Proč byla ta zpráva odeslána? A co měla znamenat?

Téhož dne k večeru seděl Pavel na skále, o kterou se tříštily vlny oceánu. Slunce již zapadlo za hřebeny hor a na širou, nekonečnou hladinu se kladly černé stíny.

Podobné stíny padaly i do Pavlových představ.

Tam, kde nebeská báň splývá s černou čarou moře, tam je asi místo, kde se již zítra spustí do podmořských hlubin. Nebude to poprvé, ale tentokrát je v tom přece jen velký rozdíl. Středozemní moře a tento oceán! To nelze k sobě přirovnávat!

A jestliže ho povážlivá dobrodružství zastihla i ve Středozemním moři, co ho asi očekává tady? Ve více než dvojnásobné hloubce, mezi pevninami, na kterých řádí sopky. Nejbujnější lidské fantazii se vymykají dobrodružství, která ho tam mohou potkat... Měl by se důkladně připravit. Konstrukcí gondoly si je jistý, ale musí mít s sebou dokonalou výzbroj – všechny přístroje, zásoby jídla i pitné vody. Vezme si sextant a vysílačku, kdyby telefonické spojení selhalo. Ne, nemá strach, ale na všechno musí být připraven. Co kdyby na něho moře nalíčilo past jako ti divocí Aetové? Co by mu potom zbývalo?

Pavel se pomalu zvedl a zamířil k lodi. Za chvíli má začít večírek, který bude slavnostním zahájením nové etapy Pavlových výzkumů.

Jezevčík Valda, jako by věděl, že ho pán brzy opět opustí, pletl se při návratu na loď Pavlovi stále do cesty. Nebo je to tím aby na sebe upozornil?

Má pravdu, řekl si Pavel, v poslední době na něho nějak zapomínám. Sehnul se k jezevčíkovi a přátelsky ho poplácal. Přitom ho napadlo, že by Valdu jednou mohl vzít s sebou do gondoly. Bude mu v té pusté, černé hloubce veseleji.

Během večírku Pavel požádal starého kormidelníka, aby vyprávěl něco ze svých námořnických zkušeností.

„Hm, vám se to řekne,“ zabručel kormidelník, třebaže byl výzvou polichocen. „Mělo by to být o zdejších končinách. Což o to, už jsem tady byl a mohl bych vyprávět, ale vy mi zase nebudete věřit. Snad jedině tady kapitán, který zná moře. Ale tihle pozemští zajíci...“

Celá společnost začala kormidelníka pobízet, i Léon se přimlouval, ale starý námořník nespěchal. Zatím si jen pomalu nacpával svou nerozlučnou lulku, ale to už bylo dobré znamení.

„Tak abyste neřekli,“ začal kormidelník, když si konečně lulku zapálil, „povím vám něco o tomto ostrovu. Přesněji řečeno o zálivu, který leží jižně od Bagungy. Záliv se snadno pozná. Vypíná se nad ním dosud činná sopka Apo. Nu a do tohoto zálivu jsme tenkrát, když jsme kolem pluli, zamířili. Byla totiž válka a tak jsme se přístavu chtěli raději vyhnout. Jenomže záliv nás překvapil. Vůbec jsme se nemohli přiblížit k pobřeží. Bránilo nám v tom prudké vlnobití a víry. Rozumíte? Na volném moři byla hladina klidná, ale v zátoce moře řádilo jako za bouře.“

„Je tam zřejmě podmořská sopka,“ podotkl Pavel.

„Možná,“ pokrčil rameny kormidelník, „ale nejen sopka. V místě zálivu byla prý kdysi pevnina s velkým městem. Ale při ohromném výbuchu sopky Apo se město propadlo do moře. A jeho místo zaujal ten obrovský jazyk moře, který vytvořil ten bouřlivý záliv.“

„To je docela možné.“ navázal na kormidelníkovo vyprávění profesor Charni. „Filipíny, to v dávnověku byla jistě souvislá pevnina, jež se při sopečných katastrofách rozbila na stovky ostrovů. To není žádná pohádka, stačí se podívat na mapu. Andamanské ostrovy, Nikobarské, Sumatra, Jáva, Nová Guinea, Filipíny i Japonsko, to vše bylo pradávné pobřeží ohromné pevniny, která se postupně řítila do moře. Někde moře pevniny od sebe odřízlo zaplavením nížin, jinde se sopečné krátery tak propadly, že tu vznikaly nejhlubší podmořské propasti na světě.“

„Jaká hloubka je v tom zálivu?“ zeptal se zvědavě Pavel kormidelníka.

„Je poměrně mělký. Tuším – sedmdesát metrů.“

„Což abychom se tam podívali?“ obrátil se Pavel na Léona,

„Už vidím, že jsem měl mlčet!“ vybuchl kormidelník. „Snad se nechce šťourat v tom pekle?“

„Proč ne? Sedmdesát metrů! To bude hračka. Podívám se tam. Uvidíme, co je na téhle pověsti pravdy.“

„Kdyby se ti tam podařilo najít zatopené město,“ nadšeně volal profesor, „to by byl úspěch! Hlasuji pro tenhle podnik!“

„Já, konec konců,“ řekl Léon poněkud váhavě, „námitky nemám.“

„Aby do toho tisíc hromů!“ rozčilil se kormidelník. „Kapitáne, jak můžete dovolit...“

„Abych řekl pravdu,“ poznamenal ještě Léon, „já mám větší strach z té desetitisícové hloubky. Alespoň se Pavel tady u Filipín trochu rozkouká.“

„Ne, ne, ne! Tohle se mi nelíbí,“ zlobil se starý kormidelník. „Ale už mlčím. Až uvidíte ty víry, tak vás kuráž přejde. A víckrát vám už nic nebudu povídat. To si zapište za uši!“

Časně ráno vyplul Neptun na jih. Pavel se na tento výlet pod moře těšil. Tady spíš něco vyloví než z nejhlubších míst světa.

Za dvě hodiny vplula loď do prvního zálivu, jehož hladina byla úplně klidná. K deváté hodině se na obzoru objevila šíje země a zakrátko Neptun vplouval do druhého zálivu, sotva deset kilometrů širokého.

A tam byli všichni svědky toho neobvyklého zjevu. Voda se tu zmítala jako ve varu. K pobřeží se nebylo možno přiblížit pro řetězy korálových útesů, mezi něž se s hukotem vzpínaly vlny a vysoko nad ně stříkala bílá pěna.

Loď opatrně postupovala za neustálé kontroly podmořské hloubky. Asi sto metrů od konce jazyka se Neptun zastavil a spustil kotvy. Pavlova gondola byla připravena k ponoření.

Konečně se tedy Pavel octl opět pod hladinou. Rozsvítil reflektor a v jeho záři se mu naskytla překrásná podívaná. Kolem něho všude čněly červenavé větve a kmeny korálů, jež svým odleskem barvily okolní vodu do růžova. Jen v hlubině pod gondolou byla černá tma.

„Octl jsem se v korálovém pralese,“ volal Pavel nahoru. „A prohánějí se tu žraloci. Jeden mi právě hledí do okna. Zajeďte trochu vpravo! – Dost! Teď mě zase spouštějte. Opatrně! Abych někde neuvázl... Stát! Vypadá to, že pode mnou už je dno.“

Pavel se na chvíli odmlčel. Snažil se reflektorem propátrat prostor pod gondolou.

„Myslím, že ta pověst nelhala,“ oznamoval vzrušeně přátelům, „Jsou tu rozhozeny pravidelné kvádry. A válcovité kusy, jako kdyby šlo o zpřerážené sloupy. Věřte mi, tady na dně je skutečně zatopené město! Zajeďte vlevo, něco tam vidím. Správně, stát! Je tu ohromná díra do skály... Asi jeskyně... Stůjte! Co to děláte? Ne, za to vy nemůžete. Gondolou točí vír. A táhne mě k té díře! O to nestojím Zpátky! Slyšíte? Zpátky!! Co tam děláte, k čertu? Nahoru! Vzhůru!“

Pavel křičel ze všech sil, ale stále cítil, že gondola nestoupá. Naopak, padá ke dnu! V té chvíli se zastavila. Narazila na dno. Stanula, nakloněna na bok. Ne, nestála, proud ji ohromnou silou táhl k otvoru do jeskyně.

„Zvednout! Haló!“ křikl ještě, ale telefon byl hluchý. Tu si teprve uvědomil, že přestal svítit reflektor. Co se děje? Přerušený proud? Anebo snad... Mrazivá vlna děsu ho zalila při té domněnce.

Zkusil vypínače. Stále byla tma. Světlo nefunguje. Přepnul na akumulátory. Reflektor zazářil. Pavel si posvítil vzhůru a - zapotácel se hrůzou.

Zmizelo lano! Gondola byla odtržena!

V tom víru se překroutilo lano a s ním se zpřetrhalo i elektrické vedení.

Leží na dně! Je ztracen! Kdo by znovu napojil lano? Sem do těch vírů se žádný potápěč nemůže vydat.

Je za živa pohřben! V několika hodinách se udusí! Zmocnila se ho šílená hrůza.

Ale v tom největším zoufalství se vzpamatoval. Nesmí ztratit hlavu! Uvažuj! Uvažuj klidně!

Ne, shora pomoc čekat nemůže. Musí si pomoci sám. Ale jak? Gondola je těžší než... Ale přetížení se nezdá velké. Gondola se kymácí nad dnem. Jako by ji tam cosi drželo. Zachytila se za něco chapadly? Pavel zapnul mechanismus. Chapadla se rozevřela, ale gondola se nezvedla. Nic ji tedy u dna nedrží.

Jenomže chapadla jsou velkým zatížením. Ano, chapadla! Musí se jich zbavit! Že ho to hned nenapadlo! A málem by si zoufal! Odhodlaně trhl pákami.

Gondola poskočila vzhůru. Sláva, je vysvobozen!

Ale co to? Jen tak tak, že se zachytil závěsů. Koule se točila, zmítala, Pavel cítil, jak se valí kamsi stranou, naráží na skály, láme hroty útesů, drtí korálové větve a koulí se v divokém víru do té hrozivé jeskyně.

Ne, to není jeskyně, ale jakýsi podmořský tunel. Letí jím do útrob země! Tohle znamená konec! Smrt! Pavel propadá zoufalství...

Pojednou se však nad gondolou vyjasnilo. Letí vzhůru.

Kabina sebou prudce trhla, zhoupla se jako na vlnách a uklidnila se. A do oken vnikly – sluneční paprsky! Vyhlédl. Plul na klidné hladině. Tak klidné, jako kdyby šlo o český rybník.

Je zachráněn! Zachráněn!!!

Vpravo nedaleko gondoly se táhlo pobřeží pokryté zelení, vlevo pak se rozprostíral široký záliv a přímo před ním splývala obloha s nedohlednou čárou moře.

Je v nějaké zátoce. Ale v jiné, která je klidná a značně širší. A Neptun nikde. Kde se to octl? Jak se sem dostal? Vždyť od lodě nemůže být daleko. To strašlivé putování v podzemí trvalo asi hodinu...

Vypadá to, že moře ho prohnalo jedním ze svých podmořských tunelů. Byl to ale ošklivý žert. Jako kdyby si s ním pohrával samotný bůh moří.

Pavel přepnul pohonný motor na akumulátory, vrtule se rozvířila a gondola se rozeběhla podél travnatého břehu.

Konečně obeplul výběžek země a - byl doma. Před ním se vlnila známá zátoka a vzadu kotvil Neptun.

Pavel se zasmál. Teď už mu bylo jasné, že obě zátoky spojuje podmořský tunel. V té bouřlivé zátoce byl do něho vtažen a v té klidnější, větší, ho moře ze svého zajetí vyvrhlo. To budou přátelé na lodi koukat! Teď si jistě myslí, že už zahynul.

Ale do zátoky, až k lodi nemůže plout. Víry by ho strhly do hlubiny. Dá lodi odtud signál.

Odšrouboval a otevřel příklop. Pak se vytáhl vzhůru do otvoru a z karabiny vypálil všech šest ran.

Vzápětí se ozvala odpověď – siréna. A Neptun mu plul vstříc.

Přátelé měli ohromnou radost, když zjistili, že Pavel je v pořádku. Ale bylo třeba vyšetřit, proč se gondola odtrhla. Nálada se tedy velice brzy změnila. Sulivan přísně vyslýchal montéry. A nejvíce si zasedl na Simlera.

„Vy přece ručíte za správnou montáž!“ rozčileně křičel.

„Ručím za montáž elektrického vedení,“ oprávněně se hájil Simler.

„Ano, ale elektrické vedení probíhá lanovým kloubem. Vy jste byl poslední, kdo ho kontroloval. Jak je to možné, že chyběla pojistná matka?“

„Nechyběla! Sám jsem ji utahoval!“ tvrdil Simler.

„Byla tam. My jsme ji navlékali,“ hlásili dva montéři, o jejichž spolehlivosti nikdo nepochyboval.

„Vám věřím,“ mávl rukou Sulivan, „ale poslední práci prováděl Simler. Co když matku špatně utáhl?“

„Jak to můžete tvrdit?“ bránil se Slmler. „To je nařknutí! Nemáte důkazy!“

„Důkazy! To se rozumí, kdyby byly důkazy, tak bych s vámi už dávno zatočil!“ křičel Sulivan. „Táhněte mi všichni z očí! Příště si vaši práci sám zkontroluji!“

Zdálo se, že montérům křivdil.

Všem?

Loď se mezitím vracela do Bagungy.

Errata:

30.05.2021 10:56