Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhý den ve Škodových závodech Pavla přijal sám vedoucí inženýr Jiskra. Byl to starší pán, který se znal s některými Pavlovými profesory z vysoké školy.

„Tohle do hydraulického lisu?“ ptal se s úsměvem, když se podíval na odlitek. „Kolik to má vydržet?“

„Nejméně pět tisíc atmosfér,“ řekl Pavel jistým hlasem.

Vedoucí inženýr překvapeně vzhlédl.

„Jestliže chcete, abychom vám pomohli,“ řekl příkře, „tak mluvte vážně.“

„Jsem vám velice zavázán,“ odpověděl Pavel, „nedovolil bych si žertovat. Jsem přesvědčen, že pět tisíc atmosfér tahle věc vydrží.“

„Nemožné. Vždyť je to slaboučké. A ta sklíčka – prasknou při třech čtyřech atmosférách.“

„Když prasknou, tak prasknou,“ mávl rukou Pavel „Nevadí.“

„Dobře, na vaši zodpovědnost to zkusíme. Račte za mnou.“

Vedoucí inženýr vedl Pavla chodbou do velikého sálu, kde pracovalo několik hydraulických lisů. Mohutné písty vydávaly sténavý zvuk.

Zastavili se u obrovského stroje, který měl odlišnou, neobvyklou konstrukci.

Pozorně si ho prohlédl.

„Dejte to pod tlak,“ řekl inženýr Jiskra a předal kulovitý model ponorné gondoly příslušnému dělníkovi.

„Sem? Do toho...“ žasl dělník.

„Ano.“

„Pane šéf, vždyť to praskne při prvním náporu.“

„Tady pan inženýr si přeje zkoušku do pěti tisíc atmosfér,“ pokrčil rameny vedoucí inženýr.

„Ale...“

„Poslechněte,“ řekl přísně inženýr Jiskra, „nařizuji vám to!“

„Dobře, dobře, je to vaše věc,“ bručel dělník.

Píst vyjel vzhůru, odlitek zmizel v komoře, ale v nejbližším okamžiku se píst znovu zvolna nořil do komory zkušebního prostoru.

Ručička tlakoměru stoupala od nuly k desítce, ke stovce...

„Tisíc!“ zašumělo to mezi přihlížejícími.

„Zvýšit tlak,“ požádal Pavel.

„Dva!“

„Tři!“

„Skočte na pět!“

Píst zasténal, ručička stanula. Kolem stroje se seskupilo několik dalších dělníků.

„Pět tisíc! Neuvěřitelné! To není možné! Jistě to povolilo. Bude z toho kaše!“

„Skočte ještě o pět set výš!“ přikázal Pavel odvážně

Stalo se. Skoro se zdálo, jako by všichni cítili ten strašlivý tlak...

„Nechte odlitek hodinu pod tím tlakem,“ požádal ještě Pavel.

Zatímco všichni netrpělivě čekali na výsledek, Pavel vzpomínal, co všechno musel promyslet a propočítat. Výpočty mu sice řekly, že by měla stačit tlaková zkouška do 1030 atmosfér, ale je nutno počítat s nepředvídanými možnostmi, jako jsou různé nápory, nárazy, účinky mořských proudů a hydrodynamické vlivy. Proto Pavel hranici odolnosti zněkolikanásobil.

Po hodině byla koule vyňata – neporušená!

Vyvolalo to nepředstavitelný úžas a obdiv. Všichni kromě Pavla byli totiž přesvědčeni, že zkoušený předmět povolí a že z lisu vyjmou beztvaré zbytky. Proto se kolem Pavla a jeho modelu shluklo plno dělníků i inženýrů. V pravém smyslu ho bombardovali dotazy o záhadné hmotě, ale Pavel byl neoblomný. Nic neprozradil, jen se usmíval.

„Račte za mnou do kanceláře, pane kolego,“ zval Pavla vedoucí inženýr a najednou se rozplýval zdvořilostí a obdivem.

Pavel ho následoval s podivuhodným předmětem v ruce.

„Račte se posadit, prosím,“ ukázal inženýr Jiskra na křeslo.

„Spěchám, pane vedoucí inženýre,“ řekl Pavel. „Mohl bych dostat osvědčení o vykonané zkoušce?“

„Ano, jistěže. Hned to bude. Nadiktuji osvědčení vedle.“

Jiskra zmizel ve vedlejší kanceláři. Po chvilce se vrátil.

„Promluvme si zatím,“ začal a usedl proti Pavlovi. „Především mi, pane kolego, promiňte mé pochybnosti. To je skutečně hotový zázrak! Nejvíc mě udivila odolnost těch sklíček. Úžasné, neuvěřitelné! Pane kolego... smím se zeptat, co to je vlastně za hmotu? A tvar modelu, ten je mi také záhadou. Ta okénka... hm, vypadá to jako gondola k stratosférickému balónu. Nu, nechci na vás vyzvídat, je to asi nějaké tajemství. Ale jednu otázku mi dovolte. Vy jste majitelem vynálezu té nezničitelné hmoty?“

„Ano.“

„Jednal jste už s někým o uplatnění?“

„Bylo mi nabídnuto Ale nepřijal jsem.“

„Hm, a s naším závodem byste nejednal? Víte přece, že škodovka je...“

„Vím. Ale dosud nejsem rozhodnut. Jednání by bylo předčasné. Ještě mě čeká mnoho práce, kontrol...“

„A nechtěl byste, pane kolego, alespoň informativně promluvit s naším ředitelem už dnes?“

„Ne. Děkuji vám, ale... snad až později... přihlásil bych se...“

Naštěstí vysvobodil Pavla úředník, který přinesl osvědčení o tlakové zkoušce.

„Potěšilo by mne,“ usmíval se inženýr Jiskra, když Pavlovi předával podepsaný dokument, „kdybyste neřekl sbohem, ale na shledanou.“

Pavel mu tedy jeho přání splnil. Je docela možné, že ještě jednou bude s těmito lidmi o projektu svého otce jednat. Hlavně však už byl rád, že se s vedoucím inženýrem může rozloučit. Zájem, který neustále vzbuzoval model, byl mu na obtíž.

Ještě ten den odjel do Prahy. Úzkostlivě dával pozor, jestli ho opět někdo nesleduje. V Praze se ubytoval v hotelu, který dobře znal, a nejdůležitější zavazadlo si uschoval v hotelové kanceláři.

Druhý den Pavel obešel několik institucí a ministerstev, které chtěl získat pro plán svého otce. Vyslechlo ho několik předních činitelů a sekčních šéfů, prohlédli si osvědčení z Plzně, uznali pozoruhodnost objevu, ale nikdo z nich mu nedával naději na realizaci. Jediná rada, kterou několikrát slyšel, byla, aby se obrátil na armádu a podivuhodnou hmotu dal k dispozici zbrojovkám.

Pavel, který pozbýval již poslední naději, vycházel právě z ministerstva obchodu, když tu...

„Pavle!“

Ohlédl se. Volá na něho jakýsi mladý muž...

„Jirko! Kde se tu bereš?“

„To je dost, už jsem si myslel, že jsi na mě zapomněl. Šel jsi kolem mne jako ve snu,“ smál se Jiří Brada, Pavlův spolubydlící ze studií. V době, kdy Pavel získal diplom na technice, Jirka končil studia na vysoké škole obchodní.

„A kde se tady beru?“ pokračoval Brada. „Spíš já bych se tě měl zeptat. Já jsem tu jako doma. Počkej, snad zde nejsi dokonce zaměstnán?“

„Ne, to ne. Byl jsem u sekčního šéfa. Nabízím nějaký vynález. Kde se dá, ho nabízím. Ale nepochodil jsem ani tady,“ řekl Pavel smutně.

„Jaký vynález?“

„To je dlouhá historie...“

„Počkej chvilku. Něco vyřídím a za chvilku jsem zpátky.“

Pavel souhlasil. Jiří Brada zmizel v paláci ministerstva a Pavel značnou dobu čekal před budovou.

Konečně se Brada objevil:

„Jsem volný, Pavlíčku. Povídej!“

Šli po nábřeží a Pavel se svěřoval se svými dosavadními zkušenostmi, s úspěchy při práci a neúspěchy kolem uplatnění vynálezu.

„Kamaráde,“ přikyvoval Jiří, „tohle nemohlo jinak dopadnout. U nás s tím nepořídíš, nejsme přímořský stát. Musíš se obrátit na velmoc. Takový projekt vyžaduje miliónové náklady. Ovšem, bude-li úspěšný, může pak vynést mnohem víc. Co bys tak říkal Francii? Já bych se mohl pokusit...“

Pavel překvapeně a nedůvěřivě pohlédl na Jirku.

„Ještě jsi mne nepustil ke slovu,“ rozhovořil se přítel Brada. „Vůbec jsem ti nemohl povědět, co dělám. Jsem totiž obchodním přidělencem na našem vyslanectví v Paříži.“

Pavel byl tak ohromen, že nebyl schopen slova.

„Nu, já tě nenutím.“ pokrčil rameny Jiří, neboť si Pavlovo mlčení špatně vyložil.

„Ale, Jirko,“ vybuchl Pavel, „o tomhle se mi ani nesnilo! Francie! Myslel jsem na ni, ale nevěřil jsem, že bych tam mohl pořídit. Kamaráde, kdyby to tak vyšlo...“

„Pokusíme se. Svěř mi tu záležitost. Sepiš podrobnou zprávu, pokud možno ještě dnes. Jsem tady v Praze na skok... Souhlasíš?“

Jak by Pavel nesouhlasil. Domluvili se, že Jiří za Pavlem večer zajde, rozloučili se a Pavel spěchal do hotelu sepsat zprávu.

Brada dodržel slovo. Večer si v Pavlově pokoji přečetl podrobný výklad a slíbil že jej přeloží do francouzštiny. Pavel mu dále svěřil vzorek holanitu a osvědčení ze škodovky.

Rozloučili se druhý den na nádraží. Jiří Brada odjížděl do Paříže, Pavel do Orlických hor, kde chtěl strávit zbytek dovolené.

V klidném prostředí hor neustále musel myslet na přítele Bradu. A začínala se ho zmocňovat pochybnost. I když Jirka udělá, co bude v jeho silách, neznamená to, že se taková velmoc jako Francie nechá získat pro jakýsi bláhový nápad českého inženýra.

V takových chvílích se sám sebe ptal co po návratu z dovolené řekne v továrně. Jistě na něm budou žádat rozhodnutí.

Errata:

30.05.2021 10:56