Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

V přístavu měli montéři plné ruce práce. Prohlíželi gondolu, odstraňovali různé závady, prováděli některá vylepšení a montovali nová, zásobní chapadla. Po několika dnech byla gondola připravena k dalšímu výzkumu. Neptun se rozloučil s přístavem a vyplul na sever.

„Copak tak časně?“ volal Léon na Pavla, když ho hned po ránu spatřil na palubě.

„Chci se podívat jak mi vypolštářovali kabinu,“ volal Pavel. „To víš, minule jsem si z toho kolotoče odnesl pár modřin.“

Léon nahlédl do gondoly společně s Pavlem.

„Člověče,“ smál se, „tohle není vědecká pozorovatelna, ale cela pro šílence. Aby si neublížil, když ho popadne záchvat.“

Léon dávno odešel za svými povinnostmi, ale Pavel měl stále ještě co prohlížet. Vždyť v nejbližších dnech podnikne nejobtížnější sestup.

Suliván se od gondoly také skoro nehnul a každý sebemenší zásah montérů pečlivě kontroloval. Přitom se mu stále zdálo, že ponorná koule k nové výzkumné cestě do hlubin není dost připravena.

Zato profesor se toho významného okamžiku nemohl dočkat.

„Víte, co to bude znamenat pro vědu?“ neustále opakoval. „Člověk poprvé vnikne do nejhlubších míst oceánu. Odhalí jeho tajemství!“

Napětí, které všichni prožívali, se přenášelo na Pavla, třebaže to na sobě nenechal znát. To tak! Sulivan by prohlásil, že gondola není schopna sestupu, Léon by se obával o spojení kabiny s lodí, doktor Baudin by prohlásil, že Pavel pro tak obtížný výkon není dostatečně zdráv a profesor by najednou tvrdil, že tady v těch hlubinách stejně nic není...

Nadešel den, kdy Léon, skloněný nad mapou oceánu, konečně prohlásil, že se octli nad vyhlédnutou hloubkou.

Loď stanula. Posádka prováděla měření.

„Nesouhlasí to,“ potřásl hlavou Léon. „Vychází mi, že je tu o devět set metrů méně.“

„Mořské dno neustále pracuje, hloubka se mění,“ podotkl profesor.

Pluli dále na sever. Hloubka narůstala. Chvílemi velice pomalu, občas však byly zaznamenány nečekané skoky. Po padesáti kilometrech se hloubka zvětšila o pět set metrů. Pokračovali v plavbě. Od bodu, který na mapě označoval největší hloubku, byli již vzdáleni dvě stě kilometrů.

„Deset tisíc tři sta třicet metrů!“ hlásil zvýšeným hlasem Léon.

„To je to pravé místo!“ volal profesor Charni.

Neptun propátral ještě nejbližší okolí. Ale tam se už dno opět zvedalo. Vrátili se tedy na místo, které profesor prohlásil za správné.

„Jdu dolů,“ rozhodl Pavel a začal se loučit se svými přáteli.

„Mnoho zdaru, Pavle!“ volali všichni.

„Doufám, že mě štěstí neopustí,“ usmál se ještě Pavel a s Valdou v náručí sestupoval do gondoly.

Příklop byl brzy uzavřen. Krátce nato koule mizela v zelené vodě.

Vědci i členové posádky byli seskupeni kolem reproduktoru.

„Tady ti bude dobře,“ hovořil dole Pavel. „Kdyby se to s námi zase dalo do tance, nic se ti nestane.“

„Co říkáš, Pavle?“ zeptal se Léon. „Nerozumíme ti.“

„Povídám si tu s Valdou,“ smál se zdola Pavel. „A s ním mluvím jen česky. Mám tady pro něho ochrannou síť, aby nepoletoval po gondole.“

„Nic zvláštního se tedy neděje?“

„Ne Všechno je v pořádku.“

„Už máš za sebou patnáct set metrů.“

„Teď se tu začala míhat světélka. Ale je jich mnohem míň než ve Středozemním moři.“

Dlouho padal do tušové černě.

„Zdá se, jako by tu nebylo nic živého.“

„Však je to také hloubka! Sedm tisíc dvě stě padesát metrů!“

Když dosáhl devíti tisíc, vzrušení na lodi se zněkolikanásobilo. Profesor nedovedl pochopit Pavlův klid, se kterým nahoru hlásil svá pozorování a pocity. Jenomže tentokrát se Pavel nesetkal s ničím, co by ho rozrušilo.

„Nic nevidím. Jako by dolů padala šedá, hustá mlha. Připadám si jako v omáčce. Ani reflektor to neprosvítí. Voda je studená, teploměr ukazuje dva stupně nad nulou. Tlak je větší, než se předpokládalo. Zdá se, že tu žádný život není.“

„Víš, že s tou omáčkou máš asi pravdu?“ smál se profesor. „Podle jedné teorie padá ve velkých hloubkách stále drobounký déšť uhynulých živočichů z vyšších vrstev.“

Gondola klesla o dalších tisíc metrů.

„Deset tisíc, Pavle!“ rozechvěně hlásil Léon. „Nemělo by to stačit? Zmiňoval ses přece o zvýšeném tlaku...“

„Je to v pořádku! Důvěřuj v holanit! Stále dolů!“

„Spouštíme tě pomalu,“ úzkostlivě sděloval Léon. „Nemáme záruku, že jsi přesně nad změřenou hloubkou.“

Léon měl pravdu. Gondola jako kdyby najednou uvázla v řídké mlze.

„Jsem na dně!“ volal Pavel.

„Víme. Strojník hlásí uvolněni lana. Skutečně ses odchýlil. Do změřené hloubky ti chybí dvě stě metrů.“

„Zvedněte mne! Propadám se do bahna. A zajeďte trochu na západ, určitě se odchyluji k východu.“

Skoro půl hodiny plul v neprůhledné, mrtvé vodě. Přesto pojednou pocítil, že světlo reflektoru na cosi naráží.

„Stát! Prozkoumám si to tady!“

Zapnul motor. Šroub pod gondolou se roztočil a ta začala opisovat kruh. Vzápětí motor rychle vypnul. Byla před ním černá skála. Gondola setrvačností rozběhnutá škrtla o výčnělek. Ale vzápětí už stála, jen se mírně kolébala jako kyvadélko před ohromnou stěnou.

„Opatrně dolů,“ stísněně řekl Pavel. „Jsem v propasti, zřejmě v té nejhlubší propasti...“

Gondola pomalu padala. Příšerné, tajemné jícny podmořských slují otevíraly černé tlamy...

„Ani znamínko života tady není. Je tu mrtvo. Jde o trhlinu v zemské kůře. Ohromná trhlina, jizva. Jistě vznikla pravěkou sopečnou činností. Voda už není tak kalná, ale je to tu příšerné. Hrob! Ohromný, nesmírný hrob! Nejděsivěji působí jícny, jeskyně, tunely. Jsou to nepochybně zatopené krátery sopek. Blížím se ke dnu...“

„Deset tisíc tři sta...“

Pavel nepostřehl, jakou hloubku mu shora hlásili. Gondolou totiž náhle cosi zatřáslo. Nezdálo se mu to jen? Ne. Teď zase. Pohlédl na magnetickou střelku. Chvěla se jako pominutá. Ale i gondola jako by najednou byla zachvácena zimnicí. A chvění se stupňovalo... Šlo to zespoda, šířilo se to nahoru...

A tu byl strašnou silou mrštěn ke stěně. Gondola se roztočila, něco ji táhlo dolů, šikmo ke skále. Valda začal výt...

„Co se to děje, Pavle? Lano se strašně napíná. Zdá se, že se chvěje i loď!“ křičel zděšeně Léon. „Není to podmořské zemětřesení?“

„Nevím,“ křikl Pavel, kterého hlas přítele přece jen trochu uklidnil. „Zvedněte mne! Rychle! Táhne mne to dolů. A gondola se zmítá!“

„Strojníci tu sílu nemohou zdolat!“

„Ulehčím gondole!“ křikl Pavel a trhl pákami. Těžká chapadla klesla ke dnu.

„Vzhůru!“ velel.

„Nejde to!“

„Všechna přítěž je pryč!“

„Nestačí to, Pavle. Gondola je asi zaklesnuta!“ křičel v hrůze Léon. „Nebo ji něco obrovského drží!“

I Pavla se zmocnila hrůza. Co se to děje? Že by tu číhala nějaká strašlivá obluda, která ho teď táhne do propasti? A dřív, než mohl zvážit, že je to nesmysl, zapjal vysoké napětí.

Nad gondolou šlehl fialový blesk...

„Pavle! Pavle! Ozvi se, proboha!“

Ale reproduktor na lodi mlčel. Zato ze strojovny pro spouštění gondoly se ozvala hrozná zpráva:

„Stroj pracuje naprázdno. Lano je bez zatížení!“

A vtom, v té hrůzné chvilce, uslyšel Sulivan za svými zády německé šeptnutí: „Hingerichtet!“

Sulivan, který uměl německy, se prudce otočil. Kdo to byl? Kdo tu mohl o Pavlovi pronést takové strašné slovo? Popraven...

Stáli tu námořníci, montéři, byl mezi nimi i Simler. A Simler je Němec. Ale... co když se mu to jen zdálo. Vždyť jenom on, Sulivan, se tu vyděšeně rozhlíží...

„Do podpalubí!“ zahřměl v té chvíli Léonův hlas. „Rychle do podpalubí!“

K lodi se hnala ohromná stěna zelené vody. Sotvaže za posledním námořníkem zaklaply dveře, octla se vodní smršť u Neptuna, který se svou přídí hnal proti té příšerné vodní hrázi. Jedině přídí mohla loď odolat. Kdyby ji smršť překvapila z boku, mohla by ji snadno převrátit.

Neptun byl okamžitě zvednut jako skořápka, nahoře se zakymácel a pak hned se zase řítil dolů. Zdálo se, že ho pohltí bezedná propast, ale loď řídil zkušený kormidelník.

Ještě několik příbojů se zmocnilo Neptuna, ale byly stále slabší. Hladina se klidnila, až na nálevkovitou prohlubeň, kde se voda točila v rozsáhlém víru. S velikou námahou se Neptunu podařilo z toho nebezpečného místa dostat.

„Strašné! To bylo strašné, kapitáne,“ sípal kormidelník a stíral si s čela pot.

„Katastrofa,“ vydechl Léon, „výbuch podmořské sopky! Co Pavel?“

„Bojím se, kapitáne, že...“

„Posledně vyvázl...“

„Ale dnes, dnes je to něco jiného. Vidíte ten vír! Jakživ jsem neviděl takový trychtýř. To není obyčejný vír, jaké se vyskytují při zemětřesení. To je...“

„Jen to řekněte,“ pobízel Léon kormidelníka, který se náhle zarazil.

„Nechci lekat přátele inženýra Holana. Třeba jde o obyčejný vír. Až zmizí, až se hladina uklidní, může gondola sama vyplout. Je přece odlehčena, proud víru ji už nemůže strhávat dolů...“

„Počkejte, kormidelníku,“ vpadl mu do řeči profesor Charni. „Tohle je ta lepší vyhlídka. Ale co ta druhá možnost, kterou jste měl na mysli? Jen to řekněte!“

„Hm, tam dole,“ zle se mračil starý kormidelník, „se mohl otevřít kráter. Žene se do něho moře, všechno strhává, skalnatý kráter se bortí, pohřbívá co bylo vtaženo dovnitř...“

„Pak by Pavel...“

„Ano,“ chvějícím se hlasem dodával kormidelník. „Každá taková oběť letí do podmořského labyrintu kráterů, komínů a tunelů...“

„To by ovšem znamenalo...“

Léon nedopověděl. Slovo smrt nemohl vyslovit.

Slunce se už klonilo k západu, ale vír ještě řádil.

Plných sedm hodin je už Pavel v hlubinách!

Na zrádnou zelenou hladinu se kladly černé stíny, když kolotoč víru se konečně začal zpomalovat. Nálevkovitá prohlubeň se vyrovnávala, až úplně zmizela, jen zpěněný kruh označoval místo katastrofy.

Teď byla naděje. Gondola by mohla vyplout. Teď, nebo už nikdy...

Loď zamířila k dosud znatelnému kruhu, který se rýsoval na hladině. Ostré světlo lodního reflektoru kroužilo po hladině, pátralo, hledalo...

Celou noc křižoval Neptun kolem místa neštěstí. Siréna žalostně houkala, volala...

Marně.

Svítalo. Snad teď, když je lépe vidět, se zjistí, že gondola pluje po hladině. Loď spirálovitě projížděla daleké okolí. Bezvýsledně. Ani Pavlova vysílačka, kterou si přece s sebou pod hladinu vzal, se neozývala.

V noci radiotelegrafické hlášení Neptuna o neštěstí zachytila americká flotila torpédoborců u ostrova Samar. A hned se ozvala, že přijede na pomoc. Dorazí nejpozději zítra dopoledne.

Všichni začali doufat, že většímu počtu lidí se gondolu podaří najít. Vždyť hlubiny ji mohly vyvrhnout na velice vzdáleném místě.

Bude však Pavel ještě živ?

Bolest všech lidí na Neptunu byla nevýslovná.

Skutečně všech?

Errata:

30.05.2021 10:56