Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pavel užasl nad zařízením svého rozsáhlého bytu, který zaujímal téměř celé poschodí vily. Kromě něho bydleli ve vile dočasně i jeho čtyři noví přátelé.

Příjemným překvapením bylo i to, že ho obstojnou češtinou uvítal kuchař, který byl několik let zaměstnán v jednom pražském hotelu.

Ještě během večera Pavel poznal, že i když jeho noví spolupracovníci jsou vesměs starší než on, bude si s nimi jistě dobře rozumět. Byli to velice srdeční a upřímní lidé. Při společné večeři si připili na přátelství a bratrství.

Teprve k půlnoci Pavel osaměl. A tu si vzpomněl, že celý večer neviděl Valdu.

„Nevíte, kde je můj pes?“ zeptal se uklízečky, kterou zastihl v jídelně.

„V kuchyni, pane.“

Nu ano, Valda si našel nového přítele – kuchaře. Chytrý pes.

Pavel vyšel na balkón. Vstříc mu zavanula lahodná, dosud neznámá vůně. Pod ním, zalit modravým měsíčním světlem, ležel park. Subtropická příroda dýchala sladkou, omamnou vůní. Hranici parku tvořil na jedné straně asi dvě stě metrů dlouhý mořský chobot, který se v dáli rozplýval v nekonečnou hladinu.

V korunách palem a v křoví neznámých rostlin koncertovaly roje cikád. Vedle balkónu se vypínal vysoký stvol agáve. Ráj! Pohádka!

Pozve sem matku a Jiřinku. Ale až později. Až se vrátí ze své první výzkumné cesty.

Vrátí se z ní jako vítěz. Vítěz nad mořem. Pronikne do hlubin oceánu. Objeví poklady ukryté v něm celá staletí a odhalí neprozkoumaná tajemství podmořských netvorů.

Bude vládcem mořských hlubin!

Slyšíš to, ty bezedné, nekonečné moře? Přišel tvůj vládce!

Nad černou hladinu moře se připlazí šedivý závoj. Zvedá se, majestátně roste do výše. Zsinalý svit měsíce ozařuje jakýsi bledý tvar... jako kdyby tam plula obrovská postava samotného vládce moře – Neptuna!

A vtom se rozechvěly vrcholky palem. Snad bázní...

A Pavlovi se zdá, že ten přelud k němu hovoří:

Mne chceš zdolat? Mne? Moji nesmírnost a nekonečnost? Jen pojď! Čekám! Ukáži ti své království, své poklady, ale také své strážce, svoji moc!

„Chachacha – chá!“ končil přelud skutečným skřekem. A z koruny palmy vylétl velký noční pták.

Strnulý Pavel se rázem vzpamatoval.

„Mlha,“ vydechl s úsměvem. Mlha a obrazotvornost všechno způsobily. A snad i víno na které není zvyklý.

Místo přízraku Neptuna viděl teď Pavel jen beztvaré cáry a chuchvalce mlhy.

Ulehl a klidně spal.

Ráno potkal na nádvoří ředitele Sulivana, který ho provedl továrnou. Nebyla velká, ani dělníků mnoho neměla, ale úplně stačila.

„Dokončujeme umístění strojů,“ vysvětloval Sulivan. „Ale slévárna je připravena. Čeká jen na modeláře, až budou hotovi. Oddělení montáže musíme vybavit podle tvých požadavků. Neznáme vlastnosti holanitu...“

„Dobře, že ses o tom zmínil,“ vpadl mu do řeči Pavel a vytáhl z kapsy list papíru. „Potřeboval bych obstarat tento materiál. Potřebuji ho k zhotovení obráběcího nože.“

„Platina, iridium, osmium,“ četl Sulivan. „Copak na to nestačí ocel?“

„Nestačí. Na holanit je všecko měkké.“

„Hm, to je zajímavé. Nu dobře, obstarám to.“

„Obráběcí nůž si vyrobím sám. Půjde to zařídit?“

„Spolehni se. Zatím se projdi parkem. A podívej se k mořskému chobotu. Ale nekoupej se. Je tam hotové akvárium všelijakých živočichů. I chobotnice tam jsou.“

„Ale,“ namítl Pavel, „já chtěl jít do továrny. Musím začít pracovat.“

„V továrně pracuje můj kolektiv.“

„Přece nebudu zahálet. Musím...“

„Ano, musíš být při výrobě holanitu,“ přikyvoval Sulivan. „Musíš si tu svou zázračnou směs sám připravit. Ale zařizování dílen a montáž strojů nech na nás. Ovšem, kontrolovat nás můžeš. Na to máš právo.“

„Kontrolovat?“ divil se Pavel. „Mně nejde o kontrolu. Důvěřuji vám, ale chci být při celém pracovním procesu.“

„Nebuď nedočkavý, příteli. Až tady skončíme a vyplujeme na moře, vyměníme si úkoly. Já budu zahálet a ty budeš pracovat. Co by měli říkat Léon, doktor a profesor? Ti také čekají. A ty ani do závodu nepustíme. Kdežto tebe za pár dní budou do slévárny volat.“

Pavel, dosud zvyklý všechno si kolem svého objevu dělat sám, se nemohl s novou situací dost dobře smířit. Ale nechtěl již Sulivana déle zdržovat.

„Sejdeme se tedy u oběda?“ ptal se Pavel.

„Ne. Až u večeře.“

„Pročpak?“

„Poručík obědvá v přístavu, u svého přítele. Doktor je zaměstnán v nemocnici a profesor celé dny honí motýly a loví brouky. Však ještě poznáš, jaký je to vášnivý přírodovědec. Jeho pokoj, to je hotové muzeum. A na výpravu se těší jako dítě.“

„Ale ty přece...“

„Já obědvám v jídelně s dělníky. Ještě neznáš poměry u nás. Snažíme se odstranit rozdíly mezi vedením, úřednictvem a dělníky. Máme na všechny pracovníky velké nároky, je u nás železná kázeň, ale žijeme tu jako jedna rodina. Pro všechny je tady i jedna závodní jídelna.“

Z továrny vyběhl dělník a volal na ředitele.

„Musím už jít,“ řekl Sulivan a podal Pavlovi ruku.

Pavel zavolal Valdu a vešel do parku.

Bylo mu, jako by kráčel biblickým rájem. Pěšiny byly vroubeny stříbřitě se lesknoucími olivovníky, zelenými smokvoněmi, citroníky a pomerančovníky, bíle kvetoucím vavřínem a podivným růžovým jasmínem. Vše vydechovalo těžkou, omamnou vůni.

Došel k mořskému chobotu. Poprvé stanul na břehu moře.

Zátoka, asi padesát metrů široká, ležela před ním jako obrovský safír. Klidná hladina připomínala zrcadlo. Sluneční paprsky odhalovaly do značné hloubky tajemný a čilý život. A byl to zajímavý pohled. Pavlovi skutečně připadalo, že stojí nad ohromným akváriem. Občas se pod ním mihly veliké ryby podivných tvarů, na dně se kývaly mořské řasy, chvěly chaluhy a lezli krabi.

Zvolna kráčel po břehu, až se octl u strmých skal, které se ztrácely v temně modré až černé hloubce. Na skalních výběžcích pod hladinou ležely zbytky rybích koster.

Pojednou se zpod skály vyplazil temně zelený had, který se přisával ke skále jako obrovská housenka.

Tygrovitě žíhaná ryba vyplula v té chvíli z hloubky a stanula. Zdálo se, že zvědavě a lačně hledí na štíhlý ocas hada, který se svíjel. Pak se ryba na domnělou pochoutku vrhla. Ale hádě bleskurychle uhnulo a v okamžiku ze skály vyrazilo několik dlouhých – chapadel. Hladina se rozvířila zoufalým zápasem. Když se pak vlny uklidnily a voda zprůhledněla, rozplýval se po černé tůni temný pramínek krve. Chobotnice rvala svou kořist...

Pavel zbledlý hrůzou, stál strnule na místě tragédie, jež se právě odehrála.

Teprve zuřivý štěkot Valdy ho vytrhl. Ulekaně vzhlédl. Co kdyby Valda, který se rád koupe, skočil do vody? Hned se však uklidnil. Jezevčík byl na břehu. Štěkal a dorážel na cosi, co vylezlo z moře. Z dálky to vypadalo jako žába, a ty Valda nenáviděl.

Když však Pavel přiběhl blíž, poznal, že tam leze krab. Pes se neustále na živočicha vrhal. Zřejmě ho rozčilovalo, že tahle žába jeho výpadům odolává. Pojednou se krab překulil a sekal kolem sebe nožkami.

„Valdo, nech ho! Ty blázne!“ volal na psa.

Ale již bylo pozdě. Když jezevčík spatřil nepřítele na lopatkách, vítězně na něj skočil a tiskl ho k zemi. Vtom však bolestně zavřískl a začal výt. Jakby ne. Krab klepetem sevřel Valdovu nohu. Pavel je musel nožem rozevřít, aby psa osvobodil.

„Vidíš, hlupáku,“ plísnil fňukajícího psa, „aspoň si příště dáš pozor!“

A Valda pochopil, že tohle nejsou bezbranné žáby. Brzy nato, když chňapl po červené hvězdici, přisáté po odlivu na břehu, popálil si tlamu. Pak si zase přičichl k agáve a píchl se o trn. A tak začal být opatrnější. Zvykal si na moře.

Týdny utíkaly, práce v továrně značně pokročily.

Gondola byla již téměř hotová. Chyběla jen elektrická instalace. A to byla důležitá práce, neboť měla udržovat spojení se světem. Svěřili ji spolehlivému, zkušenému odborníkovi Petru Rogerovi.

Jenomže po několika dnech dílovedoucí hlásil, že Roger nepřišel do práce. Poslíček, kterého vyslali do Rogerova bytu, se vrátil se zprávou, že Roger onemocněl. Doktor Baudin se k němu ihned odebral.

„Je to ochrnutí, vážné ochrnutí,“ hlásil lékař po návratu. „Nezdá se mi, že jde o mrtvici. Vypadá to, jako by jeho nervovou tkáň poškodil nějaký jed.“

„Uzdraví se?“ zeptal se Pavel.

„Těžko říci. Mám vážné obavy. Dal jsem mu injekci k povzbuzení srdeční činnosti, jež je velice slabá. Jestliže se stav do večera nezlepší, tak se bojím, že zemře. Ale i když se vzpamatuje, dlouho nebude schopen práce.“

„V každém případě tedy musíme sehnat jiného odborníka,“ uvažoval Pavel. „Nemůžeme se zdržovat čekáním.“

„Nezapomeň, že Sulivan je právě v Paříži,“ namítl Léon. „A nové pracovníky může přijímat jen on po doporučení a prověření ministerstvem. Jde o podnik s tajnou výrobou.“

„Dobře,“ povzdechl si Pavel, „počkáme, až se vrátí.“

„Poslyšte,“ ozval se lékař, „Rogerův spolubydlící je také elektrotechnik. A sám Roger ho sem doporučil jako náhradu, když onemocněl. Aspoň ten člověk mi to tak říkal. Jsou to dobří přátelé.“

„Hm, to by snad šlo,“ poznamenal Pavel.

Téhož dne ubohý Roger zemřel. Smutnou zprávu přinesl jeho spolubydlící. Přitom znovu poznamenal, že Roger ho doporučil za svého nástupce. Představil ho tedy Pavlovi.

Muž byl statné postavy, sebevědomého vystupování.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Pavel.

„Simler.“

„Vy jste Francouz?“

„Ne. Čech.“

„Čech?“ užasl Pavel. „To jsme tedy krajané. Máte dokumenty?“

„Zde, prosím,“ řekl Simler česky. Nezdálo se, že by ho setkání s krajanem nějak vzrušilo.

„Vy jste ze Žacléře?“

„Ano, Schatzlar.“

„Hm, ale čeština není vaší mateřskou řečí.“

„Mluvím česky i německy. To víte, pohraničí.“

Cosi jako by Pavlovi dávalo výstrahu. Snad ta nečistá čeština, chladné, ocelově šedé oči nebo hrubý výraz Simlerův.

„Jste odborník?“

„Tady jsou osvědčení. Absolvent vyšší průmyslovky v Liberci, dvacet let praxe v elektrárnách...“

„Jak jste přišel do Marseille?“

„V Čechách je mnoho nezaměstnaných. A ještě zrušili elektrárnu. Roger byl můj kamarád. Pozval mne sem. Budu vám vděčen, když mne přijmete.“

„Nemám právo přijímat nové síly,“ váhal Pavel. Dobře věděl že by neměl porušit přísné předpisy. Ale práce nemůže stát. Je škoda každého dne. A Roger tohoto muže doporučil. Co se může stát? Vždyt elektrikář nemá nic společného s tajemstvím hmoty. V nejhorším případě Sulivan přijetí Simlera zruší a najde si jiného elektrikáře.

„Nu, snad nechybím,“ řekl Pavel po této úvaze. „Přijmu vás prozatím na výpomoc. O definitivním přijetí rozhodne ředitel. Zítra ráno nastupte.“

Simler radostně poděkoval. A hned po nástupu do práce prokázal, že je skutečným odborníkem.

Sulivan se vrátil až po čtyřech dnech. Zpočátku byl znepokojen náhlým přijetím nového zaměstnance, ale brzy se uklidnil. Simlerova práce byla prvotřídní, chování bezvadné. A konečně, byl to Pavlův krajan...

Časem ministerstvo Simlerovy dokumenty prověřilo a jeho přijetí dodatečně schválilo. Vše tedy bylo v pořádku.

Přesto se ale stávalo, že Sulivan občas k Simlerovi pocítil nedůvěru. Snad proto, že byl přijímán bez jeho vědomí.

Smrt ubohého Rogera neobjasnila ani soudní pitva, kterou doktor Baudin nařídil. Stopy po jedu se nenašly.

Errata:

30.05.2021 10:56