Vítej, návštěvníku!

Pavel jel ve spacím voze. Zatímco Valda spal spokojeně na své podušce z domova, Pavel nemohl usnout. Dojmy byly příliš vzrušující...

Vlak přejížděl československé hranice. Ve tmě se mihl hákový kříž... A to na Pavla tísnivě zapůsobilo.

Teprve k ránu si zdříml. Proto na snídani do jídelního vozu přišel velmi pozdě. Bylo tam už skoro prázdno. Jen dvě dámy si pochutnávaly na kávě a v koutě u posledního stolu seděl muž silné postavy a kouřil cigaretu. Cizincovy oči na okamžik utkvěly na Pavlovi, ale hned se odvrátily.

Během snídaně měl Pavel pocit, že je pozorován, ale cizincův pohled nikdy nezastihl. Asi jsem vystrašen ještě z Plzně, pomyslel si a snažil se toho pocitu zbavit.

Po snídani se Pavel vrátil do svého vozu, kde mu zavazadla spolehlivě chránil Valda.

Když po dlouhé cestě Pavel spatřil obrysy Eiffelovy věže, velice si oddechl. Brzy potom vlak stanul pod kopulí východního nádraží.

Odtud Pavla vezl taxík širokými ulicemi do velkého hotelu Louvre.

Sotva však byl Pavel uveden do svého přepychového pokoje, už mu z vrátnice telefonovali, že na něho ve vestibulu čekají novináři.

„Vždyť jsem teď přijel,“ divil se Pavel. „Jak vůbec mohou vědět, kdo jsem a že jsem. tady?“

„Ach, pane inženýre, noviny už několik dní píší o vašem vynálezu a reportéři od rána obletují všechny hotely.“

„Dnes nikoho nepřijmu,“ rozhodl se Pavel. „Nejdřív musím navštívit příslušné úřady a vše prohovořit. A pak, jsem unaven. Zařiďte, prosím, abych dnes měl klid.“

„Zajisté, pane,“ odpověděl hlas z vrátnice. „Dá mi to sice práci...“

„Nemohl bych večeřet v pokojí?“ zeptal se Pavel. „Bylo by to jednodušší jak pro mne, tak pro vás.“

„Výborně. Reportéři jsou neodbytní, tady dole bychom vás od nich těžko uchránili.“

Pavel zavěsil telefonní sluchátko. Zájem novin se mu naprosto nelíbil. Proč ministerstvo celý podnik raději neutajilo? Chtěli mu snad připravit slávu? O tu nestojí. Malou ukázku toho, co se může zrodit ze zájmu veřejnosti, zažil už doma...

Ráno pařížské noviny oznamovaly příjezd slavného českého vynálezce a Pavel si dokonce o sobě mohl přečíst několik vymyšlených rozhovorů.

A když chtěl opustit hotel, musel použít zadního vchodu, aby se vyhnul novinářům.

Na ministerstvu námořnictví Pavla vřele přijali. Vše se už zdálo připraveno. Především mu byl představen fregatní poručík Léon de Fabre, který ho bude doprovázet nejen do Marseille, ale na všechny výzkumné plavby. Poručík byl totiž jmenován velitelem vojenského křižníku Neptun. A Neptun bude lodní základnou Pavlovy gondoly.

Léon de Fabre byl příjemný muž, o několik let starší než Pavel, ihned pomohl Pavlovi vyřešit všechny problémy. Doprovodil ho také na československé vyslanectví, kde vyslanec ocenil objev Pavlova otce i uplatnění vynálezu, které uskuteční Pavel. Přijetí na vyslanectví byl pochopitelně přítomen i Jiří Brada, jehož zásluhou se celá akce přenesla do Francie.

Na odpoledne zatím svolal Léon nevyhnutelnou tiskovou konferenci s novináři. Po dohodě s Pavlem na ní nikdo neprozradil, kde se bude gondola stavět a zkoušet. Večer po konferenci strávil Pavel s Jiřím a Léonem. Druhý den si Pavel ještě prohlédl Paříž a večer s Léonem odjížděl na jih.

To se již oba muži dokonale spřátelili a začali si tykat. Vyprávěli si o své práci, studiích, o svých rodinách. Pavel se tak dozvěděl, že Léon je o šest let starší a že jeho otec, fregatní kapitán, zahynul v první světové válce při torpédování křižníku německou ponorkou. Léona se pak ujal strýc a pomohl mu při studiích na námořní akademii. Po studiích sloužil Léon nejdříve ve válečném námořnictvu, ale pak byl přidělen na ministerstvo jako poradce. Teď se však s radostí vrací na moře, kde bude sloužit vědě.

Když rychlík projel Lyonem, Pavla zaujala příroda. Kolem dokola byly romantické skály a lesnaté stráně. Vlak se četnými tunely prodíral k moři.

A skutečně, skalní stěny se pojednou rozestoupily a před Pavlem se objevila azurová modř klidné mořské zátoky. Její krásu doplňoval malý ostrůvek, který vyhlížel jako zelená kytice, jako smaragdový klenot.

V několika okamžicích však moře zmizelo a odhalilo se až těsně před Marseille. Jenomže už bylo jiné. Místo klidného, kouzelného zákoutí se objevila nedohledná, nesmírná a nepokojná plocha šedivého moře se skupinami bílých plachet, které plynuly po hladině. Na pobřeží působily navíc tísnivým dojmem domy městské periférie a rozlehlé přístavní objekty.

Když oba přátelé vystoupili z vlaku, čekala tam na ně skupina mužů. Podle přátelského uvítání s Léonem bylo znát, že to jsou jeho dobří známí.

A Léon je hned Pavlovi představil.

Jules Charni, profesor přírodních věd.

Doktor Charles Baudin, lékař.

Inženýr Jean Sulivan, ředitel závodu, který měl vyrobit podmořskou gondolu.

„Telegrafoval jsem jim, že přijedeme,“ vysvětloval Léon Pavlovi, který byl uvítáním překvapen.

„Čeká na nás auto,“ řekl Sulivan a vedl Pavla k velkému, přepychovému vozu.

Nasedli. Auto jelo nádhernými ulicemi podél dlouhého parku, propletlo se předměstím a vjelo do továrního nádvoří. Na samém konci, v podjezdu výstavné vily se zastavilo.

„Jsme doma,“ oznámil inženýr Sulivan.

A tak Pavel stanul na půdě svého nového působiště.

Errata:

30.05.2021 10:56