Vítej, návštěvníku!

Hluboko pod nimi ubíhalo město. Letěli tak rychle, že podrobnosti ani nemohli pozorovat. Vystihli jen, jak se pojednou změnil ráz budov, a než se nadáli, přistálo letadlo na ploché střeše rozsáhlé okrouhlé budovy, podobné římskému Koloseu.

Vedeni Agirem vstoupili do jakési věžičky, a sotva za nimi zapadly dveře, cítili, že rychle klesají dolů. Za okamžik se zdviž zastavila. Vystoupili do chodby, jasně ozářené světlem, které proudilo z celé plochy stropu, v jehož průsvitné hmotě hrálo pestrými barvami v plastických reliéfech a arabeskách.

V čele chodby otevřel Agir dveře.

Se zatajeným dechem stanuli na pódiu, které se podobalo jevišti, odkud hleděli do ohromného okrouhlého sálu. Na pódiu stál obloukovitý stůl, na němž se duhovými barvami třpytily poháry, a dále stály dlouhé řady stolů, takže jejich konce v perspektivě se zdánlivě sbíhaly a působily dojmem opálových pruhů, posetých řadami pestrých drahokamů.

Když vstoupili, rázem utichla jemná harmonie hlasů a ohromná místnost, naplněna několika tisíci Marťanů, ztichla tak, že slyšeli vlastní dech.

Stůl na pódiu nebyl dosud obsazen. Jeviště mělo tvar veliké mušle, jejíž dutina byla vyzdobena živými rostlinami a květinami, které se podobaly palmám, banánovníkům, filodendronům a jiné tropické vegetaci.

Agir uvedl trojici do popředí pódia. Prostými slovy oznámil původ vzácné návštěvy, která po večeři podá jejich učencům vylíčení poměrů na Luzné.

Žádný jásot se neozval po jeho slovech; jen sotva znatelný šumot jako jemná vlna prolétl sálem.

Nato pokynul Agir hostům, aby si sedli do čela stolu. Ale dříve než usedli, vystoupilo na pódium několik mužů, které Agir představil jako přední učence.

Tlumočící přístroje plnily skvěle svůj úkol.

Nejbohatší látku k výměně názorů, poučení a objasnění mnohých záhad měl Arne. Jeho rozprava s elektrotechnickým odborníkem Garsem po levici a chemikem Silkem po pravici byla tak živá, že se Petr sousedící s Garsem a Pavel vedle Silka jen zřídka dostali k otázce. Avšak Petr se záhy utěšil svým druhým sousedem, dosud uctivě čekajícím na Pozemšťanovo oslovení, po němž se ze zamlklého Marťana vyklubal strojař. A také Pavlovi se v druhém sousedu objevil vítaný zdroj odborných znalostí martské přírodní vědy, takže lékař mohl aspoň částečně nasytit svou lačnou duši.

Večeře.

Na stole nebyly příbory. Jen poháry a kalíšky, naplněné různobarevnými tekutinami a sirupy, jež popíjeli. Některé nápoje byly bez chuti a jen podle vůně mohli usoudit na výtažek nebo odvar rostlin. Sirupy byly ovšem hutnější a jejich chuť rozdílná, ale i ty svědčily o rostlinném původu.

Večeře se odbyla v několika minutách. A tu měli podivuhodný pocit úplného nasycení a příjemné tělesné i duševní svěžesti.

Po večeři, vyzván Agirem, ujal se slova Pavel. Jeho přírodovědecká přednáška, nesčetnými přístroji tlumočená do martštiny, byla napjatě sledována a ticho bylo přerušováno jen jemnými vlnami údivu, zvláště když líčil rozmanitost pozemského podnebí, rostlinstva, zvířeny a jiného živočišstva, jejich užitek i škodlivost. Projevy údivu vyvrcholily, když popisoval rozmanitost lidských ras a národní zvláštnosti.

Po něm se rozhovořil Petr.

Líčil pozemské dopravní prostředky, průmyslová zařízení a vše, co spadalo do jeho oboru. Také jeho přednáška byla sledována publikem pozorně, ale s klidem, z něhož čišel jakýsi chlad. Bylo vidět, že tisícové shromáždění se – nudí asi tak, jako posluchači při poslechu přednášek, které jsou jim známy jako pravěké zkazky, přežitky z dávných dob vědecké zaostalosti.

Toto opovržení Petra dopalovalo. Chtěl je oslnit, a proto se stoupajícím zápalem chrlil ze sebe i všecku hrůzu a děs válečných strojů s nadšením strojníka, který triumfuje v domnělém pokroku své vědy a pase se na úžasu svých věrných posluchačů. Čím více se na tvářích Marťanů zrcadlila hrůza, tím barvitěji Petr popisoval válečnou techniku doby, než Nemo přemohl svět.

„Proboha, zadrž, blázne!“ zašeptal lékař.

Ale Petr byl v ráži, či spíše ve spárech samého ďábla, který se v něm chechtal a štval ho k ještě větší vervě, vzletu.

A tu pojednou shromáždění procitlo z ohromení. Táhlý, sténavý výdech vzlétl ze strnulé masy k vysoké klenbě.

Petr se vzpamatoval; pozdě! Nedopověděné slovo mu uvázlo v hrdle. Studený pot zrosil jeho čelo.

Co to bylo? Jaký to zloduch ovládl jeho rozum a vložil mu do úst tato hrozná slova? Co bude teď? Petr vidí, jak se tisícová masa v ohromném sále vlní, zvedá a valí se k východům.

Uchvátil ho pocit, jako by pod ním mizela půda a on se řítil někam do propasti.

Všecko ostatní mu utonulo ve zmateném víru.

Vnímal jen, když letadlo s nimi přistálo zase na plošině a když se se svými druhy octl v letounu.

„Co... co to bylo... proboha?“ jektal.

„Ba,“ vyjel naň lékař. „Zasloužil bys svěrací kazajku nebo aspoň náhubek. Provedls krásnou věc! Postavils Luznou do pěkného světla. A nás... darmo mluvit! Jsme tu znemožněni! Vidí v nás netvory! Bůh ví, co s námi bude! Ani Agir nás už nedoprovodil zpátky. Teď už nejsme hosty. Jsme vězni !“ vyrážel ze sebe, běhaje rozčileně po kopuli.

„Přivedls nás do choulostivé situace, Petře,“ řekl Arne vážně. „Ale doufám, že není všechno ztraceno. Mluvil jsem s Agirem. Naštěstí si lidé zde dovedou udržet rozvahu. Musil jsem použít chytrosti, lži z nouze. Řekl jsem Agirovi, že tvé líčení spadalo do dávné minulosti a nyní že je stav na Luzné zcela jiný. To žes chtěl právě dodat a vysvětlit, když se shromáždění dalo už uchvátit tvým příliš barvitým líčením a poděšeně prchalo ze sálu. Agir, jak jsem vystihl, do jisté míry pochopil a dovolil, abych já doplnil tvou přednášku náležitým vysvětlením, které zítra dopoledne přednesu v martském rozhlasu. Mám naději, že věc napravím. Jinak by nám skutečně hrozilo nebezpečí, že zde uvázneme. Co tě to jen napadlo, takhle hovořit?“

„Zlost!“ mumlal Petr. „Uchvátil mne vztek, že ty limonádníky nezajímalo nejmodernější válečné strojařství, a tak jsem jim chtěl ukázat.“

Druhý den ráno přistálo malé letadlo s Agirem na plošině a odvezlo s sebou jen Arna, který přednáškou napravil děsivý dojem Petrovy řeči. Alespoň se tak zdálo, neboť jeho přednášku doplnil Agir krátkým dodatkem, v němž obyvatelstvu Vlasti doporučil návštěvníky z Luzné do přátelství a důvěry.

Snad působil také vliv mnoha zajímavostí Arnovy přednášky, která Marťanům vysvětlila četné rozdíly v podstatě martské a pozemské elektřiny.

To, že Arne poněkud napravil trapné nedorozumění, přineslo naší mladé trojici svobodu pohybu. Dosavadní čestná stráž se na rozkaz Agira změnila v piloty a jejich tři letadla v dopravní prostředky, jichž mohli podle své volby použít kdykoliv k prohlídce Marsu.

Tuto Arnovu zprávu přivítali s jásotem. Radili se hned o plánu svých exkurzí a shodli se na tom, že si nejdříve prohlédnou jižní polokouli, která vábila hlavně přírodovědce Pavla svým arktickým vzhledem, jak se jim jevil ze stratosférické výše.

„A to poletíme každý zvlášť?“ tázal se Petr.

„Můžeme, chceme-li. Ale odepřeme-li si trochu pohodlí, stačí pro nás jedno letadlo.“

„Eh, jaképak pohodlí. Přece se neodloučíme!“

„Tak tedy zítra ráno odstartujeme,“ rozhodl Arne.

Avšak téže noci zažili překvapení, které si nemohli vysvětlit.

Foibos dohoříval za obzorem a kraj se halil v tmu, když se pojednou na východě objevil bod, lesknoucí se v ohnivé záři Foibosu, a rychle se blížil. Za okamžik se z výše sneslo kolmo na plošinu malé torpédovité letadlo.

„Kdopak nás to tak pozdě navštívil?“ hučel Arne. „Agir to jistě není. Ten létá z opačné strany.“

„Nějaký král od východu,“ zasmál se Petr.

Letadlo přistálo a na plošinu vystoupil muž. Vyšli mu vstříc.

„Slyšel jsem vaši zajímavou přednášku. Rád bych věděl něco bližšího. Doufám, že mě neodmítnete,“ hovořil.

„Nezvyklá doba k návštěvám, ale...“

Muž jevil zájem o zařízení letounu. Byl až dětinsky zvědavý.

„Přejete si některá objasnění?“ pobídl ho Arne.

„Vím všechno. Byl jsem také včera na večírku.“

„Nepamatuji se, že bych vás byl viděl.“

„Ovšem. Nebyl jsem mezi „vyvolenými“. Seděl jsem mezi obecenstvem.“

Agir a všichni, s kterými se včera seznámili, měli přímý pohled, v němž se zrcadlila upřímná duše. A tenhle muž byl jaksi jiný.

Jeho oči, vodově šedé se zeleným svitem, těkaly po předmětech, jako by se vyhýbaly přímému styku s jejich pohledem Také vlasy měl světlejší a vůbec se lišil postavou od statných Marťanů. Byl o něco menší než Pavel, štíhlý a jeho tichá a lehká chůze mimoděk připomínala kočkovitou šelmu. Hlas zněl tiše, sice melodicky, ale přece nelibě.

„Nuže?“ pobídl ho Arne.

„Včera jste vyděsil celou tuto polovičku pásma,“ hovořil návštěvník k Petrovi a kolem jeho rtů se kmitl úsměšek.

„Lituji, že jsem tak hloupě hovořil,“ řekl Petr upřímně.

„Nemyslím, že by vaše přednáška byla hloupá. Naopak, byla velmi cenná – pro mne.“

„Pro vás? Vy jste se nepolekal?“

„Ne. Na naší straně se už dávno nelekáme.“

„Na které straně?“

„U protinožců.“

„Ach, jste z druhé polokoule?“

„Ano.“

„Tam jsou jiné poměry?“

„Poměry i lidé.“

„Jiní lidé? Hm, ano, vypadáte jinak,“ přikývl lékař s dvojsmyslným úsměvem i výrazem slova a za tichého souhlasu svých druhů.

Ale už viděli, že zaběhli dál, než jak jim velela opatrnost a prozíravost. Vodově šedé Marťanovy oči v okamžiku pozbyly své těkavosti a jako dvě dýky se vbodly do očí lékaře. Současně z nich vyšlehl tak prudký, jedovatě zelený svit, že Pavel zamžikal

„Ano, vypadám jinak než „agirovci“. Jsem menší tělem, asi jako vy. Ale duše se neměří na váhu,“ linulo se syčivě z Marťanova hrdla.

Pod dojmem těchto slov zavládlo tíživé ticho. Zelené oči, v jejichž středu svítil žhavý bod, působily na ně jako magický pohled jedovatého hada.

Konečně se vzchopil Arne k přímé otázce:

„Nenávidíte Agira?“

„Jsem protinožec.“

„To vás ale neopravňuje...“

„Jiné poměry u nás, řekl jsem už. Jiný duch.“

„Má tedy Mars dvojí tvář?“

„Správně jste to vystihl. Ale pravíte „Mars“. Co značí to jméno?“

„Tak ho nazýváme u nás, na Zemi,“ vysvětlil ochotně Petr,

„Na Zemi?“

„Luzné.“

„Aha! Hmmm – jméno musí mít význam?“

„Jméno boha války.“

„Boha války! Skvělé!“

Z Marťanových očí vyšlehl palčivý paprsek. Pak se zasmál. To ani nebyl smích!

„Proč jste vlastně přišel?“ vložil Pavel všecek svůj odpor do otázky.

Marťanovy oči zvodnatěly. Obrátil hlavu k Petrovi, upřel pohled přes něho kamsi do neurčita a rozhovořil se klidně:

„Jsem strojař jako vy. Slyšel jsem vás včera. Mluvil jste mi z duše. Vím, že jste líčil pravdu. Vidím až na dno vašeho nitra. Ovšem, vaše líčení působilo na agirovce, jako když vstříkne roztavený kov do chladné vody!“ končil jakoby vyštěknutím.

„Vysvětlil jsem dnes přece, že můj přítel líčil válečné hrůzy z našeho pravěku,“ namítl Arne ostře.

„Vím. Slyšel jsem vás také. Já jediný ve své říši, neboť jen já svým přístrojem ruším přehradu elektromagnetických vln agirovců.“

„Pochybujete snad o pravdivosti mých slov?“ vztyčil se Arne.

„Hm,“ úzké rty Marťanovy se zkřivily do úsměšku. „Vidím také do vás. Ba, vidím víc. Vím všecko. Vidím každé hnutí na vaší planetě. Nemohl jste jinak. Lež z nouze.“

Arne hleděl do smíchem rozchlíplých Marťanových úst a spatřil – chrup! Silné zuby s dravčími tesáky.

„Těžko vám vysvětlit,“ pokračoval host. „Jste na vědecké výpravě. Odborníci, každý ve svém: znalec přírodních věd a lékař,“ šlehl očima po Pavlovi, „elektrotechnik a chemik. Strojař. Všichni tři lačníte po poznání. Náhodou jste padli do moci agirovců, kteří mne předešli. Nevadí. Nepřelhávejte se! Tahle část nemůže nasytit vaše duše, vědychtivost, obyvatelé planety, která je svým životem sbratřena se mnou a nikdy nemůže obdivovat tyto býložravce. Zde je Vlast, jak ji agirovci jmenují. U mne je – Mars, jak jej nazýváte vy. Čtu vaše myšlenky, celý příval otázek. Nemohu odpovědět – teď. Dlouho by to trvalo a nepochopili byste, neuvěřili. Musíte vidět. Zvu vás. Ale musíte včas oznámit příchod. Jinak se roztříštíte o vzdušnou přehradu. Zjednám vám průchod. Vidím, máte zde potřebný přístroj ke spojení. Jen je třeba trochu jej pozměnit, upravit.“

Marťan přistoupil k vysílači a přepojil dva kabely. Z kapsy vyňal malý předmět, podobný pitvorné figurce: na čtyřech nožkách válcovitý trup a nad ním nepoměrně velká, kulatá hlava s dvěma tykadly, které spojil s kabely vysílače a dotkl se páky. V černé hlavičce se rozsvítil rudý bod.

„Teď mně budete moci oznámit start. Ostatní je má věc.“

„Česky?“ vydechl Arne otázku.

„Jak hovořím s vámi,“ přikývl klidně Marťan.

Ano, hovořil už od počátku česky. A tu si Arne vzpomněl na – tlumočníka, kterého však nevidí na šíji tohoto hrozného, a přece tak zajímavého, podmanivého návštěvníka.

„Kde máte tlumočníka?“ vyrazil otázku.

„Myslíte tu hračku, kterou jsem včera viděl na krku agirovců? Vždyť ani vy ji nemáte! Leží kdesi. Zapomněli jste na ni. A jak vidíte, není jí třeba. Mohu mluvit, jak chci. Mohu mluvit všemi nářečími Luzné, správně Země. Jen neznám jména vašich lidských kmenů. Ale ta nepotřebuji. Můj tlumočník je zde,“ dotkl se svého čela. „A ne od dneška jako ve „Vlasti“. Už mnoho let, jak se sluší na pokrok druhé tváře této planety, skutečného Marsu.“

„A vy sám jste mocný...?“

„Sám. Jediný. Nikdo jiný z mého národa nesmí nabýt této schopnosti. Moji poddaní jsou dav. Živel, čekající na můj rozkaz.“

„Kdo jste vlastně?“

„Muž, který vládne nad osudem, životem i smrtí miliónů.“

„Jméno!“

„Co je jméno? Seskupení hlásek. Nemá význam.“

„Démon!“ vyrazil ze sebe Petr.

„Líbí-li se vám,“ pokrčil Marťan rameny. „Přijdete?“

„Musíme to uvážit.“

„Uvažte. Počkám. Vím, že přijdete. Jste přece – Pozemšťané. Brzy se nasytíte toho – „ráje“! Jen nezapomeňte: včas ohlásit.“

Letadlo už dávno zmizelo v temnu, když se vrátili do kopule. Byl to sen? Nebyl. Pitvorná figurka na vysílačce až příliš jasně potvrzovala skutečnost.

Dlouho uvažovali. Ale z víru myšlenek chápali jen něco; přes všecku jejich vědeckou a technickou vyspělost zůstalo jim záhadou téměř vše. A to právě dráždilo a jitřilo jejich lidskou zvědavost.

Ty divy a krásy, které zde už viděli a z nichž ohromná většina se jim ještě vlídně nabízela, ten rajský klid a mír pozbyl lesku a půvabu.

Petr dokonce projevil svůj dojem slovy:

„Sladká, lahodná, ale vyčichlá limonáda.“

A oba jeho druhové – mlčeli. Nezakřikli ho za tato příkrá slova.

Měl snad ten hrozný návštěvník pravdu? Ovládlo jejich srdce pozemské „lidství“, sbratřené duševně s druhou tváří Marsu, boha válečných hrůz? Anebo to byla vědecká lačnost?

Těžko říci. Jisté je, že svou exkurzi na jižní polokouli musili o den odložit, neboť usnuli teprve, když už svítalo, a prospali pak skoro celý den.

„Neměli bychom o tom povědět Agirovi?“ zeptal se Pavel druhého dne.

„Choulostivá věc. Naše čest nám tak sice velí, ale musíme to uvážit,“ pokrčil rameny Arne.

„Proč nám Agir tajil, že existují protinožci?“ ptal se Petr.

„Ano, to mne také napadá. Avšak mám ještě jinou otázku: Proč nám Agir dal k dispozici malé letadlo s robotem, a ne náš letoun?“

„Chybí mu rozsocha.“

„Ovšem. Ale ta by se přece mohla lehce nahradit. Vždyť by se zde jistě našel vhodný kousek kovového sloupku. Mám dojem, že jejich letadlo s robotem ví, kam až můžeme letět, aby nenarazilo na přehradu. My s naším letounem bychom byli v nebezpečí. A proto asi Agir pomlčel o protinožcích.“

„Navrhuji, abychom Agira požádali o opravu rozsochy a uvolnění letounu. Aspoň uvidíme, co odpoví.“

Petrův návrh byl přijat. Arne usedl před mikrofon, položil před sebe tlumočníka a volal Agira. Ten se mu záhy přihlásil.

„Ach, ano, vaše rozsocha,“ slyšeli Agirův hlas, „promiňte, zapomněl jsem na ni. Máme ji. Bylo nutné ji odříznout, neboť vaše zařízení neodpovídá napětí naší elektřiny. Pahýl byl přisát k naší vzducholodi a bude vám vydán, až se rozhodnete k návratu na Luznou. Ale k prohlídce naší planety svého letounu nemůžete použít.“

„Proč?“

„Váš letoun není přizpůsoben pro naši statickou elektřinu. A pak jsou tu ještě jiné okolnosti.“

„Jaké?“

Chvilku bylo ticho.

„Jaké okolnosti?“ opakoval Arne otázku důrazněji.

„Těžko vysvětlit... několika slovy... je třeba delšího času... buďte ujištěni, že jen v zájmu vašeho bezpečí, života...“

„Dobře. Děkuji vám, Agire.“

Arne vypjal spojení. Zvěděli dost.

Výsledkem další porady bylo: použijí letadla k prohlídce jižní polokoule. Pak si v tomtéž letadle prohlédnou celou tváři této planety. A potom? Nuže, rozloučí se s Vlastí a odstartují ve vlastním letounu. Zpátky na Zemi? Pro Agira ano. Ale vpravdě tam, kam jim velí věda. Musí přece poznat také druhou tvář, pravý Mars, jak řekl Démon.

Errata:

30.05.2021 11:03