Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nadešel den, kdy gondola pro podmořské výzkumy byla hotova. Křižník Neptun se chystal k odplutí.

Kromě lodní posádky, Pavla a jeho spolupracovníků se na cestu vydá pět montérů. Gondola musí být pod stálým dohledem a opravy nejsou vyloučeny. Mezi montéry je i Simler, který má na starosti údržbu elektrické instalace.

A pak se český inženýr Pavel Holan poprvé ve svém životě dostal na moře. Stál na palubě a nemohl se plavby nasytit.

Především byl uchvácen pohledem na hladinu, jež při východu slunce růžově opalizovala. Pravidelné řady vln s krvavě rudými pruhy a krajkami bílé pěny se hnaly útočně k lodi a s temným, bezmocným hlukem se o ni tříštily. Neptun zpěněné hřbety vln vítězně drtil a plul vpřed.

Avšak moře rychle měnilo barvu. Zmizela růžová krása a jasná, vlídná modř se poměrně brzy měnila v nepříjemnou zeleň, která temněla s přibýváním hloubky. Neptun plul přímo na jih rychlostí třiceti uzlů.

Pozvolna za nimi mizelo panoráma města a do šedého závoje mlhy se propadalo i skalnaté pobřeží Francie. Pak zmizelo docela a širý obzor moře splynul s nebeskou bání.

Když slunce zapadalo, plula loď na širém moři. Brzy pak se žhavá sluneční koule ponořila pod hladinu. Vše utonulo v černé tmě.

Na obloze se objevil uzoučký srp měsíce a v nepokojné hladině svým odleskem vířily tisíce hvězd. Byl to úchvatný, ale i tísnivý pocit.

Pavlovi se zdálo, že začíná chápat pojem o nesmírnosti mořského živlu. A to je pouze ve Středozemním moři! Co to je proti oceánu? Louže! Nepatrný rybníček!

„Moc hezký večer,“ řekl Pavel Léonovi, který za ním přišel na palubu.

„Zatím ano,“ přikývl poručík, „ale dlouho tu nahoře nebudeme.“

„Proč?“

„Tady mezi Tunisem a Sicílií řádí široko,“ vysvětloval Léon.

„Široko?“ divil se Pavel. „Co to znamená? Vždyť je to české slovo!“

„Píše se to scirocco,“ smál se Léon. „Je to silný, horký vítr, který často přinese mrak písku ze Sahary. Řádí asi dvě hodiny. Počítám, že tu dnes bude. Asi tak za půlhodinu...“

„Nemýlíš se?“ zapochyboval Pavel.

„Tlakoměr se nemýlí. Klesl o šest čárek.“

„Bude to tedy zlé?“

„Neptunu nebezpečí nehrozí. Trochu nás protřese, popráší pískem, ale vlny zase všechno spláchnou. Nikdo však nesmí zůstat na palubě. Běž raději hned dolů. Podívám se, jestli je všechno připoutáno.“

Léon poodešel a za chvíli bylo slyšet, jak volá:

„Uzavřít okna kabin!“

Pavel byl ale velice zvědav na svou první bouři. Počká si aspoň na začátek. Ukryl se do výklenku u dveří.

Nebe bylo stále ještě čisté, ovzduší klidné, nikde ani známka větru. Klid rušil jen tlumený hukot strojů a pravidelné šumění vody, vířené lodními šrouby.

Pavel pokročil a ukryl se do stínu lodního komínu. Ale jeho pohyb zpozoroval Léon z lodního můstku.

„Kdo je tam?“

„Já, Pavel!“ přiznal se námořnický nováček.

„Okamžitě dolů! Georgi! Kde jste? Ručíte mi za to, že se inženýr nehne z kabiny. A uzavřete vchod do podpalubí!“

V té chvíli se vysoko nad lodí rozlehl silný hvizd, podobný signálu lodní sirény. A na jihu pohasly hvězdy, jako by je někdo zakryl černou rouškou.

Víc Pavel neviděl. Uchopila ho silná ruka lodníka a bezohledně jím smýkla do podpalubí. Málem by se zřítil se schodů. Nahoře zatím už práskly dveře a zaklapla závora. Měl sotva kdy, aby sestoupil dolů, když se loď, jako by byla vyhozena obří silou, zvedla a prudce zakymácela. Do kulatých okének stříkaly proudy zpěněné vody. Pavel vpadl do kuřáckého salónku, kde se shromáždili jeho přátelé.

A tu nastal tanec.

Neptun sténal pod nárazy vln, které se s pekelným rachotem přelévaly přes palubu. Celá místnost se kymácela, takže Pavla přepadala závrať.

„Vždyť je to tajfun,“ volal zděšeně a křečovitě se přidržoval křesla, jež bylo upevněno k podlaze.

„Kdepak,“ smál se profesor Charni. „Tajfun řádí jen v čínských mořích. A ten bych ti nepřál zažít. Srovná celá města se zemí. A na moři je nebezpečný i nejpevnějším lodím. Všechno, co se týká přírody, mne zajímá, ale k tajfunu bych se nechtěl připlést.“

Za dvě hodiny, jak Léon předpověděl, vítr ustal a moře se uklidňovalo.

Teprve nyní mohli povečeřet.

„Už budeme brzy nad mým místem?“ zeptal se zvědavě Pavel.

„Nejsme daleko,“ informoval ho profesor. „Podívej se na mapu. Největší hloubka je zde, právě uprostřed myšlené čáry, jež spojuje Sicílii s Krétou.“

„Hloubka čtyři tisíce metrů. Co to je proti Filipínám?“ poznamenal Léon. Snad proto, aby Pavlovi dodal odvahu.

Pak musel Pavel vyslechnout profesorovu přednášku o zvířeně i rostlinstvu této části Středozemního moře. Pavel ji slyšel už několikrát, ale znovu poslušně naslouchal.

„Děkuji za poučení,“ uklonil se po skončení přednášky.

„Dobře, sedněte si,“ pokynul profesor vážně, jako by měl před sebou skutečného studenta. „V přírodních vědách, milý příteli, jste dosud sláb. A to je veliká chyba. Přírodní vědy jsou nejkrásnější, nejvznešenější, nej...“

„Tak dost s těmi superlativy,“ volal lékař. „Z tvých přírodních věd sice vyšla medicína, jenomže ta pomáhá lidem. A proto dávám přednost jí...“

„Pánové,“ vpadl do hovoru inženýr Sulivan, „já připouštím důležitost vašich oborů. Musíte však uznat, že dnešek patří technice!“

Profesor s doktorem se začali ohrazovat, ale Sulivan je nepustil ke slovu.

„Žádná věda se nerozvíjí takovým tempem jako technika. Vezměte si vynálezy posledních let. Technika přetváří celý náš život, celou zemi. A nebude dlouho trvat, kdy technika ovládne vesmír. Pak otevře nová působiště i pro vás. Pro přírodovědce, lékaře, pro astronomy, ale i pro umělce, politiky...“

„...a pro dodavatele výborného francouzského vína,“ poznamenal Pavel s náznakem, že láhev, kolem které se sesedli, je prázdná.

Všichni se rozesmáli.

„Výborně!“ volal Léon. „Konečně jsem tady slyšel něco nového. Ty dohady našich vědců jsou denně na programu. A zatím každý školák ví, že jedna věda bez druhé nemůže existovat.“

Spor, tak častý v této společnosti, byl tedy ukončen. Rozhovor se opět stočil k blížícímu se Pavlovu sestupu pod hladinu moře.

„Inženýre,“ obrátil se profesor na Pavla, „jednou mě musíš vzít s sebou tam dolů.“

„Snad bychom to mohli zkusit,“ rozpačitě uvažoval Pavel.

„Kdepak, to nepůjde,“ volal Léon.

„Pročpak?“

„Gondola je pro jednu osobu. Jako kdybys to nevěděl. A já ručím za bezpečnost každé osoby na Neptunu. Podepisoval jsem to na ministerstvu.“

„Proč mě sem tedy přidělili?“ předstíral profesor údiv. „Copak mně mají stačit Pavlovy zprávy?“

„Prozatím ti musí stačit.“

„Až si, profesore, sestrojíš raketu, která bude schopná vyletět na Měsíc,“ podotkl kousavě Sulivan, „tak s ní poletíš taky sám.“

„Nejsem technik,“ ohradil se profesor Charni.

„Vidíš, jaká je to škoda pro tebe. Tady máš potvrzení, že technika je...“

„Zase začínáte?“ káral vědce Léon.

„Ale uznej, Léone, že to není spravedlivé,“ začal znovu profesor, „Pavel riskuje pro technickou vědu. Proč bych tedy nemohl já riskovat pro přírodní...“

„Zatím máš jednu povinnost. Radit Pavlovi, prošetřovat jeho poznatky. A podrobit se mému velení,“ snažil se Léon ukončit rozepři.

„To je omezování mé svobody,“ bručel profesor, „a podceňování mé vědy.“

„Nesmysl,“ odmítl Léon. „Je to tvoje ochrana. Co by z toho měla tvá věda, kdybys zahynul? Pro vědu se žije.“

„Ale Pavla tam pustíte,“ umíněně odporoval profesor.

„Nebuď dětina,“ vložil se do rozhovoru Sulivan. „Pavel musí provést důkaz spolehlivosti své gondoly. Tvá přítomnost v ní není zatím nezbytná. Počkej, až ji prověříme, vrátíme se do Marseille a postavíme vám větší. Pro dvě osoby. Pro technika a pro přírodovědce. Viď, Pavle?“

Usmívající se Pavel horlivě přikyvoval.

A vášnivý přírodovědec byl konečně umlčen.

Ráno vyšel Pavel na palubu.

„Kde jsme?“ zeptal se poručíka.

„Čtyřicet mil jižně od mysu Passero,“ oznamoval Léon. „Za dvě hodiny budeme na třicátém šestém stupni severní šířky, kde je ta tvá čtyřtisícimetrová hloubka.“

„Tak abych se už začal připravovat,“ poznamenal Pavel a snažil se ze všech sil, aby to znělo klidně.

Ihned zamířil ke gondole. Už tam byl inženýr Sulivan. „Je připravena?“ zeptal se Pavel.

„Ano,“ hlásil Sulivan. „Zbývá jen připojit lano a elektrické vedení. Za dvě hodiny tě můžeme spustit.“

K deváté hodině Neptun stanul. Na lodi zavládlo pochopitelné vzrušení. Všechno mužstvo se shluklo kolem gondoly. Bylo však nutné provést ještě různá měření. Náhle vše ztichlo. Pavel vystoupil na palubu. Objal své přátele a odhodlaně vstoupil do gondoly. Tu z podpalubí vyběhl jezevčík Valda. Chtěl následovat svého pána. Kdosi z posádky ho vzal do náruče, aby mu v tom zabránil. Bylo to však zbytečné. V té chvíli zaklapl příklop. Gondola byla neprodyšně uzavřena. Pavel zapjal mikrofon. „Slyšíte mne?“

„Slyšíme,“ odpovídal Léon. „Zkontroluj všechny přístroje.“ Minuty ubíhaly. Konečně se z reproduktoru ozvalo: „Jsem připraven.“

„Všechno v pořádku Pavle?“ zeptal se Léon. „Ano. Spusťte mne dolů!“

Gondola se zvedla přes okraj paluby a stanula nad hladinou moře.

„Jak se cítíš, Pavle?“ křikl pro jistotu do mikrofonu Léon. „Výborně! Dolů!“

Errata:

30.05.2021 10:56