Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Neptun se vydal na dalekou plavbu. Suezským průplavem se dostal do Rudého moře a potom se dlouho plavil po klidné hladině Indického oceánu.

Pavlovi se zdálo, že je už zkušeným námořním cestovatelem. Brzy se však přesvědčil, že dosud byl jen nováčkem.

Jednoho dne Pavla probudil výstřel.

Pavel se rychle ustrojil a vyběhl na palubu. Překvapilo ho, že jsou tam všichni jeho přátelé a snad i celá posádka. Všichni se smáli a žertovali.

„Co se děje?“ vyhrkl udiveně Pavel, když tu ho od hlavy dolů zalil mohutný proud mořské vody. Několik lodníků na něho vychrstlo plná vědra.

„Zblá... zbláznili jste se?“ křičel, aby přehlušil hlučný smích posádky.

„Nediv se, Pavle,“ smál se Léon, „právě jsi prodělal povinný křest. Poprvé pluješ přes rovník. Ano, v těchto okamžicích se Neptun octl na jižní polokouli!“

Potom se obrátil k mužstvu a oznámil, že dnes bude sváteční oběd.

„Hurá!“ volala posádka a Pavel se k ní přidal.

Uplynuly čtyři týdny, když se konečně na obzoru z nesmírných, nekonečných vod vynořily horské hřbety nejjižnějšího ostrova Filipín. Bylo před nimi Mindanao, cíl jejich daleké cesty.

Slunce již zapadalo, když loď zahnula na sever. Plula kolem divoce rozeklaného pobřeží a nescházelo mnoho do půlnoci, když konečně zakotvili v malém přístavu Bagunga.

Poněvadž všichni byli dlouhou vyčerpávající plavbou znaveni, Léon vyhlásil třídenní odpočinek. Kdekdo si chtěl prohlédnout přístavní město a jeho exotické okolí. Bylo to dovoleno, ale před delšími výpravami Léon posádku i vědce důrazně varoval.

Nebezpečné šelmy, kromě jednoho druhu leoparda, který žije v horských oblastech, Filipíny vlastně neznají. Vyskytuje se tu však hodně nebezpečných, jedovatých hadů, v řekách není nouze o krokodýly. Největším nebezpečím pro cizince jsou ale domorodci, původní filipínští praobyvatelé. Jsou zarytými nepřáteli bělochů, protože ti jim kdysi vzali svobodu, a do horských pralesů se neodváží ani domorodí Filipínci. Tam totiž žijí negričtí Aetové, nejzaostalejší a nejnebezpečnější divoši. O jejich životě se mnoho neví. Je však známo, že Aetové žijí úplně odloučeně od ostatních kmenů. Pokud se někdo, ať už to byl domorodec z pobřeží nebo cestovatel, dostal do jejich blízkosti, zpravidla beze stopy zmizel. Nikdo tedy tyto divochy raději neruší, nikdo s nimi nepřichází do styku. Za nocí však bývají na horských úbočích vidět záře jejich tajemných ohňů.

Jinak jsou ale Filipíny považovány za velice krásnou zem, jež je rozdrobena do mnoha ostrovů a ostrůvků. Podnebí je tu tropické a léto se od zimy liší spíše vlhkostí než teplotou. Filipíny mají nádhernou květenu, úrodnou zem v nížinách, ale i značné nerostné bohatství.

Každý ráj však má své stíny, jež rozrušují pokojnou krásu.

Na Filipínách jsou to častá zemětřesení, protože ostrovy jsou posety mnoha sopkami. Činné i vyhaslé sopky bývají spojeny podzemními tunely, komíny a labyrinty chodeb, takže činností jedné sopky bývá ohroženo daleké okolí.

Se sopečnou činností v tomto souostroví nepochybně souvisí světoznámé místo, které leží na východ od ostrova Mindanao. Jde o ohromnou, tisíc kilometrů dlouhou trhlinu v zemské kůře, kde byla naměřena jedna z největších mořských hlubin. A k tomuto místu, hlubokému přes deset tisíc metrů, mířil Neptun. Neboť do této propasti oceánu se chtěl se svou gondolou spustit český inženýr Pavel Holan.

Bylo krásné jitro. Pavel se dal z lodi převézt na pobřeží a teď sám kráčel neznámým městem. Dostal se až na kraj, do uliček, které lemovaly chudobné domky a chýše. Na hrbolaté dlažbě bylo plno odpadků, smetí a zpod prahů domků vytékaly špinavé, zapáchající stružky. A všude tu pobíhaly hloučky čokoládově hnědých, nahých a špinavých dětí. Honily se, rvaly, křičely, ale jakmile spatřily bílého muže, hned ho obklopily a neodbytně žebraly. Bylo to pro něho nesnesitelné.

Tady Pavel spatřil rub tropického ráje, o němž se v turistických prospektech nepíše. Přidal tedy do kroku, aby byl co nejdříve pryč z toho ošklivého místa.

A tak se octl za městem. Vyježděná, prašná cesta se před ním táhla mezi banánovými poli a plochami s kávovníky, cukrovou třtinou, kukuřicí a rýží. O něco výše byly kokosové a datlové háje.

Pavel potkal několik nevzhledných, ručně vyrobených vozů. Jejich kola neměla železné obruče, ani loukotě, byla prostě sbita z dvou plných půlkruhů dřeva. Vozy táhl dobytek, který se jen vzdáleně podobal evropskému skotu. Pavel se dovtípil, že to jsou zebu.

Domorodci na bílého muže hleděli zachmuřeně, avšak před karabinou, kterou si Pavel pro jistotu vzal s sebou, zřejmě měli úctu.

Odbočil k říčce, která v divokých peřejích se hnala se stráně. A tam se setkal s přírodou, jíž se civilizace nedotkla. V houštinách jako akrobaté šplhali šedí papouškové, zahlédl tu i rajku, která marnivě rozvinula nádherný chvost a všude poletovali malí nádherní ptáčci a pestří motýli. Mezi kapradinami zahlédl i květ orchideje.

Pak ale ucítil nepříjemný zápach. A vzápětí polekaně stanul. Na písčitém břehu říčky se vyhřívali čtyři statní krokodýlové s široce otevřenými tlamami. Kolem ještěrů rejdili ptáci, kteří bezstarostně vyklovávali zbytky potravy, jež krokodýlům uvázly mezi jejich strašnými kuželovými zuby.

Ne, zde není bezpečno!

Odbočil do travnatého porostu sežehlého sluncem. Zde bude mít lepší přehled. Tu však zašustila tráva. Prchal před ním had. Dobře, že s sebou nevzal Valdu. Neznal hady a chtěl by si s ním jistě pohrát.

Náhle se Pavla zmocnil pocit, že ho kdosi sleduje. Ohlédl se. A tam v houští, odkud vyšel, se kmitlo cosi bílého. Byl to oblek bělocha? Domorodci v bílém nechodí. Že by tu byl někdo z jeho přátel?

„Haló,“ křikl.

Nikdo se však neozval. Asi se mu něco zdálo. Je tu sám, docela sám.

Vkročil do řídkého lesa na svahu. Terén se prudce zvedal. Asi za půl hodiny se octl na planině. Chvilku si odpočinul. Uvědomil si, že by se už měl vrátit, ale temný prales za planinou ho lákal. Odhodlaně vykročil.

Cesta byla namáhavá. Musel se pracně prodírat houštinami, přelézat balvany, ale vyplatilo se to. Octl se na vrcholu, který byl holý, takže pod sebou viděl nedohledný oceán, po jehož modrozelené hladině byly rozsety pestré ostrůvky. Byl to krásný pohled. Ale vnitrozemí na druhé straně ho také zaujalo. Zvedala se tu hradba šedožlutých skal se zubatými hřbety a v dálce nad nimi se tyčil kužel hory, z něhož k obloze stoupal sloup šedého dýmu. Sopka!

Pavla se zmocnila cestovatelská touha. Podívá se ještě dál, tam do těch skal! Současně mu však hlavou šlehla Léonova výstraha. V horách mají svá doupata divoši, mezi které se neodváží ani domorodci z pobřeží. Ale tady ještě nebudou, vždyť není daleko od města. A pak, má karabinu!

Vykročil, ale po několika metrech za sebou slyšel šramot padajícího kamení. Že by tu přece někdo byl?

Chvilku čekal. Bylo ticho. Asi nějaké zvíře, možná antilopa, napadlo Pavla a pokračoval v cestě.

Když se octl u skal přepadl ho tísnivý pocit. Snad proto, že tu vládlo naprosté ticho Možná, že by se už vrátil, když tu ve skále spatřil průrvu, která jako by ho zvala dovnitř. A tak Pavlova zvědavost zvítězila. Kurážně vešel do průsmyku.

Netušil, že se octl v ošklivé pasti. Skalní průrva, do které ho zvábila osudná náhoda, vedla na území Aetů. Právě tento prostor obehnaný skalami si praobyvatelé ostrova zvolili za své sídlo. Byla to vlastně nedobytná ohromná pevnost s několika vchody, jež si divoši pečlivě hlídali.

Pavel sice postřehl, že nahoře v rozsedlinách skal rostou keře, ale nemohl tušit, že za jedním z nich je ukryta jeskyně, odkud ho právě pozoruje hlídka divochů.

Čtyřčlenná stráž Aetů nechala Pavla přejít. Když zmizel za průsmykem chtěli divoši slézt a napadnout ho zezadu. V té chvíli však spatřili, že přes planinu k průrvě běží druhý Evropan.

Divoké obličeje se rozzářily. Další oběť se blíží k pasti! Vyčkali tedy až i druhý muž zmizel v průsmyku. Teprve potom se jako opice spustili se skály a s kyji v ruce se plížili za kořistí která jim nemůže uniknout.

Pavel šel stále dál. O nebezpečí, které mu hrozí, stále nic nevěděl. Průrva se však pojednou zúžila v těsnou chodbu, Pavel se zastavil. Dál nepůjde. Vypadá to nějak nebezpečně.

„Hilfe!“

Co to bylo? Německý výkřik o pomoc! Vtom kdesi za ním třeskl výstřel a po něm se ozval divoký řev. Bylo to nedaleko, v skalním průsmyku, kterým sem přišel.

Pavel strhl karabinu s ramene a běžel zpátky. A po chvilce viděl vše. Muž v bílých šatech byl ohrožován třemi tmavými postavami s kyji nad hlavami. Čtvrtý divoch se svíjel na zemi. Běloch znovu vystřelil a druhý divoch se s výkřikem zhroutil k zemi.

„Držte se!“ křičel Pavel a spěchal ohroženému muži na pomoc. A aby divochy postrašil, vystřelil zatím alespoň do vzduchu. Pomohlo to. Zbývající dva útočníci s řevem zmizeli ve skalách.

Pavel přiběhl k cizinci.

„Simlere! Vy?“ žasl Pavel.

„Ano, jak vidíte.“

„Co tady děláte?“

„Viděl jsem, že sem jdete. Běžel jsem za vámi, abych vás varoval. Popřípadě bránil.“

„Tá-a-k? A kde jste mne viděl?“ ptal se Pavel, protože si vzpomněl, jak u říčky zahlédl kmitnout se někoho v bílých šatech.

„Už... v polích... nebo v lese... Nevím určitě. Jsem jako omráčen... Dostal jsem strašnou ránu do hlavy. Ty bestie mě napadly zezadu,“ koktal Simler a stíral si krev s čela.

„Děkuji vám, Simlere! Zachránil jste mi život!“ řekl Pavel vřele a podal Simlerovi ruku. Elektrotechnik ji přijal, ale nestiskl.

„Co byste děkoval,“ mávl Simler rukou. „To byla má povinnost. A vlastně, i vy jste mi zachránil život. Právě se mi v hlavni vzpříčil náboj.“

„Pojďte,“ pobízel Simlera Pavel. „Měli bychom odtud co nejrychleji zmizet.“

A oba muži obezřetně spěchali z průsmyku.

Simler cestou mlčel. Pavla, který znal samotářskou povahu svého elektrotechnika, to nijak neudivovalo.

„Poslyšte, Simlere,“ navrhl Pavel, když už se blížili k přístavu, „o tomhle dobrodružství bychom raději neměli mluvit. Léon přece nakázal, aby nikdo nechodil do hor. Dostali bychom důtku.“

Simler velice ochotně slíbil, že bude mlčet.

Errata:

30.05.2021 10:56