Pozvání
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
S tísnivým pocitem nastupoval Pavel do zaměstnání. Ale kupodivu. Jeho nadřízený klidně vzal na vědomí, že nastoupil, a všichni ředitelé, když je potkal, se k němu chovali lhostejně. Jako kdyby před dovolenou u Galyho k žádné konferenci nedošlo.
Jednu změnu však pozoroval. Hermes se mu vyhýbá. A to Pavla utvrdilo v domněnce, že když ne všichni, tak alespoň Hermes o krádeži v Plzni ví. Musí však mlčet, nesmí se o tom ani zmínit. Vůbec nemá důkazy.
Možné však také je, že s ním začínají hrát komedii. Myslí si třeba, že přijde s prosíkem a oni si pak budou diktovat.
Nu, ať je to jakkoliv, jen když má od té generality klid!
Přesto však klidné dny Pavel neprožíval. Co bude s otcovým odkazem?
Den za dnem se vlekl a Pavlovi nezbývalo, než aby se upnul k naději, že Jirka Brada odpoví. Chvíle, kdy čekal na listonoše, se mu zdály věčností, ale nebylo to nic platné. Na nedočkavou otázku stále jen slyšel úsečné slůvko – nic.
Naděje, ke které se upnul, pomalu mizela. Již třicet dní marně čeká, již třicetkrát byl listonošem zklamán.
Dnes je neděle. Dnes se pošta neroznáší. Dříve se na neděle těšil, teď je nemá rád. V neděli nemůže dopis přijít.
Co bude dnes dělat? S konstrukcí modelu je hotov. Číst nemůže protože je celý znervóznělý. Ne, doma nevydrží. Připadá si tu jako ve vězení.
Projde se. Oblékl se tiše, aby nevzbudil matku, a vyšel do předsíně.
Vtom se nad dveřmi rozječel zvonek Odemkl. Před ním stál listonoš.
„Spěšný, doporučený dopis,“ hlásil.
„Snad ne z Paříže?“
„Ano.“
Pavel chvatně vyplnil rubriku podpisem.
Listonoš již odešel a Pavel dosud držel v ruce velkou, zapečetěnou obálku s hlavičkou ministerstva námořnictví Francouzské republiky.
„Kdo tady byl, Pavle?“
Vzhlédl. Nad ním se skláněla matka.
„Dostal jsi dopis?“
Pavel přikývl.
„Odkud je? To nejsou naše známky.“
„Ne. Z Francie.“
„Od koho?“
„Počkej, nejdřív si ho musím přečíst...“
Pavel třesoucími prsty rozřízl obálku a rozložil arch papíru. Dopis byl psán francouzsky.
|
Vážený pane, po prozkoumání Vašeho přípisu, doporučeného nám vyslanectvím Československé republiky, máme čest Vám sdělit, že jsme ochotni přijmout Váš návrh. Po dohodě s ministerstvem obchodu a schválení ministerstvem vnitra prohlašuje podepsaný ministr námořnictví tyto závazky: 1. Zařídíme vše, co je zapotřebí k uskutečnění Vašeho projektu. Veškeré náklady nese vláda Francouzské republiky. 2. Přijímáme Vás jako vedoucí sílu výroby a celé akce, za spolupůsobení a podpory našich vědeckých a výkonných orgánů. 3. Váš projekt bude využit výhradně k vědeckému průzkumu mořských hlubin a k vytěžení jejich pokladů za účelem archeologickým, geologickým a fyzikálním. Vojenské záměry jsou vyloučeny. 4. Kromě pevného platu, který bude odpovídat Vaší vědecké profesi, obdržíte polovinu hodnoty všech nálezů, které budou z mořských hlubin vyzvednuty. 5. Vaším stanovištěm bude Marseille, kde je Vám k disposici potřebný konstrukční a výrobní závod, byt, prostor v přístavišti a doprovodná loď k výzkumným cestám. 6. V případě, že opis smlouvy podepíšete, obdržíte od našeho vyslanectví v Praze poukaz na potřebnou částku pro cestu do Francie a pro případné vybavení, které si budete chtít zajistit již v Československu. Šek Vám bude hotově proplacen ve Francouzsko-české bance v Praze. Příslušné dispozice odesíláme současně našemu vyslanectví. Naproti tomu se zavazujete: a) Postoupil patent vynálezu výhradně Francii. b) Osobně se zúčastníte každého podmořského výzkumu a to na vlastní nebezpečí. c) Platnost smlouvy potvrdíte na dobu dvaceti let. Po oboustranné dohodě může být smlouva prodloužena. Vyhovují-li Vám tyto podmínky, navštivte ihned našeho vyslance v Praze, který je zplnomocněn uzavřít s Vámi definitivní smlouvu. |
„Co je to, Pavle? Jak tomu mám rozumět?“ ptala se matka.
„Ohromná věc, maminko!“
„Vysvětli mi to konečně.“
„Všechno ti povím, teď už ti všechno povím!“
A Pavel pak vyprávěl o otcově odkazu, o své práci na modelu a o všem, co následovalo v továrně, v Plzni a konečně v Praze.
„Chápeš, maminko, co nám tatínek odkázal? Co to pro nás všechny znamená?“ končil své vyprávění otázkou.
„Chápu, Pavle... Ale – bojím se.“
„Čeho se bojíš?“
„Pouštíš se do ohromného zápasu. Do zápasu s mořem... i lidmi. A jsi mým jediným synem, mou nadějí... Bojím se... Vždyť chceš hazardovat se životem!“
„Dostaneme desetitisíce, možná milióny...“
„Tvůj život, Pavle, má větší cenu. Tvou smrt bych nepřežila Pavle, odřekni to! Raději přijmi nabídku továrny. Je to jistější, nebezpečí ti nebude hrozit...“
„Ne, to nemohu udělat, maminko. Továrna by objev zneužila pro válku. A nesplnil bych tatínkovo přání. Dokonce bych je zradil!“
„Tatínek neuvážil nebezpečí, do kterého se vydáš.“
„Ne, maminko. Dobře věděl, že holanit je skvělý materiál. A já v konstrukci provedl taková opatření, že je každé nebezpečí vyloučeno. Uznávám, trochu odvahy je potřeba, ale té mám dost!
Představ si, skoro tři čtvrtiny povrchu zeměkoule zabírá moře. A jak málo je známe! Kdybychom jenom část bohatství vyrvali mořským hlubinám, nebylo by na světě jediného chudého člověka. Musí se mi to podařit! Musím to uskutečnit! Nemůžeš přece chtít, abych se takového úkolu vzdal! Neboj se o mne!“
Matka tiše plakala. Neodpovídala. Dlouhou dobu její slzami zalité oči hleděly do prázdna. Po chvíli v nich zasvitl paprsek klidu. Vstala a sevřela svého syna v náručí. To byla také odpověď.
Druhý den si Pavel v továrně vyžádal dovolenou. Odjel do Prahy, aby si tam vyřídil všechny záležitosti na francouzském vyslanectví a na dalších úřadech. Domů se již vrátil jako boháč.
Ráno po návratu se ohlásil u generálního ředitele Galyho, který Pavla přijal upjatě. Myslil si, že mladý inženýr se už rozhodl uzavřít smlouvu se závodem.
Úžas, se kterým Galy přijal Pavlovu žádost o okamžité propuštění, proto působil až směšně.
„Co? Jak? Vy chcete... Ale... to přece nejde,“ koktal šéf.
„Musí to jít.“
„Musí? Jak si to představujete? Chcete mi diktovat? Továrna není holubník. Musíte dát řádnou výpověď!“
„Mám vážný důvod k odchodu,“ oznámil Pavel rozhodně.
„Vy že máte...? Jakýpak?“
„Nenuťte mne, abych ho řekl.“
„Musím ho znát!“ křikl Galy.
„Pak vám ho tedy povím. Během mé dovolené mi byl v Plzni ukraden písemný materiál o mém objevu. Naštěstí to byly jen bezcenné kopie. Ale krádež přesto zůstává krádeží. Důležité však je, že zloděj nebyl příliš opatrný a tak mám spolehlivou stopu.“
Pavel při těchto slovech pátravě hleděl do očí ředitele Galyho, poněvadž očekával, že bude přiveden do rozpaků. Sdělení šéfa dokonale vyděsilo. Seděl v křesle strnule, jen jeho pootevřená ústa lapala po vzduchu.
„Uklidněte se, pane generální řediteli, vždyť se mi nic neztratilo,“ volal Pavel ve strachu, aby ředitele náhodou neranila mrtvice.
„Ale... pane... tohle je... a vy si myslíte...“
„Domníval jsem se, že o tom něco víte,“ přiznával Pavel. „Je tady tolik závažných okolností... Vždyť o vynálezu nevěděl nikdo kromě mne a vašeho ředitelského štábu. Ne, vás nebudu podezřívat. Ale jsou tu osoby, které by na věci mohly mít zájem. Doufám, že je nemusím jmenovat. Ale jste přece hlavou závodu a do jisté míry za činy svých podřízených odpovídáte. Nechci tu věc rozmazávat. Jistě by vám to nebylo příjemné. Ale ze závodu chci odejít. Plat nechci. Dejte ho podpůrnému dělnickému fondu.“
Pavlovi bylo skoro líto toho dosud neomylného šéfa, který teď zhrouceně seděl v křesle a s čela si stíral pot.
Konečně Galy promluvil:
„Pane inženýre, nebudu vám bránit. Snad máte jiné místo...“
„Mám.“
„Smím se zeptat...“
„Promiňte,“ pokrčil Pavel odmítavě rameny. „Mohu vám jen sdělit, že vám konkurovat nebudu. Odjíždím do zahraničí.“
„Hm, přeji vám štěstí,“ řekl Galy a podal Pavlovi ruku.
Pavel se v továrně rozloučil se všemi známými. Jen s Hermesem se nesetkal. Jako by někam zmizel...
Přiblížil se den Pavlova odjezdu.
Loučení s matkou bylo velice těžké. Paní Holanová si zvykla na strádání a odříkání. Vůbec ji nevzrušovalo, jaký majetek jí Pavel v Čechách zanechává. Šlo jí jen o syna, o to, že ho dlouho neuvidí, o to, že se vrhá do tak nebezpečného podniku. Zdálo se, jako by měla jakousi předtuchu...
Teprve Pavlův slib, že si ji i sestru Jiřinku vezme k sobě do Marseille, až se zařídí, ji poněkud uklidnil. Snad k tomu přispěla i bezstarostnost Jiřinky, která se na Francii a na moře začala velice těšit. Vždyť je dosud viděla jen na obrázcích. Rostou tam palmy, jižní ovoce! Panečku, to bude něco!
Pavel sedí na pohovce a už se spokojeně usmívá. Vedle něho leží milý kamarád, jezevčík Valda. Před rokem si ho Pavel přinesl v kapse. Dnes už je to vyspělý, chytrý pes, velký šibal jako všichni jezevčíci.
Valda má hlavu nakloněnou na stranu a bedlivě naslouchá. Dlouhé uši mu visí dolů a stahují čelo, na kterém se mu vytvořila rýha. Snad je to vráska starostí. Starost a smutek vyjadřují také Valdovy oči, které těkají z jedné osoby na druhou. Valda asi rozumí každému slovu. Tuší, že jeho pán a kamarád ho chce opustit.
Pavel pohlédl na psa a postřehl, že Valdovy hnědé oči na něho hledí s němou, ale přece výmluvnou výčitkou...
A tu Pavla napadlo, aby si Valdu vzal s sebou!
Valdovy oči se rozzářily, třebaže Pavel nepronesl ani slovo. Byla v nich však ještě nedůvěřivá otázka.
„Opravdu, Valdo,“ řekl Pavel. „Pojedeš se mnou!“
Jezevčík radostně zavyl a mžikem byl Pavlovi na klíně. Předními packami objal krk svého pána a vděčně mu olízl obličej.
„Bude mi s tebou veseleji,“ poznamenal ještě Pavel a tím své rozhodnutí dotvrdil.
30.05.2021 10:56