Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Den nato podnikli výlet nad městem. Zvolna letěli nad přímými ulicemi. Byly liduprázdné, bez viditelného života.

„Kde jsou všichni obyvatelé Vlasti?!“

„V práci,“ odpověděl robot.

„Což není třeba pochůzek v ulicích?“

„Ne.“

„A obchody?“

„Nejsou u nás obchody.“

„Průmysl, výroba šatstva, domácích potřeb, nábytku?“

„Každý si vyrobí sám, co potřebuje.“

„Což má každá domácnost potřebné výrobní prostředky?“

„Ano.“

„A materiál, hmoty?“

„Také.“

„Životní potřeby?“

„Každý dostane včas, co mu přísluší.“

„Od koho?“

„Od ústřední správy.“

„Zdarma?“

„Za svou práci.“

„A nepracuje-li?“

„Každý pracuje.“

„I když je nemocen?“

„Není nemocí.“

„Což stavby nových domů?“

„Není jich třeba. Počet domů odpovídá stálému stavu obyvatelstva.“

„Copak je možno udržovat stav obyvatel na stejné výši?“

„Ano.“

„Kdo to řídí?“

„Příroda.“

„Ženy pracují také?“

„Ne.“

„Ani v domácnosti?“

„Nikde.“

„Čím jsou zde ženy?“

„Symbolem něhy a krásy, osvěžením mužů.“

„Kdo vykonává domácí práce?“

„Stroje, automaty jako já.“

„A výchova?“

„Živly a stroje.“

„Zde nejsou školy?“

„Každé dítě má školu doma.“

„Jak tomu máme rozumět?“

„Pochopíte, až navštívíte některou domácnost.“

„Je to dovoleno?“

„Ano.“

Letadlo se vznášelo nad rozsáhlým sadem s velikými kruhovitými záhony, smaragdově zelenými, zpestřenými blankytně modrými, štíhlými rostlinami, jakoby sloupky hustě obalenými květy, a malými nachově červenými keříky. Ne! Vždyť ty sloupky i keříky se pohybují!

„Níž!“ velel Pavel a letadlo zvolna pokleslo. „Co to je?“

„Ženy s dětmi,“ odpověděl robot.

„Je možné přistát?“

Letadlo poskočilo vpřed a stanulo nad rozsáhlou sklovitou plochou, na které v řadách spočívala malá torpédovitá letadla.

„Dolů!“ velel Arne.

Přistáli hladce. Vystoupili.

Přešli sklovitou plochu a vkročili na trávník. Trávník? Ne, to není vhodné slovo. Spíše lze říci kyprý zelený koberec, hustého mechu, jenž jako by byl utkán z jemného hedvábného plyše.

Stromy a keře, lze-li užít těchto jmen pro rostlinstvo, kolem něhož kráčeli, rostly zcela odevzdány přírodě a slunci. A přece byly jejich tvary harmonické a ladné, bez nejmenších kazů a známek stárnutí a odumírání. Křovinná houští tvořila pravidelné úhledné vlny a koruny stromů souměrné koule a kužele. Ale přece se jim tu zdálo být mrtvo. Postrádali, co nejvíce oživuje naše nivy, luhy a háje: reje pestrých motýlů, bzukot včel a čmeláků, zvuky cvrčků, třepetavé lety šídel a kroužení vážek. Nic z toho zde nebylo, ani jediná muška. A také ne ptactvo. I vlažný a vonný vzduch tkvěl nehybně, bez nejmenších záchvěvů.

Ráj, ale bez života. Mrtvá, zakletá krása.

Pojednou se před nimi otevřel kraj. Okrouhlá zelená pláň, obklopená houštinami a skupinami stromů. A uprostřed pláně – ano, zde jsou!

Asi dvacet dětí, jejichž zlaté vlásky svítily na slunci, oddávalo se zde reji. Snad to byl tanec. Vytvářely ladné obrazce hvězdic, měnících se rychle v kruhy, spirály, vlnovky, na tichý pokyn žen, vysokých štíhlých bytostí, zahalených až k zemi do blankytně řasnaté tógy, přepásané lesklým pásem. Děti měly červené řízy.

Obnažené paže žen svítily jako bílý mramor a také pleť tváří činila dojem čistého porcelánu. Jedinou jejich ozdobou byla čelenka z lesklého kovu, spínající kadeře, jež v bohatých vlnách, lesknoucích se jako čistá měď, spadaly po šíji až k útlému pasu.

Krásný obraz klidu a tiché radosti. Ale zase až příliš tiché! Rej našich dvaceti dětí, co by to bylo jásotu, smíchu a písní! Snad také hašteření, ale to patří přece k věci.

Zde slyšeli jen jakousi tichounkou melodii, jako šumění vánku, do něhož, občas zavanul jemný a melodický zvuk, jako když větřík zavadí o stromy tajemné eolské harfy.

Chvíli mohli pozorovat rej, aniž byli spatřeni, kryti křovinami. Ale pojednou zvedla jedna z žen bělostnou paži a rej rázem ustal.

Byli zpozorováni. Slyšeli z úst ženy jemný zvuk, slovo, jehož význam však nezachytily jejich tlumočící přístroje pro vzdálenost. Měli trapný pocit, jako by byli přistiženi při nevhodné zvědavosti. Vykročili a zvolna se blížili ke skupině.

Údiv, jaký vyjadřovaly oči žen, vzrůstal, čím více se blížili. Ženy i děti stály jako sochy.

Stanuli několik kroků před skupinou, uklonili se a Arne se rozhovořil:

„Doufáme, že nám nezazlíte náš příchod...“ a uvázl.

Měl pocit, jako by se mu neviditelná ruka přitiskla na ústa a v jeho duši vykřikl hlas: „Mlč!“

Neschopni slov hleděli do tváří, jejichž krásu nelze vylíčit. Z blankytných očí hledělo na ně tolik čisté krásy, něhy a klidu, že se cítili jati nevýslovným kouzlem. A stejně podivuhodná byla ústa: nachově červené rtíky, ne větší než malina.

Ze skupiny těchto útlých, ale postavou vysokých bytostí vystoupila o krůček žena, nelišící se od svých družek krásou, zato však důstojností. Vztáhla bělostné paže na způsob antického žehnání a z jejích rtů splynula slova:

„Mír vaší duši!“ reprodukovaly jejich tlumočící přístroje hlas jako závan eolské harfy. „Poznáváme vás. Viděli jsme váš obraz ve vševidu. Jsem družka Agirova.“

„Přišli jsme,“ odpovídal Arne, „abychom se potěšili pohledem na vaši krásu i těch maličkých,“ pokynul na skupinu dětí.

Jemný úsměv zjasnil tváře žen. Drobné postavičky způsobně obklopily trojici Pozemšťanů. Hnědoocí a modroocí andílkové s aureolou zlatých vlásků. Všecky tvářičky byly stejné. Jen podle barvy oček bylo možno vytušit hošíky a děvčátka.

Zlákán, sklonil se Pavel k nejbližšímu kloučkovi a vztáhl ruku, chtěje pohladit jeho zlaté vlásky, ačkoliv si přitom v duchu neslušně připadal jako arcibiskup při biřmování. Dítě ulekaně uskočilo a z úst žen zašuměl téměř zděšený sten.

„Což nesmím?“ vykoktal.

„Ne, není to zvykem,“ odpověděla Agirova žena vážně.

„Což ty děti nikdo neobjímá, nelaská?“

„Láska je v srdci,“ zřejmě nechápala význam slova.

„A jestliže se dítě proviní, nikdo je nepotrestá?“

„Čím by se mohlo dítě provinit? Dětská duše není schopna viny.“

„Ani omylu?“

„Ani toho. Žije ve svém obzoru, jenž nesmí být nikým rušen a šíří se sám, vlivem živlů. Každý vliv dospělých by byl jeho násilným porušením. Totéž, jako by ruka násilně rozvírala lístky poupěte.“

„A škola? Kdo dítě učí?“

„Příroda a stroje.“

„Velmi zajímavé. Chtěli bychom to vidět.“

„Budete vítáni v mé domácnosti!“

„Kdy?“

„Vrátíme se domů. Za chvíli. Buďte šťastni!“

Průvod dětí s ženami kráčel k letadlům a záhy trojice Pozemšťanů na plošině osaměla.

„Jak divný život,“ vydechl Pavel. „Ráj, ale...“

„Nuda,“ dodal Petr.

Arne odporoval: „My to nepochopíme. Děti jsou zde vypěstovány z mikroorganismů a v laboratoři. Tedy všichni obyvatelé této polokoule Marsu jsou vlastně z duševních zárodků, kterým laboratoř dodává tělo.“

„Umělá líheň,“ ušklíbl se Pavel. „Pak ale z toho všeho vychází, že Marťané nejsou lidmi v pozemském smyslu. Jsou to bytosti.“

Podle Arnova rozkazu se snesl s nimi robot na ploché střeše Agirova domu, odkud je zdviž dopravila do přízemí.

Na chodbě byli uvítáni Agirovou ženou a pak uvedeni do rozlehlé místnosti. Užasle stanuli na prahu. Byli v pravém křišťálovém paláci. Stěny, podlaha, strop i všecek nábytek, vše bylo z téže sklovité hmoty, průsvitné a opalizující v záplavě slunečního světla, které se sem lilo s proudem vonného vzduchu téměř celou plochou otevřené stěny, takže komnata činila dojem otevřené verandy. Nábytek byl vkusný, bez zbytečných ozdob, ale podivuhodně účelný pro pohodlí.

„Budiž požehnán váš vstup do mého domu,“ vítala je žena svým melodickým hlasem. „Vidím údiv ve vašich očích. Což jsou příbytky na Luzné jiné?“

„Nelze je přirovnat,“ odpověděl Arne.

„V čem je rozdíl?“

„Ve všem. Nejen v zařízení a nábytku. Už ta hmota, která kryje povrch celého města a z níž jsou vystavěny domy.“

„Nepůsobí na vás příjemně?“

„Naopak, pohádkově.“

„Pohádkově?“ nechápala smysl. „Nemůže být použito jiné hmoty.“

„Proč?“

„Celé těleso našeho světa je prosyceno silou živlu, který je základní podmínkou našeho života. Je to životní zdroj rostlinstva i náš. Nesmírný a nevyčerpatelný. Ale musí se mu klást meze, hranice. Musí být spoután, ovládnut a držen jen tam, kde je toho třeba.“

Její krátké a věcné vysvětlení principu izolace elektřiny, jejž Arne předvídal, svedlo ho k otázce:

„Je to výrobek? Ach, promiňte, vy nemůžete vědět...“ omlouval se.

„Zčásti,“ odpověděla klidně.

„Odkud pochází surovina?“

„Z nitra, z hlubin.“

„Tedy sopečná hmota?“

Pohlédla naň nechápavě.

„Musí být někde zpracována, v nějakých hutích.“

„V hlubinách jsou stroje,“ řekla s tváří rozpačitého dítěte.

Arne se vzpamatoval ze zápalu své odborné zvědavosti a v duchu se zastyděl za nevhodný rozhovor se ženou.

„Přáli jste si seznat způsob a ducha výchovy našich dětí. Ukáži vám něco z toho.“

Přistoupila k boční stěně a odsunula dveře.

Vstoupili do malé, útulné komnaty. V křesle za malým stolkem seděla zády k nim dívka, podle pozemského měřítka asi dvacetiletá. Byla oděna v nachové roucho, jaké viděli na dětech, ale její bronzové kadeře, splývající až po pás, byly spjaty kovovou čelenkou.

„Čemu se učíš, Ilo?“ zeptala se Agirova žena, když stanuli na prahu.

„Nauce o výživě dospělých mikroorganismů,“ odpověděla dívka.

A tu s úžasem hleděli na čelní hladkou, průsvitnou stěnu, na níž postupovaly řádky jim nečitelných značek, které pojednou ustaly. Odkudsi zhloubi ostře prozářil plochu světelný kruh a v něm jako pod objektivem ohromného drobnohledu se celá plocha rozvířila rejem bičíkových baktérií, velkých jako žabí pulci. Za několik okamžiků obraz zmizel a zase následovala písemná stať.

„Brzy skončíš, jak vidím, Ilo. Přijď potom ke mně!“

„Ano.“

Žena zase tiše zavřela dveře.

„Takhle se učí naše děti,“ řekla Agirova žena a pokynula, aby se usadili do křesel. „Moje Ila je však už v posledním období potřebného vzdělání. Ještě v tomto roce bude přijata do svazku žen.“

Bylo zbytečné, aby se ptali na knihy, sešity a všecky ty pomůcky, nezbytné pozemským školám. Marťanské děti se učí a vzdělávají živými obrazy, jakýmsi druhem kinematografii, televizí, rozhlasem a všemi technickými vymoženostmi.

Po chvíli se otevřely dveře a na prahu stanula Ila.

„Mír vašim duším!“ splynul tichý pozdrav z jejích rtů.

Mladíkům se zatajil dech nad dívčinou andělskou krásou. Nejklidnější zůstal Pavel, jenž jako lékař hleděl na kouzelný zjev jako na zvláštnost, božské dílo všemocného vesmíru. Také Arnova vrozená rozvaha záhy zvítězila nad prvým čarovným dojmem.

Ale Petr... ach, ubohý hoch! Byl hluchý i němý. Nic nevnímal z rozhovoru, ba ani neodpovídal na otázky. Vnímal pouze očima, a to ještě jen Ilinu bytost.

Blankytné oči, v nichž byla celá čirá, opalizující martská obloha, setkaly se s jeho.

„Co je ti, bratře z Luzné?“

Proti jeho vůli se mu vydral z hrdla sten.

„Trpíš?“

Křečovitě stiskl rty.

Přistoupila k němu a položila dlaň na jeho horké čelo.

„Tvá duše je na scestí. Vrať se! Musíš zase najít mír!“

Tato dívčina slova zněla jako rozkaz. A kupodivu: rysy Petrovy tváře změkly. Jeho ruka se zvedla, přetřela čelo a hoch se vzpřímil. Oči zatěkaly kolem, jako by se probudil ze sna.

Při návratu v letadle mlčeli, ale sotva vešli do kopule, řekl Pavel:

„Choval ses nevhodně.“

„Lidi, copak nemáte kousek citu?“ zalkal Petr tak, že se oba zarazili.

„Poslechni, Petře,“ pohladil Arne kamaráda, „zavři srdce a otevři rozum! Ila je anděl. Musíš se na ni dívat jako na Rafaelův obraz. Mysli si, žes byl v divadle na pohádce. Umřela by hlady, než bys ji dopravil na Zemi.“

Téhož dne k večeru je v letounu navštívil Agir. Výsledek jeho návštěvy vylíčíme na místě, kde se účinky projevily: v Praze.

Bylo to ráno, kdy pražská rozhlasová stanice zachytila mohutné signály, které se už po mnoho let ozývaly na vlnové stupnici, která se vymykala dosud jakýmkoliv možnostem vzájemného spojení pro naprostou nesrozumitelnost a záhadnou sílu, pro kterou byly signály zařazeny mezi poruchy.

Ale nyní bylo jinak. K největšímu úžasu úřadujícího telegrafisty ryl hrot v Morseových značkách:

„Planeta Mars. Tři mladí Čechové oznamují své domovině: Přesně za tři hodiny bude z Marsu vysílán koncert hudební i pěvecký, slavnostní festival. Připravte rozhlas. Naproti tomu žádají Marťané o oplátku. Zařiďte, aby naše česká hudba a zpěv se co nejdůstojněji představily Marsu. Český koncert budiž zahájen hned po ukončení martského festivalu. Potvrďte souhlas.“

Vzdáváme se popisu rozechvění, které zachvátilo ředitelství českého rozhlasu, vědecké kruhy, hudební i pěvecké korporace a konečně i nejširší veřejnost, neboť je samozřejmé, že rozhlas ihned rozvinul všecku svou organizační činnost.

Čtvrthodinu poté přijala naše trojice na Marsu z Prahy depeši:

„Český rozhlas v Praze. Neobvyklá stupnice rádiových vln nám dává důvěru, že jde o skutečné spojení s Marsem. Ve stanovený čas bude festival vyslechnut v celé naší vlasti a po něm následuje koncert našich nejpřednějších hudebních i pěveckých korporací i sólistů. Vynasnažíme se získat pro tuto relaci co nejvíc evropských, amerických i asijských stanic.“

Tohoto radiotelegrafického spojení bylo dosaženo v kabině kondenzátoru. Po výměně depeší uvedl Agir naše tři hochy do téhož ohromného sálu, kde se už dříve zúčastnili večírku.

Kromě nich nebyl zde nikdo. Ale hned při vstupu viděli, že bylo pódium změněno. Parabolická výduť byla zbavena květinové výzdoby a odstraněno vše, co by rušilo zvukové vlny.

„Zde budou hudebníci a pěvci?“ tázal se Arne.

„Ano.“

„Stačí ta místnost?“

„Úplně.“

„Kolik bude hudebníků?“

„Deset,“ vystihli číslici z Agirových gest, neboť slovní označení počtu nebylo možné tlumočit.

Deset! Jaký to může být festival?

„A pěvců?“

„Stejný počet.“

Hoši stěží potlačili útrpný úsměv a významný pohled, který si vyměnili, pravil: Marťanům naši ukáží, co je to česká hudba a zpěv!

Agir sestoupil s pódia a vedl hochy do pozadí sálu. Na jednom ze sloupů stiskl knoflík. V tom okamžiku se rozzářila na průčelní stěně veliká plocha.

„Zde budeme moci vidět vaše hudebníky i pěvce. Našim odborníkům se podařilo sestrojit vševid, který byl právě dnes dokončen. Není však dosud vyzkoušen, neboť neznáme vhodný stupeň síly proudu a vlnové rozpětí. Chtěl byste se pokusit?“

„Teď to není možné,“ odpověděl Arne zklamaně, „poněvadž Luzná není nyní připojena. Televize nebo, jak říkáte, „vševid“ je však spojen s radiotelefonií a tu zde nevidím.“

„Přehlédl jste,“ pokynul Agir k malému stolku opodál, na němž stála malá skříňka.

Arne dychtivě přiskočil:

„Pak bych mohl volat...“

„Volejte!“

„Ale ne Prahu. Tu necháme na festival. Chtěl bych promluvit s Nemem.“

„Kdo je to?“

„Génius. Vládce samostatné říše na Luzné.“

„Bude připraven?“

„Ó zajisté!“

„Pokuste se! Zde zapojíte a tímhle snad najdete vhodnou sílu,“ ukázal Agir na dvě páčky.

Trvalo delší chvíli, než se konečně ozval dunivý tón a na ploše vyvstaly mlhovité obrysy. Ale to bylo vše, čeho mohl docílit.

„Nepřesné ladění,“ mumlal. „Není tu jiná možnost?“

Agir se sklonil nad skříňku a pojednou řekl:

„Opominul jsem...“ a otočil na temeni skříňky malým knoflíkem.

Obraz na ploše zjasněl. Jako by se vznášeli nad vlnami oceánu. Jak se v tom má vyznat? Je to Atlantik nebo Veliký oceán?

„Moře jsou u nás velmi rozsáhlá. Nemohu se orientovat,“ posteskl si.

Ale Agirovy prsty otáčely knoflíkem a tu se na ploše objevila celá tvář zeměkoule s Evropou, Afrikou a valnou částí Asie s Indií.

„Tohle potřebuji! Níž!“ velel Arne netrpělivě. „Odbočte vpravo! Správně! Teď k jihu!“

Stáli nad Indickým oceánem.

„Dolů!“

Jako by se řítili k hladině. Glóbus se rozplizl, cíp Přední Indie na severu s Cejlonem, západní a jižní pobřeží, Sumatry, Jávy a Austrálie na východě a ostrovy Maskarény na západě; jako by byli pohlceni mořem, jež se teď vlnilo po celé ploše.

„Teď musím řídit sám,“ chopil se Arne ladiče.

Kolmo pod nimi se objevil v zelené vodní spoustě černý bod s pilou, vlnící se obrubou.

„Tu je!“ vydechla trojice současně.

Arne přerušil sestup, stiskl telegrafickou páčku a volal Nema. Už v příštím okamžiku došla odpověď v Morseových značkách:

„Uvolněte televizi a přijímač!“

„Jak to udělat?“ obrátil se Arne na Agira, který však pokrčil rozpačitě rameny.

Zde byla překážka. Agirův přístroj byl zařízen jen na bezprostřední styk. Nezbývá, než aby přímo vnikl do Nemovy pracovny.

Arne otáčel ladičem. Jako blesk sletěli dolů a vnořili se do kráteru. Plocha ztemněla. Za několik okamžiků jim z hloubi letěl vstříc světelný bod, který se rychle zvětšoval, až zabral celou plochu. Na okamžik spatřili pod sebou Nemův palác, kterým prolnuli, a náhle se na ploše zjevila známá komnata a za stolem sedící velebná kmetova postava.

Na Nemově televizní desce viděli svou skupinu jako v zrcadle. Ale s úžasem hleděli na Agirův obraz. Jeho bytost se na Nemově plotně jevila jako průsvitný, duchovitý zjev, přízrak.

„Co to má znamenat?“ vyjekl Petr.

„Jsme pod vlivem pozemské elektřiny,“ vysvětloval Arne. „Důkaz, že její podstata je skutečně odlišná. Zde vidíme, že tělo Marťanů není lidské v našem smyslu.“

„Blahopřeji vám, děti!“ slyšeli Nema. „Kde jste?“

„Na Marsu.“

„Jaká je to s vámi bytost?“

„Martský vládce.“

„Duchovité tělo?“

„Zde se jeví hmotné jako naše. Ale zdejší elektřina má odlišné složení. Pozemská, jak vidět, jeho tělo prosvěcuje na způsob rentgenu. Jinak zde není v tělesných tvarech valný rozdíl. Ale ústrojí tělesné mají jiné.“

„A duševně?“

„Dokonalejší než my.“

„Tedy žádná bojechtivost?“

„Ani zdání. Spíše andělské bytosti. Alespoň na této polok – hm, o tom později, dědečku. Není teď kdy na líčení těch divů.“

„Jak se s nimi dorozumíte?“

„Česky.“

„Cože?“

„Prostřednictvím dokonalého tlumočníka,“ ukázal Arne na přístroj na svých prsou. „Můžeš s ním také tak mluvit!“

Ale tento předpoklad se ukázal mylný.

Hoši hovořili s Nemem česky.

Když však oslovil Nemo Agira, Marťanův tlumočník nereagoval.

„Zapomněl jsem, že organismus přístroje účinkuje jen pod vlivem naší atmosféry,“ vysvětloval Arne závadu. „A ta v tvé říši není, dědečku. Nu, co dělat? Pověz nám, co máme vyřídit?“

Bylo to jen krátké poděkování za pohostinství svěřenců a projev naděje na budoucí styky a sblížení Země s Marsem. Agir odpověděl slovy plnými upřímné radosti a naděje.

„Chtěli jsme ti říci, dědečku,“ navázal Arne, „že asi za dvě hodiny zde započne pěvecký a hudební festival, který bude vysílán i Prahou. Snad by sis chtěl taky poslechnout?“

„Ovšem, děti. Zapojím Prahu a vniknu do pražské rozhlasové síně.“

„Výborně! Jen škoda, že tě nebudeme vidět.“

„Nu, vidíme se teď. Jen když jste zdrávi. Vidím vás v nějaké veliké místnosti. Nejste tedy v letounu. Copak je s ním?“

„V pořádku.“

„Kdy se vydáte na další cestu?“

„Zatím nemůžeme říci. Máme ještě několik úkolů.“

„Před startem se pokuste z letounu dosáhnout spojení se mnou. Chtěl bych vás sledovat. Můj přístroj mne zklamal. Ztratil jsem vaši stopu. Uděluji vašemu letounu název AERONAUTILUS. Buďte zdrávi a Bůh vás provázej, děti!“

Obrazovka ztemněla. Nemova zásada: krátce a věcně.

„Co je vám, Agire?“ vyrazil lékař ulekanou otázku.

A nikoliv bez příčiny. Marťan stál těžce opřen o stolek a z jeho zbledlé tváře zíraly vytřeštěné oči na ztemnělou stěnu.

„Kdo to byl?“ znělo stísněně z Agirových úst,

„Můj dědeček, kmet,“ odpověděl Arne.

„Nechápu význam těch slov.“

„Starý člověk.“

„Jak je stár?“

„Víc, než činí trojnásobný věk zdejšího nejstaršího muže.“

„Ach, Luzná! Jak šťastná to musí být planeta!“ povzdechl Agir.

Errata:

30.05.2021 11:03