Hned sice ne, ale...
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Na televizní ploše viděl, jak se jeho přátelé blíží k Aeronautilu, procházejí turniketem... dvířka za nimi zapadla.
„Jen ať se naše cesta podaří,“ řekl Arne a křečovitě sepjal ruce.
Usedl do křesla, posunul reostat na nulu a zapojil první páčku. Jeho levice spočinula na páce reostatu. Studený pot mu zrosil čelo. Nezklame se? Nezabije své kamarády? Nebylo by lépe počkat, přemýšlet ještě? Snad by přece objevil...
Ne! Nelze jinak!
Není jiného východiska.
Zaťal zuby do rtů a posunul páčku reostatu na první bod.
S vytřeštěnýma očima hleděl na Aeronautila, který se nepohnul.
Oběma rukama sevřel páčku, která se zvolna šinula od bodu k bodu...
Aeronautilus sedí pevně na plošině.
Páčka postupuje dál.
Žádný účinek.
Dál! Ještě! Ještě dále... cože? Je na nejvyšším bodu.
Letoun stojí – nehybně.
Srazil reostat nazpět. Zkusí druhé spojení – poslední.
Výsledek byl týž: letoun se ani nehnul.
Arnovi se z hrdla vydral sten. Vše je – marné! Jeho jediná naděje zklamala! Zajel rukama do vlasů a se stružkami studeného potu se mísil proud slz.
Teď pochopil Smrtonošovo ďábelství: byli sem vylákáni a návrat jim byl znemožněn. Démon někde musil přerušit spojení. Najít tuto závadu je mnohem nemožnější, než přestavba elektrického zařízení Aeronautila.
Musí říci výsledek kamarádům. Ale tím jim vezme poslední špetku naděje. Zamlčet? Vymluvit se, že se přece nemůže odvážit... že počká... pokusí se najít... ano! Na oznámení naprosté beznaděje, na myšlenku na smrt je vždycky času dost. Jen na něm leží ten drtivý balvan, na jeho důmyslnosti. Nesmí se vzdát!
Až zklame všecek jeho důvtip, pak teprve poví pravdu.
„Selhalo?“ uvítali ho.
„Ne – ne!“ vyrazil násilně z hrdla. A vyhýbaje se přímému styku s jejich očima, dodal: „Rozmyslil jsem se. Počkáme přece nějaký den. Budu přemýšlet.“
Přijali jeho slova klidně a s důvěrou.
Následující tři dny a noci prožila Arnova duše pravé peklo útrap. Ubožák strávil celou tu dobu v kopuli, skloněn nad výkresy a rekonstrukčními náčrtky. Po tři noci zůstalo jeho lůžko netknuto.
Čtvrtého dne ráno ho zastihli nad pracovním stolem s hlavou skleslou na výkresech. A když se lékař k němu schýlil, zděsil se.
Arnovy tváře planuly horečkou a z okoralých rtů se dral zpřerývaný, chraptivý dech.
„Můj ty bože! Vždyť je v bezvědomí! Jaký nerozum, takhle se štvát! Pomoz mi, Petře, uložíme ho do postele!“
„Co je mu, Pavle?“ tázal se Petr úzkostlivě, hledě na bezvládné Arnovo tělo a planoucí tváře, nachově se odrážející od bílých podušek.
„Těžko říci, co bude. Horečka není nemoc, jen příznak ohroženého organismu. Doufejme, že to bude jen nervové zhroucení z přepětí duševních sil. Jen aby nenastaly komplikace.“
Dva dni zápasil Arne se smrtí, která hrozila více jeho duši než tělu. A v blouznění nervové horečky se dověděli pravdu o svém beznadějném stavu. Přijali ji statečně.
„Bude-li Arne žít, ještě nejsme ztraceni. Na jeho důmyslu všecko záleží.“
Třetí noci nastala krize. Horečka dostoupila nejvyššího bodu. Arnovo zmučené tělo leželo jako mrtvé. Jen rychlý a sípavý dech svištěl v ložnici jako strašidelné peruti
K půlnoci hrozný zvuk náhle – ustal.
„Pav – le!“ zavzlykl Petr zděšeně.
„Tiše!“
Několik vteřin děsivého ticha...
A pojednou hluboký výdech... druhý... třetí...
„Bohudíky je zachráněn! Horečka klesla! – Spí!“ šeptal lékař.
Ráno Arne procitl.
„Jak je ti?“ sklonil se nad ním lékař.
Zdánlivě klidná otázka, ale Petr z ní vystihl Pavlovu úzkost. A k jejich nevýslovné radosti Arne odpověděl:
„Dobře. Jen pít mi dejte. A hlad mám!“
Hltavě vypil číšku mandlového mléka a hned zase usnul.
Večer dostal zase jen mandlové mléko. A pak spal klidně až do rána.
Další dva dny nesměl z lože, až teprve třetího jitra dovolil lékař, aby vstoupil do kopule, kde ho usadili do křesla.
Proud slunečního světla ozařoval vysílací přístroj.
„Jak je zde příjemně,“ pochvaloval si Arne. „Sluníčko se směje na – mrtvolu.“
„Jakou mrtvolu?“ pohlédl na něho lékař znepokojeně.
„Na tu,“ ukázal Arne na páčku vysílačky.
„Eh, však ji vzkřísíš!“
Trpký úsměv zahrál kolem Arnových úst. A pojednou se jeho oči vytřeštily, ruce se zaťaly do opěradel křesla, tělo se vypjalo...
„Co... copak? Jen klidně seď! Co se ti zdá?“ koktal Pavel a přiskočil k němu.
Smích vyrazil z Arnova hrdla.
„Pro... živého... boha!“ zvolal lékař.
„Chachachachá! Vidíte ho? Tamhle sedí ten netvor! Hydra! A - ach! Bestie! Šklebíš se, ďáble? Nebudeš se dlouho šklebit! Mám tě! Už jsem tě našel! Pusť mne! Stačí, abych ho chytil a...“
„Konec!“ šeptal lékař.
„Ano! Konec našich útrap! Jsme – vysvo – bo – ze – ni! Já... hlupák! Tohle mě nenapadlo!“ vyrážel Arne, snaže se vyrvat z lékařova objetí.
„Šílí!“
„Já? Nikdy jsem nebyl tak duševně zdráv! Což nevidíte? Nechápete?“
Bezděčně sledovali, kam ukazoval Arnův křečovitě vztažený prst.
„Co je tam?“
„Ta... f i g u r k a !“
Ano: nad vysílačkou, v záplavě slunečního světla, září koule na křivých nožičkách s tykadly či chapadly, roztaženými jako dlouhé pavouci nohy... figurka, kterou jim dal Smrtonoš a jež řídila jejich útěk z druhé polokoule... dosud zapojena do jejich vedení... Na tu – zapomněli!
Snad to byl sám strážný anděl, který uvolnil lékařovu náruč. Arne vstal a potáceje se slabostí blížil se k vysílačce.
Jako pod magnetickým vlivem hleděli na Arna neschopni odporu.
Arnova ruka se vztáhla, prsty sevřely pitvorný předmět a mocným trhnutím letěla figurka na podlahu. Jako by do zesláblého těla vlil zázračný elixír síly a svěžesti. Arne čile spojil přetržené dráty; křepče se vrátil k řídicímu stolku a usedl do křesla. Obličej se vítězně rozzářil, pravice se zvedla a pak klesla na vysílací páčku.
Vysílačka – oživla. Elektronové lampy vesele svítí a z přijímače se linou zvuky známého signálu, kterým vždy volali Agira.
Se zatajeným dechem, třesouce se napětím, čekali na odezvu.
Ozve se Agir? Pronikne k němu volání? Leda tím tunelem. Ale ten stačí.
A pojednou...
„Odpovídá!“ zazněl jásavý výkřik hochů.
Arne zapojil mikrofon:
„Agire! Agire, my voláme! My, česká trojice z Luzné!“
Několik vteřin uplynulo, z nich každá dlouhá jako věk.
Konečně:
„Odkud voláte, bratři!“
„Z druhé polokoule tvé Vlasti!“
„To není možné!“
„Je tomu tak! Vyslechni nás! Byli jsme lstí a násilím uneseni.“
„Nemožné! Jak byste byli pronikli mou přehradou?“
„V té Smrtonoš už dřív prorazil otvor.“
„Smrtonoš?“
„Ano, bývalý vládce této polokoule.“
„Bývalý?“
„Není už! Je mrtev!“
„Nikdy nezemře. Je to zloduch, nezmařitelná bytost. Ubozí! Pro vás už není spásy!“
„Probůh, Agire, uvěř nám! Což není dostatečným důkazem už to, že s tebou mluvíme? Jak by bylo možné naše spojení, kdyby tvá přehrada nebyla prolomena?“
„Ano, uznávám. Ale... není to léčka?“
„Čí léčka? Naše? Domníváš se, že bychom mohli...“
„Vy jste oběti! Od věků znají naši předkové až příliš dobře moc toho ďábla. Víme velmi dobře, co učinil z druhé polovice naší Vlasti a jaký osud připravil našim bratřím. Proti němu se nelze postavit. Proto jsme vytvořili přehradu. Je prolomena? Mám odpovědnost vůči svému národu. Hned zařídím nápravu. Přehrada bude v několika okamžicích zesílena a průlom zmizí. Nikdy se mu už nepodaří...“
„Agire, zadrž! Vyslechni nás! Zapřísaháme tě jménem tvých ubohých bratří, které nemůžeš a nesmíš obětovat!“
„Těm není pomoci. A otálením bych přivedl do zkázy celý svůj národ.“
„Což nám nevěříš?“
„Nemohu uvěřit.“
„Vidíš nás?“
„Vidím, ve vašem letounu!“
„Můžeš se podívat také do okolí?“
„Mohu. Ale je to nebezpečné.“
„Proč?“
„Nesmím svolit k průtahu.“
„Několik vteřin a poznáš, přesvědčíš se! Pohleď jen na plošinu, na které stojíme! Pohleď na její severní okraj. Vidíš?“
„Vidím vysokou budovu.“
„Dobře. Tři vteřiny nám dopřej času!“
Arne přiskočil k oknu, které rychle otevřel. Namířil pistoli na mrakodrap, nařídil páčku reostatu na nejvyšší účinek a stiskl spoušť.
Hromový rachot zaburácel a mnohopatrová budova se zřítila jako domek z karet. Sloupy dýmu a ohně vyšlehly vysoko z rozvalin.
„Vidíš teď?“
„Ach, hrůza!“ slyšeli Agirův výkřik.
„Palác toho ďábla!“ pokračoval Arne. „Což bych mohl zničit ústředí tohoto pekla, kdyby jeho vládce byl živ?“
„Ale jeho skon nestačí.“
„Skon nikoliv. Avšak po něm ani po jeho ďábelských plodech nezbyl ani atom. Prohlubeň na plošině je jediné, co po všem zbylo.“
„Čím byste to mohli dokázat?“
„Vidíš mne teď?“
„Ano.“
„Tímto přístrojem,“ pozvedl Arne pistoli.
„Co je to?“
„Obranný prostředek, mocnější než tvá přehrada.“
„Bratři z Luzné, zapřísahám vás, vaše svědomí: nejednáte pod vlivem toho netvora?“
„Přísaháme, Agire, že celá tato polokoule je vyčištěna, zbavena všech zárodků Smrtonošovy moci! Uvěř, že nejsme schopni zrady!“
Nastalo strašlivé ticho. Konečně se Agir ozval:
„Co mám pro vás učinit?“
„Přileť sem s velkou vzducholodí. Odevzdáme ti celou polokouli.“
„A potom?“
„Umožníš nám odlet.“
Zase ticho, dlouhé jako věčnost, těžké jako nesmírná lavina, němé a hluché, mrtvé jako nekonečný hrob...
Konečně:
„Obnovuji přehradu!“
„Agire! Proboha!“
„Musím přednést záležitost nejvyšší radě. Vyčkejte. Sdělím vám své rozhodnutí.“
Vysílačka rázem zmrtvěla.
Snad dosud nikdy nevytrpěli taková muka jako v době, kdy museli čekat na ortel. V té půlhodince byl celý jejich lidský věk!
„Což abychom zavolali na pomoc Nema?“ vytasil se s návrhem Petr.
„Proč?“
„Ať s nimi promluví a zasáhne svými kulovými blesky a umělými slunci. Mohl by zde všecko v několika okamžicích obrátit v rozvaliny a trosky, prach a popel.“
„Tím by nás zničil. Nesmíme zapomenout, že bychom prozradili agirovcům moc Země. Beztak je povážlivé, musel-li jsem se vytasit s paprsky, jejichž děs byl snad zmírněn jen zdůrazněním „obranného“ prostředku a přirovnáním k Agirově přehradě. Musíme ukázat, že jsme nyní vydáni na milost a nemilost Agirovi. Až snad, kdyby nás odmítli, pokusíme se,“ Arne zmlkl, neboť vysílačka zase oživla.
„Rada přijala váš návrh,“ slyšeli Agirova spásná slova. „Odstartujeme ve velké vzducholodi ihned. Ale upozorňuji vás: nevycházejte z letounu, dokud my sami nevystoupíme na plošinu. Jinak byste se vydali v nebezpečí smrti.“
Po těchto slovech elektronové lampy zase zhasly.
Marně bychom se pokoušeli vylíčit radost, která zachvátila naši trojici.
Napjatě očekávali, kdy přístroj zase oživne. Stalo se tak teprve k poledni, a to jen na okamžik.
„Proletěli přehradou,“ vydechl Arne.
Chvějíce se napětím, hleděli k východu.
Konečně se v nesmírné výši objevil bod, lesknoucí se na slunci.
„Letí!“ zašuměl úlevný výdech.
Bod se rychle blížil.
„Jak podivné,“ mumlal lékař.
A bylo skutečně podivné, co spatřili:
Ohromná koule, průhledná, jakoby skleněná – v jejím středu se leskl trup vzducholodi. Nyní se útvar octl nad nimi, kroužil a pak se zvolna snášel níž.
„Zhuštěný ochranný obal,“ uhodl Arne správně. „Přece nám plně nedůvěřují. Ale to jim nemůžeme zazlívat.“
Vzducholoď stanula nad nimi ve výši asi sto metrů. A tu se spodní část obalu snížila, nabývajíc tvaru ohromného vejce, postaveného špicí dolů. Rozsocha Aeronautila prolnula hrotem obalu, který klesal níž, až splynul s plošinou do okruhu asi dvaceti metrů kolem jejich letounu, takže nyní byli obklopeni obalem společně se, vzducholodí.
V tom okamžiku oživla jejich vysílačka:
„Bratři z Luzné,“ slyšeli Agirův hlas, „cestou jsme se přesvědčili, že vaše zprávy jsou pravdivé. Viděli jsme také z výše, že bylo zničeno mnoho z ďábelského díla. Děkujeme vám za osvobození polovice naší planety, která po mnoho věků úpěla pod strašlivou mocí netvora, jehož snahou a cílem bylo zotročení Vlasti, ba, snad i vaší krásné domoviny a možná i jiných světů. Vaše dílo nelze ocenit. Odměnou budiž vám náš nikdy nehynoucí vděk a jistě také záchrana vaší domoviny, která se stává naší drahou sestrou. Skláníme se nad vaší vědou, bratři, a ujišťujeme vás, že jste v naší planetě získali vděčnou a věrnou sestru, věčného spojence a spolupracovníka k vzájemnému blahu a rozkvětu. Chtěli jsme vám původně stisknout ruce. Ale odpovědnost k našemu národu nám tuto radost zakazuje. Není to nedůvěra, jen nutná opatrnost, odůvodněná odvěkými hrůzami, jimž byla tato polokoule Vlasti vydána. Uvážíte-li tyto okolnosti, uznáte, že nemůžeme jednat jinak. Přijímáme tuto zmučenou oblast pod svou ochranu a přičiníme se, abychom co možná nejdříve napravili všecko zlo, jež zde bylo rozseto. Toužíte po vysvobození. Nuže, osvobodíme vás. Doprovodíme vás až na hranici vlivu naší planety a pak vrátíme vašemu letounu vlastní moc a sílu k další cestě. Jste připraveni, bratři?“
„Ano!“ odpověděli současně.
A pak se ujal slova Arne.
„Plně uznáváme správnost vašich opatření,“ hovořil rozechvěle. „Jsme naplněni nevýslovnou radostí a hrdi, že nás osud vyvolil, abychom vykonali očistné dílo a vymanili polovici vaší překrásné planety z odvěkého otroctví. Za utrpení, jehož jsme za krátkou dobu v tomto pekle zažili, je nám nejkrásnější odměnou vaše bratrská láska. Nedáváme vám sbohem, bratři! Voláme – na shledanou!“
„Ano, na shledanou!“ slyšeli hromadný výkřik v reproduktoru.
Hned poté se Aeronautilus odlepil od země.
Se stoupající rychlostí letěli vzhůru, až pojednou zahlédli, že jako střela prolétli podél vzducholodi, která se řítila zpátky, k povrchu Marsu.
Ve dvou či třech vteřinách zmizela.
Objem Marsu pod nimi se zmenšil.
Nad nimi do tušově černé oblohy se rozkmitaly fialové blesky.
„Rozsocha jiskří!“ vykřikl Petr od okna.
Arne usedl k řídicímu stolku: ručička rychloměru se chvěla i nad nejvyšším bodem stupnice a výškoměr... ach, ten malomocně klesl na nulu.
Byli mimo vliv Marsu.
Byli na cestě – kam?
Vše jedno v této chvíli. Ať kamkoli, jen když jsou pryč z toho pekla a na svobodě!
|
KONEC PRVNÍ ČÁSTI |
Konec
© 2019 Jan Matzal Troska
Skupina
Vesmírné 01) Smrtonoš
02) Podobni bohům
03) Metla nebes Titul: Smrtonoš
Podtitul: Zápas s nebem 1
Autor: Jan Matzal Troska © 2019 Jan Matzal Troska
Skupina: Vesmírné putování
1
Nakladatel: Autobus
Žánr: Science fiction
Téma: Smrtonoš
Ilustrace: Teodor Rotrekl Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. "Smrtonoš Zápas s nebem 1" (komentáře)
Téma=Smrtonoš
Errata:
30.05.2021 11:03
Domů
Statistiky