Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Závod, kde byl Pavel technickým úředníkem, zaměstnával několik tisíc dělníků. Pracoval pro těžký průmysl, vyráběl hospodářské stroje, ale značnou část podniku tvořila i zbrojovka.

Generálním ředitelem byl známý odborník, doktor práv a doktor technických věd Robert Galy. Nikdo se nevyznal v jeho povaze zrovna tak jako v jeho jménu. Mluvil stejně dobře česky jako německy, francouzsky, anglicky a několika dalšími jazyky. Jeho čeština měla sice tvrdý přízvuk, ale ovládal ji. Byl to světový muž jednáním i znalostmi. V továrně byl všemocným pánem. A diplomatem! Nikdo neuměl tak rychle a hladce řešit spory dělnictva jako on. A vždycky úspěšně – pro továrnu.

K ruce měl štáb vedoucích pracovníků, kteří ho výborně doplňovali. Jedním z nich byl například technický ředitel inženýr Fojt, druhým obchodní ředitel Sojka. Ten si pro své obchodní schopnosti plně zasloužil přezdívku Hermes. Pod tímto jménem boha obchodu byl všude znám.

Sotvaže Pavel druhého dne vstoupil do továrny a usedl ke svému pracovnímu stolu, zabzučel tovární telefon.

„Inženýr Holan?“ slyšel známý hlas generálního ředitele.

„Ano, pane generální...“

„Přijďte ke mně, prosím!“

Po chvilce Pavel zaraženě stanul na prahu přepychově zařízené šéfovy pracovny. Konferenční stůl byl totiž obsazen všemi vedoucími činiteli. Byl tu i inženýr Kusý.

„Pojďte dál, inženýre,“ zval ho vlídně šéf. „A posaďte se k nám!“

Pavel přijal pokyn s poděkováním a usedl do křesla.

Na chvíli v konferenční síni zavládlo ticho. Pavel rozpačitě přelétl tváře přítomných. Hermes se na něho vlídně usmíval, inženýr Kusý seděl zdánlivě netečně, s očima upřenýma na plochu stolu. Šéf s obvyklým doutníkem v ústech mžouravě pozoroval Pavla. A třebaže většina vedoucích se tvářila vlídně, Pavel v jejich tvářích postřehl jakési napětí a záblesky číhavosti.

Konečně generální ředitel pronesl úvodní otázku:

„Jak jste u nás spokojen?“

„Velmi, pane generální...“

„To rád slyším. My jsme s vámi také spokojeni. Jste pilný a svědomitý úředník A dříme ve vás talent.“

Šéf si odkašlal, odklepl popel z doutníku a řekl přímo:

„Pan inženýr Kusý nám sdělil, že se vám podařilo vynalézt jakousi zajímavou hmotu. Pochlubte se!“

„Není to můj vynález,“ přiznal se Pavel upřímně.

„Tak? Čí tedy?“

„Mého otce.“

„Hm, ano. Váš otec byl výborný chemik Tím je věc vážnější. Otec vám svůj vynález nepochybně odkázal.“

Pavel přikývl.

„Pracujete již dlouho na té věci?“

„Notář mi otcův odkaz předal teprve před několika dny.“

„A-ha... dobře,“ oddychl si generální ředitel nepozorovaně, „Váš včerejší pokus byl vůbec první, jestli se nemýlím.“

„První.“

„A výsledek?“

„Ještě nevím,“ řekl Pavel vyhýbavě.

„Nabízíme vám svou pomoc. Svěřte nám vše k prozkoumání.“

„Lituji, pane generální řediteli, ale to nemohu udělat.“

„Pročpak?“ zeptal se šéf uraženě. „Cožpak k nám nemáte důvěru?“

„To neříkám, pane generální řediteli, ale...,“ Pavel se odmlčel. Teprve po chvilce dodal: „Otec si přál, abych podrobnosti vynálezu nikomu neprozradil.“

„Váš otec by můj návrh jistě schválil. Jsme vaši zaměstnavatelé, máte k nám nejblíž. Ostatně, jak chcete vynález uplatnit? Kromě toho nežádám, abyste se nám svěřoval s celým tajemstvím. Zatím nám ukažte jen vzorek, který jste včera získal. Dejte nám ho k vyzkoušení. Pak ho hned vrátíme. Svému slibu se nijak nezpronevěříte.“

„Ukázat bych vám ho mohl,“ řekl Pavel po krátké úvaze.

„Výborně. Máte tu věc s sebou?“

Pavel vyňal z kapsy kousek holanitu, který při včerejší zkoušce tak skvěle obstál, a podal ho Galymu.

„Hm,“ bručel šéf, prohlížeje pozorně vzorek, „zajímavé. Skutečně to spíš připomíná bakelit než kov.“

Odlitek pak šel z ruky do ruky.

„Pane kolego,“ obrátil se Galy na technického ředitele, „dejte ten vzoreček ihned vyzkoušet. Dovolíte, pane inženýre?“ usmíval se vzápětí na Pavla.

„Prosím.“

Ředitel Fojt vyšel z pracovny.

„Podívejte, pane inženýre,“ začal ředitel Galy mírně, „mladých talentů si vážíme. A vás mám rád. Chci vám pomoci. Nezištně. Kyne vám skvělá budoucnost. Kariéra! Jenomže každý vynález potřebuje k provedení peníze. Mnoho peněz. Někdo vám musí dát finance. A nejen to. Musíte mít laboratoře, pracoviště, kde byste svůj vynález mohl uskutečnit. Budete si kupovat továrnu? Nebo jste se už s nějakým podnikatelem domluvil?“

„Ne.“

„Dobře. Budete ho hledat. Ale bude to cizí člověk. Jako majitel podniku si přivlastní zisk, váš vynález v jeho podniku utone, přesněji řečeno, pohltí vaše jméno, vaše nároky. Svěřte svůj vynález raději nám. Znáte nás, máme ohromný kapitál. Jsme ochotni rok dva riskovat ohromná vydání – i nejistotu o výnosnosti vynálezu. Předpokládám, že spotřebitelem výrobků z této hmoty by mohla být hlavně armáda. My pro ni pracujeme. Vám jako jednotlivci by se to těžko podařilo. I kdybyste sehnal akcionáře, získal banky a vybudoval nový mohutný závod. Zavedenou zbrojovkou jsme my.“

Vtom se vrátil ředitel Fojt.

„Nuže?“ zeptal se šéf.

„Hmota je rozhodně zajímavá. Není elektricky vodivá, což má své výhody. Je lehčí než železo, taví se snadněji než litina, ale není křehká. Není také pružná. Je neslýchaně odolná proti nárazu. Výborný pancíř, ideální hmota pro hlavně děl, pro vojenské přílby. Úplný převrat by způsobila tam, kde je zapotřebí ochrany proti střelbě a explozím. Skvělá věc pro pozemní, námořní i leteckou armádu.“

„A její cena?“ zeptal se obchodní ředitel Pavla.

„Je lacinější než železo,“ odpověděl Pavel.

„Pak by to byl triumf!“ nadšeně řekl Sojka.

„Takže, milý pane inženýre,“ obrátil se generální ředitel k Pavlovi, „jménem správní rady vám mohu nabídnout skvělou kariéru. Vynález si dáte svým jménem patentovat ve všech státech světa. Na naše náklady. Převezmeme úplné financování výroby a dáme vám k dispozici celé oddělení. Stanete se samostatným ředitelem nového odvětví závodu. Dostanete ředitelský plat a podíl ze zisku. To je přece skvělá nabídka.“

Pavlovi se točila hlava Dvaadvacetiletý ředitel s královskými příjmy. Souhlasil by s tím otec?

Tu se však do ticha zařízla otázka obchodního ředitele:

„Dá se to ale obrábět?“

„Nedá,“ vzdychl Pavel, „dosud alespoň nevím o prostředku, který by tu hmotu provrtal nebo rozřízl. Zkoušel jsem rychlořeznou ocel, ale nůž se rozdrtil.“

„Nu,“ ozval se inženýr Kusý, „naši chemikové už něco najdou.“

„Už našli,“ připomněl Fojt. „Máme přece platiridos!“

A tu Pavel zachytil zlostný Sojkův pohled, doprovázený krátkým zasyčením. Ředitel Fojt se ihned zarazil a cosi rozpačitě zakoktal.

„Pánové,“ rozhovořil se Sojka-Hermes, „vynález potom pro nás nemá cenu. Vy technikové se na celou věc díváte příliš optimisticky. Ale já jsem obchodník. A z obchodního hlediska je to veliký hazard. Bylo to hezké, co jsme slyšeli od inženýra Kusého a ředitele Fojta. Ale co nám vynález zaručuje po stránce obchodní? Nic. Pánové, mnohé se dá vyrobit, ale ne všechno se zpeněží! Ano, armáda by byla dobrým zákazníkem. Ale tam bychom byli s odbytem brzy u konce. Nemáme například válečné loďstvo. A dovolilo by nám ministerstvo, abychom vyřizovali zahraniční objednávky? Rozhodně ne. Ani atom téhle látky by nesměl přes hranice. Co by následovalo, až bychom za rok vybavili vše, co se v naší malé zemi tímto materiálem vybavit dá? Byli bychom na dně... Pánové, dosud jsme jednali na podkladě technických zpráv, které jsou, rád uznávám, velmi pěkné. Ale je vše prověřeno? Co víme o trvanlivosti látky? Co když po měsíci nebo po půl roce své vlastnosti hmota ztratí? A konečně: hmotu nelze obrábět. Pak tedy, pánové, ale nemá vůbec cenu. Co s hrubým odlitkem? Vždyť i pancéřové pláty potřebují obrábění. A což teprve hlavně děl nebo dokonce pušek. To jsou. pánové, závažné otázky. Varuji proto před ukvapením. Věc nijak nehoří. Musí se řádně prozkoumat, a až se neomylně zjistí upotřebitelnost, vezmeme do ruky tužku a řádně propočítáme rentabilitu. Když se ukáže zaručený zisk, budu prvý, který výrobu té hmoty uvítá. Dnes ještě nemohu dát svůj souhlas.“

Hermes skončil. V pracovně bylo ticho. Technikové klopili rozpačitě oči a dokonce i generální ředitel Galy se cítil poražen opodstatněnými vývody obchodního ředitele.

A Pavel? Skvělá nabídka šéfa ho ohromila. Teď vše ztroskotalo. Bylo mu, jako by se z nebe zřítil do bezedné propasti.

Konečně se Galy ujal slova:

„Vaše připomínky, pane kolego, musím uznat za správné. Totiž, je třeba o nich uvažovat. Rozhodnutí odložíme, až se vyzkouší možnosti obrábění. Prozatím vám děkuji, pánové. A vy, pane inženýre, laskavě ještě nějakou dobu vyčkáte, že? Brzy si vás opět pozveme.“

Pavel vyšel z šéfovy pracovny skleslý. Kdyby mohl vyslechnout pokračování konference, určitě by se mu mnohé objasnilo.

„Nepochybuji o významu té hmoty,“ hovořil Hermes, „ale jako obchodník nemohu připustit, aby takový mladíček byl hned posazen na vysokého koně, jak se říká. Nebylo by to chytré. Jako obchodník musím zboží, které se nám nabízí, hanět. To je přece obchodní zvyklost a předpoklad laciného nákupu.“

Technikové chápavě přikyvovali a Hermes pokračoval:

„Jsem přesvědčen, že platiridos Holanovu hmotu zdolá. Jenomže by bylo neprozřetelné,“ a Sojka se zadíval na ředitele Fojta, „kdybychom to hned každému říkali.“

„On přece nezná Kavkův vynález,“ hájil se Fojt.

„Nezná. Dosud se ho nepoužilo. Ale vyslovil jste název a ten mladík není hloupý. A vidíte, pánové,“ triumfoval Hermes, „když jsem před lety od Kavky platiridos kupoval, říkali jste, že k ničemu nebude. Teď však vidíte, že se nám může vyplatit!“

„Vy jste pravý Hermes, kolego,“ poklepal mu šéf blahosklonně na rameno.

„Ta přezdívka mi může jen lichotit,“ usmál se obchodní ředitel.

Když Pavel vyšel z šéfovy pracovny, byl rozladěn. Hermes svým zásahem rozbil nadějné vyhlídky. Brzy se však uklidnil. Nic není ztraceno, jen oddáleno. Zkoušky mohou dopadnout dobře. Ukáže se, že ten... jak tomu Fojt říkal? Platí... Ano, platiridos! Hm, kdo by mu o tom mohl povědět něco bližšího? Nějaký chemik? Co inženýr Kavka? Ano! Je to sice starý podivín, ale spolupracoval s otcem. Pavel ho zná ještě z dětství. Promluví s ním. Jestliže něco ví, jistě mu to řekne.

Kavka si potrpí na víno. Je deset hodin, bude asi v tovární kantýně.

Pavel tam zašel. Zdála se prázdná, ale v zadní části přece jen Kavku našel.

„Nazdar, Pavle! Pojď sem!“ volal na Pavla starý chemik. „To je dost, že sem taky jednou zajdeš! Pojď si líznout.“

„Dejte mi osminku,“ řekl Pavel číšníkovi.

„Čtvrtku mu dejte! Na můj účet!“ volal Kavka.

„Pane inženýre,“ neotálel Pavel, „znáte platiridos?“

„Platiridos? To je dobré,“ smál se Kavka. „Vždyť je to můj vynález!“

„Výborně!“ uklouzlo nadšeně Pavlovi.

„Ano, je to výborná věc. Ostatně, tvůj táta na tom má taky zásluhu. Připadl na základní myšlenku a já ji provedl a dokončil. Tvůj otec se tehdy blížil k dokončení nějakého objevu. Nějaké hmoty, která by se těžko dala obrábět. Proto jsem se pustil do té práce.“

„Co je to za směs?“

„Platina, iridium a osmium. Název ti to už napovídá. Když pak tvůj otec zemřel, platiridos na nic nebyl. Rozumíš, je výrobně drahý Prodal jsem ho fabrice. Kdo by se zlobil s takovým patentem. Jsem starý člověk, nemám pro koho šetřit a tak – vem to čert! Dostal jsem za to čtyřicet tisíc, v penzi je užiju.“

„Ta formulka je ovšem tajemstvím,“ poznamenal Pavel.

„Pro továrnu ano. Pro mne ne. Hermes mně už několikrát vynadal, že vynález není k potřebě, že se unáhlil a kdesi cosi. Co je mi po tom? Koupil a basta!“

„Je to patentováno?“

„Není. Nestojí to prý za to. Ono... dosud jim nepřišla do ruky tak tvrdá hmota, aby můj platiridos mohli uplatnit. Je totiž trochu drahý. To víš, platina! A té je tam skoro osmdesát procent. Počkej, vypočítám ti to přesně.“

Pavlovy oči hltavě sledovaly Kavkovu tužku...

„Koukej,“ podával chemik Pavlovi útržek z bloku. „Tady to máš. Tohle je platina, tohle iridium a tady je osmium. Takový nožík stojí několik tisíc.“

Pavel se snažil jednoduchou formulku zapamatovat.

„Musím už jít,“ zvedl se Kavka a dopíjel víno. „Kdepak mám čepici? Á, tady!“

Chemik zmačkal papírek a hodil jej na podlahu. Pavel ho zvedl a strčil do kapsy. Starý inženýr si toho všiml. Nebude chtít ten útržek zpátky?

Ale Kavku to ani nenapadlo.

Na dvoře se rozešli. Kavka mířil k laboratořím, Pavel do své kanceláře. Podívá se do technického slovníku, do odborných publikací. Musí se blíž seznámit s jednotlivými prvky.

Našel, co hledal a překvapilo ho, jak je to prosté. Iridium a osmium velmi působí na tvrdost platiny, která sama o sobě je značná. Ovšem, záleží na stanovení množství jednotlivých prvků. A v tom právě byl úspěch Kavkova vynálezu.

Po několika dnech byl Pavel znovu pozván do kanceláře generálního ředitele.

Zkoušky s platiridem dopadly zřejmě dobře, pomyslil si Pavel. Jinak by mne nezvali. Jak je vidět, tak si přispíšili.

Teď budou chtít znát jeho rozhodnutí. Co odpoví? Přijme! Copak může odmítnout takovou skvělou nabídku?

Jak překvapí maminku! Bude ředitelem! Jeho úspěšná budoucnost započne...

Náhle však Pavlovi připadá, že slyší otcův hlas:

„Můj vynález nesmí být použit ve válce!“

Pavel se zarazil. Ale vždyť se holanit využije pouze k obraně vlasti. Nikdy k válečnému útoku.

„Jenom vědě a lidstvu může můj objev, sloužit!“

Ano, říká si Pavel. Patent mi zůstane, nevzdám se bádání v mořských hlubinách. Ale nikdo mne nezná, jak vše uskutečním? Musím se přece obrátit na cizí vládu, na přímořský stát... Uplatnění holanitu v našem závodě mi dopomůže k získám jména, objeví se nabídky... A budu stále majitelem patentu. Bez mého svolení nikdo nesmí...

„Jsi ještě nezkušený, Pavle! Najdou klíč k výrobě holanitu! Obelstí tě! Vynález se zvrhne v zhoubu! Zaslepila tě svůdná nabídka!“

Tatínku! – chtělo se zdrcenému Pavlovi volat – Co mám dělat?

„Zakázal jsem ti prodat holanit válce! Vytkl jsem ti cíl! Ani o krok se od něj nesmíš odchýlit!“

Pavel vstoupil do šéfovy pracovny. Byla prázdná. Usedl do křesla. Venku se již šeřilo. Tu se ve dveřích objevila vysoká postava.

„Sám?“ slyšel Pavel otázku. A postava vztáhla ruku k vypínači. Byl to ředitel Fojt.

„Promiňte, kolego, zdrželi jsme se.“

Vtom již také vstupoval šéf a ředitel Sojka.

Ředitel Fojt teprve teď na stůl položil Pavlův vzorek, rozříznutý na dva kousky. Pavel je vzal do rukou a prohlížel řez.

„Nu, pane inženýre,“ řekl Galy, když usedl do křesla.

„Obráběcí zkouška dopadla příznivě. Zdá se že si s vaší hmotou poradíme. Kariéra vás nemine. A bez rizika. To neseme my. Jménem správní rady vám gratuluji, pane řediteli Holane!“

Chtěl podat Pavlovi ruku, ale ten ze sebe rychle vyrazil:

„Pánové, dovolte, abych vám... Já se totiž rozhodl, že... Lituji, ale já vám dnes nemohu říci své rozhodnutí! Dopřejte mi ještě nějaký čas...“

Obličeje představitelů závodu se protáhly.

„Co je to za nápad?“ vyhrkl Galy. „Co vám brání v rozhodnutí?“

„Podmínka, kterou otec uvedl ve svém odkazu. Vynález nesmí sloužit vojenským účelům.“

„Promiňte, to je přece směšné,“ volal Hermes „Váš otec byl sice geniální chemik, ale špatný obchodník. Objevil pozoruhodnou hmotu, ale znemožnil by její využití.“

„Opravdu,“ přidal se Fojt, „to je naivnost!“

„Milý inženýre,“ mhouřil zlostně oči Galy, „berte, dokud dáváme!“

Tato slova snad měla Pavla zkrotit. Způsobila však pravý opak:

„Pánové, věc nespěchá. Rozmyslím si vše. Chtěl bych si příštích čtrnáct dní vzít dovolenou. Až se vrátím, sdělím vám své rozhodnutí.“

Generální ředitel se snažil utajit své zklamání: „Tak dobře, vaší žádosti vyhovíme.“

Pavel vzal oba kousky svého holanitu, uklonil se a vyšel z kanceláře.

Errata:

30.05.2021 10:56