byly zasazeny jakoby veliké drahokamy smaragdově zelené, topasově žluté, safírově modré, rubínově červené a chalcedonově a karneolově žíhavé plochy ostrovů, spojené přímými, opálově svítícími šíjemi s pásmem.

Pojednou kroužení ustalo.

Eskorta se poněkud rozestoupila.

Teď měli volnější výhled dolů.

Snášeli se na rozsáhlou, okrouhlou plochu, čistou a lesklou, takže se od jejího povrchu odrážel jasně kulatý tvar Foibosu. Bylo to letiště. Jenže visuté, ve výši několika set metrů nad okolní půdou. Snad to byl vrchol nějaké mohutné věže. Plocha měla v průměru nejméně kilometr a byla lemována vysokými stožáry či kandelábry, jak se jim zdálo z té výšky, ale spíše bohatě tesanými obrovskými sloupy nebo ještě lépe věžemi, jak soudili při dalším poklesu podle dole rozšířené základny.

Čím níže se snášeli, tím více je uchvacoval úžas a - hrůza.

To, co považovali za stožáry, kandelábry a později za sloupy nebo věže, ukázalo se jim, když se snesli tak, že mohli už prostým okem jasně rozeznat tvary, jako veliké přízraky bytostí lidských tvarů, několikrát přesahující životní velikost.

Na celé ploše nebylo živého tvora, což zvyšovalo jejich tíseň, ba hrůzu. Klesali do kruhu průsvitných přízraků. Byla to jakási vzdušná zjevení, jejichž trup, úžící se do výše dobrých dvaceti metrů, útlý a průsvitný, tvořil jen pomyslný útvar, mlhovitý, neurčitý; teprve od poprsí jevily se tělesné tvary určitěji, ale i ty byly průsvitné. Ohnivá záplava v těchto zjevech se lámala v bílou, sinavě světélkující mlhu, v níž se temně fialově kreslily tělesné tvary.

„Kde to jsme, proboha?“ jektal Petr. „Zde máš, doktore, svou učenou teorii o mikroorganismech a podobnosti tvorstva pod vlivem téhož Slunce!“ bodal jízlivě. „Tytéž tvary, lidské, ano! Ale jen do půle těla, jako mořské panny, které se podobají lidem spíš než tyhle průsvitné fantomy, mlžná zjevení, vytáhlá do dvacetimetrové výšky s rozplizlou podstatou... Pro všecky svaté! Tohle bude uvítání!“

„Tak už neskuhrej!“ zakřikl ho lékař. „Je to sice příšerné, ale...“

„Kluci,“ vpadl Arne, „jste směšní! Petrovi bych odpustil. Má někdy až chorobnou fantazii. Ale že ty, Pavle, se můžeš nechat tak uchvátit obrazotvorností, to nechápu, ačkoli je to dílo umělecké...“

„Umělecké dílo?“ spráskl Petr ruce. „Snad nechceš říci, že jsou to...“

„Ale ovšem. Sochy.“

„Sochy? Člověče, z čeho by musely být, aby působily tak duchovitě?“

„Stačí k tomu sklo. Nějaká sklovitá hmota.“

„Zapomínáš, že sklářství spadá také do mého oboru,“ vypjal se Petr. „Rád bych viděl huť, která by tyhle sochy mohla vyrobit!“

„Doufám, že ji uvidíme. To jen dokazuje velikou technickou vyspělost Marťanů. A vzácný umělecký vkus. Oba jste se dali unést fantazií a zapomínáte na logiku.“

„Jakou logiku?“

„Inu, stačí otázka: jsou-li Marťané skutečně duchovité bytosti s mlžným tělem, jak mohli vystavět ty báječné budovy, mosty a vyrobit vzducholodi, které přece nejsou duchovité? K hmotné práci je přece potřebí těla.“

„Na mou duši, je to tak!“ vykřikl Petr. „Teď už je dobře vidět... úžasné! A koukejte, celá plocha, na kterou se snášíme, je ze sklovité hmoty.“

„A domy také,“ přidal se Pavel. „Proto ten zvláštní lom světla na římsách a výklencích. Pohádková krása! Ale proč nikde není vidět živého tvora?“

„Je noc, Marťané spí.“

Toto vysvětlení bylo přijatelné. Tak tedy vyhlíží martská noc: rudá záplava z Foibosu, která trvá po západu Slunce asi tři hodiny, kdy ohnivý satelit proletí nad polokoulí Marsu, a pak asi teprve nastane tma, dokud zase Slunce nevyjde.

Pojednou vyrazili z hrdla výkřik údivu.

Nad sochami vzplanula světla, zřejmě vytvořená v ovzduší, zcela nezávislá na jakémkoliv technickém vedení a spojení. To však nevyvolalo jejich údiv, neboť se podobala světlům a umělým sluncím, jaká znali v Nemově říši. Podivuhodnější bylo, že tento kruh světelných kotoučů tvořil jakýsi záhadný nápis, pro ně ovšem nečitelný. Jediné bylo jisté: že je to světelný nápis. A mohli uhodnout, že jsou to slova, jimiž Marťané vítají návštěvu z vesmíru. Nejen výtvorem roje světelných kotoučů, obloučků, čárek a křivek, jejichž sladění barev bylo pro jejich zrakový vjem nevylíčitelné a skoro neharmonické, ale hlavně podivnými útvary značek působil nápis nejvýš tajemně, čarovně a mocně.

Zatím Foibos prolétl nadhlavníkem a blížil se k obzoru. Jeho nachová záplava se měnila v karmínovou, stíny pod nimi se dloužily a celý kraj, kam dohlédli, zfialověl, šedl a černal.

Když už měli přistát, změnila tři malá letadla dosavadní seskupení a seřadila se do jedné řady, bokem k jejich letounu. Na protější straně dosedala pak současně s malými letadly veliká vzducholoď, také k nim obrácena bokem.

Když vzdušná eskorta spočinula na ploše, byl jejich letoun ještě asi deset metrů vysoko a velmi zvolna se snášel, až konečně dosedl tak jemně, že nepocítili nejmenší otřes.

V tom okamžiku zhasl světelný roj ve výši, ale zato se celá plocha i širý kraj rozzářily v záplavě – denního světla. Ale jeho zdrojem nebylo přírodní slunce, nýbrž oslnivá hvězda, která jako ohromný démant vysílala své duhovité paprsky. A tento démant zářil z čelenky sochy, která se nad ostatní vypínala mnohem výše.

Současně se objevil nový světelný efekt.

V rozšířené základně, z níž se do výše vypínal mlhovitý útvar této sochy, vyvstala veliká koule, opálově prosvítající, a kresba jejího povrchu jevila tytéž útvary, jaké pozorovali, když se blížili k této planetě. Pochopili, že socha je symbolem, představitelkou Marsu, jenž je takto vítá.

Ale už tu byl nový div.

V základně sousední sochy se rozzářila podobná koule. S údivem hleděli na známé tvary, plasticky vystupující z indigově temných oblastí.

„Země!“ vydechli dojatě.

Nebylo pochyby. Marťané jim takto naznačují, že znají původ návštěvníků. Teď už zmizely poslední zbytky jejich obav a Arne si mohl také vysvětlit důvod, proč byla jejich elektrická energie ochromena a letounu znemožněno, aby svobodně ovládal svou další cestu k Marsu a přistání.

Ze všeho, co dosud vidí a prožívají, je jisté, že jsou vítáni bytostmi dokonalými a duševně vyspělými. Marťané nesporně ovládli přírodu a nebe své domoviny mnohem mocněji a účelněji než obyvatelé Země. Podmanili si všecky živly a mnohem hlouběji vnikli do tajů elektřiny než Pozemšťané.

Jistě se jim záhy vysvětlí a objasní všecky ty vymoženosti, jež jsou výsledkem vyspělého ducha. Byli-li zbaveni vlastní vlády a moci nad elektrickým živlem, pak jen k vlastnímu prospěchu, ba záchraně, neboť vládnou-li Marťané neomezeně nad elektřinou své planety, mohly by jejich zásahy působit jen rušivě a vyvolat neodvratnou katastrofu letounu.

Zdánlivě násilně jim z rukou vyrvané řízení příletu na Mars bylo tedy jejich spásou. A nebylo ani možné jinak, neboť dorozumění nebylo snadné, jak dokazovaly signály vysílané jim vstříc, které jim snad dávaly výstrahu nebo návěští o nutném opatření pro jejich bezpečné přistání. Když pak Marťané poznali, že jim pozemská posádka nerozumí, vyslali jim vstříc pomoc, která jako lodivod v nebezpečných vodách převzala řízení jejich letu.

Tlakoměr ukazoval na 786 , což na Zemi bývá velmi zřídka, jen za dlouhodobé pohody počasí a sucha v některých tropických krajích.

Ale Pavlovi nebylo nyní dopřáno, aby se zabýval meteorologickým pozorováním.

„Vystupují!“ zazněl Petrův výkřik od okna.

Ze tří malých letadel vystoupilo po dvou mužích, kteří stanuli v řadě jako sochy. Všichni byli stejní, nerozeznatelní. Jak oděvem, podobném úboru našich letců, tak i statným vzrůstem těla, ba také tváří.

Ale už volal Arne přátele k protějšímu oknu.

Z velké vzducholodi vycházel ve dvojstupu proud mužů. Všichni byli oděni ve stejných overalech a také tělem si byli navlas podobni: vysoké postavy, sebevědomého, ba vznešeného zjevu. Bylo jich asi padesát. Seskupili se v půlkruhu kolem jejich letounu.

„Nebylo by slušné, abychom na sebe nechali čekat,“ rozhodl Arne.

„Ale vezmeme si aspoň revolvery.“

„Ne, Petře! Nemají zbraně.“

„Jak to můžeš vědět? Což je-li celé jejich tělo smrtícím akumulátorem, jako například elektrický úhoř?“

„Pak by nám naše revolvery nebyly stejně nic platné. Žádné zbraně, hoši! Mohlo by dojít k nedorozumění.“

„Půjdeme!“ vyzval Arne kamarády.

A pak... stanuli první Pozemšťané na půdě Marsu.

Jejich prvý vjem byla podivná vůně, kterou vsáli do plic, tak lahodná, že měli pocit doušku čisté pramenité vody, do které bylo vkápnuto éteru. Byla to směs lesní vůně, moře a ozónu, který převládal.

Arnovi šlehlo hlavou, že je to účinek mocných elektrických výbojů, vzbuzených jednak činností letecké eskorty, která zajisté musela vyvodit nesmírné elektrické napětí při přistávání jejich letounu, a také po předchozích světelných efektech.

„Nebezpečné ovzduší pro naše plíce! Opatrně dýchat!“ upozornil lékař své druhy.

Vtom ze středu půlkruhu vystoupil muž a vážně kráčel k nim. Od ostatních se lišil jen tím, že se na jeho prsou třpytila nachově červená hvězda.

Stanul před nimi a rozhovořil se. Jeho hlas zněl melodicky jako hra na cello. Žel, nerozuměli ani jedinému slovu. Vystihli však, že jsou vlídně vítáni.

Muž skončil. Bylo nezbytné mu odpovědět. Hoši se rozpačitě podívali na sebe. Odpoví ovšem Arne, neboť ten mluví dokonale anglicky, francouzsky a německy... ale co s těmito světovými řečmi zde, na Marsu? Každý pozemský jazyk má zde stejnou cenu. Proč by tedy nemluvili česky? První z Pozemšťanů, tři Čechové, vstoupili na Mars. Ať tu zahlaholí jejich mateřština!

Arne spustil. S pochopitelným nadšením líčil city, s jakými vstoupili jako první obyvatelé vzdálené Země na půdu Marsu. Děkoval za přátelské přijetí a velkolepé uvítání.

Byla to přirozená ozvěna nebo umělá reprodukce, mohutný rozhlas, který jeho slova nesl tak mocně v šíř i dál? Hovoří bez přílišného napínám hlasivek, a přece slova znějí, jako by na sta zesílených tlampačů roznášely zvuk až kamsi do nekonečné dálky.

Když skončil, tvář muže nejevila dojetí. Řekl jim několik slov a z jeho pokynu vystihli pobídku, aby ho následovali.

Provázeni ostatními, kráčeli k nejvyšší soše, z jejíž čelenky zářila hvězda a mlhovitým obalem základny prosvítala veliká koule s obrysy Marsu.

Mluvčí zástupu, snad sám martský vládce, ukázal na kouli a jeho ruka opsala kruh obzorem a dotkla se hvězdy na prsou. Srozumitelné gesto: naše domovina.

Pak pokročili k vedlejší soše, kde prosvítal glóbus s přesnými obrysy Starého světa.

Muž ukázal na Evropu a s otázkou v očích pohleděl na Arna, jemuž pud vložil do úst slovo:

„Čechové!“

Ale ani to nemělo na martského mluvčího vliv. Zřejmě nerozuměl. Snad to bylo vnuknutí nebo vliv nějaké záhadné síly: Arne vztáhl ruku a jeho ukazováček utkvěl na bodu ve středu čtverce, jejž plasticky tvořila na glóbu horská pásma Rudohoří, Šumavy, Krkonoš a Českomoravské vysočiny.

Tvář muže se rozzářila uspokojením. Obrátil se k jednomu ze shromážděných, řekl mu několik slov, ten pak vystoupil z řady a čile odběhl ke vzducholodi, kde zmizel.

Za chvilku se vrátil a na úsečnou otázku velitele odpověděl přikývnutím.

Martský reprezentant nyní předstoupil znova před Pozemšťany a jeho rty se pohnuly. Zvolna linula se z nich slova nesrozumitelná jako dříve, ale – jaký to zázrak? Marťan hovořil svou řečí, neznámou a nesrozumitelnou jejich sluchovým vjemům, ale od vzducholodi jako by nejvýš citlivý megafon vracel ozvěnou ve správné, gramaticky i slohově bezvadné češtině:

„Jako hlava naší krásné Vlasti vítám vás s kruhem zástupců dozorčích rad všech oblastí! Jste prvými bytostmi z širého vesmíru, které poctily naši Vlast svou návštěvou. A jste synové jednoho z národů, které obývají pevniny naší mladé souputnice, Luzné. Nepřekvapuje nás vaše návštěva. Už po mnoho tisíc let sleduje naše Vlast vývoj Luzné. Od mnoha staletí snaží se naši vědci dosáhnout pomocí našich dokonalých přístrojů spojení s Luznou. Všecky pokusy zůstaly však dosud bez odezvy. Teprve v poslední době jsme dostali na signály, vysílané Luznou, odpovědi. Ale nerozuměli jsme jim. Všecky naše snahy, abychom kromě značkových signálů, na jejichž šíření do nekonečna stačí síla našich strojů, mohli použít našeho éterického tlumočníka, jejž právě slyšíte, ztroskotaly o nevyspělost přístrojů na Luzné. Nám nezbylo než čekat. Tím pečlivěji jsme sledovali vývoj vaší domoviny, která zvláště od mého mládí jevila v technické vědě potěšitelné pokroky. Věděli jsme, že doba konečného sblížení našich světů se blíží. Avšak technická věda na Luzné kráčela jinými směry, proto pokusy o dorozumění zůstaly dosud neúspěšné, a to nám působilo mnoho trpkého zklamání. Vaší návštěvou nastal obrat. A musím říci, že tento obrat nám dává nejen zadostiučinění, ale přináší nám nesmírnou radost nad vědeckým triumfem Luzné, která vaším příchodem předčila naši technickou zdatnost, neboť z nesčetných směrů a možností volila ve svém duchaplném bádání cestu nejsprávnější, kterou jsme my opomíjeli. Budiž nám omluvou, že technická věda je ve svých možnostech jako vesmír nekonečná a bezmezná. Jako badatelé nechováme vůči Luzné za její krásný úspěch ani nejmenší žárlivost nebo závist. Naopak jsme naplněni nevýslovnou radostí a hrdostí, že mladá Luzná zvítězila tak velkolepě ve vědeckém zápasu nad naší starou Vlastí! Vaše návštěva přinese vaší domovině bohaté ovoce! Budete zasvěceni do výsledků našeho bádání, jichž pak využijete k navázání a trvalé spolupráci Vlasti s Luznou. Oba světy se spojí k vzájemnému vědeckému rozkvětu a k blahu národů. Vše je vám přístupné a prosíme, abyste hojně čerpali z bohatého zdroje, jenž se vám až do dna nabízí. Ale stejně tak žádáme od vás důvěru, která je nezbytná k vzájemné spolupráci. Jen tak dojdou oba naše světy k úspěšnému cíli,“ končil martský vládce.

Jak vidět, jeho řeč byla naprosto věcná, bez přepjatých frází a příkras.

Vystihli z ní, že Marťané nazývají svou planetu Vlast a Zemi jmenují Luzná. Lichotivé pojmenování, které zajisté vzniklo pozorováním Země, jež v martských astroskopech musela mít malebný vzhled.

Ale nejvyšší úžas v nich vzbudil tajemný éterický tlumočník. Jak tomu mají rozumět? Lidská bytost? Nemožné. Už označení ukazuje na stroj. Ale jaký stroj? Je dosti času na rozluštění této otázky jež jim zajisté bude dáno. Nyní je potřebí odpovědět. Alespoň uslyší, budou-li tlumočena také jejich česká slova.

A skutečně: Arnova řeč, ve které děkoval za přátelské přijetí a důvěru, projevil uznání a údiv nad vším, co vidí a slyší, a nadšeně končil nadějí na svazek a spolupráci Vlasti s Luznou, vše bylo tajemným tlumočníkem proneseno v martské řeči.

Ale shromáždění nevypuklo v jásot, nýbrž zachovalo klid, který působil tím mocněji.

„Jen aby nás teď někam nezvali,“ zahučel Petr, zapomenuv na – tlumočníka, který ihned sdělil jeho slova Marťanům. „Jsem utahanej jako pes.“

Arne už jen mohl vrhnout na Petra káravý pohled. Ale jeho obavu nad Petrovou prostořekostí rozptýlil sám vládce:

„Jste unaveni, přátelé,“ řekl s úsměvem. „Pro tuto noc je náš úkol skončen. Máte jistě ve svém letounu dostatek pohodlí. Spěte blaze. Ráno vás navštívím.“

Vládce se svým průvodem vešli do vzducholodi, která se zvedla a záhy zmizela za temným obzorem.

V záři hvězdy, která dosud plála nad čelenkou sochy, viděli tři malá torpédovitá letadla a před nimi ve strnulém postoji šest pilotů. Zvědavě se přiblížili k nim. Po chvíli nebylo pochyby: nehybná těla, na pohled nerozeznatelná od lidských bytostí, neměla duše. Byly to stroje, roboti.

Teď byl Petr ve svém živlu. Tohle musí prozkoumat. „Co zde děláte?“ vyjel s otázkou na krajního robota.

Automat zvedl paži a jeho prst se dotkl čela.

„Podívejte, kluci, jak je zdvořilý! Salutuje. Nazdar, pilote! Jsme přece kolegové, vid’? Proč zde stojíte? Hlídáte nás?“

A tu se z robotovy hrudi ozvala – česká odpověď:

„Čestná stráž!“

Tohle je dobré! I ty automaty odpovídají česky! Jsou zde jako doma! Čestná stráž! Dobře. Proti tomu nelze nic namítat.

Vrátili se do svého letounu. Když vstoupili do ložnice, zhasla dosud jasně svítící hvězda nad sochou a celý kraj utonul ve tmě.

„Hoši, tohle je podivné,“ vrčel lékař. „Na celém letišti není kromě nás živé duše, a přece Marťané vědí o každém našem kroku, jak dokazuje zhasnutí světla.“

„Nejen to. Vrátili nám elektrickou energii,“ ukazoval Arne na rozzářené žárovičky na rozvodní desce. „Všecky přístroje už zase fungují až na hlavní páku, která ovšem souvisí s rozsochou, jež zmizela. Můžeme tedy všeho užít, vysílače i přijímače, výměny vzduchu, ale nemůžeme vzlétnout.“

„Fešácký kriminál,“ ušklíbl se Petr.

„Nesmysl!“ vyjel lékař. „Takové poznámky nejsou teď na místě. Raději se zamysli nad tím tajemným tlumočníkem a dokaž svůj technický důvtip.“

„Myslím, že jsem na správné stopě,“ řekl Petr za chvíli, „domnívám-li se, že onen podivuhodný tlumočník je sestrojen na podkladě elektromagnetických vln, tedy radiotelefonie jako rozhlas.“

„Martský vládce užil výrazu éterický tlumočník,“ řekl vážně Arne. „Právě toto pojmenování mně objasňuje do jisté míry záhadu. Všimli jste si, že jeden člen rady na pokyn vládce odběhl do vzducholodi a teprve potom začal tlumočník účinkovat, když jsem dříve na glóbu v soše označil přesně území naší vlasti? – Nuže, ve vzducholodi se skrývá celé tajemství éterického tlumočníka. Nechci říci, že Marťané znají národnosti Země. Pochopení a ovládnutí českého jazyka je zajisté mechanickým výkonem tlumočníka, velkolepého, geniálního přístroje. Není možné, aby Marťané při vyspělosti své elektrotechniky, architektury, chemie, fyziky a vůbec všech věd, jak se nám už teď ukazuje, zvládli přírodní síly tak, že se našim smyslům jeví jako zázrak? Mars je o milióny let starší než Země. To se přece musí také jevit na vývoji zdejších obyvatel a všestranného pokroku. Je tu jen otázka, proč Marťané dosud nevyužili tlumočníka k dorozumění se Zemí? Ale i na to bych měl odpověď. Ke každému radiotelefonickému spojení je třeba, aby oba póly měly alespoň přibližně stejnou sílu. A tu zajisté žádná vysílací pozemská stanice nemá takovou, aby odpovídala přístrojům na Marsu. Je možné, že na Zemi slyšeli signály Marsu, ale nemohli na ně odpovědět. Zemský sluch by snad stačil – totiž jejich přijímače, ale hlas je slabý – jejich vysílače. Správně řekl vladař, že náš příchod ponese ovoce pro styk se Zemí. Je tu totiž Nemo, s kterým bude možné dosáhnout spojení, a ten pak už najde vhodnou cestu a způsob, jak zesílit hlas Země.“

„Jsem na tu mašinu zvědav,“ zabručel Petr.

„Já též,“ přiznával Arne, „ale nečekám nic ohromného, žádnou velikou rotačku nebo dokonce celou spletitou fabriku. Komplikovanost a velikost je jen na úkor účelnosti a úspěchu.“

Errata:

30.05.2021 11:03