Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na lékařův příkaz Pavel ulehl a dlouho, dlouho spal. Neptun zatím plul dále na východ, nad další hlubinu, kterou měl Pavel propátrat. Byla zhruba na 36  severní šířky a 19  východní délky. Inženýr Sulivan s montéry v té době přezkoušel veškeré zařízení gondoly. Žádná větší závada se nenašla.

Po druhé se Pavel do moře ponořil v noci. Ostré světlo reflektoru, klesající do černé hloubky, působilo tajuplným, skoro příšerným dojmem.

Pavel se ozval v hloubce přes tisíc metrů, když pod sebou zpozoroval cosi zajímavého.

„Stát! A teď pomalu, opatrně dolů!“ volal na loď.

Skutečně, k něčemu se blížil.

„Stůj! Visím několik metrů nad dnem. Jak je to možné? Podle námořní mapy tu mají být čtyři tisíce...“

„Jsi asi na okraji propasti,“ vysvětloval Léon.

„To by mohlo být. Je tu skalní plošina. Zajeďte trochu na východ,“ hlásil Pavel a hleděl na kompas.

„Stát!“ znovu křikl. „Dno zmizelo. Jsem na kraji rokle. Zvolna spouštějte!“

Gondola se šinula podél divoce rozeklaných skalních hrotů...

„Stůjte! Proboha!“

„Co se děje?“

Pavel však mlčel.

„Ozvi se, Pavle! Mluv přece!“ polekaně křičel Léon do mikrofonu.

„Přízrak... Zjevení... Nebo...“

„Mluv, nebo tě dám zvednout!“

„Počkej, nekřič! Ať nás neslyší...“

„Blázníš? Kdo mě má slyšet?“

„Neptun!“

„Co? Dělej si legraci z někoho jiného!“

„Mluvím vážně. Měl bys ho vidět... Snad je to přelud... Ale já ho vidím! Sedí na skále s trojzubcem v ruce a hledí na mne. Ne, není to přelud... Sedí pár metrů ode mne!“

„Halucinace! Nervový otřes! Ihned zvednout!“ slyšel zmatené hlasy v přijímači.

„Nezvedat!“ vykřikl „Už vím... Je to socha!“

„Ubožák! Nahoru s ním!“ slyšel lékaře.

„Neopovažujte se! Skutečně, je tady socha!“

„Pavle, kde by se v takové hloubce vzala? Přepínal jsi nervy, máš přeludy... Zvedneme tě, odpočineš si...“

„Nechte mne tady! Vím, co vidím. Jen si ho ještě trochu prohlédnu. Á, už je mi to jasné! Člověk nesmí ztrácet hlavu. Tak poslyšte, vy pozemšťané. Je to kovová socha Neptuna z přídě nějaké velké lodi. Je v nadživotní velikosti, ale jen po pás. Trup lodi je rozpadlý, spadá do hloubky. Byla to veslová lodice. Vrak je asi čtyřicet metrů dlouhý, má na bocích otvory pro vesla. Tak nějak vypadaly lodě starého Řecka. Nedivte se, že jsem se vyděsil. To není maličkost setkat se tady se samotným pánbíčkem. Nenecháme ho tu, že ne? Bude to vzácná památka. Pěkně dlouho tady leží. Ták. Neptune, půjdeš na vzduch! Já ti ukážu, kdo je tady pánem!“

„Nerouhej se, Pavle!“ slyšel Léona.

„Ale, vy námořníci jste pověrčiví! Tak pozor. Pět metrů na jihojihovýchod. Správně. Stůj! Zvedněte mne o čtyři metry. Dost! Teď ho mám pod sebou. Pomaloučku o metr níž... ještě... dost! A už ho mám v chapadlech. Vzhůru!“

Ucítil škubnutí a gondola letěla k hladině. Úzkostlivě pozoroval, nevypadne-li mu úlovek.

Konečně byl nahoře. Když vystoupil, nikdo si ho ani nepovšiml. Všichni byli seskupeni kolem sochy.

„Co mu říkáte?“ ptal se vítězně.

„Je to cenná kořist,“ odpověděl profesor. „Dokonalá práce. Bude to asi bronz. To se však pozná, až ji očistíme.“

„Nesahat na ni!“, upozorňoval lékař. „Víte, jak to dopadlo s Jaklinem. Počkáme do rána, až oschne.“

„Škoda, že sis nemohl prohlédnout celý vrak,“ obrátil se profesor na Pavla. „Je to opravdu antické Řecko.“

„Podívám se tam ještě jednou.“

„To ne, neměl by ses přepínat,“ připomínal doktor Baudin.

„Vždyť mi nic není. A zítra bych to místo už nenašel,“ odpověděl Pavel a už se hrnul ke gondole.

„Copak je?“ zaútočil rozpustile na námořníky. „Co tu stojíte tak schlíple?“

„Víte, je to všechno tak neuvěřitelné,“ ošíval se starý lodník, „a pak...“

„Nu, co je?“

„Já bych s takovými věcmi nežertoval,“ vybuchl starý lodník za souhlasného přikyvování ostatních námořníků. „Moři se nemá brát to, co v něm staletí odpočívá!“

„Jste pověrčivý!“

„Říkejte si tomu, jak chcete, ale já vím své. Třicet let jsem strávil na moři, sedmkrát jsem obeplul zeměkouli... Ale jsou věci, nad kterými člověk... Nu, je to věc vaše a kapitánova.“

„Co tomu říkáš, Léone?“

„Já? Chápu je. Počkej až poznáš moře. Nejsem pověrčivý, ale moře je mstivé!“

„Ale, Léone, vždyť já musím...“

„Ano. A také ti nebráním. Ale moře má své záhady. Je to krutý, strašný živel.“

„Na mém rozhodnutí to však nic nezmění,“ krčil rameny Pavel. „Řekl jsem, že ještě prohlédnu vrak, a tak mě tam zkrátka spustíte.“

Vsoukal se do gondoly a za chvíli byl opět v říši vody a ticha. Vrak ale musel dlouho hledat a teprve po složitém manévrování konečně visel nad středem lodice.

„Je to nepochybně válečná loď,“ hlásil nahoru. „Všechno je ale pokryto bahnem. Nu, něco tu snad naberu.“

Vtom spatřil, jak z vraku vylézá veliký had. A tam je druhý, třetí...

Už chtěl dát zprávu nahoru, když tu si vzpomněl na pověrčivost námořníků. A tak se rozhodl, že bude mlčet. Po tom, co přemohl obrovského rejnoka už neměl strach.

Kolik těch hadů ale je? Neustále vylézají. Jeden se dokonce vztyčil, zatápal ve vodě a najednou se prudce přisál ke kouli. Pavel zahlédl velké žlutavé bradavky...

To nejsou hadi! Ale chapadla chobotnice! Nějaké obrovské chobotnice. Mnohonásobně větší než té, kterou zahlédl v Marseille. Chapadla měla asi osm metrů dlouhá. A její tělo, podobné černému žoku, muselo měřit aspoň dva metry. Ohromné oči jí fosforově svítily...

Ale vtom se mu zakryl výhled. Rameno netvora pokrylo téměř celé okno. Hleděl přímo na přisáté bradavky veliké jako dlaň. A tu se gondola celá nahnula. Obrovská síla ji táhla šikmo dolů.

„Proč mlčíš, Pavle?“ slyšel Léona, který byl dlouhým mlčením znepokojen.

V příštím okamžiku však poznal, že situace je vážná. Gondola se rozkymácela a několikrát se otočila kolem své osy.

Zábava přestává.

Má střílet? Pomohlo by to? Raději použije výboj vysokého napětí.

Vodou šlehl fialový blesk. Děsivá chapadla zmizela. Pohlédl spodním oknem. Znetvořený škvarek se zmítal ve smrtelných křečích.

„Právě jsem se tady zbavil jednoho slimáka,“ volal nahoru se smíchem. „Byl to kolos, jaký jste dosud neviděli. Teď mne vyzvedněte asi o deset metrů a posuňte k východu. Chtěl bych něco vylovit, ale tady mi překážejí zbytky chobotnice.“

„Copak jsem vám to přinesl?“ zeptal se Pavel, když vystoupil z gondoly a přišel ke skupině, skloněné nad hromadou, kterou chapadla vynesla na palubu.

„Velmi zajímavé věci,“ kýval hlavou profesor.

„A taky příšerné,“ poznamenal Léon.

Ležela tu spleť zetlelých věcí, několik krunýřů, dvě přílby s vysokými hřebeny, luky, opánky a hromádka lidských kostí.

Lodníci stáli zamračeně opodál.

„Je to vzácný archeologický nález,“ chválil profesor Pavla. „Vědecký svět ti bude vděčen.“

„Teď musíte Pavla nechat odpočinout,“ zasáhl Léon. „Běž se dolů najíst.“

Teprve potom se rozpředla debata o dobrodružství s chobotnicí.

„Budeš se divit, Pavle,“ pokyvoval profesor, „ale já ti věřím. Dříve se tvrdilo, že ve velkých hloubkách nic nežije. Že by nesmírný vodní tlak musel každého živočicha rozdrtit. Ale nové teorie připouštějí, že hlubiny jsou obydleny tvory, jejichž vnitřní protitlak vyrovnává tlak vnější. Vždyť i naše těla na zemi jsou vystavena určitému tlaku, a přece ho necítíme. Jsme vůči němu uzpůsobeni, máme potřebný vnitřní protitlak. Proč by tedy tomu nemohlo být právě tak v podmořských hlubinách?“

Profesor by ještě dlouho rozebíral Pavlovy poznatky. Některé pokládal za možné, jiné označoval za neuvěřitelné.

A nad nimi užasne celý svět. Ale Léon žádal, aby si Pavel odpočinul.

Když se všichni rozešli do svých kabin, vyšel si Léon ještě na palubu. Tady ho Pavel dnes označil za pověrčivého. Není to pravda. Ale zná moře. Jeho krutost, zrádnost. Hodně příhod slyšel od starších kolegů a vlastně i od otce, kterého moře nakonec pohltilo. Jeho kosti spočívají také kdesi na dně oceánu... Oceán je vlastně jediným velkým hrobem. Je tedy správné rvát mu z náruče to, co skrývá? Věda si to vždy zdůvodní. Ale on je námořníkem. A námořníci se na moře budou vždy dívat jinýma očima než archeologové, historici a přírodovědci...

Když si Pavel odpočinul a vyšel na palubu, stáli už jeho přátelé nad vylovenými pozůstatky lidských koster. Ze dvou neporušených lebek hleděly prázdné oční jamky...

Pavel se raději věnoval jiným výlovkům. V řadě tu ležely srovnány a vyčištěny krunýře, přílbice, kovové toulce se šípy a luky. Byla to výzbroj, kterou vídával na obrázcích z řeckého bájesloví.

„Jde o měď se značnou dávkou stříbra,“ hlásil profesor. „Všechno má nesmírnou historickou cenu. Bude to zajímavý materiál pro archeology a vítané přírůstky pro muzea.“

„A socha?“ zeptal se Pavel.

„Začali jí čistit,“ oznamoval Léon. „Jde to těžce, je na ní silný nános.“

Socha měřila sto šedesát centimetrů. Nebylo pochyby, že je kovová, ale povlak jen zvolna slábl.

Stevard v té chvíli oznamoval, že je připravena snídaně. U lodníků, kteří čistili sochu, zůstal jen chemik, který patřil k posádce. Když viděl, jak jde práce pomalu kupředu, zašel do skladu a vrátil se s nádobou jakéhosi roztoku. Jakmile ho lodníci použili, čištění šlo rychleji. Šedý povlak zmizel a socha začínala zářit žlutavým leskem.

„Mosaz,“ poznamenal jeden z námořníků.

„Snad, ale je to světlé,“ řekl chemik. „Vypadá to jako... To snad... Kdyby to bylo pravda, tak...“

Víc neřekl. Odběhl a vrátil se s lučavkou. Skleněnou tyčinkou, smočenou v lučavce, se dotkl sochy a - vykřikl údivem.

Vběhl do jídelny.

„Pánové,“ volal udiveně, „socha je očištěna. A hádejte, jaký je to kov!“

„Mosaz,“ řekl doktor Baudin.

„To není možné,“ ozval se profesor, „starověk mosaz ještě neznal.“

„Je to,“ rozechvěně hlásil chemik, „je to zlato! Ryzí zlato!“

To byla ohromující zpráva. Nikdo nebyl schopen slova. Teprve po chvíli se ozval Pavel:

„To tedy, to musí mít miliónovou cenu... Musíme ji zvážit!“

„Hm, jakou cenu má její zlato,“ řekl profesor, „si můžeš vypočítat. Ale historickou cenu mohou určit jenom znalci. A ta bude ještě vyšší!“

Celá společnost se vyhrnula na palubu. A za chvíli Léon hlásil, že socha váží šest set devadesát kilogramů.

„Je poměrně lehká,“ divil se Pavel. „Bude asi dutá. Odrazte ten kus dřeva!“

„Nedělej to, Pavle,“ varoval profesor Charni. „Jde o důkaz, že zdobila dřevěnou veslici.“

„Dosvědčím to,“ mávl rukou Pavel.

„Archeologická cena se tím ale sníží!“

„Uděláme to opatrně,“ namítal Pavel. „Musíme vědět, je-li socha dutá.“

Profesor zneklidněle hleděl na Pavla. Říká se, že zlato dokáže člověka změnit... Platí to i na mladého vynálezce?

„Měl bys vše nechat znalcům,“ bránil nález ještě chvilku. „Nebuď tak nedočkavý...“

Ale námořníci mezitím již Pavla poslechli. Ukázalo se, že socha je dutá. Navíc však z dutiny vypadla kovová, neprodyšně uzavřená skříňka. A když se ji konečně podařilo otevřít, nalezli v ní svitek zažloutlého papíru. Ne, nebyl to papír, ani pergamen. Byl to papyrus, popsaný neznámým písmem.

Profesor rázem zapomněl na výčitky, kterými Pavla zahrnul.

„Jde o starořečtinu,“ oznamoval vzrušeně. „Některým slovům rozumím... Poseidon – řecké jméno boha moří... Zřejmě se tak jmenovala loď... Agrolis – to je jižní část tehdejšího Řecka... Lykurgos – vládl okolo roku 800 před Kristem...“

Více se už profesor listinou nezabýval. Bál se, aby se mu nerozpadla pod rukou. Však si s ní poradí odborníci – historikové. Jestliže je loď z doby Lykurgovy vlády, půjde skutečně o cenný nález.

Ještě ten den podával radiotelegrafista z Neptunu podrobnou zprávu o úspěchu prvních Pavlových výprav do mořských hlubin.

Současně Pavel psal matce dopis, ve kterém nadšeně líčil své dojmy a poznatky z Neptunovy říše.

Errata:

30.05.2021 10:56