Z ráje do pekla
Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!
|
|
Dobu zahájení martského festivalu dodrželi přesně.
Jak se sluší na takovou světodějnou událost, byl ohromný sál přeplněn do posledního místečka obecenstvem. Tentokrát byly tu i ženy, které zaujaly sedadla před průčelní stěnou, a za nimi jako hustá masa stáli muži.
Naše trojice vstoupila s Agirem na pódium, aby si podle svého přání prohlédla hudební nástroje.
Hoši hleděli s úžasem na podivné tvary, z nichž žádný neměl nejmenší podobnost s pozemskými. Seřazeno v půlkruhu stálo tu cosi, co by snad bylo možné přirovnat k varhanám, kdyby nebyly přímo fantastických tvarů.
Jaký účel měla například vodorovná spirála jakéhosi drátu, pavučinovitě jemného, na jednom konci pozvolna se zesilujícího a jako lano silného na druhém? Co znamenala řada rour, od nejkratší a nejútlejší do nejdelší a nejsilnější, na konci rozšířených jako rozvité květy narcisu a jiřin, kolmo stojících na koulích? Jaký účel mají tahle svislá mřížoví, nahoře ukončená vodorovnou rourou různého objemu, z nichž některé jsou jemně dírkovány, jiné síťovány a jedna, nejobjemnější, jako by byla obalena poupaty a květy růží, hledíků, svlačců, lilií, zvonků a jiných? A což tahle síť, vlnitá jako mořská hladina, od jejích nejjemnějších záchvěvů až po bouřlivé vlnobití? Zde zase vysoký komolý kužel, ovinutý malými a útlými, ale také silnými ostny s dlouhými tykadly – anténami.
A uprostřed nade vším veliká spirálovitá pavučina, jemná, ale hustá, ve středu řídnoucí, zato však se sílícími vlákny k okraji, kde konec, silný jako prst, byl v oblouku zapojen do mikrofonu – jediné, co poznali – na podstavci před tímto podivným strojem.
„Co je to?“ zeptal se Petr Agira.
„Hudebníci.“
A skutečně, napočetli těch přístrojů – deset. Tedy deset – automatů. Polyfon. Hrací stroj. Tohle má reprezentovat hudební festival? Hotový výsměch.
„A pěvci? Také automaty?“
„Ne“
„Kdy nastoupí?“
„V druhé půli pořadu.“
Agir vedl hochy průchodem k čelní stěně, a poněvadž byl už čas k začátku, stiskl Arne páčku na stolku a volal Prahu, která se mu po několika vteřinách ohlásila.
„Je připraven přenos na Velký stadión. Zapojujeme,“ oznamovala pražská vysílací stanice.
V následujícím okamžiku se rozsvítila stěna. Jako by stáli uprostřed rampy, viděli přeplněné hlediště obrovského stadiónu. Sálem zašuměla vlna údivu, která však záhy utichla. Nebylo slyšet ani dech.
Pojednou se ozval Agirův melodický hlas:
„Bratři a sestry z Luzné! Návštěva, kterou poctili vaši tři synové planetu Vlast, je prvým krokem k vzájemnému spojení s Luznou. Odvěká naše snaha se tímto okamžikem uskutečnila. Abychom oslavili tento v dějinách vesmíru tak důležitý nástup, pohovoříme k vašim srdcím. K tomu je nejvhodnější hudba a zpěv. Doufáme, že duše i srdce naší Vlasti promluví k vám srozumitelnou řečí.“
Hoši viděli na tvářích v prvých řadách, obsazených českými vědci a novináři, zmatek i úsměšky. Více méně plešaté hlavy se chýlily k sobě – v reproduktoru se rozšumělo...
Když se rozruch v hledišti utišil, oznámil Agir prvé číslo programu:
„Rašení.“
Můj ty Bože! Jak jen vylíčit tuto hudbu?
Bytost našich tří hochů pozbyla lidských smyslů. Jako pod dotykem kouzelného proutku se změnili v zasetá zrníčka.
Cítí, jak jejich nitro kypí životem. Sají slastnou mízu, přemíra života dere se z nitra... paže se zvolna zvedají... ne! Nejsou to paže! Jsou to klíčky, prorazivší rozpuklou slupku, průsvitné a útlé, ale růžovějící a mohutnící pod dechem jarního vánku, jehož melodii vnímají každým svým nervem, každým atomem své duše a okouzleného těla, nejméně však – sluchem. Čarovná melodie jako by neměla tónů. Dech jarního vánku! Pomyslná hudba rašícího života! Slastná vzlyky klíčícího mládí za výdechů přírody, klidných, ale hýřících všemocenstvím a božskou nesmrtelností!
A přece to byla melodie. Jenže ji vnímalo víc srdce než sluch. Ve skutečnosti trvalo kouzlo jen několik minut, ale pro Pozemšťany to byl neobyčejný umělecký zážitek.
Když kouzlo pominulo, bylo vidět v hledišti českého stadiónu les křečovitě zvednutých paží a extází, vytržením zachvácené tváře. Chvíli trvalo, než paže sklesly a jako z jedněch plic zašuměl hledištěm výdech.
A pak bylo hrobové ticho. Stejným vytržením byla uchvácena naše trojice, jež nebyla schopna slova.
Pojednou slyšeli v reproduktoru rozechvělý hlas:
„Haló! Česká ústřední hvězdárna, pozorující planetu Mars, hlásí nikdy dosud nevídaný úkaz: celý kotouč Marsu náhle zmlhovatěl. Obraz zachycený fotograficky a zkoumaný mikroskopem, jeví záhadné, stejnoměrné, nesmírně jemné zvlnění. Odborníci soudí, že jde o elektrické kmity mikroskopického rozsahu, kterých u nás nelze docílit. Poněvadž úkaz zmizel v okamžiku, kdy ustala tato kouzelná produkce, je nesporné, že účinek, který tak neslýchaně působil na lidské smysly, je v souvislosti s tímto úkazem a vlivem záhadných martských živlů, zejména elektřiny. Úžasný zjev dává našim učencům bohatou látku ke studiu.“
Po těchto slovech se rozvířil život v novinářské lóži, kdežto v předních řadách křesel se stydlivě sklonily hlavy učenců.
„Symfonie květů,“ oznámil Agir další pořad.
A tu byly city Pozemšťanů vystaveny novému překvapení.
Zase víc srdcem i duší a ze smyslů čichem vnímali éterické závany rajských vůní, k nimž nebylo přirovnání, a nedostižnou, nevylíčitelnou melodii. Bylo to vyjádření jara se všemi jeho kouzly. Do vířivého, opojného chvění a omamné směsi vůní, jež podmanivě, v neodolatelné sugesci vyvolaly tajemné martské vlivy, mísily se tiché, harmonické tóny, budící dojem včelích rojů.
A zase pak oznamoval pražský hlasatel, že úkaz na Marsu se opakoval, ale s rozdílem kmitů, které se nyní pod drobnohledem jeví v jiných tvarech,
„Chorál plodů.“
Extáze Pozemšťanů vyvrcholila. Z nevylíčitelné harmonie, imaginární, pomyslné, ale přece jásavé, hřmící radostí nad sklizní výsledků práce, dýchala hrdost štědré přírody a vděk obdařených bytostí. Lidé na Zemi ochutnávali a sytili se rajskou chutí tajemných plodů.
Po krátké přestávce vstoupilo na pódium pět žen a pět mužů.
„Píseň života,“ oznámil Agir.
Píseň života! Jaká to skromnost pro pojmenování, co vyslechli! Nebyl to lidský zpěv! Čarovné závany tajemné eolské harfy; jako vánek jemná, postupně mohutnící melodie, rajská skladba tak jemných, něžných odstínů, že na Zemi není pro ně notového označení; vyvrcholení v chorál, jenž byl symbolem Vesmíru a bezmezného vzletu a moci duše martských bytostí, pravého božství.
Tím byl martský festival ukončen.
Skromný pořad a krátký. Ale účinek zdrtil! Ani jediná ruka se nezvedla k potlesku. Obecenstvo bylo ohromeno tak, že nebylo schopno ani slova, jímž by projevilo své city.
Nyní má být zahájen na oplátku koncert představitelů české hudby a zpěvu. Jak budou působit pozemské hudební nástroje a lidský zpěv na tyto bytosti, které tak prostě a přece s nedostižnou, nepředstavitelnou mohutností podaly výkon plný kouzla, zázraků, božství a ztělesnění, zhmotnění živelného života?
Arne otočil ladičem a na ploše se objevilo pódium na Hlavním stadiónu, naplněné souborem filharmonie.
„Má vlast.“
S napětím hleděli hoši na tváře Marťanů. A také s obavou. Jak bude působit mohutná filharmonie na jemné sluchové ústrojí těchto bytostí vnímajících více city a snad ještě jinými, Pozemšťanům neznámými smysly?
Zdálo se, že obava se splní, neboť už při prvých mocných akordech se jevilo na tvářích Marťanů cosi, co se podobalo hrůze. Arne marně pátral na přístroji po tlumiči. Ale když pak zase vzhlédl, uklidnil se. Působila-li z počátku síla zvuku rušivě, zmírnil se zajisté dojem podle tváří, v nichž teď mohl číst zájem,
Martští posluchači nejen trpělivě, ale se vzrůstajícím nadšením sledovali dlouhou produkci až do konce, kdy ohromný sál zašuměl projevem obdivu.
Sborové zpěvy sice ve fortissimech zřejmě napínaly jemný, sluchový cit Marťanů, ale i ty očividně uchvátily.
Když koncert skončil, bylo vidět na posluchačích značné dojetí.
Agir upřímnými slovy poděkoval za požitek a prosil, aby „Luzná“ častěji osvěžila „Vlast“ svými krásnými melodiemi.
Našim hochům spadl kámen ze srdce!
Nazítří se rozhodli, že se podívají na Marsovy satelity. Dříve na Foibos, který je blíž.
„Dostaneme se tam v malém letadle?“ zapochyboval Pavel.
„Zeptám se robota,“ vstal Arne od stolu.
Vrátil se s kladnou odpovědí.
I na Deimos mohou. Jenže není jisté, budou-li moci na satelitech přistát.
„Ať nám dají do pořádku Aeronautila,“ vrčel Petr.
Pravda. Mohli by odstartovat. V Aeronautilu by měli mnohem víc pohodlí.
„Zavolám Agira,“ usedl Arne k vysílačce.
Ale odpověď Agirova byla záporná. Ve svém letadle se nemohou vydat na prohlídku satelitů, i když bude rozsocha namontována, poněvadž není zařízena na vliv martské elektřiny.
Nemohou ani sami odstartovat. Na jejich vzlétnutí musí působit martská elektřina, a to způsobem, jakým sem byli dopraveni: pomocí velké vzducholodi, která svou elektrickou silou působí jako lodivod. Takto je vyprovodí až na okraj martské atmosféry, odkud pak teprve budou moci použít vlastní síly.
K prohlídce satelitů by byl průvod vzducholodi příliš těžkopádný a neměl by žádný výsledek.
„Také nutno upozornit, že oba satelity jsou nám dosud blíže neznámy, neboť o ně nemáme zájem,“ řekl Agir. „Chcete-li se tam však podívat, jsem ochoten podporovat váš vědecký zájem a dám robotovi patřičné příkazy. Ale nabádám k opatrnosti, poněvadž nemám zkušenosti, jaký je rozsah magnetických vlivů satelitů.“
Po těchto informacích se hoši zamyslili. Zvláště Arne uvažoval: „Výlet bude rozhodně riskantní. Říká-li Agir pravdu – a ke lži neměl příčiny – budeme ve vážném nebezpečí. Může se stát, že magnetický vliv trabantů bude silnější než elektrická síla Marsu v té dálce, zvlášť u Deimosu, který je už určitě mimo atmosféru Marsu. Přitažlivost Marsu je tam velmi slabá. Následky by byly pro nás katastrofální.“ Končil otázkou: „Odvážíme se?“
„Já jsem pro,“ řekl Pavel.
„Podřídím se většině,“ pokrčil Petr rameny.
„Nuže, poletíme,“ řekl Arne.
„Ale teď mne napadá, že máme přece v programu podívat se na protinožce. Jak se tam potom dostaneme, když nás Agirova vzducholoď vyprovodí až mimo vliv martské elektřiny? Mám dojem, že Agir všecko tohle předstírá z obavy, abychom nepoznali druhou tvář planety.“
„Snad,“ připustil Arne. „Hm! Jak tohle jen... už to mám! Zeptáme se toho Démona, jak bychom měli...“ kladl ruku na páčku vysílačky.
„Počkej!“ zadržel ho Petr. „Což vyslechne-li naše volání Agir?“
Arne se zarazil. Nebylo vyloučeno, že někdo na téhle polokouli zachytí depeši, vyslanou k protinožcům. To by prozradilo jejich plán.
Ale pojednou padl Arnův pohled na přístrojek, který zde Démon zanechal a jenž byl teď vypojen.
„Lehká věc,“ prohodil, zapojuje kabel. V hlavě figurky se rozsvítil žhavý bod.
„Vždyť voláš Agira, popleto!“ vykřikl Petr.
„Vím,“ přikývl Arne klidně. „Což nechápeš? Schválně, abych se přesvědčil, účinkuje-li přístroj na téhle polovici Marsu. Ale už ze zvuku slyším, že účinek letí jinam. Tohle je podiv...“
Nedořekl.
„Chytrý nápad!“ klepala páčka odpověď. „Zde je ten, koho vlastně voláte: Protinožec. Není možné, aby nás jiný slyšel. Nuže, kdy odstartujete?“
Hoši si vyměnili významný pohled a Pavlovi splynulo ze rtů šeptem:
„Geniální ďábel!“
„Chtěli jsme jen zkusit...“ odpovídal Arne.
„Vím,“ vpadl protinožec. „A dál?“
„Máme být provázeni až na okraj martské přitažlivosti. Sahá tak daleko možnost spojení s vámi?“
„Mnohem dál. Jen pak klidně vzlétněte vlastní mocí. Pak se pokuste o spojení s Agirem. Nedostanete-li odpověď, přepojte na mne. Nemusíte spěchat. Času dost. Budu vás vidět i v té dálce a ostatní zařídím. Kdy vzlétnete?“
„Nemůžeme přesně říci. Dnes máme jiný výlet.“
„Tedy zítra?“
„Sotva. Snad pozítří, ale možná že ještě později.“
„Dobře.“
Spojení bylo přerušeno.
„Ďábelský génius!“ procedil Arne stisknutými zuby. „Hrozný, ale svůdný jako... Kamarádi, mám pocit nevýslovného odporu a zároveň neodolatelné přitažlivosti. Nevím, je-li to zájem vědy nebo podmanivá síla toho Démona,“ hovořil za tichého souhlasu obou.
A kupodivu žádného z nich nenapadla otázka: Jak se pak dostanou z moci tohoto Démona?
Téhož dne k večeru, kdy se východ začínal rdít jako předzvěst nastupujícího Foibosu, odstartovali v malém letadle.
Jako střela se vznesli kolmo vzhůru. V několika minutách byli už v takové výši, že pod sebou viděli ohromný kotouč Marsu.
Západní část, ozářená dosud Sluncem, svítila ostře ve své pestré nádheře, ta byla však pohlcována postupujícím temnem střední oblasti, za kterou se zase naopak rychle šířila ohnivá záplava, mocně tryskající z rychle k nim letícího Foibosu. Tak viděli na jedné části ubývající srp vlídného, pestrou nádherou hýřícího denního jasu, temný, středem planety letící pruh a v patách stíhaný příšernou ohnivou záplavou, která se rychle šířila po celé tváři Marsu.
„Vidí-li naši hvězdáři Mars v takové záři, pak chápu, jak se zrodil nápad na jeho pojmenování,“ řekl Pavel.
Letadlo stálo, očekávalo satelit, který se rychle blížil.
„Nesrazíme se?“ tázal se Petr stísněně.
„Ne,“ odpověděl robot. „Satelit poletí nad námi.“
Žhavý kotouč rychle nabýval na objemu a jeho rudé světlo pomalu jasnělo do nachova, až téměř do nažloutlé barvy, svítíc jako roztavené železo. Záhy vyrostl objem do ohromných rozměrů a zároveň jeho zář, tak zintenzívněla, že nemohli snést ten pohled.
Teď už byl Foibos skoro nad nimi. A tu viděli...
„Tohle není sopečné těleso!“ vykřikl Pavel.
„Není,“ souhlasil Arne. „Hleďte na ty úžasné výtrysky, chrlené jako nesmírné ohňostroje! Můj ty bože! Vždyť to jsou protuberance! Podobné jazykovité a stromovité výšlehy, jaké vystupují ze Slunce. Jsou chladnější než na Slunci, ale rozhodně je to podobný zdroj, buď hořících plynů nebo uzel elektřiny. Té spíše. A pak bych chápal podstatu rozdílu martské elektřiny od pozemské. Foibos je zdroj, který napájí elektřinou martskou atmos... proboha!“
V tom okamžiku byli nesmírnou silou vtlačeni k boku letadla.
Cítili, jak letadlo s nimi zavířilo.
V ostré parabole letěli dolů k Marsu, odmršteni strašlivou odpudivou silou. Roztříští se!
Ale pojednou vzlétli zase vzhůru parabolou k východu. Oddechli si. Bylo to jen živelné odmršteni, jakási smršť. Avšak jejich uklidnění netrvalo dlouho. Po chvíli byli uchváceni smrtelným děsem.
V ostré křivce změnilo letadlo směr a se závratnou rychlostí letělo přímo do žhavého středu Foibosu!
„Konec!“ šeptal Petr.
„Odbočit!“ křičel Arne na robota. Ten však seděl nepohnutě, němý, nevnímavý.
„Ochromen!“ zasténal Arne. „Jeho ústrojí je mimo vliv Marsu a v moci Foibosu! Jsme...“
„Ztraceni?“
„Ano!“
Jako meteor řítilo se letadlo do žhavé zkázy.
Ale pojednou Foibos před nimi jako by letěl vzhůru... dál mimo ně, teď zmizel za nimi a na jeho místě se objevil povrch – Marsu. Strašný přemet! Roztříští se o Mars! Ale – co to? Povrch Marsu s úžasnou rychlostí letí pod nimi vodorovně... teď zase mizí... letadlo stoupá.
„Opsali jsme kruh!“ vydechl Petr.
Nyní se Foibos objevil ve značné dálce na opačné straně letadla, které jako vystřelená dělová koule letí vzhůru.
„Hypocykloida!“ vykřikl Petr ve smrtelném děsu, jenž stejnou měrou uchvátil oba jeho druhy.
Oprávněně! Neboť je-li tomu tak, pohraje si s nimi Foibos v několika křivkách. Opsali prvý kruh. Nyní poletí na okraji hypocykloidy třetinu okrajového kruhu. Pak opíší druhý kruh. Po něm proletí druhou třetinu okraje a zakrouží po třetí a naposled, neboť odtud odbočí pak do dráhy zmenšené hypocykloidy, která vede nevyhnutelně – do žhavého jícnu Foibosu. Je sice druhá možnost, ale o nic nadějnější; rozdíl je jen, že místo náhlé, smrti jim kyne zdlouhavá, a tedy mučivější: Zachovají věčný oběh kolem zářného pekla v kruhu, jehož jednotvárnost „zpestří“ tři menší kružnice. Žádná moc je nevysvobodí ze zajetí věčného koloběhu.
Tato hrůza se jim jako uragán přehnala hlavou.
Avšak – co se to děje? Místo aby v pokračování kruhu letěli nad Foibos, zahnuli – opačně, k východu. Obloukem se zase řítili dolů k Marsu. Ale zase proletěli vodorovně, pak vzhůru, zase dále k východu.
Dva kruhy takto opsali v ohromném přemetu, stále k východu, dále od Foibosu... – a pak – robot se pohnul.
„Slyšíš mne?“ vykřikl Arne.
„Ano.“
„Co se to děje?“
„Nic.“
„Pěkné nic! Vždyť jsme...“ Arne se vzpamatoval. Zbytečně by hovořil ke stroji, který byl krátce zbaven činnosti. „Byla to naštěstí jen cykloida, která nás odkutálela od Foibosu, místo hypocykloidy, jež buď směřuje do středu – ve svém zmenšeném útvaru – nebo je nekonečná v zevním,“ vysvětlil druhům.
„Vraťme se!“ řekl Petr mdle.
„Zpátky!“ zavelel Arne a letadlo se vracelo v ostré křivce nad ztemnělým krajem.
Za čiré tmy přistálo s nimi letadlo na plošině a Hoši si s úlevou oddychli.
Ráno, po osvěžujícím spánku, vyprchal všechen děs z prožitého dobrodružství. Zvlášť zvítězila veselá povaha Petrova, který se, leže ještě na posteli, rozchechtal.
„Čemu se směješ?“ zabručel lékař.
„Tomu kopanci.“
„Jakému kopanci?“
„Co nám uštědřil ten trabant za naši uctivou návštěvu. Barbar! Ale má sílu, potvora! Tři kotrmelce ve stratosféře!“
„Brzy ti otrnulo,“ vrčel Pavel.
„Poslyšte!“ začal Arne vážně. „Mně se začíná v hlavě jasnit. Nevíme sice o složení Foibosu nic podstatného, ale jedno je jisté: Foibos je nabit nesmírnou silou elektřiny nebo magnetismu, která působí odpudivě na tělesa, jež se přiblíží do jisté vzdálenosti. Možná že tu působila hmota letadla, ale mám dojem, že hmota tu nemá vliv. Hlavní je fakt odpudivosti. Z toho plyne, že Foibos nemá podobné složení jako Slunce. Není to tedy uzel téže elektrické energie, nýbrž opačné. Foibos je snad těleso, jakým byla Země na počátku svého vývoje, Ale jakou elektřinou nebo magnetismem je Foibos nabit, když nás tak mocně odpudil? Zdá se, že to se nikdy nedozvíme.“
Zakrátko vyšli na plošinu.
V záplavě slunečního světla hrál kotouč Deimosu nádhernými duhovými barvami.
Vsedli do letadla, které se s nimi rychle vzneslo.
Ačkoliv letěli velmi rychle, trvala cesta mnohem déle než k Foibosu, neboť vzdálenost Deimosu je čtyřnásobná. Pluli v podivném přísvitu, jaký vrhal do stratosféry odlesk pestrého povrchu Marsu, jejž pozvolna přemáhal duhovitý svit Deimosu, jak se k němu blížili.
Tento měsíc byl zřejmě menší než Foibos. Jeho mírně zvlněný povrch planul překrásnými duhovými barvami. Rozsáhlé plochy se třpytily jako ohromné démanty. Někde bylo vidět vzduté duny, jejichž hřebeny na sluneční straně byly blankytně modré a průsvitné a níže k úpatí přecházely ve šmolkovou, až konečně v indigovou modř. Jinde zase hrály okrouhlé svahy kráterů ve slunečním světle růžově, se sytě karmínovými rýhami a v nitrech kráterů se svit lámal v ametystově fialový stín, měnící se v hloubce v tajemnou, tušovou čerň.
Konečně se přiblížili tak, že mohli pozorovat prostým okem i podrobnosti.
Celkový vzhled svými mělkými, rozsáhlými prohlubeninami a četnými krátery připomínal Měsíc, jenže zde nebylo vysoké, divoce rozeklané horstvo, jaké viděli na zemském souputníku, a také svahy kráterů jen nízce lemovaly tajemné, hluboké jícny.
Nejpozoruhodnější však bylo, že nikde neviděli ani stopy po půdě. Celý povrch byl pokryt hluboko průhlednou vrstvou ledu, ale ani v té hloubce nespatřili známky po prsti.
Bylo by zbytečné vystoupit, ačkoliv Pavel měl k tomu tisíc chutí. Jeho snaha prozkoumati geologické složení by zůstala bez výsledku.
Když obletěli celou tuto kouli, k čemuž při jejím rozměru nebylo třeba dlouhé doby, měli jistotu, že Deimos je ledovým hrobem.
Pak se bez nehody a dalších příhod vrátili do Aeronautila.
„Tak co teď?“ vybafl Petr.
„Myslím, že bychom měli odstartovat,“ mínil Pavel.
„Souhlasím,“ přikývl Arne, „ačkoliv bychom zde měli ještě dostatek látky ke studiu. Ale máme před sebou množství úkolů a dlouhou cestu.“
„Jakou dlouhou cestu? Na druhou polokouli není pro Aeronautila nijak daleko,“ divil se Petr.
„Ty chceš k tomu Démonu?“ zatvářil se lékař nechápavě.
„Samozřejmě. Chci vidět stroje! Půjdu k protinožcům třeba pěšky!“
„Tak už toho nech,“ mírnil jej Arne. „Zavolám Agira.“
Za chvilku dosáhl spojení.
„Drahý příteli,“ začal Arne obřadně, „povinnost nás nutí odstartovat.“
„Kdy chcete odletět?“
„Zítra ráno.“
„Dobře. Připravím doprovod.“
„A co s rozsochou?“
„Bude namontována ještě dnes.“
„Děkuji vám.“
Za chvíli přistálo na plosině malé letadlo, z něhož vystoupili dva muži v overalech a z nitra letadla vytáhli pahýl rozsochy.
Hoši viděli, že hrana je jakoby odříznuta ostrým nožem.
„Jak se dostanete na vrchol letounu?“ zeptal se Petr.
Ale muži neodpovídali. Neměli tlumočících přístrojů a nerozuměli českým slovům.
Ostatně se jim dostalo v nejbližším okamžiku odpovědi viditelné: z letadla se na boku vysunula dvě chapadla, jakési kovové ruce, do kterých muži vložili svisle postavenou rozsochu. Poté vsedli do letadla, které se s nimi vzneslo a stanulo těsně nad hrotem Aeronautila.
Nebylo slyšet zvuk. Jen hrana rozsochy se na okamžik rozzářila. V několika vteřinách bylo elektrické sváření hotovo a letadlo zmizelo v dálce.
„To šlo rychle,“ divil se Pavel.
„Což abychom zkusili,“ řekl Petr, „účinkuje-li teď, když máme Aeronautila zase v pořádku, naše vlastní síla?“
Návrh by pro Arna příliš svůdný. V jeho duši sice vykřikl varovný hlas, ale ten byl vzápětí umlčen jiným. Co se může stát? V nejhorším případě Aeronautilus nevzlétne. Nic nebude zkaženo. Jsi přece pilot, máš plné právo, ba povinnost vyzkoušet funkci letounu, zvláště teď, kdy byla napravena porucha jeho nejdůležitější součástky.
„Ano, ale co když vzlétneme?“ ptal se pro jistotu.
„Tak tedy poletíme,“ řekl Petr lhostejně.
„Jak to?“ škubl sebou Pavel. „Snad byste nechtěli utéci?“
Výraz Arnovy tváře byl tvrdý.
„Nevidím v Petrově stanovisku přečin,“ hovořil suše. „Není správné, aby se vědecký zájem poutal společenskými formalitami. Ostatně, nemáme v úmyslu utéci. Chci jen zkusit, jak dalece reaguje Aeronautilus na martskou elektřinu. K tomu máme přece právo. Vnitřní přístroje, například vysílačka, účinkují ve zdejší elektřině. Proč by neměla účinkovat rozsocha? Mám dojem, že nám Agir neřekl pravdu. Nikoliv ve zlém úmyslu, nýbrž aby nám znemožnil zhlédnout druhou tvář Marsu. Snad má k tomu šlechetné důvody, ale přece je to jakýsi druh sobectví. K návštěvě protinožců jsme už pevně rozhodnuti.“
„Já nejsem!“ vpadl lékař. „A teď... nevím proč, ale – varuji, ba prosím vás, upusťme od...“
„Nejsi technik, Pavle, nemůžeš to pochopit.“
„Jen abyste později nelitovali,“ vydechl Pavel rezignovaně. „Slibte mi alespoň, že neutečeme.“
„Nepřehneme,“ řekl Arne klidně. „Ale ohlásím protinožci, že zítra ráno odstartujeme.“
Proti tomu nemohl Pavel nic namítat a odevzdaně pokrčil rameny. Arne zapojil přístrojek a volal. Protinožec se přihlásil hned, jako by čekal u druhého pólu. Sotva Arne skončil, byla tu odpověď:
„Vím, že letoun už máte v pořádku. Zkuste činnost!“
„Tak vidíš!“ pohlédl Petr na lékaře, který vykřikl:
„Varuji tě, Petře!“
„Nepleť se do techniky, které nerozumíš!“ mávl Petr pohrdlivě rukou. „Arne! Jedeme!“
Lékařova výstraha dozněla v zoufalém stenu. Jakmile Arnova ruka stiskla hlavní páku startéru, Aeronautilus se zvolna vznesl a pak jako blesk letěl k východu.
Po chvíli se Arne snažil zastavit let. Všechny přístroje však – zmrtvěly.
„Co... je to? Kam... letíme?“
„Uvolnil jsi spojení s Démonem! Letíme z ráje do pekla!“ řekl Pavel. A měl pravdu.
30.05.2021 11:03