Vítej, návštěvníku!

Slunce se smálo plným svým jasem do ložnice, když procitli. Hned na první pohled viděli, že jeho světlo je jiné než to, na jaké byli zvyklí na Zemi. Zářilo jaksi intenzivněji, s větší průbojností, a jeho paprsky byly nafialovělé. Snad to bylo atmosférou, která, jak pozorovali už v noci, když vystoupili z letounu, byla řidší než pozemská v normálních polohách a připomínala ovzduší na vysokých horách.

Vystoupili do kopule, kde Arne otevřel okno. Vnikl k nim proud vonného vzduchu, v němž však, jak se zdálo, nebylo tolik ozónu. Nyní převládala vůně lučin, zrajícího obilí a kořenité směsi.

Ačkoliv převážnou většinu martského povrchu zabíralo moře, jak viděli už včera, byl vzduch mnohem sušší než na Zemi, jak dokazovala jeho daleká průzračnost, obloha bez nejmenší stopy výparů, o níž nebylo možno užít označení „nebeského blankytu“, neboť byla téměř bezbarvá a v nesmírné výši opalizovala. Ale suchý vzduch se lehce, ba lahodně dýchal a oční ani nosní sliznice nijak netrpěly.

„Později podrobíme analýze složení této atmosféry,“ řekl Pavel Arnovi, který přikývl, neboť dobře věděl, jak důležitá je tato analýza pro jejich dýchací orgány.

„Podívejte se!“ volal Petr od protějšího okna. „Tohle je krása!“

„Kdepak,“ smál se Arne. „Je to Hrůza.“

„Co je na tom hrozného? Koule, duhově zářící ve sluneční záplavě. Nějaký zmrzlý svět.“

„Ano, zmrzlý svět. Je to Deimos, vnější Marsův trabant. Česky Hrůza.“

„Docela bezpodstatné pojmenování. Naopak, je roztomilý. Jako mýdlová bublina, do které bylo vdechnuto trochu kouře. Zajímavé: jeden satelit je žhavý a druhý zledovatělý.“

„To se lehce vysvětlí,“ ozval se Pavel. „Foibos obíhá jen asi šest tisíc kilometrů vysoko a oběhne Mars za sedm a půl hodiny. Touto úžasnou rychlostí letí, aspoň se tak domnívám, na okraji martské atmosféry, která jeho letu klade odpor. Proto je tu tření a tím vzniká žár. Deimos je vzdálen asi třiadvacet tisíc kilometrů a jeho oběh trvá přes třicet hodin. Obvod jeho dráhy je sice větší a v poměru ku vzdálenosti je rychlost skoro táž, ale v té výši už není atmosféra, a proto může mrznout. Hoši, tam se musíme podívat!“

„Jen dovolí-li nám.“

„Proč by nedovolili? I na Foibos bych chtěl,“ zatoužil Pavel.

„Hoši, letí sem malé letadlo!“ ukazoval Arne na torpédovitý předmět. „Jistě martský vládce. Rychle uklidit v ložnici! Já zatím připravím snídani!“

„Chceš ho sem uvést?“

„Ano. Sluší se to přece...“

„Správně, Arne,“ souhlasil Petr. „Aspoň uvidíme, jak bude tomu Marťanu chutnat evropská snídaně, a budeme moci předem posoudit, čím nás pak pohostí oni.“

„Pořád jen myslíš na jídlo,“ vrčel lékař.

Sotva byli s úklidem jakž takž hotovi, letadlo přistálo. Vystoupil z něho martský vládce, jemuž mladí Pozemšťané pospíšili vstříc.

„Buďte nám vítán,“ uklonil se Arne zapomínaje, že Marťan teď, kdy zde není tlumočníka, nemůže rozumět jeho českým slovům.

Čekalo je však nové překvapení: Marťan otevřel pouzdro, které nesl v ruce, a vyňal z něho tři eliptické předměty, asi na píď dlouhé, zhotovené z jakési narůžovělé sklovité hmoty, ve které sluneční paprsky hrály mdlými duhovými barvami. Střední část tvořila pás, z jehož nitra pronikal opálový svit, měnivý, jako by uvnitř vířil roj živých světlušek; na obou zahrocených koncích byly bílé růžice. Každý předmět visel na zlatém řetízku a viděli, že totéž tělísko visí na vládcově šíji.

Marťan zavěsil domnělý řád na prsa pozemských návštěvníků a rozhovořil se. Mluvil svou řečí, ale z tělísek vycházela česká slova: „Milí přátelé, opětuji upřímně vaše uvítání. Odevzdávám vám malého tlumočníka, takže budete moci s každým obyvatelem Vlasti hovořit ve své mateřštině. Přístroje byly zhotoveny dnešní noci a dostanou je skoro všichni účastníci slavnostní schůze, která se koná dnes večer v Ústřední budově, kam vás zvu a kde se seznámíte s představiteli naší Vlasti.“

„Děkujeme vám za poctu a slibujeme, že nezklameme vaši důvěru,“ uklonil se Arne.

„Přátelé, jmenuji se Agir. A vy?“

Řekli svá křestní jména.

„Zveme vás do svého letounu.“

„Rád přijímám.“

Marťan jevil zájem o zařízení ložnice, které, jak řekl, se dosti podobá jejich příbytkům. Ale více ho zajímala kopule, fyzikální a meteorologické přístroje, řídicí stolek, a všecky ty podrobnosti a pomůcky pozemských návštěvníků. Hrdost Arnovu zchladli posudkem:

„Poněkud zastaralé. Něco podobného máme u nás v muzeu.“

Arne se však rychle vzpamatoval a v duchu se těšil na nové objevy, s nimiž se seznámí.

Ještě horší ránu utrpěla vědecká ješitnost Pavlova. Marťan z výbavy lékařské laboratoře, pokud nebyly křivule, retorty a zkumavky rozbity při posledním přemetu letounu, pochopil jen chemický účel.

„Lékař?“ nechápal Marťan. „Ach, ano, vzpomínám si už. Byli u nás kdysi lékaři, ale před mnoha věky, jak o nich píší staré dějiny. Ale tato věda už dávno zanikla, neboť od mnoha staletí není u nás nemocí. Jediným lékařem je slunce a příroda.“

„A což úrazy?“

„Nechápu.“

„Poranění těla.“

„Nemožné. Nikdo nepracuje tak, aby se mohl poranit. Všecku práci konají stroje, které vyžadují od lidí jen dozor nebo příkazy.“

„Kolik má obyvatel Mars?“

„Mars?“

„Totiž Vlast,“ opravil se Pavel.

Agir řekl slovo, které nechápali. Zde se vyskytla neodstranitelná překážka, neboť základní početní jednotka měla pro ně nepochopitelný význam. Po marném dohadování podotkl Agir:

„Počet, který je stále udržován na stejné výši.“

„Kým?“

„Přírodou.“

„Jak dlouho zde žije člověk?“

Odpovědí byla dvě slova: prvé – číslice – nesrozumitelné, druhé „běhů“. Význam „běhů“ vystihli: oběhy planety kolem Slunce.

„Naznačte v čárkách počet,“ podal Pavel Agirovi tužku.

„Dvacet let!“ vydechl lékař, když spočítal čárky.

„Musíš to znásobit dvěma!“ upozornil Arne, „poněvadž rok zde trvá asi dva pozemské. Tedy čtyřicet let. I to je krátký život.“

„Potvrzuje to mé obavy z účinku zdejšího vzduchu,“ řekl Pavel francouzsky. Předpokládal, že tlumočník nebude schopen překladu, a to se potvrdilo.

„Krátký život? Mýlíte se. Za tu dobu splní každý svůj úkol a spokojeně se uloží k odpočinku. Smrt je zde sladká.“

„Což neznáte bolesti?“

„Bolest? Chcete říci nelibý pocit? Sám se nepamatuji A také nikdy jsem neslyšel... Snad při úmrtí, v rodině trochu stesku.“

„Jak jste stár?“

Agir načrtl jedenáct čárek. Tedy dvaadvacet pozemských let. Tenhle statný muž se vzhledem čtyřicátníka je mladší než oni!

„Děti dospívají v pátém oběhu, kdy založí svou vlastní domácnost. Za celý lidský věk je rodina obdařena jen jedním dítětem.“

Pojednou upřel Agir oči k otvoru, kterým se sestupovalo do ložnice.

„Jaký je to tvor?“ tázal se, udiveně hledě na Habakuka, který stanul na prahu.

„Kočka,“ odpověděl Arne zbytečně – neboť Marťan zřejmě nechápal.

„Zvíře?“

„Ano. Domácí zvíře. Obveseluje nás. Je přítulné, hravé.“

„Domácí zvíře? Známe zvířata z muzeí. Žila u nás kdysi v dávném pravěku. Ale to byly strašné nestvůry, veliké obludy. Už dávno vymizely. Domácí zvíře, přítulné? Nechápu. Je jich na Luzné mnoho?“

„Mnoho a rozmanitých. Maličkých, že je možné skrýt je v dlani, a velikých, že by se nevešla do této místnosti.“

„Ubohá Luzná. Proč je nevyhubí? Proč živí takové ničemné tvory?“

„Mnohá z nich jsou užitečná. Pracují v polích či plantážích, dávají mléko a maso.“

„K čemu maso?“

„K jídlu.“

„Cože? Což lidé na Luzné jedí... hrůza! Ach, Luzná! Ubohá Luzná. Jak je možné, že vaše duše vědecky tak pokročila, když těla mají takové dravčí choutky?“

„Tu to máme!“ zavrčel Petr. „Čím se živíte vy?“

„Pohostíme vás večer,“ odpověděl Agir vážně.

„Chtěli jsme vás uctít snídaní, ale myslím, že v zájmu vašeho zdraví bude lépe...“

„Ano, ovšem. Děkuji. Nemohl bych...“ souhlasil přeochotně Marťan.

A tak se Agir jen se zájmem díval, jak si Pozemšťané pochutnávají. Dokud pili kávu, tvářil se příjemně. Ale když začali žvýkat suchary, jeho tvář se svraštila. Pavel vytušil příčinu.

„Což vy nejíte tuhou stravu?“

„Nikdy. Žvýkání má v sobě cosi zvířecího.“

„K čemu máte tedy zuby?“

„Zuby? Co je to?“

V Pavlovi se probudilá antropologická vášeň. Prohlédne si dokonale tohoto Marťana.

„Dovolte, prosím,“ zvedl mu hlavu.

A nedbaje Agirova údivu, co s ním pozemský lékař provádí, odchlípl jeho rty:

„Chudozubec, ba bezzubec, jako jihoamerický mravenečník,“ mumlal, vida místo chrupu jen vpředu nahoře i dole jakousi perlovitou plotýnku, která byla spíše jen k ozdobě než k praktickému použití. „Oční reflexy správné, vlastně citlivější než u pozemského člověka. Duhovka... jakou má vlastně barvu? Ve světle je modrá, zatemněná je skoro černá. Tep: sto šedesát. Mnohem rychlejší, dvojnásobný oběh krve, která musí být řidší. Tím je vysvětlen krátký věk, jehož doba odpovídá dvojnásobnému krevnímu oběhu a rovná se osmnácti rokům pozemského člověka. Všecko se shoduje. Ke krevní a srdeční činnosti je to poměrně slušné stáří. Děkuji a promiňte...“

„Není třeba, abyste se omlouval,“ usmál se Agir. „Jsem vám úplně k službám. Ctím každou vědu.“

„Pak prosím, abyste mně dovolil vzít trošku vaší krve k prozkoumání,“ chňapl lékař po projevené ochotě.

„Mou krev? Jak ji chcete...?“

„Jen touhle maličkou injekční jehlou ze žíly na předloktí.“

Agir ochotně vykasal rukáv. Odhalila se bělostná paže, protkána modrými žilami a cévami. Marťan ani nepohnul brvou, když se jehla vbodla do žíly. Do zkumavky prudce vstřikla růžová tekutina.

„Kdyby to byl Pozemšťan, trpěl by smrtelnou chudokrevností,“ mumlal Pavel. „Neslýchaný nedostatek krvinek. Ale zato je tahle krev o sto procent čilejší. Cítil jste bolest?“ obrátil se na Agira.

„Ne.“

Mají Marťané vůbec nervy?

„Rozčilíte se někdy?“ zaútočil otázkou.

„Rozčilit? Jak to myslíte?“

„Lítost, radost, zlost.“

„Nechápu význam.“

„Šťastní lidé!“

„Ano, jsme šťastní. Však poznáte náš život,“ přikývl Marťan klidně.

„Nuže, přátelé,“ vstal od stolu, „musím za svou prací. Odpoledne přijdu pro vás. Provedu vás částí města.“

Když vyšli z letounu, napadla Arna otázka: „Co tahle čestná stráž?“ ukázal na řadu dosud nehybně stojících robotů.

„Doufám, že vás neznepokojuje?“

„Je to vojenský oddíl?“

„Naopak. Vaši sluhové, kdybyste něco potřebovali. Vyhoví každému vašemu přání.“

„Vojsko nemáte?“

„Bývalo u nás před mnoha a mnoha věky, kdy Vlast prožívala kruté doby duševního vývoje. Od nepaměti není u nás třeba ani ochranných sborů.“

„Což soudy? Právo?“

„Neznáme soudy. Každý jedinec má právo, jež je vzájemně ctěno a je posvátné.“

„Pak jste vytvořili ráj na své planetě?“

„Žijeme jako lidé,“ řekl Marťan skromně.

Letadlo s Agirem už zapadlo kdesi mezi bloky domů a naše trojice dosud stála na plošině, zdánlivě zaujata pohádkovým panoramatem města, jež se pod nimi rozkládalo jako nesmírný křišťálový přelud. Ale oči mladých Pozemšťanů nevnímaly nic z čarovné duhové a opálové hry slunečních paprsků, odrážejících se částečně i pronikajících tajemnou hmotou staveb.

Jejich mysl souhlasně vzpomínala na dojmy z Agirovy návštěvy. Jací jsou to lidé? Mnohem vyspělejší duševně a dokonalejší tělesně! Neznají nemoci ani úrazy. Jejich život je sice krátký, ale jen zdánlivě. Děti dospívají v muže a ženy už v desátém roce – podle pozemského měřítka. Tedy rychlý vzrůst těla – a jsou to obři proti Pozemšťanům – a stejně rychlá vyspělost duše. Pak jim zbývá třicet let k plodné práci. Zdá se to málo, ale Marťané správně chápou smysl lidského života, jeho hodnotu, která se nenaplňuje dobou, nýbrž výsledky vykonané práce.

Na jejich vyslovený názor o ráji řekl Agir: „Žijeme jako lidé.“ Tři skromně a klidně vyřknutá slova, jimiž Marťan zajisté ani netušil, jaký mravní políček dává Luzné.

„Nikde v tom ohromném labyrintu není ani stopy po kouři nebo prachu,“ řekl Arne.

Současně slyšeli jeho slova v martské řeči. To jim připomnělo přístroje, zavěšené na šíji.

„Hoši, pojďme,“ pobídl Pavel, „prohlédneme si v laboratoři tajemného tlumočníka.“

Vrátili se do letounu.

„Úžasné!“ mumlal lékař, prohlížeje přístroj.

„Působí to příšerně!“ líčil svůj dojem Petr. „Hleďte jen! Jak mluvím, vlní a svíjí se to pod průsvitným obalem střední části, jako by tam bylo uvězněno cosi živého. Děsím se!“

„Máš pravdu, Petře,“ souhlasil Arne. „Co jen to je? Prostor, do kterého by se vešlo jen malé jablko. Ano, není možné, aby tam byl nějaký stroj z mrtvé hmoty, akumulátor a spleť drátů nebo podobně. Také to není tekutina. Nejspíš by se to mohlo přirovnat ke kvasícímu těstu. Jakási protoplazma, buničina, bílá, nažloutlá nebo snad růžová, nelze to ani určit při opalizujícím průsvitu obalu; nebo opalizuje ta hmota? Počkejte, teď nemluvme a pozorujme, jak vypadá v klidu.“

Arne zmlkl a hmota znehybněla. Teď viděli. Opalizování ustalo a z obalu prosvítal mdle zažloutlý povrch, protkaný sotva viditelnou, jemňoučkou hustou sítí, jejímž středem se táhla mírně zvlněná nitka, asi milimetr v průměru, modrá, od níž se na obě strany rozvětvovaly slabší, rozplývající se v jemné změti.

Lupou zjistili...

„Doktore! Je to možné?“ vydechl Arne přiškrceně.

Pod účinkem zvuku se hmota zavlnila. Lupou viděli, jak od nejsilnějšího kořene střední nitky se do celé sítě vlil temně modrý proud. Jemňounké nitky se o poznání rozšířily. Zřetelně vyvstal dojem miniaturního kmene s bohatou korunou haluzí, ratolestí a snítek... Za okamžik, kdy dozněla Arnova otázka, přetlumočená do martské, řeči, vrátilo se vše do předešlého stavu.

„Nemohu pochybovat,“ zvedl lékař údivem rozšířené očí, „je to mozek! Živý mozek! Naprosto dokonalý, vzorně vyvinutý mozek. Počkejte! Vždyť zde mám fotografický snímek mozku. Ano, zde je! Hleďte! Týž tvar, rozvětvení žil a cév! Tiše! Pozorujme v klidu!“

Přece však zjistili rozdíl: proti lidskému mozku byla tato zdrobnělina chudší na okrajích, ale zato temeno střední koruny bylo vytáhlejší a končilo dlouhou žilkou, jež vyčnívala z koruny jako dlouhá suchá ratolest.

Pavel ukázal na tuto odchylku s výmluvným pokynem, aby lupou pozorovali účinek:

„Zde je hlavní nerv, který tlumočí z češtiny do martštiny a naopak.“

Při těchto slovech viděli pod lupou, jak se tato céva vzdula, rozechvěla a zklidněla, když lékař utichl.

„Teď se mně rozbřesklo,“ pokračoval s vítězným úsměvem. „Základní zjištění: je to mozek. Sice zdrobnělý, ale dokonalý svou činností. Jak toho bylo dosaženo?“

„Vzpomeňte si,“ pravil Petr, „na glóbus dědečka Nema. Tohle je, myslím, podobný glóbus, jaký má Nemo ve své říši. Na tom vynálezu má také značně velký podíl Arnův otec.“

„Myslím, že Petr má pravdu,“ rozhovořil se Arne. „Ale je tu značný rozdíl. Nemovo zařízení je jakýsi druh vyzvědače, mechanického všezvěda. Tohle je něco zcela jiného. Je to přímo zázračná duševní činnost. Ale jak si ji vysvětlit? Mozek? Dobře. Ale jak byl vytvořen?“

Po chvilce ticha se ozval Pavel.

„Na to náš lidský rozum nestačí. Je do těch přístrojů vdechnuta duše? Nezdá se. Je to živelná síla? Ani to ne. Tedy mechanická? Ale jaká? V čem ji tu hledat?“

„Zde je!“ ukázal Arne na rub přístroje, jehož si dosud nevšimli.

A tu viděli, že střední část rubu je temná a nehybná, i když tlumočník pracoval.

„Zde je odpověď na tu otázku, Pavle,“ opakoval Arne. „Prozatím se musíme spokojit s tím, že výtvor mozku a jeho činnost zůstává pro nás záhadou. Ale je jasné, co činnost vyvolává a udržuje. Vyvolává ji elektrické dráždidlo, jakýsi kondenzátor nebo generátor, který je napájen živelnou elektřinou, tedy nevyčerpatelný.“

„Jakým způsobem však Marťané dovedou roztříštit mikroorganismy Pozemšťanů a podřídit si jejich činnost?“ ptal se Pavel.

„Do jisté míry je tu podobnost s Nemovým glóbem,“ uvažoval Petr. „Nemo zapojí kontakt do některého bodu na glóbu, a na televizní desce se mu objeví hledaný detail. Pak v tom místě vidí a slyší.“

„Tohle je něco jiného,“ namítl Pavel. „Zde je mozková činnost, ovládání dvou řečí na dvou různých planetách.“

„Ano,“ souhlasil Arne. „Nezapomínejme, že už včera večer odpověděl robot Petrovi na českou otázku – česky, když stiskl jakýsi knoflík na své lebce, což Petr mylně považoval za salutování. Podle toho tedy měli ti roboti, nebo aspoň jeden z nich, totéž zařízení už večer. A dále: při našem přistání byl prosvícený glóbus. Museli tedy Marťané vědět, že přicházíme ze Země. Ostatně jsme také tak byli uvítáni. Když jsem pak ukázal na obrys naší vlasti, objevil se tlumočník. Proto zde musí být nějaký jiný vliv, který usměrňuje.“

Marně si lámali hlavu.

„Pojďme si raději, prohlédnout plošinu,“ pobídl Petr.

Půda plošiny byla ze sklovité hmoty, bez spár, jakoby z jednoho kusu, a splývala se sochami, které jako by z ní vyrůstaly. Hvězda nad čelenkou představitelky Marsu od rána nesvítila a také obrys Marsu v jejím spodku a glóbus sousední Luzné zmizel. Nyní, v záplavě Slunce, působil na ně okruh těchto planetárních symbolů mohutným dojmem skvělého uměleckého vkusu. Ale jaké planety ostatní sochy představovaly, nebylo možno uhádnout, neboť charakteristika nebeských těles byla u Marťanů zcela jiná.

Tři malá letadla se tvarem téměř úplně podobala Nemovým: torpéda bez nosných ploch a viditelného řízení, asi sedm metrů dlouhá a přes půldruhého metru v průměru.

Roboti byli od Marťana rozeznatelní jen pletí na obličeji, mléčně bílou, lesklou a slabě průsvitnou. Jejich těla oděná či spíše politá jakousi látkou podobnou kaučuku byla z porcelánovité hmoty. Na hlavě seděla kovová přílba s trojzubcem na temeni.

Oči měly skelný, netečný výraz. Ale když se Pavel vypjal na svých dlouhých nohou a pohleděl zblízka, užasl: v zornicích se zavlnilo.

„Oči reagují,“ řekl udiveně. „Vidíš mne?“ otázal se.

Robotova paže se zvedla a prst se přitiskl na kulatý knoflík v čele přílby. Paže sklesla a ze štěrbiny robotových úst vyšla odpověď:

„Vidím.“

„Koho vidíš?“

„Tři muže.“

„Tři muže! Ten stroj počítá a vyjadřuje číslice česky! Nová záhada!“

„Proč záhada? Jsem člověk!“

„Člověk? Marťan?“

„Zpola.“

„Označ přesněji!“

„Spojka mezi Marsem a Zemí.“

„Proč ne mezi Vlastí a Luznou?“

„Teď jsem pod vlivem Země.“

„Změň se pod vliv Marsu!“

Robotova paže se zvedla a prst stiskl knoflík v přílbě.

„Tohle je úžasné,“ hučel Arne. „Naše teorie není úplná. Zde máme nový div: tihle roboti mohou svou martskou činnost oddělit od pozemské. Teď chápu, proč Agir řekl, že jsou to naši sluhové a vyplní každé naše přání!“

Prošli mezi sochami a zanedlouho stanuli na okraji plošiny vroubené zábradlím. Hluboko pod nimi se do nedohledna rozkládalo město a kolmo dole pod plošinou se zvedalo cosi jako obrovský plynojem, matně průsvitný válec, zakončený na temeni mohutnou kovovou rozsochou, jak viděli, když se vyklonili přes zábradlí.

Ale v příštím okamžiku zděšeně uskočili zpátky, zachváceni závratí.

Mezi hroty rozsochy a dnem plošiny zela – prázdnota. Celá tato kilometrová plocha se vznášela ve vzduchu. Bylo to něco podobného jako jejich přistání na Měsíci, kdy letoun utkvěl několik metrů nad povrchem.

„Ten válec je kondenzátor. Podobný, jaký jsme viděli v Nemově říši, jenže značně, menší. Ale to naopak dokazuje veliký pokrok Marťanů v technické vědě, neboť jeho výkonnost je nesmírná, dovede-li takový objekt udržet ve výšce a klidu, jako by spočíval na pevné půdě. Je vidět, že Marťané skvěle zvládli magnetismus a elektřinu své planety, také se nám vysvětluje, proč jsou všecky budovy vystavěny ze sklovité hmoty i s kondenzátorem. A také ulice a prostranství jsou jí dlážděny. Kondenzátor stojí uprostřed města, a tu je třeba silné izolace, aby nedošlo k elektrickým výbojům, které by mohly způsobit katastrofu.“

„Dobře, Arne,“ připouštěl Petr. „Ale také celá tato plocha je z téže sklovité hmoty, která, jak vidíme, je silná dobrých deset metrů.“

„A proč není vidět na ulicích živé duše?“ divil se Pavel. „Všude je mrtvo. A je přece den! V těch divech jsme zapomněli na triedry,“ vyňal Pavel z pouzdra dalekohled.

Chvíli pozoroval ulice, překlenuté mnoha krytými přechody mezi bloky domů. V jejich středu tkvěl několik metrů nad povrchem kulatý otvor, z něhož se hvězdicovitě rozbíhaly dlouhé kryté chodby jako nohy obrovského pavouka.

Vše bylo průsvitné, skoro průhledné. Nesmírné, nedohledné křišťálové město. Pravidelné bloky domů, opálově a duhově svítící obrovská tělesa, navzájem spojená průsvitnými cévami.

„Je tam život!“ vykřikl Arne.

„Kde?“

„V těch přechodech na křižovatkách.“

„Půjč mi triedr!“ vyrval Pavel Arnovi dalekohled z ruky. „Na mou duši!“ hučel, „proudí tam život jako krev v tepnách.“

„Podle toho Marťané nechodí po otevřených ulicích. Alespoň ne zde, v téhle části města. Zdá se, že jsme nad průmyslovou částí, kde jsou jen dílny. Možná že tohle je výlučně elektrická čtvrť, ohromná elektrická továrna, jejímž středem je kondenzátor. Škoda, že náš obzor i z této výše je malý, neboť překážejí bloky domů,“ litoval Arne. „Ale proč neobejdeme plošinu? Snad se nám naskytne jiný výhled.“

Leč všude bylo stejně. Do nedohledna stály tytéž shluky staveb s přemostěním a pavoučitými křižovatkami. Jen v jednom směru bylo vidět v tom křišťálovém moři svěží zeleň, ale tak daleko, že objektiv triedru jim prozradil jen koruny stromů a husté křoví, do jehož tajemna nemohli vniknout.

Když prohlíželi obzor, zjistili jen, že stejné tvary budov končily v širokém okruhu, v jehož středu stáli, a za touto čárou zdál se vzhled změněn. Ale bylo to tak daleko, že jejich triedr nestačil, aby mohli postihnout podrobnosti. Nesporné bylo, že v jednom směru se tyčily do výše vysoké paláce, dále jakési věžovité mrakodrapy nebo snad chrámy, jinde zase rozsáhlé plochy, bílé jako solné pouště, protkané modrozelenými stuhami, v nichž vytušili průplavy, a opět jinde veliké plochy, do jejichž smaragdové zeleně byly vsazeny křišťálové hranoly; asi vilová čtvrť. Ale přesto, že vzduch byl neporovnatelně čirý, bylo vše tak daleko, že se obzor v těch místech skláněl a objektiv jim zkresloval přehled.

Rozladěni neukojenou zvědavostí vrátili se do letounu.

„Arne, dáme se do práce,“ řekl lékař. „Provedeš analýzu vzduchu. Já prozkoumám složení Agirovy krve. Velice mě to zajímá.“

Arne radostně přikývl.

Rozbor vzduchu potvrdil lékařovy obavy. Vykázal značně víc kyslíku na úkor dusíku, z inaktivních látek více hélia, které převládalo nad argonem; byl také zastoupen neon a xenon, ale úplně chyběl krypton. Z vedlejších sloučenin nebylo tu skoro ani stopy po čpavku, vodíku a sirovodíku. Zato Arne zjistil značné množství neznámého plynu, který silně reagoval na vstřebávám elektřiny. Výsledkem rozboru bylo: ovzduší Marsu je sice lahodné, lehce dýchatelné, ale suché a rychle okysličuje plíce.

Dlouho zde nesmějí pobýt. Mají sice skafandry, ale těch nelze vždy užít.

Lékařův rozbor Agirovy krve přinesl také pozoruhodné výsledky. Krevní plazma vykazovala více bílkovin a uhlohydrátů, ale téměř ani stopy po nerostných součástkách. V podstatě byla tato nejdůležitější šťáva lidského těla řídkou tekutinou, ale čilou a životnou. Červených krvinek, které tvoří u Pozemšťana hlavní podstatu zdravé a hutné krve, bylo méně než bílých. Byl to také rozdíl nepříznivý a povážlivý pro jejich delší pobyt na této planetě.

Rozhodli se proto, že pobyt na Marsu, pokud to jen bude možné, zkrátí, ačkoli nemají příčiny k přílišným obavám.

Slunce zapadalo bez červánků, jen zezlátlé a opalizující, jako by prosvítalo jemnou mlhou. Sotva kleslo za obzor, objevil se na obloze nepopsatelně krásný úkaz.

Od západu vyšlehl nesmírný vějíř zlatých paprsků a kolem něho se utvořila dvojitá duha. Současně od severu a jihu stoupal do výše jemný, průsvitný, mléčně bílý závoj, až se v zenitu spojil. Hned poté se zarosila okna jejich letounu.

„Mží,“ řekl Arne.

Ale tato vláha, spíše jen rosa, se snášela jen po několik minut, přičemž obloha ztemněla a pak náhle vzduch zprůhledněl a vysoko na nebi se takřka jedním rázem rozkmitaly hvězdy.

„Tak tohle je asi všecka každodenní vláha, která udržuje při životě zdejší rostlinstvo. To mi nejde do hlavy! Mořské oblasti jsou zde přece rozsáhlé a přesto se z nich voda tak málo vypařuje.“

„Dovedu si to vysvětlit, Pavle. Celý povrch Marsu je umělý skleník.“

„Hle,“ ukázal Arne na ohnivou záplavu na východě: „Foibos nastupuje!“

A právě když se ohnivý kotouč vynořil nad obzor, spatřili v dálce ozářený bod, který se rychle blížil. Zanedlouho přistálo na plošině větší torpédovité letadlo a z jeho nitra vystoupil Agir.

Za chvilku už letěla trojice Pozemšťanů s martským vládcem, aby se zúčastnila slavnostního večera.

Errata:

30.05.2021 11:03