Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno odstartovali. Letadlo bylo sice malé, ale přece měli dosti pohodlí. Přehlídka jižních mořských oblastí je zklamala. Byla to jednotvárná vodní pláň, pokrytá ledovými krami, které k jihu houstly, až se u točny spojily v ucelenou plochu ledu a vrstvu jinovatky. Nikde ani stopy po živočiších, ať ve vzduchu nebo ve vodě. Všude vládla bílá smrt.

Večer přistálo jejich letadlo zase na plošině.

Příštího dne ráno letěli k severu. Rychle prolétli nad skupinami domů a nad širokou přímou šíjí, spojující pevninu s okrouhlým ostrovem, porostlým smaragdovou zelení, žíhanou pestrými pruhy.

Letadlo se sneslo kolmo dolů a přistálo na rozhraní šíje a ostrova. Vystoupili. Příjemně vonná směs jim zavanula vstříc. Vzduch byl zde hutnější a vlhčí.

Kráčeli mezi pruhy kvetoucího rostlinstva, dýchajícího zdravým životem. Ohromné lány byly odděleny širokými cestami, dlážděnými čistou a lesklou sklovitou hmotou.

Došli na konec, kde srázně do moře padala hráz. A tu zajásali v údivu: Hráz po celé délce, kam oko dohlédlo, byla vlastně – stroj.

Nahoře, v rovině s půdou, se táhla vodorovně roura přes metr v průměru, ze které padaly kolmo pod hladinu slabší roury a jiné vybíhaly vodorovně do půdy ostrova, zpola vyčnívajíce nad povrch. Konstrukce připomínala nesmírnou stonožku, jejíž trup lemoval ostrov; jedna řada noh se svlažovala v moři, kdežto druhá řada se držela půdy, mizíc v bujném houští rostlin.

„Vodovod! Umělé zavlažování! Tohle si musíme pořádně prohlédnout.“

Ale nebylo to tak lehké. Příroda jako by žárlivě skrývala podrobnosti. Byliny byly tak bujné a spletené, že nebylo ani pomyšlení, aby se jimi mohli prodírat.

Chvíli kráčeli po břehu, až došli k úzkému chodníku, který vedl přímo do středu ostrova. A tento chodník jim dal alespoň částečné vysvětlení: Po jeho obou stranách se vinula roura, z které v pravidelných vzdálenostech pravoúhle odbočovaly do rostlinných lánů jiné. Pochopili, že celý povrch ostrova je protkán umělou zavodňovací sítí.

Ale kde je čerpací stanice?

Na tuto otázku se jim dostalo odpovědi, když došli do středu plantáže, kde vyčníval nad půdu jen asi metr vysoký vrchol koule o průměru dobrých deseti metrů, z jehož středu čněla do výše rozvětvená tyč.

Tento útvar vzbudil pozornost Arnovu, který vystihl, že zde je ústřední síla, turbina, hnaná statickou elektřinou. Ale to bylo také vše. Marně pátrali po nějakém příkrovu, jejž by mohli odklopit a nahlédnout dovnitř. Povrch byl bez nejmenších spárů a také neslyšeli šelest. Byl tedy stroj teď v klidu. Asi se zavodňování děje vždy večer, aby na noc půda řádně nasákla, a za dne je napojená vegetace vystavena blahodárnému vlivu slunečních paprsků.

„Je to krásné, ale chtěl bych vidět ledví,“ zlobil se Petr.

„To si musíme odepřít,“ pokrčil Arne rameny. „Snad nám Agir podá vysvětlení.“

„Ale proč tu nikdo nepracuje?“

„Potvrzení toho, co nám Agir řekl: všecku práci konají stroje a lidé jen dohlížejí. Rostlinstvo je v květu a do žní není třeba lidské práce.“

„Podívejme se na jiný ostrov, kde jsou snad žně.“

Přeletěli několik kvetoucích ostrovů, od jejichž šíje protínaly pevninové pásmo od severu k jihu dvojité průplavy, široké a přímé, lemované budovami, podle vzhledu skladišti. Ale nápadné bylo, že tyto průplavy nejevily stopy života. Nebyly v nich lodě, ba ani voda. Co považovali za vodu, byl odlesk slunečních paprsků od plochého, sklovitého dna a boků. Tato podivnost se jim však vysvětlila zcela prostě, když spatřili při severním ústí mohutnou přehradu s řadou propustí, za jejichž neprodyšně uzavřenými vraty stála mořská hladina značně výše než dno průplavu.

Ale marně se snažili uhodnout příčinu tohoto zmrtvení. Ta se jim objasnila teprve, když se přiblížili nad šíji, spojující pevninu s velikým ostrovem, jehož povrch byl pokryt jakoby vrstvou čisté mědi, která však nebyla v klidu. Na západní straně měla část povrchu okrouhlého ostrova temné, skoro černé zbarvení a dále do nitra se táhl zlatožlutý pruh. A právě tento pruh se pohyboval. Zachovávaje stejnou šířku, postupoval do nitra ostrova.

Ale jaký to byl postup!

Před přední frontou „zlata“ jako by se dmul příboj měděných vln, který se ve svém středu rozdělil a oba proudy se pak lily k protějšímu pobřeží a přes mohutné elevátory přímo na paluby mohutných korábů. Stejnoměrně pak bylo pozadí tohoto pruhu pohlcováno v přímce, která se valila jako příboj vzbouřené temné hmoty.

Tak hleděli z výše na žeň, sklizeň a orbu současně. Jaké to musí být úžasné stroje, které tak rychle pracují. A kde jsou? Nevidí žací stroje, vozy ani pluhy. Všecku práci jako by konala sama příroda.

A také průplavy měly zde jiný vzhled. Oba byly naplněny vodou; levým rychle pluly naplněné lodi k jihu, kdežto pravým se prázdné vracely k pobřeží ostrova. Tak si vysvětlili účel dvojitých průplavů: urychlení dovozu ze severní části na jižní a zajisté také naopak, jak vyžadovala výměna plodin, jejichž druhy se pro různost podnebí dařily na jižním nebo severním pobřeží a k zásobování obyvatelstva musely být vyměňovány.

Jen část naplněných lodí přistála u skladišť v průplavu, kde jejich obsah rychle vyprazdňovaly mocné elevátory.

Na pokyn Arnův přistál robot na ústí šíje a trojice vystoupila.

Vůně čerstvé prsti jim zavanula vstříc. Půda se pod nimi chvěla, když kráčeli po pobřeží. S údivem viděli, jak se okraje hrubé, převrácené hroudy natřásají, drobí a vlna tohoto chvění se šíří a postupuje.

Hluboko rozoraná plocha se měnila v sypkou hladinu, rovnou a hladkou, stejnoměrně klesající, až se nad ní vynořily přímky známých zavodňovacích rour.

„Nad tímhle mně zůstává rozum stát,“ mumlal Petr. „A všecko se děje vespod.“

„Velkolepý účinek. Plocha, jakou by u nás nepřipravily k setbě ani nejmodernější stroje za několik dní, je zde obdělána za chvíli,“ řekl Pavel nadšeně.

„Co je to všecko platné, když nevidím tu mašinérii,“ želel Petr.

A pojednou vykřikl: „Pohleďte tam!“

Na obdělané ploše mezi vodními rourami blížila se k nim jakási tělesa a za nimi postupoval třpytný pás. Když byl zjev na dosah, viděli, že jsou to válce, letící nad prstí mezi rourami, jejichž na obě strany obloukovitě roztažené nožky byly zakončeny kolečky, která běžela po povrchu rour. Ze spodku válců pršel na půdu jemný paprsek žlutých semen. Před každým válcem rylo do půdy malé tříboké rydlo žlábek, do něhož padala semena, a vzadu dvě malé radličky žlábek hned zase zarovnávaly. A jak tyto podivné secí strojky postupovaly, tryskaly z rour husté a jemné proudy vody, která dokonale napojila zemi.

Ve chvíli byl širý lán půdy oset. S jemným vrněním se přihnala fronta secích automatů a stanula.

Teď si je budou moci prohlédnout. Ale sotva domyslili, protáhly se teleskopické nožky, válce se nadzvedly a jako šipka běžely zpět.

„Aby do toho!“ láteřil Petr. „Ale musím to vypátrat! Pojďme! Odtud nemáme daleko na protější pobřeží. Obejdeme ten oblouk. Ty stroje přece musí někde být.“

Když tam doběhli, byla jejich naděje zase zklamána. Stroje zmizely v boku hráze, tyčícím se kolmo asi metr nad okraj oseté půdy.

Petr se vyklonil nad okraj hráze. Viděl, že je dutá.

„Nic. Dutina. Stroje jsou hluboko v hrázi.“

Proběhli podél obdělané půdy, kde měli příležitost vidět zase frontu secích přístrojů, které vyběhly z hráze a nastoupily svou práci. Pak následoval pruh tajemného rozmělňování hrud a konečně orba. Půda se dmula, praskala v hroudy, které se převracely, jako by pod povrchem ryla hustá řada ohromných hrabošů a krtků.

V přímce do nedohledna se zakusovala vlna jako dravý živel, měnící zlaté strniště v černou neladnou poušť.

Pruh strniště rychle postupoval k oblasti zralých rostlin. Čím víc se blížili k tomuto rozhraní, tím mocněji zněla velebná symfonie práce, konané neviditelnými silami. Do šumivého hukotu suché natě mísil se vysoký tón, svist, a do bylinné vůně nasládlý pach ozónu.

„Elektřina!“ vydechl Arne s rozhořelými očima. „Žnou elektřinou! Ale jak to provádějí?“

„Hleďte!“ ukazoval Petr. „Vidíte ten lesklý pásek?“

Skutečně: před hustou hradbou natě viděli lesklý drát, nebo snad to byla jemná pásmová pilka, která vybíhala zpod hráze mírně se chvějíc, letěla při zemi v přímce do nedohledna, hravě kosíc hustou nať. A za ní postupoval jakýsi mřížový pás naopak od středu ostrova a nesl na sobě vrstvu skosené natě, která se přenášela přes, jejich hlavy na způsob elevátoru přes hráz na lešení na palubě korábu, v jehož nitru sklizeň mizela.

Když byl koráb naplněn, ustala všecka činnost, dokud na jeho místo nenastoupil další, prázdný, čekající za ním. Ale tato výměna trvala jen maličký okamžik a žně pokračovaly.

To bylo také vše, co mohli pozorovat. Tedy zase jen účinky a z technických podnětů jen nepatrné zlomky, z nichž se mohli jen mlhavě dohadovat o tajemství konstrukcí a strojů.

Lékař si vzal několik stonků zralé natě. Prohlédne si je pod drobnohledem a analýzou prozkoumá složení.

Vrátili se do letounu a Pavel s Arnem se dali do rozboru bylin.

Oba byli velmi překvapeni. Seschlé a scvrklé listy a lodyhy, ponořené do vody, rychle nabývaly původního tvaru.

„Podivná vegetace,“ kroutil Pavel hlavou, „vyhlíží teď jako obrovský lišejník islandský, jenže má krásnou měděnou barvu. Hleďte jen na ty překrásné akantové listy, dužnaté, jakoby kožené.“

„A lahodně chutnají jako vanilka, ale vůně je jiná, podobná ananasům,“ pochvaloval si Petr.

„Necháš toho!“ vytrhl lékař Petrovi stéblo z ruky. „Že se nestydíš!“

„To přece patří také k badatelství,“ hájil se Petr. „Všemi smysly se má vyzkoumat...“ Náhle se zarazil. Mrzutě dodal: „Tohle je divné!“

„Copak?“ vzhlédl Arne k Petrovi, který se trpce šklebil.

„Co se tak tváříš?“ vyjel lékař starostlivě, neboť mu hlavou šlehl nápad. „Mluv, člověče! Je ti něco? Proboha, není snad ta bylina...?“

„Mám teď příchuť..“

„Jakou?“

„Protivnou,“ škytl Petr. „Jako bych se napil polévkového koření.“

„Spláchni to vodou!“ podal mu Arne sklenici.

„Ale nepolykat! Vypláchni si ústa!“ radil mu Pavel.

„Pojďte se podívat!“ volal za chvíli Petr od umyvadla. „Ta voda mně v ústech zhnědla!“

Přiběhli k němu.

„Otevři ústa!“ poručil lékař. „Má celou ústní dutinu i se zuby jakoby měděnou. Kloktej!“

Petr kloktal a výplašek se zvolna jasnil.

„Už je ti líp?“

„Ano.“

„Vidíš, zvědavče! Jsi jako malé děcko: co najde, do pusy s tím. Polkls něco?“

Vtom volal Arne lékaře k mikroskopu.

„Podívej se!“ pokynul.

„Arne... to jsou... je to možné?“

„Ano, Pavle: živočišné bílkoviny.“

„Tím se nám vysvětluje, že Marťané jedí ve svém obilí přece maso, aniž snad o tom vědí. Požívají maso v tekutém stavu. Pijí je. Táž látka, jenže zbavena všech pevných hmot. Extrakt, vylouženina, která obsahuje jen výživné látky. Ale jaké jsou to bílkoviny?“

Mezitím Arne listoval v obsáhlé knize. Konečně předložil Pavlovi stránku, na které byly mnohonásobně zvětšené buňky.

„Zde máš odpověď!“

„Opravdu! Jsou to ony! Bílkoviny hovězího masa. Ohromující, Arne! Jak je možné, že v rostlině...?“

„Můžeš s naprostou jistotou tvrdit, že jsou to rostliny?“

„Vidíš přece!“

„Lodyhy, listy. Tvar. Co znamená tvar, tělo na této planetě?“

„Jak by ne? Přece sluneční soustava...“

„Teorie, Pavle.“

„Budiž, teorie. Často ji skutečnost, praxe vyvrátí. Ale taková odlišnost? Což je možno připustit, aby živočich rostl ze semene, z půdy, z kořínků?“

„Semeno? Hleď, zde jsou na vrcholcích bobule. Jsou v nich semínka. Dáme si semínko pod drobnohled. Co teď vidíš?“

„Arne! Tohle je – úžasné! To nejsou semínka.“

Arne se sklonil nad drobnohledem.

„Jsou to zárodky. Jakési kukly, podobné mravenčím larvám, jenže... ne! To není zárodek hmyzu. V průsvitném obalu lze vidět zvířecí organismus. Jako vajíčko.“

Pavel vsunul do drobnohledu několik kousků prsti, kterou měli všichni tři na botách.

Po chvilce zvedl k Arnovi hlavu:

„Je to tak podivné,“ hovořil rozrušen, „že se ostýchám... pohleď sám, jsi lepší chemik než já,“ postoupil židli Arnovi. „Co na to říkáš?“

„Živočišné prvky v rozkladu.“

„Přičichni si.“

Rozbor látkového složení prsti mokrou i suchou cestou přinesl neklamné potvrzení, že prsť se skládá z živočišných organických látek. A stejně se ukázalo, že bylina má živočišný původ. Byl to živočich, jehož život dozrál v několika týdnech či měsících. Když cévy zkornatěly, tvor byl v agónii skosen. Ze šťávy jeho těla, ztuhlé a sluncem preparované, vyrábějí Marťané výživný výtažek. Hlavy těchto tvorů zůstanou v prsti, kde tlejí zaorány a poskytují výživu pro novou generaci.

Errata:

30.05.2021 11:03