Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Křehov je malá dědinka v šumavských kopcích. Je tak malá, že byste ji marně hledali na mapě Ale v její těsné blízkosti vyrostl v posledních letech rozlehlý sklářský podnik.

Šumavské lesy, jinde tak krásné, tady živoří, jsou otravovány kouřem, prachem a výpary skelných hutí. Stráně vyhlodané dobýváním křemene, jehož je pod chudičkou vrstvou země hodně, tvoří řetězy lomů. Od časného rána do noci to tu hřmí a rachotí. Celé spousty kamene, uvolněné lidskou rukou, řítí se po příkrých stěnách lomů a pak mizí, naloženy do vozíků, v nádvoří továrny.

Pavel se v Křehově zdržel několik dní a výsledkem jeho pobytu bylo deset průhledných odlitků pro model gondoly. Sklíčka z průhledného holanitu byla bez vady, skvěle se odlévala. Měla sice zelenavý odstín, ale byla dokonale průhledná.

Teď je zapotřebí sklíčka vsadit do modelu a celý odlitek podmořské gondoly podrobit tlakové zkoušce. Pavel věděl, že zkouška by se nejvhodněji provedla v hydraulických lisech Škodových závodů. Snad mu to v Plzni dovolí. A ostatně je pravděpodobné, že se tam sejde s kolegy z techniky.

A tak když se Pavel se sklárnou rozloučil, odjížděl do Plzně.

Vlak byl téměř prázdný.

Chodbičkou vagónu loudavě kráčel jakýsi muž. U dveří kupé, kde seděl Pavel, se na okamžik zastavil. Pavel zachytil jeho pátravý pohled, ale muž ihned zmizel. Podle hluku dveří se zdálo, že usedá ve vedlejším oddělení.

Pavel na cizincův pohled nemohl zapomenout.

Kde již tu nápadně bledou tvář a pichlavé oči viděl?

Ach ano, vzpomíná si. V Praze při nastupování do rychlíku. Asi to bude obchodní cestující.

K večeru přijel Pavel do Plzně a vyhledal Waldekův hotel. Byl mu tam nabídnut pokojík ve třetím poschodí, kam ho dopravila zdviž.

Pavel v pokoji odložil zavazadla, v nichž měl odlitek modelu gondoly a koženou tašku s výkresy. Upravil se a sešel dolů na večeři.

Po večeři vstoupil do vestibulu a kráčel ke zdviži. Červené světélko hlásilo, že zdviž je v chodu. Vzápětí však zhaslo a ze zdviže vystoupil muž s bledým obličejem a pichlavýma očima.

To je podivné, jaké má na toho cizince štěstí!

Druhý den ráno se Pavel s modelem a sklíčky vypravil do Škodových závodů. Jeden ze zřízenců ho dlouho vedl ulicemi a nádvořími škodovky. Pavel by sám ve velikém továrním městě zabloudil.

V kancelářích nad Pavlovou prosbou krčili rameny. Ale pak se Pavlovi podařilo najít inženýra z provozu, který měl větší pochopení. Ten Pavla uvedl do svářečské dílny. Pavel rozbalil model, z tašky vyňal připravené těsnící kroužky a sklíčka. A odpoledne měl model gondoly okénka. Vypadal dobře.

Tlaková zkouška byla ujednána na příští den.

Když se Pavel vrátil večer do hotelu a chtěl na vrátném klíč od svého pokoje, vrátný ho marně hledal.

„Asi ho bude mít pokojská,“ řekl nakonec a bezmocně rozhodil ruce.

Pavel vyjel do třetího poschodí a zamířil ke svému pokoji. Ve dveřích zvenčí trčel klíč. Pokoj byl uzamčen.

Ale to je neopatrnost, řekl si Pavel. Nechala ho tu pokojská, anebo ho on ráno zapomněl odevzdat? Nemohl si vzpomenout.

Pavel odemkl a vešel dovnitř. Netrvalo to dlouho a kdosi zaklepal. Vstoupila pokojská. Hned na prahu zůstala stát a udiveně hleděla na Pavla.

„Chtěla jsem vám připravit pokoj na noc“ říkala, „ale... pán je... promiňte, je to váš pokoj?“

„Ovšem. Čemu se divíte?“

„Viděla jsem do tohoto pokoje vejít jiného pána. A když klíč byl v zámku, myslela jsem, že tu stále je. Nechtěla jsem ho rušit. Teď ale vidím, že...“

Překvapený Pavel přerušil pokojskou otázkou:

„Jak vypadal?“

„Vysoký, bledý...“

Pavel ji přestal vnímat a pohlédl na zavazadla. Zdánlivě byla netknuta. Uchopil tašku... Náčrty, plánky, výpočty – zmizely!

„Proboha,“ vykřikl zděšeně Pavel, zanechal strnulou ženu v pokoji a vyřítil se na chodbu. Nečekal ani na zdviž a rychle seběhl dolů k vrátnému.

Tam zatím nastala změna. Službu převzal noční vrátný. Ten, když z překotných slov vyrozuměl o co jde, jen pokrčil rameny.

„To je těžká věc, pane,“ řekl klidně. „Zřejmě jste klíč zapomněl ve dveřích. Odtud ho nikdo nepovolaný nemohl vzít. Pochopte, máme přes sto hostů. Jak máme ručit za pořádek v pokojích, když se nám neodevzdá klíč? Všechno jste si zavinil svou neopatrností.“

Pavel byl přesvědčen, že neznámý muž se nějakým způsobem zmocnil klíče na vrátnici. Nešlo přece o obyčejného zlodějíčka, ale o muže, který Pavla pronásledoval již z Prahy.

„Říkáte, že byl vysoký, štíhlý, bledý?“ opakoval vrátný. „Takový popis se hodí na kdekoho.“

„Musí tu bydlet,“ vykřikoval Pavel. „Viděl jsem ho tady už včera.“

„To by bylo pravděpodobné,“ pokýval hlavou vrátný. „Jak by se cizí člověk dostal do třetího poschodí? Skutečně by to mohl být náš host. Ale já je znám málo. Kdyby tu byl můj kolega, který má službu ve dne, ten by vám spíš pomohl. Počkejte, pošlu pro něho. Jestli bude doma, přijde. Neměli bychom zatím uvědomit policii?“

Pavel odmítl a netrpělivě čekal. Ta půlhodina, než denní vrátný přišel, se mu zdála věčností.

„Hm, poslyšte,“ řekl přivolaný vrátný, „to by mohl být ten člověk, co se u nás ubytoval nějakou chvíli po vás. Hned vyhledám jeho přihlášku.“

A za okamžik Pavel z blanketu četl: Karel Warmuža, obchodní cestující, Kolín, Dlouhá třída 26.

„Bydlí v čísle 102, tedy právě naproti vám,“ připomenul ještě vrátný.

„Měl by se tedy zde ještě objevit.“

„To není tak jisté,“ řekl zkušený vrátný. A brzy se ukázalo, že měl pravdu.

Pokoj číslo 102 byl prázdný, ale účet nebyl vyrovnán.

„Dáme po něm policejně pátrat v Kolíně,“ rozhodl ředitel hotelu, který se objevil ve vestibulu. „Bojím se však, že adresa je fingovaná.“

Tato domněnka se telefonicky brzy potvrdila. V Kolíně ho nikdo neznal.

Zloděj beze stopy zmizel.

Mezitím se však už Pavel uklidnil. Zloděj přecenil svůj lup. Ukradl celkem bezcenné dílčí kopie, v kterých se nikdo nevyzná, Pavel si je vzal s sebou, aby na nich ještě pracoval.

Všechny hlavní plány, výpočty a konečné formulky má doma bezpečně ukryty. Nikdo o nich neví.

Ne, zloděj nic nezískal. A Pavel ty kopie ke zkouškám ve škodovce nepotřebuje.

Ale ta krádež je záhadná. Zloděj ho sledoval už z Prahy. Šel po vynálezu, hledal návod na holanit. Kdo by to mohl být? Jestliže se spokojil s těmi kopiemi, tak objevu nerozuměl. Nechtěl ho pro sebe. Byl pouze nástrojem někoho jiného. A kdo je ten jiný? Kdo o holanitu vlastně něco ví? Jedině továrna! Jedině jeho zaměstnavatelé Někdo z nich si najal onoho zloděje! Že by se na tom dohodli všichni, a že by zloděje posílala celá správní rada, to se Pavlovi nezdálo. Závod by se přeci k takové sprosté loupeži nepropůjčil.

V každém případě bude vyslanec zloděje zklamán. Kromě toho je ta krádež velkým poučením pro Pavla. Musí být ještě opatrnější Ale jak se zdá, objev jeho otce je skutečně významný.

Errata:

30.05.2021 10:56