Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve středu ráno Pavel obdržel dřevěný model koule. Byl velmi pěkně a přesně vypracován. I s předepsanými okénky pro pozorování. Pavel překontroloval rozměry, aby odlitek byl přesnou zmenšeninou gondoly, jedině potom může být tlaková zkouška spolehlivým měřítkem. Vše bylo v pořádku.

Vzal si model do továrny. Toho dne, když skončila hlavní pracovní doba, měl v závodě dozor inženýr Kusý, starý pán, který si nepotrpěl na inspekce. A to Pavel potřeboval. Potřeboval klid.

Nejdříve požádal mistra o zručného formíře, který by mu na model zhotovil přesnou formu.

„Nějaký pokus, pane inženýre?“ ptal se mistr shovívavě. „Nu, dobře, hodně štěstí! Skálo,“ houkl na formíře, „zaformujte tu věcičku panu inženýrovi!“

Zkušený modelář a formíř Skála převzal model.

„Je to safraportsky slaboučké, pane inženýre“ řekl pochybovačně „Čím to chcete nakrmit?“

„Mám svou směs,“ odpověděl Pavel stručně.

„Hm, hm, no uvidíme, jaký to bude zázrak,“ bručel Skála a už vkládal model do jemného modelářského písku.

Pavel stál nad ním, dokud forma nebyla hotova. Hned potom si model zabalil, aby ho nikdo zbytečně neokukoval.

Pak si Pavel od mistra vyžádal tavící kelímek, nasypal do něho připravenou směs a dal ji vsadit do žáru slévárenské pece.

Za chvilku začal z tavící se směsi vystupovat plyn, jehož zápach byl zcela odlišný od známého slévárenského pachu. Byl to těžký plazivý dým, který pálil do očí a vysušoval sliznice. Avšak mohutný ventilátor vzduch rychle pročistil.

Pavel, který si oči chránil brýlemi s tmavými skly, zblízka pozoroval tavící se směs. S údivem, který se měnil v úžas, hleděl na nevídaný proces.

Hmota, roztavená v kaši, začala svítit žlutým světlem, pak zopalizovala a pojednou se zlomila v jedovatě zelenou, jako smaragd zářivou barvu. Kupodivu však nevřela – zdálo se, jako by byla ztuhlá. Několik minut si podržela smaragdové zbarvení, až pak náhle zprůhledněla. Působila dojmem čiré, bezbarvé tekutiny. Pavel zavolal slévače.

„Lejte,“ pokynul. Slévač uchopil pánev do připravených dlouhých kleští a spěchal k upevněnému modelu.

Hmota vtekla do otvoru formy lehce jako voda, pára vyrazila výpustným otvorem a zbytek látky se roztekl do odtokového žlábku, kde okamžitě zčernal.

Za hodinu odlitek vyňali z formy. Byl ještě horký a Pavel jej ponořil do vlažné vody. Když pak lázeň vyměnil za studenou, odlitek zchladl. Podařil se znamenitě. Byl bez kazu, hladký a lesklý. Na první pohled se zdálo, že je z černého tvrdého dřeva – ebenu. Byl však velice lehký.

Pavel si odlitek zabalil, vybral ze žlábku přeteklý zbytek hmoty a vše si vzal domů.

Měl radost, že se mu to podařilo a že nebyl okukován zvědavci. Teď ještě musí vyzkoušet tvrdost holanitu. Kdyby se nedal obrábět, neměl by pro něho žádný význam.

Vzal kousek holanitu který přetekl z formy, a pečlivě jej očistil. Zkusil do něho zarýt ostrým dlátem. Nástroj se svezl jako po skle Upnul hmotu do čelisti elektrické vrtačky a spustil ji. Spirálový vrták se točil, klouzal po povrchu vzorku, ale nezabral. Nu, snad pořídí vrták z rychlořezné oceli. Upevnil ho do vrtačky a spustil ji. Vrták se pouze protáčel, hmotu opět nezachytil. To Pavla znepokojilo.

Ačkoliv už byla noc, vsunul nepoddajný kousek holanitu do kapsy a rozeběhl se zpátky do továrny. Tam jsou těžší, dokonalejší obráběcí stroje.

Vrátný mu celkem ochotně vydal klíč od nejlépe vybavené dílny. Pavel rozsvítil světlo nad mohutnou vrtačkou a do jejích čelistí upevnil vzorek holanitu. Spustil stroj. Silný vrták – nezabral!

Upevnil hmotu do hoblovacího stroje. Řezná plocha silného nože z tvrzené oceli projela jako po másle. Snížil záběr. Řezák zachytil hranu hmoty, zaskřípěl a zadrnčel. Byl rozdrcen. Vzorek holanitu zůstal netknut. Na jeho povrchu nebyla nejmenší stopa vrypu.

„Jsem v kaši,“ zabručel Pavel zklamaně „Tohle rozbije celý plán. Když se holanit nedá obrábět, není k ničemu. Jak bych na gondolu upevnil přístroje a zařízení? Otec s tím asi vůbec nepočítal. Inu, chemikové!“

Pavel však nezoufal. Bude muset změnit model. Všechno, co chtěl obrábět, musí být odlito zároveň s pláštěm. Místo otvorů pro šrouby budou pro strojní výbavu dole odlity silné masivní výčnělky s přírubami k připojení lodního šroubu, kormidla a mechanických chapadel. Nahoře bude dutý krček pro přívod elektrického proudu. A hlavně děl? Také se musí odlít vcelku s gondolou.

Nebude to však snadné. Musí vše ještě promyslet Snad ho přece jen napadne nějaká možnost, kterou by si holanit podmanil.

Žíháním? Nesmysl! Pět centimetrů silný pancíř nelze úspěšně žíhat. Kyselinami? Hloupý nápad!

„Nad čím si lámete hlavu?“ ozvalo se za ním.

Pavel polekaně vzhlédl. Stál za ním inženýr Kusý, který měl noční dozor,

„Nad touhle maličkostí,“ řekl zaskočený Pavel a podával inženýrovi vzorek hmoty.

„Copak to je?“

„Směs. Taková směs.“

„Hm, a já myslel, že to je perník,“ ušklíbl se posměšně inženýr Kusý. „Co je to za slitinu? Jaká je to směs?“

„Nevím.“

„Prosím vás, mladý muži,“ vybuchl Kusý, „vždyť já vím, že jste něco kutil ve slévárně. Nu, nechte si své tajemství. Taky jsem kdysi dělal hloupé pokusy. Co s tím chcete?“ končil vlídněji.

„Zkoušel jsem, jestli se to dá obrábět.“

„No a...?“

„Je to strašně tvrdé. Rozdrtilo to ostří z rychlořezné ocele.“

„Nepovídejte! To není možné!“

„Tady je důkaz,“ ukazoval mu Pavel nůž hoblovacího stroje.

„Neuvěřitelné,“ bručel Kusý. „Na ohmat bych řekl, že je to bakelit. A co vrtačka?“

„Nezabere.“

„Je to křehké?“

„Ještě nevím. Křehkost jsem nezkoušel.“

„Tak to dáme pod buchar. Chcete?“

Pavel přikývl. Inženýr Kusý položil odlitek na kovový podstavec bucharu a šlápl na pedál. Dvoumetrákový buchar se rozbušil, až se chvěla zem. Když pak hmotu prohlíželi, byl její nepravidelný povrch poněkud srovnán, ale nikde nepraskla.

„Kamaráde, tohle je... to jsem ještě neviděl,“ kroutil Kusý šedivou hlavou. „Vždyť tyhle rány drtí ocel!“

„Počkejte, zkusíme ještě něco,“ řekl pak Pavlovi a odběhl. Po chvilce se vrátil s revolverem velké ráže.

„Uvidíme, co udělá výstřel“

Postavil zajímavý kousek hmoty na výstupek zdi a ze vzdálenosti tří kroků vypálil.

Odlitek byl zasažen, ale jen nepatrná ploška označovala místo, kam kulka dopadla.

„Podívejte,“ podával Pavel inženýrovi znetvořenou kulku, kterou opodál nalezl.

„Tisíc hromů! Tohle je zázrak!“ žasl Kusý. „Vždyť ta věcička má sotva pět milimetrů. A tohle jste vynalezl? Víte, vy inženýrské nemluvně, že z vás může být milionář? Vždyť tohle může udělat převrat v celém světě. Představte si, jaký by z tohoto materiálu byl pancíř na válečné lodě! Čtyřiceticentimetrové ocelové pláty neuchrání loď před torpédy a minami! A ta úspora na tonáži! Vždyť je to lehčí než železo! Hmota by se dala použít i na letadla, když je tak lehká. A kryty by z ní byly! Všechno! Dělové hlavně, torpéda, pušky, přílby pro vojáky, miny, bomby. Ten účinek po výbuchu! Poslouchejte, mladíku, vy ani nevíte, co...“

„Nedá se to obrábět,“ vpadl mu do řeči Pavel.

„Nesmysl,“ rozesmál se Kusý. „Nač máme odborníky? Ti najdou způsob, jak na to. Kalkuloval jste cenu?“

„Ne.“

„Víte přece, zač jste koupil materiál.“

„Vím.“

„Kolik?“

„Až to propočítám.“

„Aha! Tajnosti!“

„Dovolíte, abych je měl?“

„Pro mne, za mne! Co chcete s tím vynálezem dělat?“

„Ještě nevím.“

„Poslechněte, mladý muži, nepropaste vhodný okamžik. Tisíce vědců takovouto hmotu hledá. Dnes má cenu milióny, zítra byste za ni nemusel dostat ani vindru. Jednejte rychle. Radí vám to starý, zkušený člověk“

„Děkuji vám pane inženýre Budu o tom uvažovat. Dobrou noc!“

Inženýr Kusý se po Pavlově odchodu usmíval.

„Tohle bude novina pro ředitele! To by v tom byl čert, abychom z toho chlapce nevytáhli, co potřebujeme. Generální je velký chytrák a jeho štábu se žádný detektiv nevyrovná.“

Errata:

30.05.2021 10:56