Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ithacký král Odysseus při návratu z trojské války deset let bloudil po moři a prožíval ta nejneuvěřitelnější dobrodružství.

Pavlovo bloudění s gondolou bylo sice krátké, ale rozhodně také velice podivuhodné. Vždyť šlo o podmořskou odysseu.

Začala tím, že Pavel zapjal vysoké napětí. Chtěl, aby mu dopomohlo k vysvobození. Domníval se, že elektrický proud ho vymaní z objetí neznámě nestvůry, tak jako se mu to již jednou podařilo ve Středozemním moři. Nevěděl, že příčinou strašlivé, nezdolné síly, která gondolu táhla ke dnu, není žádný netvor, ale zemětřesení a vybuchující sopečné krátery na dně oceánu. Pavel pochopitelně nevěděl nic ani o Simlerově nástraze a tak netušil, že zapojením vysokého napětí přivodil odtržení gondoly od lana.

Tentokrát však gondola na hladinu nemohla vyplout, třebaže se Pavel zatížení včas zbavil. Zemětřesení, které v té nesmírné hloubce propuklo, Simlerovu zločinu velice napomohlo. Otřes na dně oceánu v těch místech byl tak veliký, že se sesula mohutná skála a byl odkryt podzemní komín, vedoucí do labyrintu tunelů a dutin. Všechny ty chodby, tunely vznikly buď zemětřesením nebo sopečnou činností a mnohé komíny jsou vlastně bývalými sopouchy, kterými se kdysi hnala rozžhavená láva. Sopka později vyhasla, umlkla, ale tyto chodby zůstaly. Jsou však tunely, které dosud vedou do útrob činných sopek, které ústí přímo do žhavého moře lávy, jež číhá pod zemskou kůrou.

Nu a do tohoto neznámého, nevyzpytatelného labyrintu se ted’ valilo moře. Jeho nesmírný proud pochopitelně strhl i gondolu. Pavlova ponorná kabina se točila, koulela, narážela na výstupky skal a jako vystřelená koule letěla do nitra země.

Ačkoliv byla dokonale utěsněna, pronikal dovnitř hrozivý hukot, ve kterém zanikal nářek Valdy. Třebaže pes byl v hustém ochranném pletivu, přece jen to s ním při přemetech tlouklo o vypolštářované stěny. Ostatně, Pavla také závěsy velice málo chránily. V kabině byla navíc naprostá tma. Při tom nevídaném tanci a nečekaných kotrmelcích se Pavel nemohl dostat k přepínači, kterým by osvětlení přepnul na akumulátory. Ostatně neměl na to ani pomyšlení.

Proto tedy gondola letěla naprostou tmou, a proto se Pavel nemohl vůbec orientovat. Nevěděl ani, letí-li nahoru nebo dolů. Že ho však mořský proud žene podzemním tunelem, to poznal podle častých nárazů. Kde tunel vyústí? A kam se dostane? Tentokrát je pevnina daleko a vysoko. Situace z poslední podmořské výpravy se nemůže opakovat. Nejspíš skončí kdesi ve slepém komínu nebo dutině, která se stane jeho hrobem. Gondola pak bude rakví. Jen co spotřebuje všechen vzduch... V tomto případě by však mohl být na živu ještě mnoho hodin. Pravděpodobnější však je, že konec nastane dřív. Stačilo by, kdyby se právě teď tunel poněkud zúžil. Gondola uvázne a okamžitě bude rozdrcena. Pavel holanitu sice vždy věřil, ale proti tlaku, který by tu vznikl, by gondola byla bezmocná. Ale je tu ještě další možnost. Proud ho může vyvrhnout do žhavého jícnu sopky. Tam by s ním byl také okamžitý konec. Vše by se roztavilo, shořelo, proměnilo v plyny.

Na každý způsob ho čeká – smrt!

Třesk nárazů na šroub a kormidlo již ustal. Tyto součástky jsou již jistě rozdrceny. Vzdoruje už jen obal gondoly. Ale jak dlouho ještě? Nebylo by lepší, aby byl konec hned teď? Dřív, než tu propadne šílenství... Jak dlouho už letí labyrintem chodeb, to Pavel nevěděl. Úplně ztratil pojem o čase...

Náhle cítil, že letí vzhůru. Jako kdyby byl vystřelen... Bum! Gondola klesla zpět. A teď se komíhala, točila kolem své osy, houpala – jako by se octla ve vařícím se kotli.

Pavel se vysunul ze závěsů, přepnul světlo na akumulátory a rozsvítil reflektor. Příšerný pohled!

Viděl, že gondola se kymácí ve špinavé pěně. Pokud sahá světlo, vidí jen divoké víry pěny a vysoko nad sebou černou klenbu skal. Octl se v podzemním kotli. Konec! Odtud se nedostane. To je tedy jeho hrob! Voda rychle stoupá, klenba nad ním jako by padala. Za několik okamžiků bude gondola rozdrcena. Tomuto tlaku nemůže odolat.

Vtom se ozvala dunivá rána. Mocný výbuch. A vše, co viděl, se ztratilo. Byl opět stržen pod hladinu a koule se zase řítila novou průrvou. Teď se prodírá jakousi sypkou hmotou, která brousí povrch gondoly. Jako by letěla hustou kaší rozdrceného skla. Húúú-ú-uííí-bum! Opět vyletěla vzhůru a klesla zpět.

Zase pluje v divokých, špinavých vlnách a v čemsi, co chřestí a ostře škrábe do povrchu gondoly. Posvítil si. Zase je v kotli! Kolem něho v pěně plují kusy jakési pórovité hmoty. Snad jsou to zkamenělé mořské houby, nebo zvětralá láva – pemza.

Vše se opakuje. Hladina stoupá, válí se jako ve varu. A shora se blíží skalní klenutí, vyduté jako špice obrovského vejce. Kdy tomu bude konec? Neměl by vše skončit? Má přece tady v kabině revolver...

Tu se na gondolu zřítila lavina pemzy. A pod její tíží letí zpět do propasti. Je už to – konec?

Ale co to? Pojednou zase stoupá, prodírá se hustou kaší. Opět Je na povrchu... Proč však bledne světlo žárovek? Jak to, že je stále lépe vidět? Jasní se... Vzhlédl vzhůru.

Klenba skal zmizela. Vysoko nad ním je – modrá obloha!

Je to možné? Je vysvobozen! Zachráněn!

Ne, ještě by neměl jásat. Je uvězněn v kráteru. Nad sebou vidí oblohu, ale vidí také, že kolem něho asi do výše dvaceti metrů se vypíná kruhovitý kráter. Hustá kaše kolem něho kypí, stoupá výš... Možná, že ho vyvrhne přes okraj. Ale není za ním kráter činné sopky? Nevře tam žhavá láva?

Odstředivá síla víru zanesla gondolu k okraji, kde s ní vlny zuřivě bily o skálu, pokrytou sklovitou pemzou.

K hornímu okraji zbývají už sotva čtyři metry!

A tu, jako by rozběsněný živel vydechl v poslední křeči, vymrštil gondolu do výše. Ale do vln se už nevrátila. Při dopadu zpět uvázla v rozsedlině stěny kráteru. Hladina ztichla a o poznání klesla zpět. A pak vše strnulo v mrtvém tichu.

Gondola byla na pevnině! Ve skalní průrvě, asi dva metry nad hladinou husté, špinavé zpěněné kaše. O takovém štěstí se Pavlovi ještě před chvílí ani nezdálo.

Ven! Ven z toho pekla!

Pavel chvatně a rozechvěle odšroubovával víko. Konečně je odklopil. Vstříc mu zavanul proud čerstvého vzduchu.

Z ochranné sítě se ozvalo zoufalé zakňučení. Jako by Valda říkal: Snad mě tu nenecháš?

„Pojď, pojď, Valdíčku! To víš, že na tebe nezapomenu!“ chlácholil Pavel psa a vyprošťoval ho ze sítě.

A za chvíli, s Valdou v náručí, vylézal z gondoly. Konečně na pevné zemi! Pavlovi se z toho štěstí točila hlava. Zdržovat se ale nesměl. Musí pryč z kráteru! Rychle pryč!

Šplhal průrvou v skalnatém kráteru, pomáhal Valdovi a raději se neohlížel. Snad se mu ten horolezecký výstup podaří, snad se hladina v kráteru hned tak nevzbouří...

Konečně byl nahoře, na okraji kráteru. Stál na vrcholku kuželovitého kopce, který byl skalnatý a pustý. Kolem dokola bylo moře. Skalnatý vrcholek s kráterem uprostřed byl tedy ostrůvkem, na jehož pobřeží byly jen kameny a nános strusky. A pak už jen moře, moře... Za dalekým obzorem obloha hořela karmínovou červení. Zapadalo tam slunce. Nebo snad vycházelo? Pavel neměl potuchy, jak dlouho trvala jeho pouť sopečným labyrintem.

Kdyby se na tomto místě octl trosečník z potopené lodě, zoufal by si. Ale Pavel, který prošel peklem mořského a sopečného podzemí, byl šťasten. Pod nohama má pevnou zem, nad ním je obloha, vidí slunce... Co může být krásnější? Z Valdy už také spadl strach a běží s kráteru dolů.

Pavel sestupoval na pobřeží. Šel a nevěděl ani jak. Zmocňovala se ho únava, teď teprve pocítil, jak je vyčerpaný... Náhle se mu před očima setmělo a v mdlobách klesl k zemi.

Probudilo ho žalostné vytí. Jako by přicházelo z veliké dálky, jako by ho volalo zpátky k životu. Otevřel oči a usmál se. Valda byl u něho, ležel mu téměř na hrudi. Pavel hluboce vydechl a čtyřnohého spolutrosečníka přitiskl k hrudi. Cítil jeho dech.

„No tak, už dost,“ bránil se láskyplnému olizování rozradostnělého jezevčíka.

Konečně, a rozhodně zásluhou Valdy, se vzpamatoval. Nadzvedl hlavu. Zdálo se, že se šeří. Jak dlouho spal? Noc a den? Dva dny?

Pohlédl na mořskou pláň. Až ho zamrazilo, jak strašidelně působila. Od úpatí kráteru se pod průhlednou hladinou laguny vinuly hadovité hřbety korálových útesů jako obrovská chapadla chobotnice, nedaleko vyčnívaly černé, kamenné hroty, jež zase připomínaly hřbetní ploutve bájného mořského hada. Skutečně, vodou prosvítá hřbet a v dálce se dokonce část přízraku vynořuje... Tam, tam je ostrov! Pavel vstává... Tam by mohly být rostliny, jejich plody, zvěř, ptactvo a - pitná voda!

V té chvíli proťala hladinu před ním žraločí ploutev. A druhá. Že by na ten ostrov přeplaval, nelze ani pomyslet!

Včerejší nebo předvčerejší radostná nálada, kdy byl vděčen, že může dýchat a hledět do oblohy, byla pryč. Teď už byl trosečníkem, pro něhož klenba nebe je samozřejmostí, ale který je zděšen, že musí žít v pustině. Nebylo divu, jak dlouho tu vydrží? Byl vysvobozen z pekla, prošel očistcem, ale teď? Teď tu zemře hladem a žízní! A to není vyloučeno, že se vzbouří nějaká podmořská sopka, která si pro svou činnost vybere kráter, s nímž je nerozlučně spjat.

Pes seběhl k moři, lízl si vody a zanaříkal. Ovšem, má žízeň. A slaná mořská voda ji ještě zvyšuje. Brzy se také dostaví hlad. Nebo už přišel? Ta slabost, která ho přepadá, není už únava...

Pavel pohlédl k vrcholku kráteru. Jediná naděje je gondola. Nebyl-li kráter mezitím zaplaven vodou nebo lávou, mohl by si z gondoly vyzvednout zásoby. Rychle, než se setmí! Pavel lezl na vrcholek a v duchu se proklínal. Vzpomněl si, že za sebou asi nezavřel příklop. Jestliže hladina vystoupila, vše bude zničeno.

To již byl Pavel nahoře. Kráter v tom přítmí se zdá v pořádku. Odvážně lezl dolů... Ano, příklop je otevřen... Výborně, gondola je prázdná, byl tu klid. Teprve teď vnímal, že Valda stojí nahoře a zoufale kňučí. Bojí se o pána? Necítí blížící se nebezpečí, které číhá dole v kráteru? Anebo kňučí jen proto, že nemůže lézt dolů za Pavlem?

„Hned přijdu, Valdo!“ volá Pavel. „Počkej tam!“

Pracně vyndává soudek s pitnou vodou a konzervy. Trhá ochranné pletivo a drahocennou kořist z gondoly do něho balí.

Pak shání lano. S ním vyleze nahoru a síť se soudkem a potravinami vytáhne.

Konečně je opět nahoře. Pes se může zbláznit radostí. Hned, Valdo, dám ti napít! Do čeho však má odlít vodu? Pavel tedy nejdřív otevírá konzervu, dělí se s jezevčíkem a do plechovky nalévá vodu.

Ještě, prosí oči psa.

„Dnes už ne,“ odmítá Pavel žíznivce. „Musíme šetřit.“

Zatím se již setmělo. Na nebi se rozzářily hvězdy a nad obzor vyplul velký oranžový měsíc. Mořská hladina se leskla jako hedvábí. Nad ostrůvkem – kráterem leželo hluboké, mrtvé ticho.

Pavel si vzpomněl na matku a sestru. Naštěstí ještě o jeho zmizení asi nevědí. Ale co dělají přátelé z Neptunu? Hledají ho? Jak jsou daleko?

Starý kormidelník jistě potřásá hlavou a myslí si, že moře toho zvědavého inženýrka potrestalo. Pavel mu málem dává za pravdu. Odvážil se do největší hloubky a Neptun, bůh moří, si to nemohl nechat líbit. Musel potrestat pozemského odvážlivce, který se ponořil do nejtajnějších míst jeho říše. Vehnal ho do podzemního bludiště, aby mu ukázal, jak je člověk bezmocný a nepatrný. Pak ho vyvrhl na pustý útes a naznačil, že nedaleko je spása. Ale nepřístupná, protože přístup k ostrovu hlídají jeho strašní poddaní. Tak je to. Nechá ho tu zemřít žízní, třebaže kolem jsou spousty vod.

Pavlovi se už zdálo, že slyší Neptunův krutý výsměch...

Ne, zoufalství nesmí propadat. Musí podniknout něco pro svou záchranu. Přátelé ho jistě hledají. Měl by tu rozdělat oheň, aby jim dal znamení. Jenomže jak? V gondole má sice zápalky, ale nikde tu není dřevo. A pak, kde vůbec je? Zavlekl ho podzemní proud na sever, na jih, na východ?

Ale – v gondole je vysílačka! A sextant! Mohl by určit, kde se nachází! Rozhodně musí zpátky do gondoly! Tolik potřebných věcí tam ještě je! A ráno by mohlo být pozdě.

Začal slézat do kráteru, ale Valda řádil jako pominutý. Rozhodl se tedy, že ho vezme s sebou. Jenomže v kráteru byla tma. Stěží se dostal ke gondole vklíněné do průrvy. Na zpáteční cestu nahoru nebylo pomyšlení. Kromě toho se Pavla zmocnila opět únava. Zůstanou zde, vyspí se ve vypolštářované, pohodlné gondole. Na případná nebezpečí v té chvíli už Pavel ani nemyslel. Přitiskl k sobě Valdu a spal.

Errata:

30.05.2021 10:56