Vítej, návštěvníku!

Uplynulo několik dnů, v nichž hoši nijak neodpočívali. Od rána do noci byli na nohou. Prohlíželi hutě a dílny, v nichž práce – stála.

Těžko říci, zda ubozí tvorové vytušili změnu, nebo zda působil na ně pud, když se neukazoval obávaný tyran. Několik dnů viděli triedrem, jak z otevřených vrat a nad obezdívkami hledí k jejich letounu udivené a vyděšené oči. A jednoho jitra, když naše trojice se zase vydala na obhlídku, našla nádvoří a dílny – prázdné. Ubožáci zmizeli, jako by se pod nimi slehla země.

Nezapomínajíce na zbraně, procházeli hutěmi a důlními oblastmi, liduprázdnými a zmrtvělými. Podnikali celodenní vycházky, při nichž objevovali nové a nové tovární objekty, stejně ztichlé a pusté.

Jednoho dne, bylo už po poledni, došli na severní hranici rudných dolů, za nimiž se prostírala širá stepnatá pláň. A tu byla jejich pozornost zaujata podivným útvarem. V dálce se do značné výše tyčily tři kovové konstrukce, sbíhající se dole a rozšiřující nahoře. Triedry jím prozradily bližší podrobnosti.

Tři řídká, trojboká mřížoví, dobrých sto metrů vysoká, jež jakoby divem udržovala ve výši rovnováhu, rozbíhají se z uzoučké společné základny. Až závrať je jímala při tomto pohledu.

„Co by to mohlo být?“ mumlal lékař.

„Hoši, ale tohle přece jsou... ale proč by tak fantasticky byly postaveny?“

„Co myslíš, Petře?“

„Antény.“

„Antény? Takové antény?“ ohrnul Pavel rty.

„Mně napadlo totéž,“ přikývl Arne. „Jenže, k čemu by zde a pak, dole nejsou budovy.“

„A což jsou-li pod zemí?“

„Hm, to může být. Podíváme se tam,“ rozhodl Arne.

„Hned?“

„Ovšem. Proč to odkládat?“

„Je to daleko. Dobrých dvanáct kilometrů odtud,“ odhadl Petr

„Snad dojdeš. Nebo tě mám vzít na záda?“

„Jde o to, kdy tam dojdeme. Jsme teď už přes dvacet kilometrů od Aeronautila a je odpoledne. Než dojdeme k anténám, bude soumrak.“

„Co na tom? Přenocujeme tam. Zítra bychom museli ujít těch dvacet kilometrů znova.“

„Pravda,“ uznal Petr Arnův důvod.

Rázně vykročili.

Kraj byl pustý. Nikde ani stopy po živočichu. Slunce se už nížilo, když přicházeli k cíli.

Byly to skutečně antény, které se před nimi zvedaly, jako by rostly do nesmírné výše. Trojboké konstrukce, hrotem se dotýkající půdy, nahoře rozšířené a rozbíhající se do trojúhelníků, čněly do výše několika set metrů. Antény byly jen zdánlivě vratké, byly totiž spojeny sítí kovových tyčí; nahoře vodorovně ležel ohromný kovový kruh, z něhož se šikmo vzhůru rozbíhaly dlouhé tyče.

Byli už jen asi padesát metrů od společné základny. Opatrně zvolnili krok.

„Tohle je podivné,“ mumlal Arne, „že tu není aspoň domek. Je-li to vysílací stanice, měla by zde stát nějaká budova.“

„Je pod zemí, říkám ti to pořád! Vidíte tu kulatou plošinu na zenu kolem základny?“ ukazoval Petr na kovově lesklý okruh. „Nestůjme! Vpřed!“

Ale Arne ho zadržel: „Počkej! Jen ne zbrkle! Něco se mi nelíbí.“ Pavel sledoval Arnův pohled, upřený proti slunečnímu západu. A tu zpozoroval, že proti západu se sluneční paprsky podivně lámou, jako by narážely na kolmou skleněnou stěnu. Tento úkaz Petr nespatřil, a právě když ho chtěli upozornit, rozběhl se k základně. „Stůj, proboha! Stůj!“

Varovný výkřik ještě ani nedozněl, když Petr s bolestným zaúpěním se zvrátil nazad.

Přiskočili k němu. Ležel roztažen, šilhaje po nich nepřítomnýma očima.

„Co se ti stalo? Nešilhej! Copak nás nevidíš! Mluv, člověče!“ říkal lékař, kleče nad ním. „Tohle je otřes mozku! Nač narazil? Vždyť tu nic není.“

„Na přehradu.“

„Přehradu? Jakou přehradu?“

„Vzdušnou. Tutéž, jakou je překlenuta celá tato polokoule. Tušil jsem ji. Proto ten lom slunečních paprsků. Chtěl jsem vás oba upozornit, ale Petr už vyrazil. Ale teď ho hleď, doktore, přivést k vědomí. Doufejme, že úraz nebude vážný.“

„Nebude. Náraz byl zmírněn štítkem korkové helmy. Dám mu čichnout k éteru. Vidíš ho, už mžiká. Tak co je s tebou?“

Petr vytřeštil oči, chvilku přemílal v ústech slova a konečně vyrážel huhňavě:

„Co to bylo?“

„Nechtěl jsem tě lekat, Pavle,“ hovořil Arne vážně. „Ale myslím, že ta přílba mu skutečně zachránila život. Korek je totiž výbornou izolací. Kdyby byl narazil přímo čelem nebo se dotkl přehrady rukou, možná že by byl okamžitě mrtev, poněvadž se domnívám, že přehrada je nabita vysokým napětím.“

„Jaká přehrada?“ rozhlížel se udiveně Petr.

„Eh, co budu povídat,“ mávl Pavel netrpělivě rukou. „Vstávej!“

„Musíte mně pomoci. Točí se mi hlava,“ vzdychal Petr.

Postavili ho na nohy. Za chvilku se vzpamatoval.

„Hoši,“ řekl Arne, „tohle opatření ukazuje, že jsme u nějakého důležitého objektu.“

„Jen jak se tam dostaneme?“

„Pokusím se,“ Arne vyňal z pouzdra pistoli a namířil před sebe do země. Tvořící se brázda postupovala v zemi, až se pojednou rozzářil fialový bod, který pak od země stoupal kolmo vzhůru. Bylo to asi pět metrů před nimi. Jako při elektrickém sváření lezlo oslnivé světlo vzhůru do výše dvou metrů, opsalo oblouk a klesalo zase k zemi.

Když Arne vypnul proud, zbyla narýsovaná křivka, nehybná, jako zčernalý obrys branky.

„Tohle nestačí,“ hučel Arne. „Musíme zničit celou plochu výřezu. Je sice možné, že plocha už nemá elektrické napětí, ale není to jisté.“

Arne nyní na reostatu zesílil výboj a od původní kontury pokračoval spirálovitě do středu. Celá branka ztemněla.

„Ještě nejsem hotov. Otvor musí být docela průhledný. Pak teprve budeme moci projít.“

Dlouho trvalo, než temné křivky začaly řidnout a plocha branky pozbývala vzhledu drátěného síta, měnícího se pozvolna v pavučinu, až konečně byl otvor úplně čistý.

„Teď si představte, co práce by nám dalo, kdybychom měli prorazit pro našeho Aeronautila bezpečný otvor kdesi v klenbě stratosféry,“ řekl Arne, vkládaje pistoli do pouzdra. „Považuji to za nemožné, neboť každý atom musí být zničen. A toho není možné docílit s tímto přístrojem na tak dalekém cíli. Naše triedry by nestačily sledovat účinek. Tohle je další povážlivý objev, který nám ubírá naději na vyváznutí odtud, nenajdeme-li jiný prostředek na zničení klenby.“

„Jak je ale možné vytvořit takovou neviditelnou, a přece nezdolnou hráz?“

„Žádný zázrak. I na zeměkouli se už dějí pokusy a s pozoruhodným výsledkem, ačkoli je ještě daleko k této metě. Je to zhmotnění elektromagnetických vln. Pancíř, který svou dokonalostí předčí všecko myslitelné.“

„Uskuteční-li se na Zemi, bude konec válek,“ řekl Pavel svůj názor.

„Prokletá technická věda!“

„Ano, Pavle, u nás, kde se všecky technické vymoženosti pro blaho lidstva obracejí k jeho zlu. Nuže, pokusíme se projít brankou. Ale nejvýš opatrně, abychom se nedotkli okraje. Zvlášť ty, Petře, necítíš-li se dosud pevně na nohou, prolez raději po čtyřech. Půjdu prvý. Projdu-li, půjde za mnou Pavel.“

„A což, stane-li se ti něco? Neměli bychom se raději vzdát?“

„Ne. Mám tušení, že tenhle objekt je pro nás důležitý.“

„Jakou důležitost může mít pro nás vysílací stanice?“

„Ta ovšem nevalnou, ba žádnou, neboť vysílání je nemožné, dokud nebude zrušena klenba. Proto bychom se marně dovolávali pomoci Agirovy i Nemovy. Magnetické vlny neproniknou klenbou, která je s Agirovou přehradou spojena v celek. Jsme neprodyšně odříznuti od všeho styku. Ale tohle není vysílací stanice.“

„Nýbrž – ?“

„Brzy uvidíme. Nerad předbíhám. Nuže, jdeme!“

„Arne! Nebylo by dobře otvor ještě rozšířit?“ namítl Petr.

„Je to zbytečné. Je dosti široký. Výboj působí jen při dotyku, jak jsi nám nejlépe sám mimovolně dokázal svou srážkou, neboť kdyby působil do dálky jen několika centimetrů, byl bys zasažen. Pokus tedy nebude tak nebezpečný, jak se zdá.“

Se zatajeným dechem hleděli na Arna, který sehnut, plížil se otvorem...

„Prošel!“ vydechli radostně, když se Arne konečně vztyčil.

A také oba ostatní prošli bez nehody.

„Ale nemáme vyhráno,“ varoval Arne. „Může tu být ještě jeden okruh, nebo jiná nástraha.“

„Zkus paprsky!“

„Nerad bych... mohl bych něco poškodit. Husím pochodem za mnou!“ velel Arne, postupuje opatrně s hlavou nachýlenou vpřed.

Dostali se až na základnu.

„Nějaká izolační hmota,“ usoudil Arne, dotýkaje se plošiny. „A zde je kolo,“ stanul nad volantem, vyčnívajícím ze země.

„Otoč jím! Jistě je to uzávěrka vchodu od podzemí.“

„Počkej, Petře! Jen se neukvapuj. Může to být nějaká nástraha. Nejprve musíme zkusit tu přehradu ve stratosféře.“

„Co ta má s tímhle?“

Arne pokrčil rameny a namířil pistolí do nebeského blankytu.

Ale účinek se neprojevil.

„Zapomněl jsem... je třeba zesílit,“ přemístil páčku na reostatu.

A tu se na obloze, zopalizované zapadajícím Sluncem, objevil fialový bod, zářící jako meteor; zvolna, jak Arne šinul hlavní, letěl po obloze, zanechávaje po sobě ztemnělou čáru.

„Ano,“ řekl spokojeně, „je tam klenba. Teď se můžeme pokusit, ale všichni tři uchopte volant a pevně držet! Nepustit, dokud neřeknu, ať se děje cokoli!“ Sklonil se nad kolo. Jakmile jím otočil, zacloumal jimi silný průvan.

„Lehnout!“ vykřikl Arne v pravý okamžik.

Vzdušná smršť zavířila nad nimi, a vyjíc jako tisíce vlků, letěla do výše. Naštěstí leželi těsně u sebe a křečovitě svírali volant. A jen to je zachránilo, že nebyli vzdušným vírem vrženi vysoko do vzduchu. Přesto se však po několik okamžiků jejich těla zmítala nohama vzhůru.

„Držet se! Vy – dr – žet!“ křičel Arne.

Do řevu smrště se mísilo chřestění a vrzání drátů a kovových konstrukcí, které se povážlivě rozkývaly.

Jak náhle vítr začal, tak rychle skončil a nastalo zase ticho. Chvíli leželi, lapajíce po dechu.

„Co to zase bylo, proboha?“ jektal Petr. A pojednou vykřikl: „Branka je pryč!“

Vyskočili ulekaně. Skutečně: vchod v okolní přehradě zmizel. A vtom slyšeli Arnovo radostné:

„Sláva!“

„Cože? Jaká sláva, člověče? Jak se dostaneme ven?“

„Ani mě nenapadne.“

„Zbláznil ses? Jak se dostaneme odtud?“

Arne namířil pistoli na okruh a stiskl spoušť. Paprsek letěl do nekonečna, aniž narazil na překážku. Poté namířil vzhůru. Ale také na obloze nebylo vidět účinek.

„Chápete?“ tázal se.

„Přístroj neúčinkuje! Jsme ztraceni!“ zajektal Petr v hrůze.

„Ale ano, účinkuje,“ smál se Arne, „jenže nemá nač. Zmizela okružní přehrada a také vzdušná klenba nad celou polokoulí.“

„Proto byla ta smršť?“ dovtípil se Petr.

„Ano.“

„Ale pak – se zadusíme!“

„Proč myslíš, Pavle?“

„Poněvadž všecka atmosféra letí vzhůru, do vesmíru.“

„Mýlíš se. V tom případě bychom už byli udušeni. Všecko je mi nyní jasné,“ rozhovořil se Arne. „Tušil jsem tenhle výsledek. Proto jsem řekl, že tohle není vysílací stanice, a proto také jsem vás vyzval, abyste se se mnou pevně drželi volantu. Stáli jsme zde na dně ohromného komínu, který končil až ve stratosféře u klenby. Otočením řídidla byla nejprve zrušena klenba a tím se stalo, že vzduch z komínu byl strašlivou silou vyražen do vesmíru. To byla ta smršť. O okamžik později se rozplynula také okolní přehrada a vzdušný vír samozřejmě ustal a nastalo uklidnění. Smršť tedy řádila jen v našem okruhu, uvnitř komínu. Toho důkazem je čistý vzduch nahoře i v širém okolí, kde bylo zcela klidno. Kdyby byla řádila mimo okruh, byla by teď celá stratosféra naplněna prachem. Jen škoda, že se nikdy nedozvíme, jaké je vlastně zařízení tohoto objektu. Nemám totiž chuť pokus opakovat. Zde pod námi jsou ukryty stroje, ale jejich prohlídku odložíme na příznivější chvíli. Stáli jsme na prahu smrti. Nebýt toho průlomu, který jsem prorazil v přehradě, žádná síla by nás neudržela dole. V okamžiku, kdy jsem otočil řídidlem, letěl vzduch z komína rychlostí vystřeleného náboje vzhůru. Kdyby nebylo průlomu, kterým sem proudil zvenčí vzduch, byli bychom se octli ve dvou či třech příštích vteřinách v čirém vzduchoprázdnu a náhlým zrušením komínového obalu by nás byl tlak vzduchu rozdrtil na kaši a vyrazil do nekonečna. Byla to exploze, výbuch dovnitř. Jen ta branka nás zachránila a zmírnila výbuch na smršť, neboť zde nemohlo nastat vzduchoprázdno. A nejradostnější pro nás je, že jsme zničili klenbu! Hoši, už nejsme v žaláři! Aspoň ne v neproniknutelně uzavřeném prostoru, který přes svůj ohromný objem byl přece jen strašlivou žalářní kobkou.“

„Ano, máme otevřenou cestu do celé polokoule Marsu. Ale dál – ani krok. A také ne vzhůru, neboť Aeronautilus je stále dosud ochromen. Jsme ve stejném stavu jako trestanci na Ďábelských ostrovech francouzské Guayany, kteří mají volnost pohybu, ale žádnou naději na vyváznutí, nechtějí-li svými těly nasytit žraloky, rejdící kolem ostrovů,“ řekl Petr trpce.

„Není to tak zlé, Petře! Zapomínáš, že máme alespoň naději, že budeme moci volat o pomoc, neboť izolace elektromagnetických vln je zrušena.“

„Koho chceš volat? Agira? Toho se nedovoláme, poněvadž jeho přehrada dosud stojí.“

„Ano, na to nemáme prozatím naděje.“

„Nuže?“

„A co Nemo?“

„Jak chceš dosáhnout spojení, když naše vysílačka je mrtvá?“

„Inu, je mrtvá, prozatím. Ale vzkřísit ji k životu je jediný úkol, který nám zbývá. A doufám, že mám v sobě tolik důvtipu, abych jej rozřešil.“

„Přespíme zde nebo se ihned vydáme na zpáteční cestu?“

„Půjdeme zpátky!“ znělo rozhodnutí.

„Výborně, hoši! Tak jako tak bychom neusnuli a zítra můžeme mnoho vykonat. K ránu jsme doma, chvilku si odpočineme a dáme se do práce.“

„Co chceš dělat?“

„Prohlédneme znovu a dokonale ústřední elektrárnu. Ale dříve si prohlédnu hlavici tohoto řídidla,“ sklonil se nad kolo. „Zde je, co hledám,“ ukázal na zkřížené blesky, vyryté v hlavici. „A teď – pochod!“

„Necháš všecko stát?“

„Ano, Pavle. Tohle zařízení není třeba ničit.“

Svítalo, když došli k ústřední budově.

„Jste-li unaveni, jděte si odpočinout,“ nabízel Arne. „Prohlédnu elektrárnu sám.“

Ale oba rázně odmítli. Cožpak mohou nechat kamaráda samotného ve spleti strojů, u nichž chybný dotyk znamená zkázu a smrt?

Prohlídka jim mnohé objasnila, ale nepřinesla nic nového. Nabyli jistoty, že řada pák kolem stěny byla ve spojení s chrliči, a je tedy bez vlivu. Také značku zkřížených blesků Arne objevil na jednom spojení na důkaz, že zde, v hlavní elektrárně, je možné kdykoliv zřídit znovu klenbu. Našli také jiné spoje, které řídily osvětlení v místnostech mrakodrapu, ale to bylo vše.

Vystoupili do hořejších pater, kde bylo ještě mnoho dveří, jimiž dosud neprošli.

Pod Arnovými paprsky otvíraly se vchody do komnat a prostorů, z nichž mnohé byly prázdné, jiné byly zřejmě pracovnami. Chemické laboratoře se střídaly s temnými komorami, připomínajícími fotografické dílny, podivné fyzikální kabinety, studovny nerostných látek, sály, v nichž na dlouhých stolech stály rozmanité vzorky rud a valouny smíšenin kovů a jiných tajemných nerostů. Několik místností bylo naplněno velikými krystaly nevídaných drahokamů a kovů, podobných zlatu, platině, mědi a jiným a jiným záhadným produktům a prvkům, dobytým z hlubin martské kůry.

Obsáhlé martologické muzeum, bohaté na všecky snad možné druhy hornin, mělo vše, co skýtají tajemné útroby planetárního tělesa. Ze všech těchto mrtvých těles čišela práce badatelská a sběratelská. Za jiných okolností byli by – a zvlášť přírodovědec Pavel – uchváceni nadšením. Ale jejich stav nedovoloval zájem ani o drahokamy a vzácné kovy, tím méně o horniny.

Celá jejich duše byla vyplněna jedinou snahou: nalézt možnost vysvobození! Vše ostatní, co viděli, bylo pro ně bez ceny.

Dostali se také do soukromých komnat Smrtonoše, jejichž zařízení překvapovalo účelností a pohodlím.

Tak došli do nejhořejšího patra.

Zde byl archív. Podél stěn dlouhého sálu táhly se regály, vyplněné svitky jemných blan, podobných pergamenu, na nichž byly nákresy a rysy, rozpočty a stati, jejichž obsahu nemohli rozumět.

Pojednou Arne stanul, zaujat mezerou mezi regály. Lépe řečeno, byl to jakýsi výklenek ve zdi. Posvítil si lucerničkou, spatřil jemnou rýhu ve stěně a po chvilce věděl už s jistotou, že jsou zde – dvířka. Napadlo ho, aby prohlédl podlahu.

Šťastný nápad: v rohu výklenku vyčníval jakýsi zaoblený předmět, kterého se musel někdo častěji dotýkat, neboť se kovově leskl.

Arne odhodlaně šlápl a výklenek se otevřel.

S utajeným dechem vstoupili do čtvercovité místnosti bez oken. Světlo Arnovy lucerničky ozářilo uprostřed křeslo a před ním malý pult. Ale zároveň je zmrazila hrůza. Několik kroků před nimi svítily ze tmy obrysy – tří mužů.

Bleskurychle vytáhli revolvery. Vtom však Arne vykřikl: „Vždyť jsme to my!“

Bylo tomu tak. Jejich vlastní postavy se odrážely od stěny jako od velikého zrcadla.

„Tohle je televizní plotna,“ vydechl Arne. „Jen bych rád znal její výkon. Nuže, snad se nám to podaří.“

Usedl do křesla a zkoumal páčky a knoflíky na pultě.

„Tahle páčka asi zapojuje; zde je reostat a tyto dva otáčivé knoflíky jsou ladiče. Ale k čemu jsou další dvě páčky? Hm, nu, snad se nám to objasní. Prozatím zapojíme prvou.“

Sotva se tak stalo, stěna zmléčněla. Opatrně otáčel prvním knoflíkem. Na stěně se objevily matné obrysy krajiny... jasněly...

„Naše plošina!“ vykřikl Pavel překvapeně.

„Ano, naše plošina v Agirově říši, kde jsme původně přistáli,“ potvrzoval Arne dojat. „Ale jak je to možné? Vždyť Agirova přehrada nepropouští magnetické vlny...“

„Zapomínáš na tunel, který Smrtonoš prorazil!“ namítl Petr.

„Pravda! Vždyť Smrtonoš také tvrdil, že je mu známo všecko, co se u agirovců děje. Zkusíme druhý knoflík.“

Letěli k východu. Pojednou obraz na vteřinu ztemněl. A když se zase rozzářil, letěli nad pustým krajem.

„Prolétli jsme tunelem v přehradě a nyní jsme už nad zdejší polokoulí,“ uhodl Arne správně.

Po chvíli poznávali hutní oblast, plošinu a na ní – Aeronautilus.

„Vykonali jsme podruhé cestu od Agira sem. Odtud nás tedy Smrtonoš sledoval. Z toho vysvítá... ano, kamarádi... my můžeme bezpečně vykonat cestu odtud zase k Agirovi zpátky, neboť tohle není jenom televize, odtud je možno řídit let Aeronautila! Jsme – vysvobozeni! Můžeme odstartovat třeba hned!“ jásal.

„Počkej, Arne! Jak můžeme odstartovat, když někdo musí sedět zde a řídit naši cestu?“ zkalila Petrova otázka Arnovi radost.

Ale jen na chvilku:

„Nuže, odletíte sami. Zůstanu zde. Vrátíte se pro mne, až Agirovi podáte zprávu. Zruší přehradu a přivezete ho s sebou. Odevzdáme mu celou tuhle polokouli a...“

„Ne, Arne!“ odmítli oba jedněmi ústy.

„Proč?“

„Nevzlétneme bez tebe! Za prvé proto, že zdar naší cesty není zajištěn. Nemáme důkazy, že se vše tak zdaří, jak líčíš; za druhé je třeba, aby v Aeronautilu byl spolehlivý pilot, a my se v řízení nevyznáme, a za třetí, za žádných okolností nerozdělíme svůj vzájemný osud,“ uvedl Pavel důvody.

„Milí kamarádi,“ hovořil Arne klidně, „vaše námitky mají z velké většiny citový podklad, a to není správné. Na prvou, zdánlivě věcnou námitku, uvádím, že zdar je plně zajištěn, neboť tolik se vyznám v elektrotechnice, abych věděl, k čemu slouží tyhle dvě zbývající páčky: prvá zapojuje zdejší elektřinu do Aeronautila, reostat řídí start a rychlost letu, a druhá páčka je přepojení na Agirovu elektřinu. K tomu není třeba žádného pilota v Aeronautilu; jako jsem byl bezmocný hned po startu z Agirovy plošiny až k přistání zde, tak bezmocní budete i vy. Rozdíl bude jen v tom, že jak nás dříve měl ve spárech Smrtonoš, tak vás budu řídit odtud já. O rozdělení našeho osudu neběží. Ale řeknu vám upřímně, že nevidím jiného východiska, že tohle je moje jediná naděje. Agir měl pravdu, když prohlásil, že bez jeho pomoci nemůžeme vzlétnout, neboť složení zdejší elektřiny je zcela jiné, než na jaké je sestrojen Aeronautilus. Důkaz máte už v tom, že všecky naše přístroje jsou úplně ochromeny. Musel bych celou elektrickou konstrukci v letounu změnit od základu, a to by znamenalo naprostou přestavbu. Ale dříve bych musil vystihnout zdroj a složení zdejší elektřiny. K tomu všemu by bylo třeba doby několika let a cíle bychom se nedožili. Proč, nemusím vám povídat. Takhle vypadá naše situace. Je tedy na vás, chcete-li se odvážit k společné záchraně.“

Zavládlo ticho. Konečně promluvil Petr:

„Pak nám skutečně nic jiného nezbývá. Konečně: budeme ve stejném nebezpečí. Ztroskotáme-li, znamená to konec všech tří.“

„Ano, hoši! Ale my neztroskotáme. Jsem si jist, že po denním odloučení se zase shledáme, zdrávi a svobodni!“ řekl Arne pevně.

Objali se a Arne osaměl.

Errata:

30.05.2021 11:03