Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pavla obklopilo zelené šero.

Čím hlouběji klesal, tím více se temnělo. Rozsvítil osvětlení kabiny.

„Sto metrů,“ hlásil Léon.

Hloubkoměr v kabině gondoly ukazoval stejnou hloubku.

„Zastavte na chvilku,“ požádal Pavel.

Gondola se zastavila.

Pavel zapjal silný reflektor. Oslnivý proud bílého světla kuželovitě pronikl do značné dálky.

Zpočátku nic neviděl. Teprve po několika minutách okolí ožilo. Světlo zřejmě přivábilo ryby. Pavel mezi nimi postřehl obrovité tuňáky a mečouna. Pak se kolem mihl žralok. Tu zase připlulo celé hejno malých rybek, objevila se sépie. Zdálo se, že všichni tito živočichové zvědavě obhlížejí podivného zářícího vetřelce, se kterým se dosud nesetkali.

Pavel o všem podával podrobné zprávy nahoru na loď.

„Profesor naříká, že není s tebou,“ oznamoval Léon.

„Lituji ho,“ odpovídal Pavel. „Na mou duši ho lituji. Vidím rybky s ploutvemi jako krajkový závoj. Pak jsou tady hadovité ryby, asi dva metry dlouhé. Tuňák. Podivní polypové, co plují pozpátku. Všechno se to hrne do světla! Spouštějte dál!“

A gondola letěla do hloubky.

„Sedm set osmdesát metrů! Blahopřejeme ti k překonání světového rekordu !“ náhle vzrušeně oznamoval Léon.

„Děkuji,“ volal Pavel. „Vše v pořádku. Jen hloub!“

„Tisíc metrů!“

„Dál!“

„Patnáct set metrů!“

Ale Pavlovi to stále nestačilo.

Gondola se nořila do tušově černé tmy, v níž jako roje svatojánských mušek vířila kolem něho podivná světélka.

„Dva tisíce!“ hlásil rozčileně Léon.

„Stůjte!“

„Úžasné,“ zaslechl Pavel tichou poznámku seshora.

„Zkusím obeplout terén,“ oznámil Pavel. „Spouštím šroub.“

Konečně tedy vyzkouší hřídel s lodním šroubem a kormidlem. Třebaže celé zařízení bylo na spodku gondoly, dalo se důmyslně řídit zvnitřku kabiny.

Pavel zapnul proud a rozsvítil reflektor. Gondola se rozeběhla, opisujíc kruh jako chroust uvázaný na nitce. Ale kromě vzdálených světélek nic nezahlédl.

Vypnul proud a gondola se spirálovitě vrátila do svislé polohy.

Zhasl světlomet, aby mohl lépe pozorovat rej záhadných světélek. A tu ho čekalo překvapení.

Podivná světla vyzařovala hlubinná zvířena. Okružní cesta pronikavé záře ji tak zlákala, že se teď hrnula do středu, aby tam tajemný zdroj světla našla.

Brzy se kolem něho shromáždilo tolik podivných tvorů, že okolí bylo prozářeno modravým svitem. A Pavel v něm viděl hrůzokrásné věci.

Pluly tu malé rybky, zářící jako drahokamy, větší, s průsvitnými, fosforeskujícími těly, a vlnili se zde i černí hadi s ohromnými hlavami, v jejichž tlamách se blýskaly řady světélkujících zubů. Některé nestvůry měly pod spodní čelistí velký vak, jiné měly tlamy dlouhé a úzké jako zobák ptakoještěrů. Byly tu ryby s dlouhými tykadly, jejichž konce zářily, jako by na nich byly rozsvícené žárovičky. Nejstrašnějším dojmem ale působili mořští ďasové s ohromnými hlavami, s hřebenem ostnatých ploutví nad čelem a tlamou, ze které vykukovaly příšerně dlouhé zuby. A mezi tím vším jako fialové blesky prošlehávali tmu zcela průsvitní hadi.

„Je tam profesor?“ volal přiškrceným hlasem Pavel.

„Jak by ne. Stojí tady a hltá každé tvé slovo! Proč ses najednou tak odmlčel?“

Pavel rozechvěně líčil celou tu hroznou krásu. Gondola se zvolna otáčela a tak mohl okolí pozorovat do všech stran.

„Teď se před oknem zastavil jeden průhledný had. Mám ho tu jak pod rentgenem. Je průsvitný, až na žaludek, který mu v těle tvoří temnou skvrnu. Teď vyrazil jako blesk. Svíjí se. Rozsvítil jsem reflektor. Ve světle je ten hadovitý netvor černý. Připomíná hlazený eben. Hltá jakousi rybu. To je neuvěřitelné, jak dovede roztáhnout jícen. Co to? Teď se najednou všechno rozprchlo. Museli se něčeho polekat... Ano blíží se něco ohromného. Zhasínám světlo. Už je to tady! Ohromná světélkující obluda! Pluje divoce nahoru a dolů. Potřeboval bych si ji víc prohlédnout... A vyfotografovat. Zapomínám fotografovat... Teď narazila do gondoly a zmizela...“

„Pavle, vytáhneme tě,“ volal dolů doktor Baudin. „Musíš si odpočinout, nemůžeš tam být tak dlouho!“

„Ne, ještě ne! Spouštějte mne dál!“

Poslechli. Gondola klesala do hloubky.

„Tři tisíce osm set metrů! Neuvěřitelné!“ slyšel Pavel v přijímači. „Teď už musíme být opatrní. Ke dnu zbývá jen asi dvě stě metrů.“

Hloubkoměr naznačoval, že ponorná koule svůj sestup velice zpomalila.

Pojednou se pod Pavlem rozjasnilo.

Co to znamená? Dole je světlo! Obrátil se snad svět vzhůru nohama?

„Stůjte!“ křikl Pavel. „Profesora k mikrofonu!“

„Jsem tady! Co je, Pavle?“ slyšel dychtivý profesorův hlas.

„V jaké hloubce jsem podle vás?“

„Tři tisíce devět set dvacet metrů.“

„Souhlasí, jak je tedy možné, že mám pod sebou světlo?“

„Jaké je to světlo?“

„Modré, jako měsíční.“

„Bod, anebo...“

„Plocha. Celá široká plocha. A čím dál víc se jasní!“

„Pak je to hlubinná flóra. Podle teorie je to flóra. Chaluhy. A možná i fauna. V každém případě je to už dno.“

„To je zajímavé...“

„Ano,“ rozechvěně se přidal profesor. „Pavle, člověče, chápeš to? Teorie o světélkujícím mořském dnu v takové hloubce se poprvé potvrzuje! Jak ti závidím!“

„Věřím ti. Spouštějte pomalu.“

Světlo intenzívnělo. A Pavel pojednou spatřil, že se vznáší těsně nad pohádkovým pralesem.

„Stát!“ vykřikl.

„Co vidíš?“

„Přátelé! To je nevýslovná krása! Jak jen ji mám popsat? Visím nad pralesem. Připomíná mi pozemské rostliny. Obrovské stvoly kapradin, koruny palem, jako kdyby tu rostly dracény, agáve, banánovníky... Pak je tu rostlinstvo, které nedokážu popsat... Připadá mi, že tu jsou trsy ohromných pštrosích per... A vše je protkáno liánami, girlandami a sítěmi, spíš pavučinami... Jestli je prales vysoký dvacet nebo sto metrů, to nedokáži určit. Dno se ztrácí v neproniknutelné spleti. A všechno to modře svítí, hraje v duhových barvách. Je to jako začarovaný prales. Prales, který spí. Zakletý ráj!“

Pavel se odmlčel. Pokusil se nevídaný pohled oknem v podlaze gondoly vyfotografovat.

„Spusťte mne o deset metrů níž,“ nařídil potom. „Ale opatrně.“

Koruny pralesa se přiblížily. Ocitl se mezi nimi. Vnitřek gondoly byl modře ozářen.

„Zastavte! Nevěřím tomu, co vidím. Akantové listy oživly. To nejsou rostliny, je to fauna! Obrovské medúzy se oddělují a plují ke gondole! Jedna chapadlem přilnula k oknu. Srší z ní blesky... Zdá se to nebezpečné. Co kdyby rozleptaly povrch! Magnetická střelka se zmítá... Na dno to nejde! Vzhůru!“

Gondola poskočila a rychle stoupala. Fosforeskující hmota zůstala lpět na okně. Vydrží tam? Aspoň by něco přinesl profesorovi.

Po chvíli se gondola opět octla ve tmě. Pavel rozsvítil nástropní světlo a pohlédl na hodinky. Je čas se vrátit.

Dlouho pak hleděl do tmy, kterou vířila světélka. Pojednou v dálce zahlédl světlou vodorovnou čárku. Zapjal reflektor. Co to je? Vypadalo to, jako by k němu mířilo letadlo.

Zjev však zmizel, protože gondola se zvolna otáčela kolem své osy, a okno, na které se přilepila medúza, nebylo dostatečně průhledné. Když se však záhadné těleso opět objevilo, Pavel hrůzou vykřikl.

Byl to obrovský, asi osm metrů široký rejnok. Hnal se přímo na gondolu a vzápětí do ní vrazil. Kabina se otřásla. Úder postřehli i nahoře.

„Co se děje?“ volal Léon polekaně dolů.

„Napadl mě rejnok,“ hlásil Pavel.

„Ten tě nesní.“

„Je to obrovské zvíře!“

Nová rána zaduněla na povrchu gondoly. A znovu!

„Ta obluda na mě doráží. Rychle nahoru!“

Gondola pocítila ještě dva nárazy. Neprorazí okno? Odolá holanit?

Obluda kroužila kolem oken. Pavel zahlédl její žlutě svítící břicho s půlkruhovitou žraločí tlamou plnou kuželovitých zubů a dlouhý ocas, kterým chtěla podivnou kouli převrátit.

Pojednou se gondola velice naklonila, pak se zakymácela a úžasnou silou byla smýkána na všechny strany. Rejnok se nepochybně zachytil ocasem do chapadel. Nemohl už tak dobře útočit, ale co kdyby svou obrovskou silou odtrhl gondolu od lana? Pavel by byl ztracen!

Dělo! napadlo Pavla. Musí si vyčíhat, až se netvor objeví na boku gondoly. Ten však zatím řádil dole tak, že se Pavel musel křečovitě držet držadel, aby neupadl.

Náhle rejnok zvrátil gondolu na bok a jeho ohromné žluté břicho se objevilo přímo před ústím děla.

Pavel stiskl spoušť. Mocné škubnutí svědčilo, že střela vyšla. Hrozný vír zatočil Pavlem, pak následovalo několik slábnoucích škubnutí a - gondola se zdála volná. Letěla vzhůru.

Jako v mátohách slyšel Pavel zmatené hlasy z paluby.

„Dostal jsem ho,“ hlásil ulehčeně přátelům.

„Je pryč?“

„Snad.“

„Strojník hlásí, že naviják pracuje těžce. Táhneme prý nějakou přítěž.“

Pavel rozsvítil spodní světlo.

„Ano. Táhneme tu obludu! Je zaklesnuta do chapadel!“

Vyčerpaný Pavel ji ustaraně pozoroval. Je mrtva? Anebo sbírá síly pro další útok?

Konečně tma nad gondolou prořídla. Octl se v zeleně zbarvené vrstvě. Pak dovnitř vnikly sluneční paprsky. Gondola byla nad vodou. Pomalu ji spouštěli na palubu.

Pavel uvolnil páky závěru a nedočkavě otáčel příklopem, který se konečně odklopil.

Vyhlédl. Vstříc mu zazněl radostný jásot. Potácivě padal do náručí svých přátel. Byl unaven. Projevy nadšení vnímal jakoby zdálky.

„Úžasné! Holanit se osvědčil. Pro tebe už mořské hlubiny nejsou tajemstvím! Jsi králem oceánů!“ Radost a nadšení mužů na palubě nebralo konce.

„Podívej, co jsi vylovil!“ volal profesor a ukazoval na obrovské mrtvé tělo rejnoka. „Musí se preparovat. Bude to báječný kus pro pařížské muzeum!“

Vtom se od gondoly ozval bolestný výkřik.

„Co se tam stalo?“ volal Léon na námořníky.

„Jaklin chtěl rukou smést tuhle rosolovitou hmotu z okna,“ hlásil jeden člen posádky. „A spálil se. Je to asi medúza.“

„Copak, Jakline, nevíš, že medúzy žahají? Ty jsi nešika,“ huboval Léon mladého plavčíka, jehož tvář byla zkřivena bolestí.

„Nu, to přece nemůže tolik bolet,“ klidnil Jaklina lékař. Když si pak prohlédl plavčíkovu dlaň s ohromným puchýřem, ihned zvážněl.

Profesor řekl lékaři několik latinských slov a ten mlčky přikývl.

„Pojďte se mnou do kabiny,“ vybídl doktor Jaklina.

„Kde jsi tu medúzu sebral?“ zeptal se profesor po jejich odchodu.

„Tam v největší hloubce, nad pralesem. Sama se přichytila na okno. Myslel jsem, že ji použiješ k studiu, ale ona už zahnívá.“

„Hlubinná fauna nevydrží na vzduchu. Hned se rozpadne,“ vysvětloval profesor. „A z toho chlapcova zranění mám strach. Ti živočichové z hlubin můžou být jedovatí.“

Všichni hleděli na beztvarou hmotu na okně, která mezitím zezelenala a pak rychle hnědla.

„Tak vyhlíží ta pohádková krása, když se octne na vzduchu,“ podotkl profesor a volal na lodníky, aby se rosolu nikdo nedotýkal.

Léon okamžitě poručil, aby námořníci rosolovitou hmotu smetli do moře a okno pečlivě umyli dezinfekčním prostředkem.

Vzápětí muži na palubě užasli nad dalším úkazem. Tělo obrovského rejnoka se nadmulo a rostlo jako kupa kvasnic. Brzy pak prasklo a šířilo hnilobný zápach.

„Tady je další důkaz,“ řekl profesor.

Nezbylo nic jiného, než zbytky obludy lopatami naházet do moře. A tak se z rejnoka zachoval jen mečovitý hrot. Jediný důkaz, že mořské hlubiny ukrývají nevídané živočichy.

Doktor Baudin se z podpalubí vrátil s ustaranou tváří.

„Bojím se otravy krve,“ sděloval přátelům.

A obava se ukázala opodstatněnou. K večeru bylo již rozhodnuto. Má-li se Jaklinovi zachránit život, musí se mu amputovat ruka.

Mořské hlubiny hned napoprvé ukázaly nejen své krásy, ale i hrůzy... A naznačily, že svá tajemství budou tvrdě chránit.

To však Pavla nezastraší. Znovu se vydá do říše Neptunovy...

Errata:

30.05.2021 10:56