Zločinec
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Celý příští den a noc daleko široko křižoval Neptun a pět amerických torpédoborců. Bez výsledku.
Naděje na Pavlovo zachránění zmizela. Tentokrát se nemohlo opakovat proplutí podmořským tunelem. Vždyť pevnina byla velice daleko. A kdyby se gondola teď přece jen vynořila, Pavel už musí být mrtev. Se zásobou vzduchu více než třicet hodin nevydrží.
Flotila dělovou salvou vzdala čest hrdinovi, který padl ve službách vědy. Potom se všechny lodě vrátily do Bagungy.
Americká flotila musela co nejdříve pokračovat ve své cestě. Před odjezdem však od velitelovy torpédovky odrazil člun, který mířil k Neptunu.
Důstojník, který vystoupil na palubu Neptunu, naléhavě zval Léona k návštěvě velitele americké flotily. Léon, který se domníval, že velitel se s ním chce rozloučit, vstoupil do člunu.
Velitel americké flotily Harding uvítal Léona na palubě své lodi a ihned ho uvedl do své kabiny. Nešlo o rozloučení, ale o velice vážnou záležitost.
„Z druhé torpédovky,“ začal Harding bez úvodu, „mi právě odevzdali něco, co by vás mohlo zajímat. Někdo z vaších mužů požádal našeho radiotelegrafistu, aby odeslal jistou depeši. Odesílatel platil ve zlatých francích, za radiotelegrafistovu ochotu se bohatě odměnil. Až to bylo podezřelé. Proto radiotelegrafista celý případ oznámil veliteli a depeši zatím neodeslal. Zde je.“
Udivený Léon netrpělivě uchopil papír, na němž bylo jen několik slov:
|
Karger. Rue de Jardin 32, Marseille. Zdařilo se. Proveďte plnou akci. Dvojka. |
„Zajímavá zpráva. Doufám, že váš radiotelegrafista pozná muže, který mu text odevzdal,“ řekl Léon.
„Podle popisu je to silný člověk s hranatým obličejem, má šedé oči...“
„Simler!“
„Kdo je to?“
„Elektrotechnik. Asi Němec. Vydával se za krajana inženýra Holana. A ten mu proto důvěřoval.“
„Well. Dvojka je tedy Simler.“
„Ale ta zpráva...“ znepokojeně poznamenal Léon, „Simler ještě něco chystá... V Marseille je závod, který vyráběl Holanovu gondolu.“
„To se vyšetří. Jedeme k vám. Radiotelegrafistu vezmeme s sebou.“
A motorový člun letěl opět k Neptunu.
Simlera však na palubě nenašli. Kormidelník hlásil, že Simler před chvílí odešel do města.
„Kdo to dovolil?“ rozzlobeně křičel Léon.
„Já, kapitáne.“
„Vy, kormidelníku? Jak jste mohl...“
„Po vašem odjezdu mne Simler žádal o propustku. Odmítl jsem, ale přimluvil se za něho ředitel Sulivan. Zaručil se za Simlera a říkal, že si to rozhodnutí zodpoví.“
„A kde je Sulivan?“ zeptal se Léon.
„Odešel několik minut za Simlerem,“ odpověděl kormidelník.
„Pěkný pořádek!“ zlobil se Léon.
„Už se vracejí,“ volal jeden námořník a ukazoval na člun, který se blížil k Neptunu. Seděla v něm podivná skupina. Kromě Sulivana a Simlera byli v člunu dva policisté. Přesněji řečeno, Simler seděl mezi dvěma policisty. A byl spoután.
„Je to ten muž, co vám dal text depeše?“ zeptal se Léon amerického telegrafisty.
„Yes,“ přikývl tázaný.
„Nic mi nemůžete dokázat,“ vztekle syčel Simler, když ho přivedli na palubu.
„Všechno ti dokážeme,“ volal Sulivan a mával jakýmsi papírem. „Tady je dopis, který psal v přístavu! Zachytil jsem ho!“
„A pak je tu depeše, kterou jsi chtěl odeslat,“ s ledovým klidem řekl Léon.
Simler vztekle zaklel.
Léon poručil, aby Simlera odvedli do kabiny. A tam zahájil výslech.
„Co znamená ta zpráva?“ ptal se spoutaného elektromechanika.
Ale Simler neodpovídal.
„Nemusí mluvit,“ řekl ředitel Sulivan. „Všechno se dozvíme z jeho dopisu. Psal ho v krčmě, kam jsem ho sledoval. Tušil jsem, že s ním něco není v pořádku. Ten dopis, to je zpráva o jeho zločinech! Přistihl jsem ho! Škoda jen, že nenapsal adresu, zatkli ho trochu předčasně. Ale víme toho o něm už dost. Tak především, Simler je vrahem elektrotechnika Rogera...“
„Otrávil ho,“ volal doktor Baudin, „vypadalo to na jed!“
„Dále z dopisu vysvítá, že inženýra Pavla Holana oklamal falešným pasem,“ oznamoval Sulivan.
„Čech tedy není?“ ptal se Léon.
„Ne. Spíš Němec. Špatnou Češtinu svedl na to, že pochází z česko-německého pohraničí. Neoklamal však jenom Pavla, ale i nás. Vždyť my jsme ho přijímali na loď. A na ní provedl to nejhorší. Poprvé úmyslně neutáhl pojistnou matku. Jak víte, Pavel se zachránil. Pak následovala druhá katastrofa. Proč? Simler nastražil krátké spojení. A to tak, aby k němu došlo, kdyby Pavel zapjal vysoké napětí. Skutečně se to stalo. Krátké spojení roztavilo jeden kloub a gondola se odtrhla...“
„Ty vrahu! Ty...“ neovládl se profesor Charni.
„Simlerovi ale ten strašlivý zločin, který spáchal na Pavlovi, nestačí,“ pokračoval ve výpovědi ředitel Sulivan. „Až odtud řídí nějaké akce v Marseille. V našem závodě. První pokyn prý poslal přímo z naší lodě. A my o tom nic nevíme!“
„Jednou odpoledne zastupoval telegrafistu,“ vyhrkl Léon. „Proto se sám k tomu nabízel!“
„Druhou depeši známe. Zřejmě jde o pokyn, aby byla provedena nějaká záškodnická akce v našem závodě. Nebo ukradeny Pavlovy plány. Plány a výpočty inženýra Holana. Návod na holanit! Určitě pracuje pro průmyslové gangstery nebo dokonce pro nějakou mocnost, která se chce holanitu zmocnit. V Marseille má zřejmě své lidi, kteří čekají na pokyn. Naštěstí ho nedostali. A naštěstí ještě dnes budu s podnikem mluvit.“
Sulivan skončil výpověď, kterou podepřel Simlerovým dopisem. A pak již odešel do kabiny telegrafisty. Po chvilce letěla do Marseille jiskrová depeše, která Sulivanova zástupce obšírně informovala o hrozícím nebezpečí.
„Kdo jste? Pro koho pracujete? Komu byl určen váš dopis? Co jste chtěl provést s továrnou?“ vyzvídal zatím Léon na Simlerovi.
Otázky však zůstaly bez odpovědi. Simler stále zarytě mlčel. Jen jeho šedé oči planuly záštím a zlobou.
„Však ty promluvíš!“ rozhněvaně řekl Léon. „Zavřete ho do skladiště!“
„Dovolte, kapitáne,“ ozval se Harding. „Svěřte mi ho na hodinu. Vím o prostředku, jak ho přinutit k řeči.“
„Tuhle práci vám moc rád přenechám,“ povzdechl si Léon.
„All right,“ pronesl klidně Američan a vyzval Léona, aby s ním šel na palubu.
Za chvíli vyplul Neptun z přístavu. Mířil na sever a brzy zakotvil v úzkém fjordu. Harding pozval na palubu všechny přátele Pavla Holana.
„Téhle zátoce se říká akvárium. Zaslouží si to, že?“ Muži polekaně hleděli dolů do moře, kde rejdila temná těla věčně hladových žraloků.
„Dáme toho lotra do koše a spustíme ho asi metr nad hladinu,“ řekl Američan klidně. „Jsem přesvědčen, že potom promluví!“
„Ale to je hrozné!“ zděsil se profesor Charni.
„Musí mluvit,“ drsně poznamenal Harding.
„Ne, ne, je to nelidské,“ namítal profesor.
„Nezapomeňte, že vraždil,“ připomínal tvrdě Harding. „A kdo ví, co ještě chystal. Jestliže promluví, můžeme ještě leckoho zachránit.“
Simler celý rozhovor slyšel. Jeho tvář zesinala, ještě pevněji stiskl zuby.
„Tak co, budete mluvit?“ zeptal se Harding, při čemž ukazoval na vodu.
„Ne!“
„Tak půjdete dolů!“
„To si zodpovíte! Nemáte právo...“
„Drátěnou klec na druhý jeřáb!“ volal Harding. „Bude mezi žraloky tak dlouho, dokud nepromluví!“
„Vy lotři!“ zařval Simler vztekle.
„Vrah nás nemůže urazit,“ řekl Harding suše a velel: „Dolů s ním!“
Zakrátko řídká drátěná klec, ve které byl spoutaný Simler, klesala dolů z lodě. Zůstala viset asi metr nad hladinou, jež se okamžitě rozvířila. Žraloci zpozorovali, že kořist je na dosah. Rozevírali své strašné čelisti, vymršťovali se nad vodu a klesali zpět.
Simler seděl v kleci s vyvrácenou hlavou nahoru a obličej měl zsinalý, jako by byl v mdlobách. Jednomu ze žraloků se podařilo zachytit cíp Simlerova kabátu. Prudké škubnutí a z kabátu byl cár.
„Ne – nemohu se na to dívat!“ křičel profesor a seběhl do podpalubí.
A v té chvíli skřek bolesti a hrůzy rozryl vzduch. Druhý žralok zachytil Simlerovo chodidlo, které vyklouzlo z klece.
„Chcete mluvit?“ volal Harding.
„Chci! Povím všecko!“
Harding pokynul a po chvilce ležel Simler na palubě. Sňali mu pouta a lékař mu pevně ovázal chodidlo, které krvácelo.
„Tak tedy! Vaše pravé jméno!“
„Kaulfersch.“
„Pro koho pracujete?“
A tu, dřív, než tomu mohli zabránit, vsunul si Simler něco do úst. V následujícím okamžiku se křečovitě zhroutil, zachroptěl a ztichl.
„Je mrtev,“ hlásil lékař. „Měl připravený jed.“
Simler si tedy své tajemství vzal s sebou.
Loď se vrátila do Bagungy. Americký velitel Harding se se všemi rozloučil. Jeho flotila musela odplout za svými povinnostmi.
Té noci mnoho lidí na Neptunu neusnulo. Rozechvěně čekali na zprávu z Marseille. Nejnavštěvovanějším místem byla radiotelegrafistova kabina, ale přístroj byl stále němý. Nejnervóznější byl pochopitelně inženýr Sulivan. Nedošlo už v jeho závodě k nějaké sabotážní akci? Nezmocnil se někdo vynálezu Inženýra Holana, jehož dokumentace je uložena v trezoru továrny? Svítalo již, když se konečně stanice ozvala:
|
Zde Marseille. Zpráva pro ředitele Sulivana. Na vaše upozornění jsme provedli potřebná opatření. Adresát depeše zatčen. Zjištěni a zatčeni tři Simlerovi lidé, zaměstnanci závodu. Hlavní objekt byl jimi podminován. Likvidace objektu měla být provedena na Simlerův příkaz, který jste naštěstí zadrželi. Ve zmatku, který by nastal po výbuchu, měly být z trezoru ukradeny dokumenty k holanitu. Bezpečnost závodu je nyní už zaručena. |
Nebyl to jen Sulivan, kdo si oddechl. Neboť tato akce, zaměřená k výzkumu moře, přirostla k srdci všem účastníkům výpravy. Proto také všichni stále ještě byli zdrceni tím největším neštěstím, které je mohlo potkat. Předpokládanou smrtí českého inženýra Pavla Holana.
A třebaže nebylo naděje na Pavlovu záchranu, velitel Neptunu, fregatní poručík Léon de Fabre, se ještě nechtěl vzdát. Rozhodl se propátrat ostrovy, které byly nejblíže místa katastrofy. Třeba tam na nějaký korálový utes byla gondola vyvržena. A v gondole je mrtvé tělo jejich přítele, mrtvé tělo vědce, který by měl být pohřben ve své vlasti.
Jenomže v tom dalekém okolí jsou stovky ostrovů... A je možno spoléhat na náhodu? Těžko. Je však možné se vrátit do Francie se zprávou o smrti Pavla Holana, když nebyla prokázána? Ne, to také nelze. Přece jen tu je ještě jakási naděje, nepatrná naděje...
30.05.2021 10:56